Moira Stewartová – budoucí nejlepší česká vytrvalkyně?

0
foto: Aleš Gräf

Moira Stewartová umí 10 000 m pod 33 minut a 5000 m pod 15:50 a stala se již několikrát mistryní republiky, naposledy letos v Běchovicích. Všechny nezasvěcené ale překvapila až teď – na letošním nabitém MS v půlmaratonu dokonce atakovala naše historické tabulky! Ptali jsme se jí nejen na tento závod, ale i na street dance, hudbu, Spartak Praha 4, (přečtěte si náš velký rozhovor!) skotsko-českou běžeckou rodinu a plno dalšího!

Od street dance k nejlepší české vytrvalkyni? Tak tohle chceme slyšet!

Rodiče od mala nechávali na mě, čemu se chci věnovat. První tedy byly klasické holčičí tanečky. Po pár letech mě vzali do závodní skupiny a tam jsem taky pěkných pár let vydržela. Nicméně, čím jsem byla starší, tím víc jsem zjišťovala, že tohle není moje cesta a rozhodla jsem se jít ve šlépějích rodičů a začala běhat. Nejdříve v mamky atletickém kroužku pro děti, poté jsem přesedlala do svého klubu Spartaku Praha 4.

Ale nebyl to jen street dance, ale i hudba. Na klarinet si už tedy ani občas nezahraješ?

Začala jsem ve školce hrát na flétničku. Poté mě mamka přihlásila k učiteli, u kterého jsem byla až do půlky střední školy. Nejdříve jsem u něj pokračovala ve flétně a pak jsem chtěla zkusit něco jiného. A protože jsem chtěla zůstat u stejného učitele, vybrala jsem si klarinet, který taky vyučoval.

Bohužel mě to omrzelo. Nebyl to nástroj, který si vezmete k táboráku a zaspíváte si s přáteli, nebo klavír. Klarinet je z mého pohledu čistě do orchestru a tahle představa mě netáhla. Po ukončení už jsem pouzdro nikdy neotevřela a nezahrála si.

foto: Aleš Gräf

Prý jsi dokonce chtěla skákat i přes tyčku (velký smích)

Tak samozřejmě je to trochu atraktivnější než kroužení na dráze, ale tyčku jsem myslím skákat nechtěla, lákala mě výška. Bohužel moje neohebnost a strnulost mi to moc nedovolila (velký smích). Tyčku jsem jednou zkoušela, ale nikdy jsem se neodrazila na duchnu, vždycky mě to odhodilo zpátky. U výšky mě jednou odradil dopad na laťku, to byla hodně nepřijemná bolest.

foto: Pavel Červinka

Tvůj taťka je Skot a seznámili se s tvojí mamkou na závodech v Itálii. To zní jako velká pohádka!

Je to velká romantika (velký smích). Seznámili se po závodech na silvestrovské párty, posadili je ke stejnému stolu. Pak si pár let posílali psaníčka, což si dneska nedovede nikdo představit, když jsou lidi nervní, že nemají odpověď na telefonu do 5ti minut. Pak jednou táta zavolal, že jede mamku navštívit. Když přijel podruhé už tu zůstal.

Tvoji oba rodiče jsou navíc i špičkový veteráni. Tvoje mamka uměla desítku pod 35 a tvůj táta má desítku dokonce pod 30 a maratón za 2:23. To jsou teda časy!

Je to přesně tak! Oba dva byli reprezentanti. Táta byl dokonce dvakrát na MS v krosu. A běhají do teď. Někdy se ke mě nebo bráchovi připojí na výběh.

Ještě pořád ti do toho ani jeden nemluví? (smích)

O běhání se doma mluví hodně, i do našeho trénovaní. Probírame kdeco. Nechávám se jejich radama víc ovlivnit, než kdysi.

A ani tvůj brácha se tedy nemusí s půlkou pod 2 min ani trochu stydět!

Můj brácha je výborný běžec, jen mi někdy přijde, že se bojí předvést co v něm je (smích)

Sice jsi členka skotské atletiky, ale skotské občanství nemáš. Jak je to možné?

Ve Skotsku nežiju, takže to není potřeba. Na dovolenou tam jezdíme jednou za dva roky a na závody tam jezdím jednou ročně na kros. Takže tam moc nepobývám. Cítím se být víc češkou, než skotkou.

Na svém prvním závodě jsi byla už ve třech letech a kupodivu jsi prý skončila až poslední…

Je to tak. Po výstřelu jsem se rozbrečela a nechtěla běžet. Mamka mě prý hnala do cíle s motivací, že dostanu lízátko.

Spousta lidí tě má jako skvělou krosařku, ale ty už bys byla mnohem raději silničářka, nebo se pleteme? (smích)

Ja si s tou krosařkou nejsem moc jistá (smích). Baví mě to, ale výborná asi nejsem. Na velkých akcích jsem nikdy nic famózního nepředvedla. Momentálně jsem se asi našla na té silnici. To mě hrozně chytlo.

Kdy sis začala konečně říkat, jo, v tomhle bych mohla být dobrá!

Doufala jsem v to už jako malá žákyně. Rok od roku jsem se zlepšovala a každoročně tam padaly medaile z MČR. Když jsem začala jezdit na mezinárodní akce, vypadalo to nadějně. Ale i když se člověk zlepšuje, jsou tam pochyby, už to beru trochu s rezervou. Vím, že světová i Evropská špička je zatím hodně daleko. Nicméně věřím, že svůj vrchol mám ještě pořád před sebou.

Tento rok se ti náramně povedlo. Pojď nám o svých úspěších říct trochu víc!

Nepovedl. Tento rok byl pro mě zatím nejhorší. Z loňského ME v krosu jsem si odvezla nepěkné vzpomínky ze špatného závodu a to mě hodně zlomilo. V době první vlny korony, jsem byla zraněná a nenaběhala jsem toho tolik.

To se pak projevilo na dráze, kde jsem neběhala dobré výsledky. Moje osobáky byly o minutu horší, než z loňska. Byla jsem z toho mentálně hodně na dně. Nebavilo mě to a pohrávala jsem si s myšlenkou se na běhání vykašlat…

Ve finále jsem dva týdny před svým prvním půlmaratonem začala konečně běhat v tréninku kvalitně a to mě trochu nakoplo. Musela jsem se vrátit k tomu, že běhání dělám primárně protože mě to baví. Musela jsem se zbavit se všech stresových faktorů okolo. A najednou to šlo a já si to začala užívat a dobré výsledky mě znova nakoply.

Tak položíme otázku trochu jinak… Ještě před rokem řekneš v rozhovoru, že cokoliv delšího než desítku MAX(!) za pět let, a pak si dáš historicky třetí nejrychlejší půlmaraton českých tabulek? (velký smích)

Za rok se toho může změnit hodně a já momentálně potřebovala vyzkoušet něco novýho, co nezahrnuje dráhu. Trochu si od toho kroužení odpočinout. Změny jsou někdy ku prospěchu (velký smích).

foto: Aleš Gräf

Jak ses dostala k MS v půlmaratonu? Není to vůbec tvoje obvyklá závodní vzdálenost…

Událo se to všechno hrozně rychle. Půlmaraton jsem chtěla zkusit už letos na jaře, ale korona tomu moc nepřála a tak se závody jeden po druhém rušily. Nakonec mi vyšel až ten Bratislavský na začátku září, a i tam mi museli zařizovat povolení startovat. V Bratislavě se mi podařilo zaběhnout A limit a to mě dostalo na MS.

foto: Aleš Gräf

Běžela jsi vůbec někdy předtím závodní půlmaraton naplno?

Jak říkám, byl to můj druhý. Při prvním jsem myslela, že to bylo svižný. Na druhou stranu jsem nedoběhla tak vyčerpaná jako jindy, kdy běžím úplně na doraz. A do cíle jsem vbíhala s úsměvem.

Vnímáš svůj půlmaratonský čas jako nejkvalitnější výkon kariéry? Minimálně z pohledu národních rekordů je oproti pětce a desítce ten půlmaratonský už na dostřel…

Nijak jsem si to ještě neseřadila, ale co se týče přiblížení k NR, tak asi ano. Na World Athletics mám podle rankingu půlmaraton taky nejkvalitnější (tedy co se týká bodování).

foto: Aleš Gräf

Nelze se nezeptat – myslíš, že svůj půlmaratonský osobák v budoucnu posuneš ještě aspoň o 8 sekund?

Myslím, že osm sekund je celkem hratelných na tak dlouhé trati (velký smích).

foto: Aleš Gräf

Přitom jsi nikdy neměla dlouhé závody v oblibě. Nepřehodnotíš názor?

Měla jsem z nich respekt, nejsem moc zastánce toho, aby se takhle dlouhé tratě honily v mladém věku. Člověk na tohle musí mít naběháno a mít zkušenosti z kratších distancí..
Teď už myslím, že jsem na to dostatečně stará.

foto: Aleš Gräf

To dává smysl. Jaká je tedy teď tvá nejoblíbenější disciplína?

Tak momentálně mě ten půlmaraton chytl natolik, že bych řekla asi ten. Ještě jsem tam nezažila žádné vyhoření a zatím se mi daří (velký smích).

foto: Aleš Gräf

Pokud se nepleteme, nikdy jsme tě neviděli na steeplu – 3000 m překážek. Neláká tě to? Podle své sportovní minulosti bys pro to mohla mít předpoklady…

foto: Aleš Gräf

Absolutně ne, překážek se bojím. Navíc jsem ve fázi, kdy je to pro mě už krátké.

Vraťme se ještě k MS v Gdyni. Jak ten závod probíhal z tvého pohledu? Měla jsi nějaké výkyvy nebo to šlo podle plánu od začátku do konce?

Bylo důležité nepřepálit to s tou nejlepší elitou. Myslím, že začátek jsem zvládla dobře.. Bylo to rychlé, ale dokud se mi běželo dobře, chtěla jsem tempo držet.. První desítka je vlastně můj druhý nejrychlejší čas na desítku vůbec (velký smích).

Taky jsem těsně potom měla krizi, v podobě křečí v břiše a dlouho se mi to nedařilo rozdejchat. V ten moment mě dobíhaly holky zezadu, ale myslím, že nijak strašně jsem tempo neztratila.

Ve třetím kole jsem se chytla za skupinu asi 6ti holek, kde jsem si trochu odpočinula a křeče odezněly. Do posledního kola jsme už trochu zrychlovaly a já se snažila holek zuby nehty držet, jelikož mi trenér hlásil, že běžím na 11:10. Bohužel jsem to moc nestáhla, cílová rovinka byla sakra dlouhá a cíl se přibližoval hrozně pomalu.

Co říkáš na výkony ostatních Češek? 4x pod 1:15 – přitom v předchozích letech kolikrát stačilo na národní titul běžet k 1:20. Gdyně je tak asi vůbec nejkvalitnější český ženský půlmaraton v historii…

Holky běžely taky výborně, myslím že jsme tam překvapily hlavně samy sebe. Ale ta konkurence byla veliká, byla tam skvělá možnost někoho se chytit a prostě to valit. Přes velké pochyby z táhlých kopců ta trať byla rychlá. Padaly tam samé rekordy, je to vidět ve výsledcích.

foto: Pavel Červinka

Rekordy v ženském půlmaratonu padají poslední dobou jako na běžícím pásu. Kam až v příštích letech můžou Afričanky podle tebe jít?

Určitě daleko, afričtí běžci mají velkou motivaci dostat se s běháním z chudoby a do světa. Navíc je to pro ně běh mnohem přirozenější, než pro nás.

Většina žen měla nové Nike Vaporfly/Alphafly. Můžeme říct, že když je nemáš, tak automaticky máš osobák při tvé výkonnosti na pulmaratonskou, nebo maratonskou vzdálenost o pár minut horší?

Nejsem si jistá jak moc to pomáhá. Když jsem je zkoušela poprvé, byla jsem na tom hodně špatně a ty boty mi zázračný nepřišly. Samozřejmě je vlastním taky, ale přesvědčená, že dopomáhají výsledkům nijak nejsem. Musela bych mít porovnání a běžet to úplně stejné v jiných botách.

Už docela dlouho trénuješ pod Václavem Janouškem. Řada běžců ho zná spíše jako skvělého závodníka. Jaký je jako trenér?

Spolupráce s Vaškem mi očividně svědčí, pořád se zlepšuju, takže nemám nejmenší důvod utíkat třeba jinam. Já mu plně důvěřuju, už se známe nějaký rok a on ví, co na mě platí, co mi vyhovuje. Zároveň si hodně sedíme i lidsky, což je pro mě hodně důležité.

foto: Pavel Červinka

Je podzim… Už k Vám na tvůj domácí klub SPARTAK Praha 4 přijel cirkus?

Dorazil, ale ne ke mě. Cirkus je klasicky zahrnutý na začátku podzimní přípravy, kdy se začíná trénovat už na další rok. Jedná se o různé hraní, poskakování a rovinkování. Ostatní běžci ze skupiny už jedou podzimní přípravu. Já jsem ladila na půlmaraton a spíš jsem běhala různé tempové tréninky směrem k MS.

foto: Pavel Červinka

Mělo z pohledu přípravy na výsledek vliv letošní rušení akcí a závodů?

Asi ano. Tím, že se sezóna posunula, jsem začala i trénovat později a forma krásně vyšla teď na podzim. V jiném roce bych teď nejspíš byla už mimo formu a unavená.

foto: Pavel Červinka

Kdy tě uvidíme i na maratonu? A prosím neříkej že nikdy, protože ti stejně nevěříme (velký smích)

Přemýšlím o něm už příští rok na jaře. Ještě se rozhoduji.

Na jaký čas myslíš, že bys mohla mít? A prosím neboj se být i hodně optimistická!

Nemám moc představu, třeba okolo 2:30? Tempo by asi neměl být problém, spíš naběhat ten objem pro maraton bych teď musela. Snad se moc nepřeceňuju (velký smích).

Moira Stewartová v nejlepší formě na legendárním závodu SPARTAKu Praha 4. Dá rekord Pavly Schorné z roku 2014 (13:55,2)?

Asi neee, Kunratickou v plánu nemám.

Kde tě uvidíme závodit dál?

Asi až na MČR v krosu, pokud bude.

foto: Pavel Červinka

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno
Captcha verification failed!
CAPTCHA user score failed. Please contact us!