Můj vztah k penězům
Pokládám za důležité zmapovat svoje přesvědčení a názory ohledně peněz, pokud chci v té oblasti dosahovat nějakých zajímavých cílů. Posledních pár dní jsem tohle téma intenzivně převalovala v hlavě, až jsem se to rozhodla sepsat do článku.
První názory na peníze samozřejmě pochází z dětství. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že naše rodina je chudá. Ne tak chudá, že bychom neměli co jíst, spíš tak jako něco, co bych s lepšími vyjadřovacími schopnostmi nazvala nižší střední třídou. Ono to tak asi nejspíš nebylo. Mluví pro to například to, že jsem chodila na soukromou střední, měla jsem mobil jako jedna z prvních ze třídy, dobrý počítač, sestra měla drahé cello. Pro pochopení, proč mi to tak asi přišlo, je potřeba popsat zbytek situace.
Moji rodiče celý můj život vedou dětský sbor. Je to jejich podnikání, ale protože jenom vedením sboru si na to nevyděláte, tak táta trávil dopoledne děláním naučných pořadů pro školy. Máma byla míň vidět, ale dělala všechno možné kolem, co bylo potřeba. Pracovali od rána do noci a to nemyslím obrazně. Vlastně nebylo nic jiného, čemu by věnovali nějakou podstatnou část času. Neměli žádné koníčky ani přátele, se kterými by se nějak potkávali. (Jednou za čas se šlo o víkendu na výlet na Brdy, ať jim nekřivdím.)A nad tím vším se vznášela neustálá atmosféra většího či menšího stresu z toho, co ještě není hotovo a mělo by. Sbor (jehož jméno nesmíme vyslovit) byl úspěšný, ale nepamatuji si, že by se z toho někdy radovali a užívali si to.
I když jsme materiálně nijak netrpěli, můj dětský mozek si to vyložil tak, že tohle je to, co nás chrání před smrtí hlady (protože proč by to někdo jinak podstupoval), a tudíž jsme chudí. A taky to ve mně zanechalo dojem, že nikdy nechci být dospělá, že je to konec všeho příjemného.
Tohle všechno způsobilo, že jsem snila o zaměstnání s pevnou osmihodinovou pracovní dobou. A to jako opravdu snila, že jako ať je to klidně jakkoli zlá práce, ale ať úderem páté končí a mám čas pro sebe. To mi přišlo jako výrazný krok vzhůru na žebříčku životní spokojenosti.
Fast forward do mých patnácti let. V té době jsem byla doma už dost nespokojená a začala jsem osnovat plány, jak to udělat, abych se úderem osmnáctých narozenin mohla odstěhovat. Prohlédla jsem si ceny bytů a rozhodla jsem se, že musím do tří let vydělat milion. Trochu se ušklíbám nad mojí tehdejší naivitou, ale dávám si velké plus za odvahu. :)
To mě přivedlo k tomu, že jsem se stala prodejcem Herbalifu. Tenkrát mě fascinovaly MLM systémy, slibovalo to potenciálně větší výdělek než nějaké brigády, a pak jsem prostě v naprosto správnou dobu dostala do ruky správný letáček.
Tím jsem byla vystavena úplně jinému pohledu na svět a hlavně na peníze. Dali mi přečíst Bohatého a chudého tátu a Cashflow kvadrant. Přebrala jsem z toho myšlenku aktiv a pasiv, ale nedokázala jsem vymyslet žádný způsob, jak aktiva vytvářet. Co se týče té práce, flákala jsem to a tak mé výdělky nebyly moc zajímavé a po nějaké době jsem toho nechala. Zhnusilo se mi někomu něco prodávat a moje motivace nebyla dost silná na to, abych se kousla.
Nakonec jsem se skutečně od rodičů kolem toho osmnáctého roku odstěhovala, ale bylo to díky mému tehdejšímu partnerovi. Moje vize ideálního života byla něco jako že budu žít skromně, budu spořit a vždycky když naspořím tak si koupím nějaký kvalitní, drahý kus vybavení do bytu, dokud nebudu mít všechno luxusně zařízené. Bylo tam zjevné přesvědčení, že stojí za to dát hodně peněz do věcí, a že cesta ke štěstí je z definice náročná, dlouhá, plná dřiny.
Takže je mi osmnáct, začínám studovat vejšku a u toho pracuji na poloviční úvazek. Máme s mužem společné peníze, které nám tak nějak akorát vychází a tak nějak fungujeme. Tou dobou jsem se teprve učila programovat tak, aby mi za to někdo byl ochoten zaplatit, a tak jsem měla za začátku administrativní práci a mizerný plat. Má snaha o zbohatnutí se tehdy koncentrovala do snahy napsat si robota, který by obchodoval na forexu. Hodně jsem se u toho naučila, ale nikdy mi to nefungovalo. Zbohatnutí jsem si tehdy představovala tak, že budu mít neurčeně mnoho peněz.
Později přichází nějaké spory o to, jak se společnými penězi nakládat, a já si znovu uvědomuji, jak je pro mě důležité, abych byla co nejvíc nezávislá. Pak jsme se rozešli a já se odstěhovala do skoro-holo-pokoje na kraji světa. Tehdy jsem taky získala svoji první poloprogramátorskou práci (pořád poloviční úvazek) a měla jsem nějaký malý přebytek peněz. Někdy v té době jsem dělala nákupy, nad kterými kroutím hlavou i teď. Třeba jsem si koupila tehdy hrozně drahý mobil HTC touch pro 2. Nový! Tehdy to stálo přes dvacet tisíc. To bych si nekoupila ani teď s několikrát vyšší hodinovkou, nižší hodnotou peněz a s tím, že mám nějaké uspořené peníze. Bonus za přechod mezi pracemi jsem utratila za AFF (parašutistický) výcvik. To bylo 42 tisíc. Taktéž. Nevím, co jsem si přesně myslela, ale zjevně pro mě bylo mnohem důležitější plnit si dětské sny než nějaký dlouhodobý plán. Tou dobou jsem nic nespořila a dokonce jsem se dostala do nějakého malého dluhu, protože jsem neměla rezervu ani na jeden měsíc.
Když mi bylo 21, začala jsem pracovat na první skutečně programátorské pozici. Byla jsem placená od hodiny a vedlo to k tomu, že jsem tam chodila míň často, než bych mohla. Stále žádné úspory, natož investice, prostě se nějak přežívalo od měsíce k měsíci. Moje vize byla, že budu tak nějak pracovat celý život, a pokud si pokryju svoje náklady, tak to bude ok.
O dva roky později měním práci a stávám se zaměstnancem. S pevným platem a pevnou osmihodinovou dobou. Myslela jsem si, že mi to prospěje. Mno, haha. Zpětně viděno jsem mohla zvolit mnohem lépe. Strávila jsem tam dlouhých tři a půl roku a prakticky celou tu dobu jsem u toho trpěla. Plat jsem v té době měla už nadprůměrný, ale bůh ví, co se s těma penězma dělo. Už jsem měla rezervu na měsíc dopředu, ale víc nic. Znovu jsem se snažila naučit se vydělávat na forexu, tentokrát ručně. Znovu jsem to po nějaké době vzdala.
Trochu k tomu utrpení v práci. Pod článkem o tom, jak přestat pracovat, mi někdo řekl, že to musí vyplývat z toho, že nemám ráda svoji práci. Tak jako ano a ne. Programování jako takový je boží. Ta reálná náplň práce, za kterou se platí, je někdy zajímavá a někdy opruzná. Další složka je, že jsem perfekcionista, mám masivní impostor syndrom a mám vypěstovaný nějaký implicitní strach z nadřízených. Je pro mě jednoduché spadnout při relativně malém problému do úzkostí z toho, že to nezvládám, nikdy to zvládat nebudu a umřu hlady. Tedy, já mám svoji práci v principu moc ráda, ale v praxi to je občas dost tíživé a tím horší, čím míň si můžu vybrat, kdy budu pracovat. Já si samozřejmě uvědomuji, že si to “dělám složitější” sama, ale změnit to je práce na dlouho (a na tom pracuji). A second best je prostě moct se na to v blbej den vykašlat a počkat až se moje vnitřní zdroje samy obnoví. A taky co nejvíc oddělit práci od toho, že na tom závisí má existence. To v té poslední zmíněné práci nešlo, vlivem dalších životních okolností jsem byla často psychicky vyčerpaná a čas od času jsem se tam prostě složila. Zbytek času jsem se bála, že se to zas někdy brzo stane. Vydržela jsem tam tak dlouho, protože jsem měla obavy, že by mě nikde jinde nechtěli.
Tedy zpět, nebojte, už jsme skoro v současnosti. Je mi skoro 27 a po zásadní životní krizi odcházím z té zlopráce a stávám se zase živnostníkem. Navíc se šestihodinovou “pracovní dobou”. To mi tenkrát přišlo jako největší ráj na zemi. Chodit domů ve tři, krása. Zároveň je to první chvíle, kdy konečně začínám vytvářet nějaké úspory, yay! Tenkrát jsem uvažovala, že si vezmu hypotéku, abych ušetřila za nájem, ale spočítala jsem si, že to není zas až tak výhodné, a vykašlala jsem se na to. Koukala jsem na různé spořící a investiční produkty, ale bála jsem se všeho nepojištěného. Takže jsem to dávala na spořící účet, na kterém se mi pomalu snižoval úrok.
Tenkrát jsem si myslela, že na žití z výnosů peněz by bylo potřeba mít třeba sto miliónů.
Škoda, že mi už tenkrát někdo neřekl to, co píšu v úvodním článku, mohla jsem mít dva roky náskok.
Před rokem a kousek jsem změnila práci zatím naposled. Stále živnostník, volná pracovní doba, práce z domova. Sen. Stejně jako před sedmi lety mě volnost vedla k tomu, že jsem pracovala míň a míň. Vlastně jsem neměla žádný důvod, který by mě přinutil pracovat víc. Vydělala jsem si i tak dost a žádný dlouhodobý plán jsem neměla. Možná leda tak dál zvyšovat efektivitu svojí práce, aby mi stačilo pracovat třeba jen pár dní v týdnu. Ale ta myšlenka, kterou jsem si už v patnácti oblíbila, že je potřeba najít způsob, jak vydělávat bez toho, abych měnila čas za peníze, zůstala dál nenaplněna.
Celou dobu jsem doufala, že mě napadne nějaký zázračný podnikatelský nápad, já se do toho pustím a to bude moje cesta ven z nutnosti pracovat. Je mi 29 a už se mi to zdá spíš míň pravděpodobné. Asi na to nejsem ten typ. Ale konečně jsem si všimla toho, co jsem měla celou dobu před očima. Místo investice do vlastního podnikání můžu investovat do cizího a budovat si tak “nest egg”, peníze co pracují za mne. Těch peněz je potřeba mnohem míň, než jsem si myslela dřív.
Má to zásadní výhody. Je to relativně nenáročné na čas a je to pro mě zábavné. Ostatně do grafů koukám ráda už od dob, kdy jsem si začala poprvé číst o forexu. Zároveň, pokud to udělám dobře, je tu velká šance, že až budu stará, nebudu potřebovat aby mě moje děti živily. (Jsem jediná, komu přijde, že ta myšlenka pořídit si děti, aby se o vás ve stáří staraly, je pěkně zvrhlá a sobecká?) Navíc jim třeba po mě zbude něco, co jim umožní žít život s uvolněnýma rukama už od začátku. Láká mě možnost něco takového vytvořit.
Čím dál víc se mi líbí představa minimalistického života. Obdivuju tiny houses, ráda vyhazuju věci, a nějak mě přestávají lákat nejnovější technické novinky. Předposlední mobil jsem dostala od tehdejší partnerky, když si koupila novější model. Současný jsem koupila použitý. A ten následující, *gasp*, možná ani nebude iPhone :) Počítač chci mít dobrý, ale další věci jako chytré hodinky, ledničky připojené na internet a dokonce i virtuální realita mě nechávají chladnou. Vlastně se tomu sama divím, zvlášť u té virtuální reality, ale skutečně to vlastně ani nechci - ne že bych si to nějak zakazovala. Někde cestou se mi nepozorovaně změnila moje preference z drahých věcí na ty s dobrým poměrem cena/výkon. Možná je to proto, že už jsem si přeci jen jistější, že se o sebe dokážu vždycky postarat. Nemusím si tolik připomínat, že na to mám. Zažila jsem dost adrenalinových zážitků a mám pocit, že jejich mezní užitek klesl pod jejich cenu. Vidím spokojenost v jednoduchosti. Vlastně svým způsobem chci žít na stejné životní úrovni, jako žili rodiče, akorát bez všeho toho stresu. Pracuje se mi mnohem radostněji s vědomím, že za každý měsíc této snahy si kupuji i půl rok života v budoucnu, kdy bude všechen čas patřit jen mně.
Dětství
První názory na peníze samozřejmě pochází z dětství. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že naše rodina je chudá. Ne tak chudá, že bychom neměli co jíst, spíš tak jako něco, co bych s lepšími vyjadřovacími schopnostmi nazvala nižší střední třídou. Ono to tak asi nejspíš nebylo. Mluví pro to například to, že jsem chodila na soukromou střední, měla jsem mobil jako jedna z prvních ze třídy, dobrý počítač, sestra měla drahé cello. Pro pochopení, proč mi to tak asi přišlo, je potřeba popsat zbytek situace.
Moji rodiče celý můj život vedou dětský sbor. Je to jejich podnikání, ale protože jenom vedením sboru si na to nevyděláte, tak táta trávil dopoledne děláním naučných pořadů pro školy. Máma byla míň vidět, ale dělala všechno možné kolem, co bylo potřeba. Pracovali od rána do noci a to nemyslím obrazně. Vlastně nebylo nic jiného, čemu by věnovali nějakou podstatnou část času. Neměli žádné koníčky ani přátele, se kterými by se nějak potkávali. (Jednou za čas se šlo o víkendu na výlet na Brdy, ať jim nekřivdím.)A nad tím vším se vznášela neustálá atmosféra většího či menšího stresu z toho, co ještě není hotovo a mělo by. Sbor (jehož jméno nesmíme vyslovit) byl úspěšný, ale nepamatuji si, že by se z toho někdy radovali a užívali si to.
I když jsme materiálně nijak netrpěli, můj dětský mozek si to vyložil tak, že tohle je to, co nás chrání před smrtí hlady (protože proč by to někdo jinak podstupoval), a tudíž jsme chudí. A taky to ve mně zanechalo dojem, že nikdy nechci být dospělá, že je to konec všeho příjemného.
Tohle všechno způsobilo, že jsem snila o zaměstnání s pevnou osmihodinovou pracovní dobou. A to jako opravdu snila, že jako ať je to klidně jakkoli zlá práce, ale ať úderem páté končí a mám čas pro sebe. To mi přišlo jako výrazný krok vzhůru na žebříčku životní spokojenosti.
První práce
To mě přivedlo k tomu, že jsem se stala prodejcem Herbalifu. Tenkrát mě fascinovaly MLM systémy, slibovalo to potenciálně větší výdělek než nějaké brigády, a pak jsem prostě v naprosto správnou dobu dostala do ruky správný letáček.
Tím jsem byla vystavena úplně jinému pohledu na svět a hlavně na peníze. Dali mi přečíst Bohatého a chudého tátu a Cashflow kvadrant. Přebrala jsem z toho myšlenku aktiv a pasiv, ale nedokázala jsem vymyslet žádný způsob, jak aktiva vytvářet. Co se týče té práce, flákala jsem to a tak mé výdělky nebyly moc zajímavé a po nějaké době jsem toho nechala. Zhnusilo se mi někomu něco prodávat a moje motivace nebyla dost silná na to, abych se kousla.
 |
| Cashflow kvadrant |
Nakonec jsem se skutečně od rodičů kolem toho osmnáctého roku odstěhovala, ale bylo to díky mému tehdejšímu partnerovi. Moje vize ideálního života byla něco jako že budu žít skromně, budu spořit a vždycky když naspořím tak si koupím nějaký kvalitní, drahý kus vybavení do bytu, dokud nebudu mít všechno luxusně zařízené. Bylo tam zjevné přesvědčení, že stojí za to dát hodně peněz do věcí, a že cesta ke štěstí je z definice náročná, dlouhá, plná dřiny.
Cesta za nezávislostí
Takže je mi osmnáct, začínám studovat vejšku a u toho pracuji na poloviční úvazek. Máme s mužem společné peníze, které nám tak nějak akorát vychází a tak nějak fungujeme. Tou dobou jsem se teprve učila programovat tak, aby mi za to někdo byl ochoten zaplatit, a tak jsem měla za začátku administrativní práci a mizerný plat. Má snaha o zbohatnutí se tehdy koncentrovala do snahy napsat si robota, který by obchodoval na forexu. Hodně jsem se u toho naučila, ale nikdy mi to nefungovalo. Zbohatnutí jsem si tehdy představovala tak, že budu mít neurčeně mnoho peněz.
Později přichází nějaké spory o to, jak se společnými penězi nakládat, a já si znovu uvědomuji, jak je pro mě důležité, abych byla co nejvíc nezávislá. Pak jsme se rozešli a já se odstěhovala do skoro-holo-pokoje na kraji světa. Tehdy jsem taky získala svoji první poloprogramátorskou práci (pořád poloviční úvazek) a měla jsem nějaký malý přebytek peněz. Někdy v té době jsem dělala nákupy, nad kterými kroutím hlavou i teď. Třeba jsem si koupila tehdy hrozně drahý mobil HTC touch pro 2. Nový! Tehdy to stálo přes dvacet tisíc. To bych si nekoupila ani teď s několikrát vyšší hodinovkou, nižší hodnotou peněz a s tím, že mám nějaké uspořené peníze. Bonus za přechod mezi pracemi jsem utratila za AFF (parašutistický) výcvik. To bylo 42 tisíc. Taktéž. Nevím, co jsem si přesně myslela, ale zjevně pro mě bylo mnohem důležitější plnit si dětské sny než nějaký dlouhodobý plán. Tou dobou jsem nic nespořila a dokonce jsem se dostala do nějakého malého dluhu, protože jsem neměla rezervu ani na jeden měsíc.
 |
| Tak já padám |
Když mi bylo 21, začala jsem pracovat na první skutečně programátorské pozici. Byla jsem placená od hodiny a vedlo to k tomu, že jsem tam chodila míň často, než bych mohla. Stále žádné úspory, natož investice, prostě se nějak přežívalo od měsíce k měsíci. Moje vize byla, že budu tak nějak pracovat celý život, a pokud si pokryju svoje náklady, tak to bude ok.
O dva roky později měním práci a stávám se zaměstnancem. S pevným platem a pevnou osmihodinovou dobou. Myslela jsem si, že mi to prospěje. Mno, haha. Zpětně viděno jsem mohla zvolit mnohem lépe. Strávila jsem tam dlouhých tři a půl roku a prakticky celou tu dobu jsem u toho trpěla. Plat jsem v té době měla už nadprůměrný, ale bůh ví, co se s těma penězma dělo. Už jsem měla rezervu na měsíc dopředu, ale víc nic. Znovu jsem se snažila naučit se vydělávat na forexu, tentokrát ručně. Znovu jsem to po nějaké době vzdala.
Trochu k tomu utrpení v práci. Pod článkem o tom, jak přestat pracovat, mi někdo řekl, že to musí vyplývat z toho, že nemám ráda svoji práci. Tak jako ano a ne. Programování jako takový je boží. Ta reálná náplň práce, za kterou se platí, je někdy zajímavá a někdy opruzná. Další složka je, že jsem perfekcionista, mám masivní impostor syndrom a mám vypěstovaný nějaký implicitní strach z nadřízených. Je pro mě jednoduché spadnout při relativně malém problému do úzkostí z toho, že to nezvládám, nikdy to zvládat nebudu a umřu hlady. Tedy, já mám svoji práci v principu moc ráda, ale v praxi to je občas dost tíživé a tím horší, čím míň si můžu vybrat, kdy budu pracovat. Já si samozřejmě uvědomuji, že si to “dělám složitější” sama, ale změnit to je práce na dlouho (a na tom pracuji). A second best je prostě moct se na to v blbej den vykašlat a počkat až se moje vnitřní zdroje samy obnoví. A taky co nejvíc oddělit práci od toho, že na tom závisí má existence. To v té poslední zmíněné práci nešlo, vlivem dalších životních okolností jsem byla často psychicky vyčerpaná a čas od času jsem se tam prostě složila. Zbytek času jsem se bála, že se to zas někdy brzo stane. Vydržela jsem tam tak dlouho, protože jsem měla obavy, že by mě nikde jinde nechtěli.
Tedy zpět, nebojte, už jsme skoro v současnosti. Je mi skoro 27 a po zásadní životní krizi odcházím z té zlopráce a stávám se zase živnostníkem. Navíc se šestihodinovou “pracovní dobou”. To mi tenkrát přišlo jako největší ráj na zemi. Chodit domů ve tři, krása. Zároveň je to první chvíle, kdy konečně začínám vytvářet nějaké úspory, yay! Tenkrát jsem uvažovala, že si vezmu hypotéku, abych ušetřila za nájem, ale spočítala jsem si, že to není zas až tak výhodné, a vykašlala jsem se na to. Koukala jsem na různé spořící a investiční produkty, ale bála jsem se všeho nepojištěného. Takže jsem to dávala na spořící účet, na kterém se mi pomalu snižoval úrok.
Tenkrát jsem si myslela, že na žití z výnosů peněz by bylo potřeba mít třeba sto miliónů.
Škoda, že mi už tenkrát někdo neřekl to, co píšu v úvodním článku, mohla jsem mít dva roky náskok.
Současnost
Před rokem a kousek jsem změnila práci zatím naposled. Stále živnostník, volná pracovní doba, práce z domova. Sen. Stejně jako před sedmi lety mě volnost vedla k tomu, že jsem pracovala míň a míň. Vlastně jsem neměla žádný důvod, který by mě přinutil pracovat víc. Vydělala jsem si i tak dost a žádný dlouhodobý plán jsem neměla. Možná leda tak dál zvyšovat efektivitu svojí práce, aby mi stačilo pracovat třeba jen pár dní v týdnu. Ale ta myšlenka, kterou jsem si už v patnácti oblíbila, že je potřeba najít způsob, jak vydělávat bez toho, abych měnila čas za peníze, zůstala dál nenaplněna.
Celou dobu jsem doufala, že mě napadne nějaký zázračný podnikatelský nápad, já se do toho pustím a to bude moje cesta ven z nutnosti pracovat. Je mi 29 a už se mi to zdá spíš míň pravděpodobné. Asi na to nejsem ten typ. Ale konečně jsem si všimla toho, co jsem měla celou dobu před očima. Místo investice do vlastního podnikání můžu investovat do cizího a budovat si tak “nest egg”, peníze co pracují za mne. Těch peněz je potřeba mnohem míň, než jsem si myslela dřív.
Má to zásadní výhody. Je to relativně nenáročné na čas a je to pro mě zábavné. Ostatně do grafů koukám ráda už od dob, kdy jsem si začala poprvé číst o forexu. Zároveň, pokud to udělám dobře, je tu velká šance, že až budu stará, nebudu potřebovat aby mě moje děti živily. (Jsem jediná, komu přijde, že ta myšlenka pořídit si děti, aby se o vás ve stáří staraly, je pěkně zvrhlá a sobecká?) Navíc jim třeba po mě zbude něco, co jim umožní žít život s uvolněnýma rukama už od začátku. Láká mě možnost něco takového vytvořit.
Čím dál víc se mi líbí představa minimalistického života. Obdivuju tiny houses, ráda vyhazuju věci, a nějak mě přestávají lákat nejnovější technické novinky. Předposlední mobil jsem dostala od tehdejší partnerky, když si koupila novější model. Současný jsem koupila použitý. A ten následující, *gasp*, možná ani nebude iPhone :) Počítač chci mít dobrý, ale další věci jako chytré hodinky, ledničky připojené na internet a dokonce i virtuální realita mě nechávají chladnou. Vlastně se tomu sama divím, zvlášť u té virtuální reality, ale skutečně to vlastně ani nechci - ne že bych si to nějak zakazovala. Někde cestou se mi nepozorovaně změnila moje preference z drahých věcí na ty s dobrým poměrem cena/výkon. Možná je to proto, že už jsem si přeci jen jistější, že se o sebe dokážu vždycky postarat. Nemusím si tolik připomínat, že na to mám. Zažila jsem dost adrenalinových zážitků a mám pocit, že jejich mezní užitek klesl pod jejich cenu. Vidím spokojenost v jednoduchosti. Vlastně svým způsobem chci žít na stejné životní úrovni, jako žili rodiče, akorát bez všeho toho stresu. Pracuje se mi mnohem radostněji s vědomím, že za každý měsíc této snahy si kupuji i půl rok života v budoucnu, kdy bude všechen čas patřit jen mně.
Z Prahy do Brandýsa a zase zpět, i když vlastně ne tak úplně
Až do tohoto závodu jsem za své "domácí" běhy považoval Novoroční běh Horními Počernicemi (cca. 3km na start) a Běchovice (cca. 4,5km na start). Letos se to však rozhodli trumfnout organizátoři velmi tradičního běhu Praha-Brandýs, kteří nám start a cíl umístili do Zelenče, necelé 2 kilometry od baráku, přičemž na trase jsme se dostali až na 500 metrů od domova.
V této situaci je trochu úsměvné,
ASICS EMEA Unveils Design For New Headquarters
World-renowned sports and lifestyle brand ASICS teams up with Red Company to build new headquarters in the Netherlands
Transylvania 100k – Tomáš Kačmarčík
Preteky sa konali 20.05.2017 v malom Rumunskom mestečku Bran. Trať viedla národným parkom Bucegi a bežalo sa na vzdialenosť 20km, 30km, 50km a 100km. Ja som bežal 100km trasu s 6800m prevýšením. V závere však museli organizatori, kvôli popadaným stromom, trať trochu pozmeniť, a tak bola nakoniec dlhá 104km.
Štart ráno o 5:00hod pod Drakulovým hradom. Od začiatku sa prvé 3km bežalo pre mňa v príjemnom tempe, až do mierneho stúpania po asfaltovej ceste, potom sa už išlo do stúpaní v teréne. Hneď od štartu som sa držal v prvej desiatke, a keď prišli prvé stúpania, začal som sa posúvať dopredu. Cítil som sa dobre, šiel som si svoje, nikam som sa neponáhľal. Na cca 17km som sa dostal do vedenia. Počasie bolo dosť zlé, vo výške okolo 2300m n.m. bola hustá hmla, miestami viditeľnosť 20-50m a fúkal silný vietor. Teplota 4°C, pocitová ešte nižšie a v 2500m n.m. aj mrzlo.
Orientácia bola zložitá. Značenie trate miestami zlé, nebolo ho vidieť alebo na niektorých miestach chýbalo úplne. Organizátori po preteku vraveli, že im značenie v jednom úseku až 3x niekto postrhával. Našťastie som mal GPS s nahratou trasou, čo mi veľmi pomohlo. Stále som ho musel sledovať, a dosť často som sa vracal na správnu cestu. A tak sa kufríky nabaľovali.
Terén je v prvej polovici preteku dosť náročný. Vyhovovali mi dlhé technické zbehy, keďže v podobnom teréne trénujem doma v Tatrách. Po 37km sme už mali nástupných 3400v.m. V druhej polovici veľa pršalo a chvíľu padal aj zmrznutý dážď. Chodidlá som mal rozmočené ako utopenec a bola mi strašná zima.
Žalúdok mi fungoval, hlava bola OK aj nohy boli dobré. Celkovo sa mi išlo fajn. Za mnou som, na veľkej otvorenej planine, kde bola dobrá viditeľnosť, široko ďaleko nikoho nevidel. Až okolo 90km, keď som stúpal do kopca, som za mnou zbadal bežca. Náskok som odhadoval na zhruba 15min, a tak som pridal. Ale potom som urobil chybu a asi 12km pred cieľom som zle odbočil. Zistil som to až po 1,5km a musel som sa vrátiť. Spravil som ďalšie 3km naviac, čím som stratil 20min.
Nakoniec som bol v cieli za 16:57hod, celkovo na 2. mieste a prvý v Kategórii nad 40 r. Strata na víťaza 21min,a s blúdením som nabehal spolu 113,5km. Škoda toho značenia. Ak by som poznal trať a šiel čisto, mohol byť môj čas podstatne lepší. Ale nemrzí ma to, lebo som nemal žiadne ambície. Proste som to šiel ako stále, na svoje maximum a s výsledkom som veľmi spokojný. Na ďalších tratiach bežali aj moji kamaráti, na 50km Alena Slaná, Jakub Jando, Juraj Kendra a Matej Gleso. Peter Volnár bežal 30km trať, a tiež dosiahol veľmi pekné výsledky. Na tieto preteky budem spomínať veľmi rád. Bol to krásny zážitok v rumunských horách, ktoré sú ešte nedotknutou divočinou, a kde nemajú tak zdevastované lesy ako u nás.
Na spomínané preteky som sa začal pripravovať v polovici marca 2017, keď som ukončil zimnú prípravu ktorá bola kombináciou skialpu, posilňovania a ľahkého behu. Začal som viac behať v teréne pani trénerka Lenka Ilavská ma dokázala veľmi dobre pripraviť, za čo jej ďakujem. Obuté som mal X-claw 275, čo bola veľmi dobrá voľba do tohto typu terénu, kde sa striedal sneh, štrk, tráva a blato. Držali perfektne, len na pár úsekoch, kde bola čistá mokrá skala a kamenné bloky sa mi trochu šmýkalo.
Najbližšie sa zúčastním, v rámci prípravy, etapových pretekov v Tatrách SKY&Clouds Run na Štrbskom plese a 01.07.2017 ma čaká štart na najťažšej Slovenskej Malofatranskej stovke s parametrami trate 105km +7800 v.m.
Koniec hlásenia
Ďakujem za podporu. S pozdravom Kaktus
Foto je od autora Imout Mirea a Edi Balint
9. etapa LC Ostravice, hřiště (silvestrovská)
Poslední roky se držím zásady, že silvestrovskou etapu běhám bez masky nebo jen v nějaké light podobě. Maska jsem sám o sobě, takže to nikomu zřejmě nepřijde ani divné. Ani letos jsem se na nic nechystal a jak říká Stoša "soustředil jsem se jen na svůj běh“. Tím však moje paralela s týmovou "špičkou" končila. S dýcháním, lehkostí apod. jsem už několik let nenašel řeč. Bohužel. A mělo být hůře.
Den začal poměrně slibným počasím. Pravda, mírně přituhlo - náš venkovní teploměr ukazoval mínus 7-8°C, na Lysé hoře okolo -10°C, ale obloha byla krásně vymetená. Trochu mě zarazil údaj s CHMI o síle větru - nějakých 14m/s mi přišlo dost, ale naneštěstí jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti. Přípravy na odjezd šly jako po másle a já měl obrovskou radost, že budu na Fíkův příjezd včas připraven. Sotva jsem se pokochal touto myšlenkou, zvonil Fík, že už je před domem. Předčasná radost a rychlý přesun. Cestou jsme nabrali zmrzlíka v podobě Prezidenta a na kruháči Filipa. S jedním mezipřistáním jsme s přehledem dorazili k transformátoru, kde už bylo ovšem plno. Sjeli jsme proto trochu níže a zaparkovali v „rozšíření“. Všichni jsme se seznámili s tajemnou spolucestující, svěřili ji svá zavazadla, a vyrazili na hřiště. Kluci to vzali hopem a tak jsem nepohrdl společností invalidy Jarka a cupital společně s ním. Na start jsme doběhli tak akorát.
Dědek alias Vodník chvíli něco před startem promlouval, ale byť jsem od něj nebyl příliš daleko, nic jsem mu nerozuměl. Už to není 60-hlavý dav jako před lety ... A pak práskl svůj tradiční pytlík od mouky - vzhůru DO GURY! Jak už jsem předeslal výše, lehkost v mém běhu chybí už řadu měsíců, vlastně již let. Většinou je to stavem stehen, ale po Štěpánském běhu Porubou vítězily na plné čáře lýtka s Achillovkami. Ani čtyři volné dny mi moc nepomohly. Představa více než hodinového běhu mou vnitřní sílu nijak neposilovala. Ale je třeba bojovat, volno si udělám v novém roce! A tak jsem tedy nasadil své klasické tempíčko a rubal. Cítil jsem, že by to mělo jít lépe, ale lýtka byla proti. Hlavně si nic neurvat, nezanítit, ... I přes nepříliš optimistické naladění předbíhám v prvním prudším asfaltovém stoupání Páju a další 2 nebo 3 dívky, k tomu Tomáše Tešnara a Honzu Pešata. To mi vlilo do hlavy trochu optimismu. Jak jsme postupovali k vrcholu Lysé, měl jsem pocit, že jsem spíš - než + (tzn. že jsem byl více předbíhán), takže optimismus se opět pomalu vytrácel. Mezi Albínovým náměstím a Lukšincem se mými soupeři stali různí, pro mě neznámí, běžci, se kterými jsem se přetahoval pořád tam a zpátky jako na gumě. Krom toho, že mě to štve, mě to donutí přemýšlet, zda bych neměl taky běhat „intervalově“. Většinou takovým týpkům a borkám nakonec pláchnu, ale dnes ne. Na Lukšinci jsem měl již poněkud známější společnost v podobě copaté slečny „Srdce a cévy“ a Honzy Pešata. Slečnu jsem ztratil při rozdvojení cesty před „zkratkou“, pravděpodobně „dozadu“. Honza měl jen o něco málo větší rychlost než já, ale dneska jsem ho neměl šanci ani uviset, ani doběhnout, takže jsem ho postupně ztrácel „dopředu“.
Začal jsem čím dál míň vnímat dění okolo a naopak více vnímat okolní chlad zesílený větrem. I teď - více než 6 hodin po závodě - cítím zvláštní pocit na předloktích a loktech. Jako bych posiloval o106. Nedovedu si to vysvětlit. Prsty na rukou jsem měl již i přes rukavice pěkně tuhé, tak tak jsem v nich udržel šustku. S blížícími se Větry jsem cítil tuhnutí obličeje. A k tomu přišel nečekaný bonus v podobě zvířeného prachu. Divné - žadný sníh jen prach. Celkově mi to dnešní počasí nepřišlo nějak moc kruté, ale kombinace všeho ze mě vysávala poslední zbytky energie. Začal jsem zakopávat, přestával jsem vidět na levé oko (nebyl jsem schopný ho ovládat), lýtka/Achilovky to těžce nezvládaly. Už abych tam byl. Kousek před Majklem jsem šel dokonce k zemi. Dneska byl pro mě ten konec krutý boj. U Bezruče jsem se snažil zmáčknout a uniknout pronásledovatelům. Asi toho měli taky dost, protože jsem svou pozici uhájil. Čas 1:11:11 je určitě zajímavý, ale nic moc. Na rozdíl od většiny ostatních daleko za osobákem, ale na tu bídu to ušlo. A alespoň mě na trase nepředběhla žádná žena (?!). A Toma Tešnara jsem taky nechal za sebou (ob místo)! Pravda, není se čím chlubit - je totiž z kategorie 60+ ... takže klobouk dolů pro něj i pro ženy! :)
Po odčipnutí přišla skutečná muka. Jestli mě někdo fotil nebo točil, byl pěkný hajzl (že mi nepomohl), ale pro ostatní by zařídil pěknou šou. Vůbec si nepamatuji, kdo tam byl krom Vlaďky a Ludi. Nevnímal jsem okolí, jen jsem poklekl a soustředil se na natáhnutí válce na hlavu. Byl to pro mě šílený problém, protože ač mé jádro topilo (zima mi nebyla), mé prsty byly jako neforemné neovladatelné válečky. Poté, co se mi to povedlo, jsem si šel pohladit sloup a přesunul se do jeho „bezvětří“. Čekal mě nelehký úkol. Vyndat z pouzdra šustku a dát si ji na sebe. Zkuste si na prsty navléci válečky! Nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale nakonec se povedlo. Déle jsem se na vrcholu nezdržoval a začal sbíhat. Postupně se mi hlava i ruce prohřívaly a bylo mi lépe a lépe. I když mě vše bolelo a v hlavě jsem si začal pohrávat s vidinou „LC-vynechávek“, stálo to zase za to. Dokonce to na mě tak zapůsobilo, že jsem si dovolil o tom napsat. Snad jsem vás neunudil. Hezkého Silvestra a příjemný nový rok!!!
Týmy: 9. místo (standardních 1.168 bodů)
19. Stoszek Jan
30. Krejčiříková Denisa
76. Krejčiříková Ivona
77. Letko Miroslav
87. Munk Rudolf
133. Hegedüs Robert
141. Wojtyla Jaromír
153. Orlíková Pavla
191. Koudelka David
199. Paříková Eva
222. Schwarzová Petra
223. Fajkus Tomáš
227,5. Filip Homola (bez chipu)
259. Janečka Rostislav
278. Böhmová Michaela
280. Stočková Olga
282. Beremlijski Petr
Na závěrečném 5. Prázdninovém mítinku startovalo
118 závodníků z 23 oddílů. Byl překonán 4 x rekord stadionu : v běhu na 60 m Hana Bumbálková z SK Speed Brno časem 7,99 překonala rekord stadionu z roku 2010, který držela Markéta Mrňová časem 8,10. V běhu na 500 m Pavla Štoudková časem 1:20,23 překonala rekord z roku 1997, který držela domácí závodnice Lenka Beránková časem 1:26,4, v běhu na 1 000 [...]
Prosekávání cesty na Popovice
Jedna z mých oblíbených “pětek” je běh kolem Hrušovského rybníka do Popovic a zpět. V praxi lze běžet dvojím způsobem. Po silnici do Popovic a Alejí zpět do Brandýsa, tedy zprava kolem rybníka, nebo to vzít doleva pěšinkou, která vede takovým lesíkem z náletových dřevin.
Pěšinku zovu trail, protože je to v okolí největší trail, samozřejmě když vynechám totálně rozmrdaný hlavní tah do centra Bradnýsa. Mám to tam rád, protože je to takový dotek přírody, je tam i kopeček, kde se daly trénovat seběhy a výběhy, jenže teď to zarostlo trávou po kolena a bez přeražení nohou se tam nenatrénuje nic. Minulý týden, když jsem tam běžel, tak jsem zjistil, že už je i problém proběhnout po pěšince, protože mezi těmi náletovými dřevinami pěkně zarostla. Tak jsem si řekl, že bych to tam mohl prořezat. Plánoval jsem to na víkend s Vojtou, jenže děti byly nachcípané, takže jsem ho tam nakonec netahal, navíc má drahá žena soudila, že když nás někdo nachytá, jak rubeme cestu, tak nás pěkně seřve. Kterážto obava ve mně zůstala, ačkoliv je to obecní pozemek, jenže splašený ochránce přírody by řádit jistě mohl. Dneska mi vyšla chvíle času, tak jsem si řekl, že místo běhání investuju něco do svých běžeckých tras a pěkně to tam prosekám.
První problém: transport. Vybavil jsem se plotovýma nůžkama a skládací Fiskars pilou, jenže běžet přes celé Zahradní město s nůžkama, který rozhodně neschovám do kapsy, to mi přišlo fakt divné. Nakonec jsem situaci vyřešil kompromisně, k rybníku jsem se přiblížil vozem a u rybníka už mě nikdo s nůžkama nepotkal, krom dvou rybářů, kteří sami vypadali dost divně. Takže jsem proběhl až do mokřadu a lesíka a začal kostit cestu.
Je to asi půlkilometrová trasa, jejíž větší část jde loukou, menší část tím lesíkem, ale stejně mi to hodinu dalo. Stezka už byla v několika úsecích téměř neprůchozí, takže jsem se do toho musel opřít. Do toho ještě začalo vypadat, že sprchne i zaradoval jsem se, že vyzkouším, jak moc nepromokavá je Salomon Wing Hoodie, kterou jsem ukořistil někde ve výprodeji. Tak už vám to mohu říct: když padají kroupy a stojíte po krk ve vodě na cestičce, kterou se valí potok ze shora z pole, je vám Salamon Wind Hoodie úplně na pytel.
Takže jsem hodinku pobíhal a stříhal, snažil se nějak zamaskovat, že jsem to tam vyrubal, což s ohledem na haldu větví nebylo jednoduché, zapotil jsem se, jako by ani nepršelo.
Výsledek z fotek nedojme. Jednak se fotky nevyvedly, bylo příšerné vlhko a nedařilo se mi otřít čočku iPhone (ne, před deštěm mě fotit nenapadlo, to by bylo moc lehké), jednak z toho není asi moc patrné, jak velké ty průchody jsou.
Jestli mě na tom něco uklidňuje pak skutečnost, že asi tak za měsíc si můžu dát reparát, protože to zase zaroste. Ale to už se vyprdnu na nůžky, vezmu plotostřih na akumulátor a vyrubu to tam mechanizovaně… Tím bych mohl prorubat i tu trávu v nejbližším okolí pěšinky, zkoušel jsem ji prostříhat těma meganůžkama za běhu, ale fakt to nebylo ono :)
Tak, teď už se dá projít kolem Hrušováku až do Popovic, kdyby to někoho zajímalo. Nebo - ještě lépe - proběhnout!
Pěšinku zovu trail, protože je to v okolí největší trail, samozřejmě když vynechám totálně rozmrdaný hlavní tah do centra Bradnýsa. Mám to tam rád, protože je to takový dotek přírody, je tam i kopeček, kde se daly trénovat seběhy a výběhy, jenže teď to zarostlo trávou po kolena a bez přeražení nohou se tam nenatrénuje nic. Minulý týden, když jsem tam běžel, tak jsem zjistil, že už je i problém proběhnout po pěšince, protože mezi těmi náletovými dřevinami pěkně zarostla. Tak jsem si řekl, že bych to tam mohl prořezat. Plánoval jsem to na víkend s Vojtou, jenže děti byly nachcípané, takže jsem ho tam nakonec netahal, navíc má drahá žena soudila, že když nás někdo nachytá, jak rubeme cestu, tak nás pěkně seřve. Kterážto obava ve mně zůstala, ačkoliv je to obecní pozemek, jenže splašený ochránce přírody by řádit jistě mohl. Dneska mi vyšla chvíle času, tak jsem si řekl, že místo běhání investuju něco do svých běžeckých tras a pěkně to tam prosekám.
První problém: transport. Vybavil jsem se plotovýma nůžkama a skládací Fiskars pilou, jenže běžet přes celé Zahradní město s nůžkama, který rozhodně neschovám do kapsy, to mi přišlo fakt divné. Nakonec jsem situaci vyřešil kompromisně, k rybníku jsem se přiblížil vozem a u rybníka už mě nikdo s nůžkama nepotkal, krom dvou rybářů, kteří sami vypadali dost divně. Takže jsem proběhl až do mokřadu a lesíka a začal kostit cestu.
Je to asi půlkilometrová trasa, jejíž větší část jde loukou, menší část tím lesíkem, ale stejně mi to hodinu dalo. Stezka už byla v několika úsecích téměř neprůchozí, takže jsem se do toho musel opřít. Do toho ještě začalo vypadat, že sprchne i zaradoval jsem se, že vyzkouším, jak moc nepromokavá je Salomon Wing Hoodie, kterou jsem ukořistil někde ve výprodeji. Tak už vám to mohu říct: když padají kroupy a stojíte po krk ve vodě na cestičce, kterou se valí potok ze shora z pole, je vám Salamon Wind Hoodie úplně na pytel.
Takže jsem hodinku pobíhal a stříhal, snažil se nějak zamaskovat, že jsem to tam vyrubal, což s ohledem na haldu větví nebylo jednoduché, zapotil jsem se, jako by ani nepršelo.
Výsledek z fotek nedojme. Jednak se fotky nevyvedly, bylo příšerné vlhko a nedařilo se mi otřít čočku iPhone (ne, před deštěm mě fotit nenapadlo, to by bylo moc lehké), jednak z toho není asi moc patrné, jak velké ty průchody jsou.
 |
| Asi byste nesoudili, že se tudy dá proběhnout... No, tohle je ještě před letním střihem ... |
 |
| Tady jsem vyrubal dost slušný koridor, zdá se mi ... |
 |
| A tady už jsme po letním sestřihu ... |
Tak, teď už se dá projít kolem Hrušováku až do Popovic, kdyby to někoho zajímalo. Nebo - ještě lépe - proběhnout!
Pražská 100
Pražská stovka
09.12.2017 - 11.12.2017
zapsáno s velikým zpožděním (03/2017)
Tak snad jen pár dojmů
-Krásná a dobře připravená akce. Díky Olafe a všichni kdo mu pomáháte.
-Krásné proběhnutí s kamarády (Karel, Honza, Petr, Pavel), díky moc kamarádi, dáváte tomu krásný druhý rozměr a za to vám děkuji.
-Trasa byla nejdříve pohoda a jak se blížila ku Praze, tak přitvrzovala, ale vlastně se mi moc líbila.
-Zase jako na Loučení jsem neměl hůlky, což byla chyba, zase jsem to řešil klackama, musím si nějaké hole koupit.
-Druhá noc a spánkový dluh, zase ohromný boj, budu muset vymyslet nějaké řešení
Pavlovo video
Sám jsem nefotil, tak tady je pár fotek z FB
Výsledek:
První maraton a co dál
Je to tu, pražský maraton, závod na který jsem se připravoval a který byl mým cílem je za mnou. Jak vše probíhalo jsem sepsal v článku pro behej.com přečíst si ho můžete tedy tam.
I když mám za sebou cílový závod, rozhodně to neznamená, že s během končím. Už se mi tak zažral pod kůži, že se myslím jen tak nepustí.
Jako další cíl jsem si stanovil zaběhnutí 10km pod 40 min. Nestanovil jsem si ale žádný termín, až to přijde, tak to bude. Můj nejbližší pomaratonský plán je jen lehce vyklusávat a vzhledem k tomu, že se blíží státnice ve škole a léto mám poměrně nabité, asi si nechám svůj cíl na příští jaro.
Jinak předpokládám, že se zúčastním nějakého maratonu na podzim. Zatím se rozhoduji mezi Košicemi, Drážďany a Frankfurtem, máte tip, který z těchto nebo i jiných by mohl být super zážitkem?
I když mám za sebou cílový závod, rozhodně to neznamená, že s během končím. Už se mi tak zažral pod kůži, že se myslím jen tak nepustí.
Jako další cíl jsem si stanovil zaběhnutí 10km pod 40 min. Nestanovil jsem si ale žádný termín, až to přijde, tak to bude. Můj nejbližší pomaratonský plán je jen lehce vyklusávat a vzhledem k tomu, že se blíží státnice ve škole a léto mám poměrně nabité, asi si nechám svůj cíl na příští jaro.
Jinak předpokládám, že se zúčastním nějakého maratonu na podzim. Zatím se rozhoduji mezi Košicemi, Drážďany a Frankfurtem, máte tip, který z těchto nebo i jiných by mohl být super zážitkem?
Pád z pojízdného oře
Jak to vlastně začalo? Musel bych se vrátit do svých minulých let, kdy jsem začínal sportovat, ale je to úplně jiný příběh a etapa mého sportovního života a ponechám si tyto informace na další příspěvek. Protentokrát Vás musím uspokojit jen minulostí zcela nedávnou, jedná se o období jeden až dva měsíce zpátky. Tušil jsem to už dlouhou dobu, ale říkal jsem si, že se to možná nestane tak, jak si myslím. V zimě budu jezdit do práce a z práce na kole a až namrzne a napadne první sníh, vyměním klapající kufry cyklistických bot za boty běžecké. Říkám si, teoreticky to mám hezky zvládnuto a vysvětleno, nic mě nemůže překvapit. Ale ouha! Byl tu jeden dost velký problém. Bohužel nevlastním horské kolo s hřebíky na plášti :-(, ale prozatím jen silniční kolo s uzoulinkým vyleštěným pláštíkem Continental Ultra. Už asi chápete, kam tím mířím. Jezdit totiž v zimě na něčem podobném je, slušně řečeno, opravdu o pusu a nadělání si pořádných modřin. Nezkoušejte to, pokud nejste masochisti. Tři předchozí mini pádečky na prudkém stoupajícím kopci s mokrým listím, kdy mi prokluzovalo zadní kolo právě na tom zatraceném listí, jak jsem mocně zabíral nohama a stál vlastně pořád na místě, až jsem ztrácel rychlost a ve statické poloze, a tím pádem při nulové rychlosti, neudržel rovnováhu a nestačil vyklopit alespoň jednu nohu z pedálů, takže jsem se připravoval na pád se zoufalým výrazem býka, který jde na porážku, mě v tom jenom a jenom utvrzovaly. Vždy jsem se z toho oklepal a z naraženého boku nebo kolene si nic moc nedělal. Takových šrámů ještě schytám. Nejsem přeci žádná bábovka.
Letošní sníh na sebe dal docela dlouho čekat (začalo vlastně pořádně sněžit až teď v pátek 26. listopadu 2010), a tak jsem rychle zapomněl na mrzuté pády a pořád si nepřipouštěl tu možnost okusit znovu namrzlou vozovku doslova na vlastním těle, ale mnohem tvrději. A to se také přesně stalo ve středu 24. listopadu 2010. V Praze u vyšehradského hradu za malým mostem u Vltavy, pod kterým jezdí i tramvaje, mi neočekávaně napadlo při rychlosti 30 km/h, že rychle přejedu ze silnice zpět na chodník, hlavně abych to brzo stihl, nevyřítilo se nějaké auto a já si zkrátil čas dojezdu do práce. Ráno většinou všichni pražští a mimopražští občané spěchají do práce a já pospíchal také. Naštěstí se zrovna neobjevilo žádné auto, zaplať pánbůh, ani vepředu, ani vzadu, za to já jsem letěl s dost těžkým batohem, který tomu také napomohl, na zem. Naklonil jsem berany, abych změnil směr doleva, mozek stačil zaregistrovat ještě nějaký podezřelý sklon pod úhlem čtyřicet pět stupňů na levou stranu celého těla a pak jsem v úžasu a totálním šoku stačil zaregistrovat, že padám a čistím asi pět metrů špinavou zem celým levým bokem těla. Rychle natahuju před tím levou ruku vpřed, abych zmírnil pád celou svou paží a tuším, že zakulacené berany směrem dolů mi rovněž pomohou dostatečně utlumit náraz. Stal jsem se nedobrovolnou pracovní sílou na pozici metař silnic. To jsem celý já. Po dopadu a vymetení části silnice a tramvajového pruhu mi jako první problesklo hlavou: můžu se hýbat, bolí mě něco, mám něco zlomené? Ne! Ok. Můžu vstát? Ano. Kolo je v pořádku, nechybí mi něco? Není čas to zjistit, instinktivně jsem za sebou vytušil světla vozu, a tak jsem bolestivě odtáhl sebe, batoh na zádech a své kolo rychle na chodník do bezpečí. Dostal jsem pořádně na frak. Zachránilo mě jen mnoho vrstev oblečení, které jsem měl na sobě. Teď už mě nezajímalo kolo, ani čas, abych to stihl včas do práce, endorfíny přestaly fungovat, jen ve mně ještě dobublávaly poslední zbytky adrenalinu. Šokované svaly byly najednou ztuhlé, cítil jsem stoupající bolest na levém boku stehna, na koleni a na kotníku a levou brnící paži. To budou určitě obrovské tři boule, až se na to podívám v práci. Jejda, to není dobré, ale musím jet dál. Zkontroloval jsem kolo, ale byla dost slušná tma a moc toho nebylo vidět. Dvakrát jsem musel zatočit rukou pedálem, aby se chytil řetěz na správném kolečku, zkontroloval sedlo, berany, brzdy, světla a oddychl si, že je vše relativně v pořádku a schopno plnit svou funkci. Osedlal jsem znovu svého pojízdného oře, ale bohužel jsem začal trpět fyzickou schizofrenií. Levá strana těla nechtěla pracovat, nechtěla už vůbec jet na kole a znovu šlapat, pravá strana až na lehce odřené lýtko byla naprosto v pořádku. Ne, teď nemůžu jít a tlačit kolo, to nepřipadá v úvahu. První záběry nohou na kole byly prováděny spíše silou vůle a s bolestivou grimasou obličeje, tohle není už žádná sranda. Půl minuty jsem lehce šlapal do pedálů a nutil svaly na chvíli zapomenout na trauma, které zažily. Ale ono to nešlo. Svaly si to moc dobře pamatovaly. Do práce jsem dorazil nakonec včas a při podrobné obhlídce kola jsem zjistil, že brzdy dostaly víc zabrat, než jsem mohl v té tmě vidět. Kolo budu muset na jaře 2011 vzít na technickou kontrolu a dát ho dohromady. Zaslouží si to. Levá strana stehna mě bolí ještě dnes. Občas ji ucítím i při spaní, když se obrátím na bok, ale pomalu se to zlepšuje a hojí.