La Course, Le Tour, and the Paris Finale–2016 Edition
While almost every day is a great day living in Paris, there are a few days that really take the cake: Bastille Day (Fête nationale), and the finish of the Tour de France. Over the last three years however, ASO/UCI … Read More Here →
Dolomitenmann 2015
Pascal Egli a Toni Palzer
Už se to blíží!
A co že se to blíží?
No jistě, je začátek Září. A ten přináší už pár let Beskydskou sedmičku.
Akci na kterou se s Tomem těšíme už od minulého ročníku a neúspěchu, kdy jsme skončili ani ne 10km před cílem.
Těším se na ni ještě víc od doby, co sem přestal běhat ty svoje krátké trasy kolem 5km.
Těším se na ni ještě víc, když jsem zjistil, jak Tom po loňské B7 zahořel a nadchl se pro běh a zdravou stravu!
Těšíme se na ni ještě víc od doby, co jsme dokončili Horskou výzvu na Šumavě!
Těším se na ni ještě víc od doby, co sem si posunul běžecký rekord co do uběhnutých kilometrů v kuse se týká.
Těším se na ni s každým shlédnutím promovideí a každou přečtenou kapitolou v Born to tun (čteno již po druhé)
Těším se taky proto, že se mi podařilo zmobilizovat celou naši rodinu a rodinu přítelkyně a budeme mít i početné publikum, takže letos už to prostě nemá kam uhnout. :-)
Jenže... jsou tu i drobné obavy. Poslední dobou mě při delších bězích pobolívá koleno. Bolelo i v Rumunsku při dlouhých sestupech. Zvládne to mrška jedna kloubní?? Musí! Přece se těším jak malej Jarin na první hokejovou kartičku s Jágrem a endorfiny jsou přece úžasná věc, díky nimž člověk spoustu věcí nevnímá :-) No a s takovým supportem? Aji kdybychom to měli do cíle doválet sudama!!
Další problém a obava je ten/ta, že celej srpen jsem běhání pěkně flákal! 33.5km?? Co to je? To je pro Dana Orálka, nebo Petra Vabrouška poobědovej nedělní výklus... Trošku se teda uklidňuju tím, že jsme v tom Rumunsku nachodili kolem 100km a nastoupali cca 4500m. Do práce a z práce chodím od června pěšky (šalinkarta je moc drahá a já potřebuju šetřit) každej den celkově kolem 9km... Před tím sem jezdíval na kolobrndě (možná z tama mám ty problémy s kolenem) občas to do práce i zaběhnu. Tím pádem sem za srpen na nějakých 226km, ale i tak...
Doufám, že bude rozhodovat to co sem dělal celý rok (8měsíců) (647 km naběháno 376 km nachozeno a 148 km kolo a koloběžka) a ne poslední měsíc. Loni jsem měl např. za celý rok (12měsíců) naběháno 307km a na B7 jsem se cítil fajn! Takže další pozitivum a důvod proč si věřit, že tento rok, to opravdu nemá kam uhnout! Takže už zbývá se jen těšit, až budou z Těšína opět vyjíždět bésedmičkové vlaky. :-) :-)
Dneska sem si byl ještě před B7 asi naposledy zaběhat. Oběhl sem si dvě kešky (geocaching) v okolí a do září přidal porci cca 6.5 km... Musím prostě fakt přidat, ať se mi Vokolopriglu běží dobře! :-)
Tak na B7 a Vokolopriglu AHOJ!
No jistě, je začátek Září. A ten přináší už pár let Beskydskou sedmičku.
Akci na kterou se s Tomem těšíme už od minulého ročníku a neúspěchu, kdy jsme skončili ani ne 10km před cílem.
Těším se na ni ještě víc od doby, co sem přestal běhat ty svoje krátké trasy kolem 5km.
Těším se na ni ještě víc, když jsem zjistil, jak Tom po loňské B7 zahořel a nadchl se pro běh a zdravou stravu!
Těšíme se na ni ještě víc od doby, co jsme dokončili Horskou výzvu na Šumavě!
Těším se na ni ještě víc od doby, co sem si posunul běžecký rekord co do uběhnutých kilometrů v kuse se týká.
Těším se na ni s každým shlédnutím promovideí a každou přečtenou kapitolou v Born to tun (čteno již po druhé)
Těším se taky proto, že se mi podařilo zmobilizovat celou naši rodinu a rodinu přítelkyně a budeme mít i početné publikum, takže letos už to prostě nemá kam uhnout. :-)
Jenže... jsou tu i drobné obavy. Poslední dobou mě při delších bězích pobolívá koleno. Bolelo i v Rumunsku při dlouhých sestupech. Zvládne to mrška jedna kloubní?? Musí! Přece se těším jak malej Jarin na první hokejovou kartičku s Jágrem a endorfiny jsou přece úžasná věc, díky nimž člověk spoustu věcí nevnímá :-) No a s takovým supportem? Aji kdybychom to měli do cíle doválet sudama!!
Další problém a obava je ten/ta, že celej srpen jsem běhání pěkně flákal! 33.5km?? Co to je? To je pro Dana Orálka, nebo Petra Vabrouška poobědovej nedělní výklus... Trošku se teda uklidňuju tím, že jsme v tom Rumunsku nachodili kolem 100km a nastoupali cca 4500m. Do práce a z práce chodím od června pěšky (šalinkarta je moc drahá a já potřebuju šetřit) každej den celkově kolem 9km... Před tím sem jezdíval na kolobrndě (možná z tama mám ty problémy s kolenem) občas to do práce i zaběhnu. Tím pádem sem za srpen na nějakých 226km, ale i tak...
Doufám, že bude rozhodovat to co sem dělal celý rok (8měsíců) (647 km naběháno 376 km nachozeno a 148 km kolo a koloběžka) a ne poslední měsíc. Loni jsem měl např. za celý rok (12měsíců) naběháno 307km a na B7 jsem se cítil fajn! Takže další pozitivum a důvod proč si věřit, že tento rok, to opravdu nemá kam uhnout! Takže už zbývá se jen těšit, až budou z Těšína opět vyjíždět bésedmičkové vlaky. :-) :-)
Dneska sem si byl ještě před B7 asi naposledy zaběhat. Oběhl sem si dvě kešky (geocaching) v okolí a do září přidal porci cca 6.5 km... Musím prostě fakt přidat, ať se mi Vokolopriglu běží dobře! :-)
Tak na B7 a Vokolopriglu AHOJ!
Půlmaratón Plzeňského kraje
Zítra 22.4.2017 mě čeká už letošní čtvrtý půlmaraón! Tentokrát je to závod, který organizuje můj bývalý zaměstnavatel Plzeňský kraj. Již propozice i organiziční pokyny mě překvapily, jak je tam vše pečlivě popsáno a jak je počítáno prakticky se...
Mistrovství Moravy a Slezska v maratonu
[ Září 24, 2017; 10:00 am až 2:00 pm. ] Ostrava
Není čas.
Jak vidno zanedbávám svůj blog. Tento rok je trochu hektický a snažím se to zvládat jak nejlépe umím. Teď se naplno věnuji rozjezdu SK Městská policie Kadaň. Začátky jsou opravdu těžké. Nejhorší je zabředávání do daňových a účetních věcí. Jakožto samouk se v tom pěkně koupu. Ale určitě to zvládnu. Den ode dne se učím stále nové věci . Jestli někdo z vás má zkušenosti ohledně vedení SK a byl by mi ochoten do začátku trochu poradit, budu vděčen.
Učený z nebe nespadl......
Učený z nebe nespadl......
Mít rozhled …
Chce se mi říct, že jenom běžci jsou takový magoři, aby si z ničeho nic usmysleli, že si vyběhnou na rozhlednu ... v husté mlze.
Každý soudný člověk se podívá z okna, spatří bílou stěnu pár metrů před barákem a rozumně usoudí, že toho z rozhledny asi moc neuvidí a výjde si na procházku třeba do hospody.
Ne však běžec ... běžec si řekne: "To se rozběhá" a běží.
Snad pro existenci trocha zdravého rozumu u mě mluví fakt, že jsem ze začátku nevěděl, kam poběžím. Nebo jsem si tím nebyl zas až tak jistý. Jistý jsem si byl jen tím, že nechci běžet po těch známých cestách a tak jsem se pustil jiným směrem. Na druhý konec mého města.
Proběhl jsem relativně opuštěnými ulicemi (ti rozumější šli na tu procházku do hospody, ti ještě více rozumější ještě o tomto svátečním dni spali) a stanul před dřevěným ukazatelem. Abyste tomu rozuměli. Máme u nás novou rozhlednu a já tam ještě nebyl. Když jsem chtěl vytáhnout rodinu na výlet, všichni se opupínkovali záhadnými nemocemi, rozbolely je nohy, potřebovali jít nakoupit ... no prostě raději pouklízeli celý byt, než aby se mnou zašli na rozhlednu. Víte jak ... rozhledna je na kopečku a a a no, prostě je na kopečku.
Stojím u ukazatele, sleduji tu mlhu za ním a přemýšlím kudy dál. Zpět k domovu, nebo se trmácet dalších X kilometrů jen proto, abych viděl mlhu z vrchu? Jenže, co když tam nahoře mlha není a já budu stát nad ní a spatřím slunce?!
Nedalo mi to a následoval jsem šipku.
Když už neuvidím nic než bílé cáry, alespoň se mi v tomhle počasí dobře dýchá. Doma mě čekají drobné povinnosti a tak je nechám ještě chvilku čekat.
Po chvilce jsem pochopil svojí rodinu a jejich nechuť k rozhlednám. Je to tak ... rozhledny jsou na kopcích. Sice tahle není na nějak extrémním kopci, ale pořád jen je to výš než odpočinková rovinka.
Trocha bahna, trocha vlhka ... svršky nacucané vodou a v botech louže. Pro tyhle radosti to všechno děláme. Abysme si mohli říct, že jsme se překonali, že jsme vstali z křesla a udělali jsme něco pro sebe. Přeci jen, když lehnu se smrtelnou rýmečkou, budu mít spousty času na čtení ;-)
Pod rozhlednou se honily tři holky na koních.
Vypadaly jako zjevení, když se z té mlhy vyhouply. Hráli si na strážkyně rozhledny a plným tryskem a pokřikem "Zachraňte rozhlednu, braňte ji!" vyrazily se smíchem kolem mě.
Bylo hezké pak v té bílé tmě poslouchat jejich chechot a dusot koňských kopyt. Neslo se to dlouho nad korunami stromů.
Vylezl jsem na vrcholek dřevěného stavení, rozhlédl se okolo a .... uviděl jsem mlhu z prostředku.
A vlastně mi to vůbec nevadilo. Alespoň mám důvod, proč se sem vrátit.
Zpátky už to bylo rychlé a veselé. Bylo to z kopce.
A když jsem dobíhal zpět k městu, doběhl jsem městskou dopravu. Oblečení skrz na skrz mokré, kosa na zádech ... dvacka v kapsičce. Nasedl jsem do ní a jel domů. Přeci jen nemusím přijít domů úplně mrtvý, no ne?
Každý soudný člověk se podívá z okna, spatří bílou stěnu pár metrů před barákem a rozumně usoudí, že toho z rozhledny asi moc neuvidí a výjde si na procházku třeba do hospody.
Ne však běžec ... běžec si řekne: "To se rozběhá" a běží.
Snad pro existenci trocha zdravého rozumu u mě mluví fakt, že jsem ze začátku nevěděl, kam poběžím. Nebo jsem si tím nebyl zas až tak jistý. Jistý jsem si byl jen tím, že nechci běžet po těch známých cestách a tak jsem se pustil jiným směrem. Na druhý konec mého města.
Stojím u ukazatele, sleduji tu mlhu za ním a přemýšlím kudy dál. Zpět k domovu, nebo se trmácet dalších X kilometrů jen proto, abych viděl mlhu z vrchu? Jenže, co když tam nahoře mlha není a já budu stát nad ní a spatřím slunce?!
Když už neuvidím nic než bílé cáry, alespoň se mi v tomhle počasí dobře dýchá. Doma mě čekají drobné povinnosti a tak je nechám ještě chvilku čekat.
Po chvilce jsem pochopil svojí rodinu a jejich nechuť k rozhlednám. Je to tak ... rozhledny jsou na kopcích. Sice tahle není na nějak extrémním kopci, ale pořád jen je to výš než odpočinková rovinka.
Trocha bahna, trocha vlhka ... svršky nacucané vodou a v botech louže. Pro tyhle radosti to všechno děláme. Abysme si mohli říct, že jsme se překonali, že jsme vstali z křesla a udělali jsme něco pro sebe. Přeci jen, když lehnu se smrtelnou rýmečkou, budu mít spousty času na čtení ;-)
Pod rozhlednou se honily tři holky na koních.
Vypadaly jako zjevení, když se z té mlhy vyhouply. Hráli si na strážkyně rozhledny a plným tryskem a pokřikem "Zachraňte rozhlednu, braňte ji!" vyrazily se smíchem kolem mě.
Bylo hezké pak v té bílé tmě poslouchat jejich chechot a dusot koňských kopyt. Neslo se to dlouho nad korunami stromů.
Vylezl jsem na vrcholek dřevěného stavení, rozhlédl se okolo a .... uviděl jsem mlhu z prostředku.
A vlastně mi to vůbec nevadilo. Alespoň mám důvod, proč se sem vrátit.
Zpátky už to bylo rychlé a veselé. Bylo to z kopce.
A když jsem dobíhal zpět k městu, doběhl jsem městskou dopravu. Oblečení skrz na skrz mokré, kosa na zádech ... dvacka v kapsičce. Nasedl jsem do ní a jel domů. Přeci jen nemusím přijít domů úplně mrtvý, no ne?
LH24 2016
Milí přátelé :-)
Tak dlouho jsem se vyhýbala psaní článku, až jsem se najednou, pro mě zcela nečekaně, ocitla na nejvyšším stupínku při vyhlašování tohoto úžasného závodu a mám tedy milou povinnost podělit se s vámi o mé dojmy ze závodu.
Když jsem v létě Štěpána, svého nejprve kamaráda, poté přítele + parťáka a trenéra v jedné osobě, vyzvala, aby se mnou absolvoval závod LH 24, neuvědomovala jsem si, jak tato akce ovlivní můj další život... Bylo teplo, termín závodu daleko a v mé hlavě a srdci bylo pouze odhodlání vyzkoušet si, co dokážu v zimě v horách zvládnout.
Po mé dětské sprinterské minulosti, přišlo období sportovního lenošení, které vystřídalo pár let běhání pouze a jen po rovině, kdy kopce byly mým úhlavním nepřítelem. Tato skutečnost se změnila až v loňském roce a tudíž zpětně docela nechápu moji odvahu přihlásit se na takovou akci....
Zato Štěpán ji uvítal a nám, jako týmu "na bedně", věřil od samého počátku. Tedy přesněji řečeno až do doby cca 2-3 týdny před závodem, kdy na základě mých nelepšících se výsledků jak na LC , tak i v tréninku, propadl zoufalství, kterému jsem upřímně rozuměla...
Nakonec naštěstí není vždy jen špatně a mně se podařilo v závodě ze sebe dostat vše, co stihl za tu krátkou dobu naší společné přípravy do mě dostat a k čemu mě namotivoval - zejména tím, jak dokáže trénovat on sám. Naštěstí příprava není jen fyzická, ale i psychická a co Tě nezabije, to Tě posílí a v tomto směru byl náš trénink určitě 100%-ní. :-D
Touha bojovat byla naštěstí u obou z nás veliká, takže jsme v pátek odpoledne vyrazili na registraci a následně na výživnou večeři, kdy jsme se na soupeře posilnili vydatným steakem.
A najednou je zde den "D"- 23.1.2016 a my vyrážíme do boje. Většina spřátelených týmů již noc před závodem zabydlovala bungalov č.1 u hotelu Sepetná, kde jsme byli ubytování skoro všichni, kromě týmové jedničky Stoši, který byl spolu s parťákem vyhoštěn až do penzionu Sluníčko, asi aby jim to zkazilo náladu a zhoršilo výkonnost, což se nepodařilo a na naši jedinou sólistku Lenku Ulču, která bivakovala s dcerkou Anetkou mezi jinými bojovníky.
Když tedy Ultrablázni a Blondýny dorazili na základnu, našli v domečku krásně zabydlené, usměvavé a k boji odhodlané kamarády Lenku, Petru, Berďu, Dana, Michala a Mariana, kteří nabízeli nejen úsměv,ale také hruškovici na zahřátí a uvolnění stresu, což se jevilo být z ruky lékařky zcela bezpečné, jelikož jediným Stresem na pokoji měl zůstat pouze Marián...
Nečekaně se u nás ještě těsně před startem byla nucena zabydlet jedna MIX dvojice od Prahy, ale jelikož byli tito loňští medailisté letos již v jiné kategorii, než naše týmy a aby v Praze věděli, že je tady na Ostravsku tež mame radi, tak jsme je přijali s otevřenou hruškovicí...
Rychle to uteklo a fofr na start, na který se vydali Marián, mužská část MIX týmů, a Oli, které nic jiného nezbylo.
My, zbytek účastníků zájezdu, jsme šli zkontrolovat jejich počáteční zrychlení k Transformátoru a zafandit.
Stoša si to s lehkostí klusal na špici startovního pole , jak už je jeho zvykem, další výše zmínění kamarádi jej brzy následovali a rozdávali úsměvy do foťáků a kamer přihlížejících. Tam nám asi konečně došlo, že už to vypuklo. Tedy mně určitě...
Vyprovodili jsme je tedy "do hory" a pak už pomalu chystat se také do boje...
Bylo krásně nasněženo, slunečno a překvapivě teplo.
Můj cíl byl zvládnout 6 kol a Štěpán k tomu přidal přání, aby to bylo pokud možno vždy do 2 hod/okruh.
Nervozita ze mně opadla po převzetí štafety a psychicky jsem se cítila pak už dobře.
V 1. a 2. kole se mi tento plán dařilo splnit a vždy v krátké přestávce, kdy byl na trati můj parťák, jsem se rychle občerstvila na Gastrofestivale, kde byl bohatý raut a pak rychle do suchých věcí a do pelíšku odpočinout si chviličku, než zase zazvoní telefon, který mi oznámí, že se Štěpán opět blíží v čase kolem 1:30h/okruh a já půjdu znovu na trať.
Jelikož, jak jsem už zmínila, jsme nepodcenili komplexní přípravu a měli s sebou i výbavu v podobě iontového nápoje, proteinů, gelů a tyčinek a já po prvních dvou kolech zavodnila kvalitně své útroby kávou, džusem, ionťákem i proteiny, nemohla situace vyústit jinak, než střevním chaosem na trati. Štěpán asi udělal podobnou chybu, protože i on se pídil po Smectě či Endiaronu...
Takže mé 3.kolo bylo určeno tréninku svěračů, které naštěstí nezklamaly. Naše zásoby obsahovaly alespoň živočišné uhlí a výše uvedených nápojů jsem se již nedotkla. Jenže jsem v době odpočinku nějak pozapomněla najíst se a vyrazila jsem po dalším Štěpánově vyrovnaném kole na trať zcela bez energie, což se projevilo hrůzným časem kolem 2:20h ve 4. okruhu. Ale důležitější bylo, že střeva už dále neprotestovaly.
Štěpán mi naštěstí navrhl to, v co jsem tajně doufala, a to, že půjde teď 2 kola za sebou,což mě zachránilo a spánek skoro dvouhodinový mi dodal nové síly.
Sice na rautu jsem už pro jistotu konzumovala pouze vánočku či rohlíky s marmeládou, ale není to vůbec špatné "palivo"...
Dalším hnacím motorem do závodění byla skutečnost, že jsme se od počátku závodu, zejména díky Štěpánovi, který skvěle rozběhl první kola, pohybovali mezi prvními třemi týmy v naší kategorii. Já zase tak moc neztratila, takže jsme, myslím, nikdy neklesli pod 3. místo v průběžném pořadí, naopak udržovali se na 1. či 2. místě. To se pak skvěle bojuje... A k tomu, když další kamarádi jsou na tom stejně...
Páté kolo v mém podání bylo zase těsně v limitu a stále jsme vedli, i když dost těsně,kdy 2. a 3. tým za námi byli jen 14. a 15 min.,ale alespoň bylo už téměř jisté, že bez medaile nebudeme.
V posledním Štěpánově kole se mu podařilo náš náskok zvýšit na cca 30 min od druhých v pořadí, což já jsem netušila a do mého posledního kola jsem vyrazila sice odvážně,ale brzy mě zastihly obavy, že naši první pozici neudržím. Své poslední kolo jsem tedy absolvovala s myšlenkou, že budeme bronzoví, ale že splním můj cíl, zvládnout 6 kol závodu. O to radostnější bylo cca 1,5 km před cílem zjištění, když mě čekal Štěpán a oznámil mi, že jsme stále první.
Do cíle jsme pak doběhli spolu, ale jelikož jsem tomu pořád nemohla uvěřit, raději jsem do těch posledních stovek metrů dala všechny zbytky sil - co kdyby soupeři zákeřně zaútočili zezadu...
Ale nestalo se a náš, tedy spíše Štěpánův, sen o zlaté medaili se stal skutečností a my si tak mohli vychutnat tu krásnou chvilku slávy na stupni nejvyšším... :-). Bylo to fakt hezké :-)
Byl to můj první závod LH 24 a moc se mi líbil. Počasí vyšlo, krásně nasněžilo, slibované mrazy kolem -20 se nakonec nekonaly a dle mého názoru jsme si báječnější počasí na takový závod nemohli přát.
Na tomto závodě mě uchvátila jeho celková atmosféra, která by ale nebyla, kdyby na něm nebylo přítomno tolik kamarádů (nejen z VZS), se kterými jsme sdíleli bungalov, protože to potkávání se v něm či při jídle bylo uklidňující, ale zároveň povzbuzující, motivační, radostné - vzájemné fandění si a radost z toho, že po většinu závodu byly všechny týmy z bungalovu "na bedně".
Nálada byla skvělá a jen jediná skutečnost byla smutná a to skutečnost, že Petře s Danem nakonec utekla bronzová medaile těsně o 1 okruh. Jinak by byl náš domeček, včetně týmu "od Prahy" (stříbrní) , plný medailistů.
Ještě bych ráda sdělila něco jmenovitě ke každému z "účastníku zájezdu":
Petra mi byla nejbližší předstartovní nervozitou a pomohla mi absolvovat závod hrdě, za jakýchkoliv okolností. Dan na mě působil dojmem ledově klidného muže, podobně jako Marián.
Lenia zklidňovala mou neustálou obavu, že dojdu pozdě na předávku a pomohla mi nezbláznit se z toho všeho...
Berďa - asi jako parťák paní doktorky- má na mě také skvělé sedativní účinky (a to nejen v tomto závodě) a zaslouží si speciální dík za to, že po prvním kole, zřejmě i na základě stížnosti Štěpána ohledně nedostatečného značení trati, zařídil u organizátorů nápravu, i přesto, že jemu je trať velmi dobře známá a nemusel se o nás neznalé vůbec starat. Mám dojem, že díky tomu přišel i pozdě na předávku.
Michal - také vyzařoval z něj klid a pohoda a moc děkuji za společnost při jídle a povzbuzení ve chvílích těžších.
A v neposlední řadě naše blondýnky - Oli- pohodářka s nadhledem, úžasná bojovnice, která tvoří s
Míšou jedinečnou dvojici nenápadných tryskových mašin, které tiše bojují a pak dokonale všem vytřou zrak... Míša navíc stále s úsměvem na rtu, který šíří na své okolí velmi úspěšně.
A co říct k mému parťákovi Štěpánovi? Někdy to s ním není jednoduché a jeho tréninkové metody jsem někdy bojkotovala , ale naučil mě spoustu věcí a dokázal mě dostat někam, kde bych bez něj nebyla a přes určité rozdíly mezi námi se v závodě projevilo, že jsme sehraný tým a že umíme podpořit jeden druhého.
S Ulčou a Stošou jsme se nepotkávali. Lenču obdivuji za odvahu přihlásit se do individuálního závodu a gratuluji k moc pěknému výsledku a Stoša je prostě pán běžec, vůbec nechápu, kde bere tu sílu a energii po takovém závodě opět vyběhnout v rámci LC. Smékám...
Taky děkuji Majdě, Rudovi a Fíkovi za povzbuzení na trati, Marťovi a Jarouškovi za povzbuzující sms a i vám, kteří jste nám posílali energii na dálku :-).
Ještě jednou všem gratuluji, kdo bojovali a to nejen medailistům :-) a těm,kdo třeba uvažují,zda se přihlásit na další ročník - vřele doporučuji :-).
A jak jsme tedy dopadli?
Lenča Ulča - sólo závod 5x, 10. v kategorii, 44. místo mezi ženami
Petra Schwarzová + Daniel Šindelek 11x, 4.v kategorii, 19. místo v MIX kat.
Lenia + Berďa 12x, 2. v kategorii 11.místo v MIX kat.
Oli + Míša 12x, 2. v kategorii, 3. místo v MIX kat.
Marián Stres a Michal Klimeš 13x, 3. v kategorii, 8. místo v týmech muži
Eva + Štěpán 13x, 1. v kategorii, 3. místo v MIX. kat.
Jan Stoszek a Filip Žajdlík 14x 2. v kategorii, 3. místo týmech muži
Eva
Fitbit Charge 2 Activity Tracker In-Depth Review
It’s been a bit over two months since Fitbit announced their latest wearables, the Fitbit Charge 2 and the Fitbit Flex 2 (they also announced some Blaze updates and Alta bands at that time). This review however is purely focused … Read More Here →