Ve svých 47 letech dokazuje, že rychlost s věkem neodchází. Jiří Petr, běžec týmu Salomon a jedna z nejvýraznějších postav českého ultra trailu, letos ovládl trasu 58 km / 3 500 m+ na Grossglockner Ultra Trail v čase 6:24. Krátce předtím si navíc vyběhl nominaci na finále Golden Trail World Series v Jižní Koreji. Proč na Grossglockneru vsadil na taktiku all out, jak mu v rozhodujících chvílích pomohla koupel v horském potoce a které závody má v hledáčku do konce letošní sezóny?
Jirko, máš za sebou vítězství na Grossglockner Ultra Trailu (GGT), na velmi těžké a technické trati 58 km s 3,5 tisíci metry převýšení. Zaběhl jsi skvělý čas 6:24. Jaké to bylo a jak se vítězství na trati zrodilo?
Šel jsem do toho tak říkajíc buď všechno, nebo nic. Chtěl jsem první kopec vyběhnout opravdu rychle a pak se uvidí, jak to půjde dál. A to se mi povedlo. Využil jsem toho, že s námi vybíhali Keňané z týmu Run2Gether, kteří mají v Kals, odkud se startuje, nějakou tréninkovou základnu a start tady berou jako takové promo týmu. Na čele závodu pak běží až do místa, kde se šotolinová cesta láme v trailovou stezku. A na konci stoupání jsem najednou zjistil, že jsem si v kopci udělal časovou vatu asi šest minut, což mě samotného překvapilo. Ale i motivovalo do toho šlapat dál.
Po tom prvním stoupání následuje taková hravější pasáž, pořád nahoru dolů, po single trailu až ke klesání směrem k občerstvovačce u Glocknerhausu. I tady se ti po svižném výběhu běželo dobře?
Snažil jsem se prakticky všude tlačit, co to šlo. Za sebou jsem nikoho neviděl, což mi dodávalo optimismus. Velice dobře jsem zvládl doplňování energie, takže jsem vlastně necítil žádnou zásadní krizi. Ačkoli během dne bylo čím dál větší teplo, mně se šlo stále dobře. Dokázal jsem i úseky, které bych jindy neběžel, vybíhat. Nejvíc jsem se asi obával náročného technického seběhu, kde se klesá hodně výškových metrů – zhruba z 2600 m do 1200 m na občerstvovačku ve městečku Ferlaiten. To se ale navzdory obavám celkem povedlo, a i po klesání jsem byl ve vedení.
Pak přišla náročná pasáž, kde se běží 15 km relativně po rovině, a to mě vyčerpávalo víc než technické úseky nebo kopce. Věděl jsem zároveň, že se musím dostat pod poslední kopec v nějakém dobrém stavu, protože tam bude hodně pálit slunce. K osvěžování jsem využíval potoky a před posledním kopcem jsem se na jeho úpatí do jednoho potoka dokonce úplně ponořil. Sundal jsem vestu a na nějakých 20 vteřin jsem si lehl do studené vody. Musím říct, že jsem ten poslední kopec relativně vyletěl a pak už jsem věděl, že mi to do cíle asi už nikdo nevezme. Sbíhal jsem dolů do Kaprunu a dával si pozor, abych se někde nezranil.
Jen pro kontext – hned na prvních 10 km na tomhle závodě nabereš asi 1200 m převýšení, zhruba v půli trasy je opravdu dlouhý seběh, kdy sestoupíš asi o víc než 1500 m. Na posledních 15 km pak zbývá ještě cca 1000 výškových metrů. Kde sis na trase nejvíc hrábnul?
Největší problém jsem měl asi v pasáži, kdy se dostaneš z nejvyššího bodu do sedýlka, ze kterého se sbíhá podél takového kuloáru, kde je ledovec, a dokonce se tam chvilku musí po sněhové plotně na laně. Pak následuje dlouhý technický seběh do údolí. Tam mě to paradoxně bolelo asi nejvíc. A pak byl nepříjemný následující úsek asi 15 km, jak jsem říkal, který se musí běžet hodně rychle skrz údolí. Tak v těchto místech to asi bolelo nejvíc.
Kam tohle vítězství řadíš mezi své ostatní úspěchy v kariéře?
Určitě někam nahoru, ale zase bych to zcela nepřeceňoval. Myslím si, že jsem v minulosti podal lepší výkony, ať už na silnici, nebo v trailu. Pokud bych ale bral v úvahu větší trailové závody, tak bych to řadil někam za UTMB v loňském roce. Ale tohle mě ale určitě taky hrozně těší. Možná spíš z toho důvodu, že už jsem s nějakým výraznějším úspěchem příliš nepočítal. Jsem vlastně rád, že i v sedmačtyřiceti jsem dokázal zaříznout relativně mladé kluky. To mě těší a dává mi to další motivaci ještě v tom snažení dál pokračovat.
A co příprava? Ptám se hlavně proto, že jsi pár týdnů před GGT běžel Lavaredo. Šel jsi do toho s tím, že uvidíš, co ti ještě zůstalo v nohách?
Lavaredo bylo o měsíc dříve, což je z mého pohledu relativně dlouhá doba na to, abych se dal dohromady i po tak těžkém závodě, a ještě i něco natrénoval. Vidle do toho hodil spíš závod v Polsku týden před Grossglocknerem. Golden Mountain Trail, který je kvalifikačním závodem a kde se dá získat Golden Ticket na finále Golden Trail World Series v Jižní Koreji. Podařilo se mi tam zaběhnout fakt dobře.
Ze třetího místa v cíli jsem získal Golden Ticket, takže se můžu těšit na říjnové finále. Beru to jako takovou odměnu. Určitě mě to ale poznamenalo. Za ten týden se totiž ani po 33 km závodě, který byl poměrně náročný a rychlý, nohy úplně dohromady nedají. Ještě den před startem byly hodně těžké a dost jsem se bál toho, jak to půjde. Jenže když do toho člověku naskočí adrenalin, najednou zapomene na tyhle věci. A musím říct, že nohy byly nakonec docela dobré.
GGUT ve všech svých tratích (110, 80, 58, 38 km) patří mezi nejtěžší evropské ultra závody. Jak to vnímáš ty z pohledu sportovce, který tu udělal takový výsledek? Běžet na tak těžké trati takový čas je pro většinu z nás výkon z úplně jiné planety…
Grossglockner Ultra Trail patří mezi takové ty respektované závody. Určitě jsou ale v Evropě i lépe obsazené, především ty, které spadají do UTMB World Series. Grossglockner Ultra Trail do ní nepatří, ale to mu podle mě nijak neubírá na prestiži. Výsledek mě samozřejmě těší. Úplně bych ale nepřeceňoval ten čas. Za 6:24 jsem rád a beru to jako dobrý výsledek. Myslím si, že by to z mého pohledu šlo zaběhnout i o něco rychleji. Možná tam ještě bylo nějakých pět až deset minut, protože vím, že jsem se na některých místech zdržel víc, než možná bylo nutné.
A nějaká rada pro ty, kdo by na GGT chtěli taky běžet pod 7 hodin…?
Běhám asi už 20 let a myslím si, že zaběhnout tenhle závod pod sedm hodin není úplně jednoduché. Ale když bude někdo cílevědomý a bude na sobě makat, není to nic nereálného.
Asi to nebyla tvoje první účast. Kolikrát už jsi tenhle těžký závod absolvoval a s jakými výsledky?
Na Grossglockneru jsem byl třikrát, respektive letos potřetí. Poprvé před dvěma lety jsem skončil šestý. Tehdy se mi úplně nepovedla druhá půlka. Bylo velké vedro, kolem 30 stupňů, a já jsem nezvládl poslední kopec, kde jsem ze třetího místa spadl na šesté. Špatně jsem doplňoval energii. Poučil jsem se z toho a chtěl jsem to další rok nějak napravit, tedy loni. Jenže kvůli počasí nás z trati stáhli. Bylo škaredě, nahoře bouřky, takže se pořadatelé po nějaké hodině rozhodli závod zastavit a stáhnout nás zpátky do Kals. To mě hrozně mrzelo. Letos jsem se na start postavil potřetí a konečně to vyšlo. A myslím si, že se tam asi ještě vrátím. Už jen kvůli té krásné trati bych ten závod každému doporučil. Jsou tam moc pěkné scenérie.
A teď se pojďme ještě poohlédnout za dosavadním průběhem tvé letošní sezóny. Jak to zatím hodnotíš?
Asi začnu LH24 na konci ledna, byl to první závod sezony. Tam se mi podařilo zvítězit, což beru jako super výsledek a dobrý start roku. Ačkoliv mě to trošku poznamenalo, protože z tak těžkého závodu se člověk dává relativně dlouho dohromady. Trvalo mi asi měsíc, než jsem byl připravený na nějakou další zátěž. Měl jsem potom nějaké kratší závody v domácím regionu, kde se mi podařilo celkem dobře a rychle běžet nějaký 25 kilometrový trail. To mi dodalo motivaci, že ještě nějaká rychlost a tempo na kratší traily v nohách jsou. Pak jsem běžel 120 km ultra Vipava Valley ve Slovinsku, kde jsem skončil pátý.
Pak jsem si zranil záda a nestihl jsem nakonec LHUT, což mě hodně mrzelo. Měl jsem navíc zlomené žebro, takže jsem to nějak plácal přes zdravotní problémy. To hodně ovlivnilo první polovinu sezony. Pak přišlo Lavaredo. Tam jsem byl vlastně v padesátce, což beru tak, že jsem papírově splnil předpoklady podle nasazení a nějakého indexu, kdy jsem do padesátky patřil. Takže spravedlivý výsledek. Dále následoval závod v Polsku, Golden Mountain Trail. Jak jsem říkal, tam jsem si vyběhal Golden Ticket do Jižní Koreje.
No a pak Grossglockner. A ještě před dvěma týdny jsem si dal Beskydský ultratrail 34 kilometrů s převýšením 1600 metrů. Dokázal jsem se tam i přes šílenou únavu, která na mě padla ve druhé půli závodu, zlepšit snad o 14 minut oproti loňskému roku a finišoval jsem tam za Márou Causidisem pouhých deset sekund. To je samozřejmě pro mě velký úspěch. Teď si dávám volno od závodění a tréninku a soustředím se už na B7, což je jeden z vrcholů této sezony.
A plány na zbytek roku? Případně už víš, co bys chtěl zaběhnout příští rok?
Nejblíže je už zmiňovaná B7, jeden z vrcholů celé sezóny. Koncem září mám pak ještě v plánu startovat na Julian Alps Trail, což je závod UTMB World Series na 120 km trati. Takže další dlouhý horský závod. No a měsíc na to, na konci října, si udělám výlet do Jižní Koreje. Bude to asi hodně brutální, jak profilem, tak terénem. A samozřejmě obsazeností. Ale beru to spíš jako závod za odměnu, takže tam už asi žádné očekávání kromě toho, že si to užiju, nemám. A příští rok? Zatím vím jen to, že zase poběžím LH24 na konci ledna.
O dalších závodech ještě přemýšlím. Možná půjdu do trošku kratších, do nějakých šedesátek nebo osmdesátek, ale uvidím. Něco dlouhého tam určitě bude. Rád bych absolvoval nějaké závody, které nejsou tak profláklé. Je dost možné, že závodní sezonu rozběhnu na Chianti Ultratrailu, který je závodem UTMB, ale pak bych se možná soustředil spíš na závody, které mi dosud unikaly a o kterých vím, že jsou opravdu hezké. Snad možná něco na Gardě. Uvidím. Hodně bude záležet na tom, jestli budu zdravý a jak mi to ještě půjde. Už nejsem nejmladší a všechno je prostě těžší a těžší.
