Dvě vteřiny. Přesně tolik dělilo český rekord od toho, aby zůstal „jen“ blízko. Martin Zajíc ve Valencii zaběhl 10 km za 28:19, posunul národní maximum a zároveň ukázal, že česká vytrvalost nemusí jen vyprávět o minulosti – může mluvit přítomným tempem 2:50/km.
Valencie je zvláštní místo. Na mapě atletického světa je to město, kde se čas neprosí – čas se bere. Rovná silnice, tempo, které se nezastaví, a startovní pole, ve kterém se nikdo neptá, odkud jsi. Jen se dívá, jestli se udržíš. A právě tam – v závodě, kde letos padl i evropský rekord na 10 km – si Martin Zajíc sáhl na výkon, který v českém kontextu zní skoro nepatřičně: 28:19. Český rekord. Posun o dvě vteřiny. A hlavně: zpráva, že „to jde“.
A není to zpráva do prázdna. Minulý rok v té samé Valencii posunul laťku Damián Vích na 28:21. Tehdy to působilo jako průlom a zároveň jako otázka: byl to jednorázový výkřik, nebo začátek něčeho většího? O dvanáct měsíců později máme odpověď. Nejsme u jednoho jména – jsme u dvou. Damián ukázal cestu a Martin ji dokázal následovat… a ještě o dva kroky posunout dál. Dvě vteřiny, které se do historie zapisují jako maličkost, ale ve skutečnosti jsou symbolem: nejde jen o rekord. Jde o to, že se česká vytrvalost začíná překlápět z „výjimek“ do „trendů“.
Když se bavíme o české vytrvalosti, často sklouzáváme k nostalgii, k „kdyby“ a „tenkrát“. Jenže Zajícův příběh je jiný. Je to příběh současnosti: systematické práce, postupné eskalace ambicí a přirozeného sebevědomí člověka, který se nebojí postavit na start vedle jmen, jež běžně vídáme v evropských tabulkách. Jeho výkony posledních dvou sezon ukazují trend, který se nedá okecat: půlmaraton 1:02:31 ve Valencii, dráhových 5000 m za 13:46.98 a k tomu desítka, kterou teď přepsal tím nejtvrdším způsobem – na silnici, v mezinárodní konkurenci.
V tomhle rozhovoru nás bude zajímat všechno: jak se rodí výkon 28:19, co se děje v hlavě, když víš, že jedeš na hraně, jak vypadá tréninkový týden, kde jsou klíčové jednotky a co se musí změnit v českém prostředí, aby podobné výkony nebyly výjimkou, ale začátkem vlny. Protože jestli má česká vytrvalost něco nutně potřebovat, tak je to přesně tohle: lidi, kteří ukážou, že „rychle“ není sprosté slovo. A že Valencie není jen destinace. Je to lakmusový papírek reality.
Martine, pojďme rovnou k tomu hlavnímu: 10 km za 28:19. Kdy sis během závodu poprvé řekl: „Tohle je na rekord“?
Už od startu jsem do toho šel s tím, že chci zaběhnout 28:20. Ale nejspíš až na 9. km jsem si říkal, že by to mohlo fakt vyjít. Věděl jsem ale, že budu muset ještě hodně zabrat a dát poslední kilometr nejpomaleji za 2:45. Věděl jsem, že posledních 400 m to tam ještě můžu poslat, protože na dráze dokážu zatáhnout 60–64 s a tím bych hodně získal. Ale jak jsem se přibližoval cíli, přišlo mi, že ten čas plyne hrozně rychle a že to bude o chlup, takže jsem se už vůbec nedíval na hodinky a řezal to tam, dokud jsem mohl. V cíli jsem si říkal, že to tam je, ale na sto procent jsem si nebyl jistý a výsledky byly taky poměrně pozdě, takže jsem nechtěl nic zařeknout.
Jak ses cítil na startu, když víš, že v tomhle závodě padl i evropský rekord a tempo bude od začátku „bez slitování“?
Ze startu mám na tomhle závodě vždy respekt a strach. Je to nejnabitější desítka na světě, o tom nikdo nepochybuje. A když si člověk neudělá místo, může hodně ztratit, protože se počítá gun time. Na start se pouštělo deset minut před startem a já jsem přišel o minutu později a už tam byly tři řady. Měl jsem adrenalin v krvi a věděl jsem, že se musím dostat dopředu, protože to může být těsné a ta sekunda může chybět. Tak jsem se tam celkem drsně nacpal, trochu se pohádal s jedním běžcem a pak už jsem jen osm minut čekal na výstřel. Bylo mi to blbý, ale protože jsem přípravě na tenhle závod dal všechno, nechtěl jsem nechat nic náhodě. Zároveň jsem věděl, že někteří tam jsou trochu nesoudní a přestože šli třeba na čas 30 minut a o nic jim v podstatě nešlo, tak schválně stáli v první řadě.
Měl jsi předem dané mezičasy / tempo po kilometrech, nebo ses řídil skupinou a pocitem?
Věděl jsem, jaké mezičasy musím mít, ale zároveň jsem dbal na svůj pocit a šel jsem opatrně. Do první pětky jsem se občas podíval na čas na kilometrovníku, ale pak už jsem se soustředil na to, abych prostě běžel. Věděl jsem totiž, že jsem ve správné skupině, a to bylo vše, co mě zajímalo. Jestli bude kilometr 2:48 nebo 2:52, mi bylo jedno. Mezičasy pak byly na první pětce 14:12 a na druhé 14:07, což je super.
Jak vypadala tvoje krizová minuta (pokud přišla) – a co přesně ti pomohlo ji přežít, aniž bys ztratil kontakt s tempem?
Dá se říct, že to byl perfektní závod. Krize nikde nepřišla, šel jsem vyrovnané mezičasy a celkově jsem se cítil skvěle. Nohy jsem začal cítit až na 7. km a tam mi teprve začal závod. Ale jakmile jsem byl na 9. km, věděl jsem, že to doběhnu a že mám na to běžet NR.
Český rekord byl lepší o dvě vteřiny. Vnímal jsi v závěru, že se hraje o „sekundy“, nebo jsi jel čistě „co to dá“?
Věděl jsem, že to bude těsné, a rval jsem to tam, co jsem mohl. Naštěstí to vyšlo.
V cíli z toho bylo 54. místo – co ti tohle umístění říká o hloubce startovního pole a o tom, jak je dneska desítka narvaná?
Možná to vypadá, že to je nic moc, ale vím, že tenhle závod je v podstatě takové malé MS, takže jsem spokojený, že na závodě na 10 km dokážu být konkurenceschopný a předvést kvalitní výkon, což je něco, o co se celou svou kariéru snažím.
Tempo 2:50/km zní pro spoustu lidí jako sprint. Jaký je největší rozdíl mezi tím „běžím rychle“ a „udržím rychle 10 km“?
Je to mix několika věcí – jak obecné vytrvalosti, která tvoří většinu tréninku, tak trošky specifické rychlosti na daný závod. Důležité je najít rovnováhu, která umožní dělat trénink dlouhodobě bez výpadků. A zároveň se nesnažit závodit v tréninku, ale vypustit veškerou energii až na závodě, kde to má smysl.
Co je na rychlé silniční desítce nejtěžší: první tři kilometry, prostředek, nebo poslední dva?
Řekl bych, že 7. a 8. km, kdy to začne bolet a člověk ještě nemá vyhráno.
Jak moc řešíš v desítce ekonomiku běhu (technika, kadence, držení těla), a co je u tebe největší „game changer“ posledních 12 měsíců?
Ekonomika běhu hraje velkou roli, je rozhodující, protože můžou být dva identičtí běžci se stejným „motorem“, ale jeden má lepší ekonomiku běhu než ten druhý a to mu umožňuje běžet rychleji. Osobně se ale nesnažím to nějak hrotit. Stojím si za tím, že čím víc člověk běhá, tím víc si piluje svůj styl běhu, který je mu unikátní a díky němu ho dokáže vylepšit.
Je to něco, co přijde do jisté míry samo, když se člověk postupně zlepšuje. Samozřejmě mluvím primárně o profi běhu, ne o hobby. Pokud hobby běžec má vyloženě něco, co v běžeckém stylu vyčuhuje, je fajn se na to zaměřit, ale zase jen do určité míry, aby to nebylo přehnané.
V čem je Valencie specifická? Povrch, zatáčky, vítr, „flow“ závodu? A co bys poradil někomu, kdo tam jede poprvé?
Tím, že je to tam rovné, minimum zatáček, perfektní počasí a hlavně konkurence, kterou nikde jinde nenajdeš. Asi nic specifického – jen ať si najde ubytko blízko parku, který protíná město.
Jak vypadala tvoje příprava v posledních 6–8 týdnech před Valencií: objem, intenzita, typy tréninků?
S minulou sezonou jsem nebyl úplně spokojený. Výsledky nebyly špatné, povedlo se několik věcí, ale celkově jsem si to představoval lepší. Rozhodl jsem se tedy udělat několik změn, abych se zlepšil. Jednalo se o čtyři věci: navýšení objemu, heat training, dechové cvičení za pomoci přístroje Isocapnic a nakonec zaměření se na psychiku.
Které dvě jednotky bys označil za „signature workouts“ pro silniční 10 km (a proč)?
Někdo by řekl, že těch tréninků na desítku tolik nebylo, ale můj trenér je opatrný a všeho dává s mírou. Má na to cit. Takže jsem měl v podstatě tři tréninkové jednotky zaměřené čistě na desítku: 2×6×800 m v úsilí na 10 km, 2×1500 m LT2 + 4×1000 m v úsilí na 10 km a závod v Kyjově na 8 km. Zbytek byly kopce, tréninky zaměřené na LT1 nebo LT2 a dlouhé běhy.
Jaký je u tebe poměr práce na dráze vs. silnice vs. terén (a co ti dává každá z těch věcí)?
Teď jsem byl na dráze minimálně, všechno jsem odběhal na silnici nebo na běžeckém pásu. Dost jsem omezil kopce a běhal většinu věcí na rovině. Měl jsem třeba i týden, kdy jsem odběhl 160 km a nastoupal pouze 600 m.
Jak moc je pro desítku důležité běhat i 5 km / 5000 m rychle – a kde je hranice, kdy rychlost už „nepřeklápíš“ do vytrvalosti? (Máš 13:46.98 na 5000 m.)
Bez toho by to nešlo, člověk pak vnímá rychlost úplně jinak – dosažitelněji. To je taky častá chyba u vytrvalců, že jdou do delších tratí moc brzy, přestože by kratším měli věnovat dostatečný čas. Na druhou stranu to chápu. S mým časem na pětku nikde nevynikám, jsem jeden z mnoha a pro sponzory to není tak zajímavé. Takže z hlediska financí by mi dávalo smysl dráhu vynechat a běhat silnici, ale z hlediska výkonnostního růstu je to oběť, kterou jsem ochotný podstoupit a doufám, že se mi to v budoucnu vyplatí.
Pojďme do „nerd“ detailu: co jsi měl v závodní den za rozcvičení / aktivaci a jak dlouho před startem?
Snažil jsem se jet přesně tak, jak jsem byl zvyklý před závodem. Nezkoušel jsem nic nového. Než jsem vyrazil na start, dal jsem čtyři minuty dýchání s Isocapnicem. Potom jsem šel zhruba kilometr na start, odkud jsem vyrazil na rozklus – 4 km (hodinu před závodem). Začal jsem volně, postupně se do toho dostával, nakonec z toho bylo tempo 4:15/km. Pak dynamický strečink, běžecká abeceda, hodil jsem na nohy závodní boty a dal si čtyři lehké rovinky.
Jak vypadá tvoje výživa před desítkou – co je u tebe jistota a co je no-go?
Bude to pro mnoho lidí šok, ale tentokrát jsem vynechal mou signature rýži. Rozhodl jsem se, že se chci víc vyspat, a tak jsem rýži nahradil toustovým chlebem s marmeládou. Běhal jsem na to na soustředění v Sierra Nevadě a vyhovovalo mi to. Zároveň je to dostupné všude po světě, takže nemusím nikam chodit do restaurací pro rýži a můžu víc odpočívat.
Dal jsem si tři tousty s džemem a jeden banán, k tomu nápoj Nomio – tři hodiny před závodem. Hodinu potom 14 g jedlé sody. Hodinu před startem 150 mg kofeinu a 40 minut před startem dalších 150 mg kofeinu a jeden gel. Celý tenhle nutrition plan jsem si vyzkoušel týden před závodem při posledním náročném tréninku, přesně v čase závodu, i jako součást mentální přípravy.
Máš v desítce nějaký mentální trik (mantru, rozdělení závodu, kontrolní body), který ti pomáhá držet se tempa, když začnou bolet stehna?
Den před závodem jsem si udělal seznam s názvem „Proč zítra poběžím dobře“. Měl 29 bodů. Napsal jsem tam všechno, co mě napadlo, a snažil jsem se být extra specifický, abych se mohl opřít o reálné věci. Pak jsem si to ještě jednou přečetl po rozklusu a soustředil se na závod. To mi při závodě hodně pomohlo. Jakmile přišly negativní myšlenky, vzpomněl jsem si na to a uklidnil se. Zároveň jsem se snažil vždycky dostat z hlavy a soustředit se na něco konkrétního – většinou na to, jak mi jdou nohy, aby to bylo takové „ratatatata“.
Co ses o sobě dozvěděl právě v tomhle závodě – něco, co bys bez Valencie nevěděl?
Že mám na to být v Evropě konkurenceschopný. Vždycky jsem v to doufal, ale člověk si tím nikdy nebude jistý, dokud to doopravdy neudělá. Každopádně cesta je stále dlouhá.
Jak ty osobně vnímáš české vytrvalecké prostředí: je to o talentu, tréninku, zázemí, penězích, nebo hlavně o ambici a odvaze jezdit ven?
Je to souhrn několika věcí. Myslím si ale, že největší překážkou jsou peníze a zázemí. Je potřeba hledat cesty, aby to člověk mohl dělat na plný úvazek. Bohužel to není fotbal a těch cest moc není. Stává se pak, že nevyniknou ti, kteří mají největší vlohy a talent pro běh, ale ti, kteří dokážou běhat kvalitně a zároveň se umí o sebe postarat.
Tvůj trenér je už nějaký čas Robert Štefko – co je jeho největší přínos pro tvůj progres?
Trenér je borec a někdo, kdo mě provází na téhle cestě. Je pro mě strašně důležité, že si mám vždy možnost popovídat s někým, kdo si tuhle cestu už zažil a měl v tom výsledky. Zároveň mi pomáhá přenést určitou míru zodpovědnosti na něj a vím, že se na něj můžu vždycky spolehnout. O to víc mi přijde zajímavé, že o jeho služby není mezi mladými větší zájem, protože má co nabídnout a je vidět, že to umí – a moje výsledky jsou toho důkazem.
Co dnes v Česku nejvíc chybí běžci, který chce jít na úroveň „evropské desítky“: skupiny, sparing, fyzio, přístup na dráhu, nebo plán závodů?
Je to složité a extrémně těžká cesta, která se často nemusí vrátit tím, co do ní člověk dá. Pokud člověk není trochu tvrdohlavý a ten sport nemiluje, jde to pak těžko. Je potřeba mít profesionální přístup, vzít věci do vlastních rukou a nečekat, že za vás někdo něco udělá. Dneska to není jen o běhu – je to o hledání financí, sebeprezentaci na sociálních sítích, výživě, posilování, tvorbě obsahu, komunikaci s veřejností, navazování kontaktů s lepšími běžci, plánování soustředění, závodního kalendáře i rozpočtu. Umět se vzdělávat. Prostě všehochuť.
Jak moc ti pomáhá být v týmu (např. RunCzech Racing / adidas) – a co je největší rozdíl oproti době, kdy sis všechno skládal víc sám?
Je to jeden dílek skládačky. Jsem za to extrémně vděčný, že toho můžu být součástí, ale zároveň to není něco, na čem bych stál.
Kdybys sis mohl vybrat jednu věc, kterou by české atletické prostředí mělo udělat líp pro vytrvalce, co by to bylo?
Těžko říct, jestli je to to nejdůležitější, ale myslím si, že největší problém českého atletického prostředí je dostupnost, hlavně infrastruktury. Ovály jsou často de facto uzavřené kluby, což brzdí rozvoj vytrvalců i širší základny. Místo otevřeného systému se řeší klubové rivality a formální soutěže, které mají malý dopad navenek.
V zahraničí je běžné, že dráhy a tréninkové skupiny fungují otevřeněji, což dlouhodobě zvyšuje úroveň i konkurenci. Třeba v Brně jsou dva ovály, ale já sám můžu pouze na jeden a ten je v sobotu úplně zavřený. Pokud bych byl v jiném klubu, měl bych třeba přístup ke dvěma oválům. Ve finále jezdím 30 minut mimo Brno.
Teď máš „na papíře“ půlmaraton 1:02:31 (Valencie) – jak se ti v hlavě skládá vztah mezi půlkou a desítkou?
Ukazuje mi to, že bych měl zvládnout běžet ještě lépe na půlmaratonu, tak uvidíme. Sleduji, jak běhají ostatní s podobnou desítkou, a vím, že bych měl mít na to běžet rychleji, než jsem běžel v roce 2024.
Je tvůj další krok spíš stabilizovat desítku (opakovat 28-low), nebo už tě láká cílit na velký posun?
Můj cíl je běhat rychleji nebo alespoň konzistentně, ale jsem realista a vím, že bude ještě spousta špatných závodů. To nevadí.
Jak přemýšlíš o sezoně: dráha (5000 / 10 000), silnice, mistrovství? Co je teď priorita?
Pro mě je priorita být co nejrychlejší, dostat se mezi top evropské běžce a pravidelně se účastnit velkých zahraničních akcí.
A úplně na závěr: když se podíváš zpátky na kluka, co snil o tom, že jednou „bude rychlej“ – co bys mu po Valencii řekl jednou větou?
Že to nebude lehké, ale udělá ho to silnějším.
