Sportovec a hory: odsouzení za kritiku pana Nedotknutelného (Kiliana Jorneta)

0

V reakci na mé celospolečenské inkviziční odsouzení za kritiku pana Nedotknutelného (Kilian Jornet, o Jardovi bych zle nikdy nemluvil), jsem byl celý týden zamyšlen nad charakterem a mým chápání trailových závodů. Šest měsíců dřu jako duha, plivu pot, potím krev, odepisuji nehty, boty, čas.

Dokonce pivo nepiju. Mé ego zaplesalo nad nominací na MS a ME.  Pak jsem ale dostal facku od veřejného mínění a pan Lynch mi sebral veškerou motivaci do tréninku. Prý v našem sportu nejde o sportování, o minuty či umístění. Ale o oslavu krásy života.

Nesportovní chování Kiliana v cíli Zegamy

V tomto videu je Kilian, jak dobíhá do cíle na ME v Zegamě. ISF (International Skyrunning Federation) se o něm vyjádřila v tom smyslu, že se jedná o inspirativní sportovní chování. Já si to nemyslím, tímto svým názorem jsem se svěřil v džungli facebooku. Představa, že se takto v sobotu shromáždíme 10m od cíle MS a nikdo nebude chtít projít první cílem mi přijde děsivá. Na Kilianově chování neshledávám tedy nic inspirativního. Nesportovní? Po zveřejnění výsledků, kdy náš Honza Zemaník doběhl dvě místa před Kilianem, jsme se dočkali reakcí, že je borec, že tento skalp se počítá, atd. Po měsíci v Himalájích asi každý tušil, že Kilian nebude v top formě a samozřejmě by tento skalp bral s velkou rezervou, ale stejně.

Šlo o Mistrovství Evropy, pro mnoho závodníků o vrchol roku, možná kariéry. A ti si odnesli zjištění, že vlastně o závodění vůbec nešlo, že nepochopili smysl závodů v horách a že se nesmyslně honí za vteřinami. Ironií potom je, že tuto zprávu vysílá sportovec, který naopak proslul nekonečnými ambicemi a dravostí vyhrávat závody.

Jak to vidím já

Jelikož běhání v přírodě, v horách, či mimo asfaltové džungle měst, propadl už snad opravdu každý kdo trochu běhá, nutně se rozšiřuje pohled na tuto kratochvíli. Přirozená lidská vlastnost socializace vedla k poptávce po organizaci společných výběhů, odkud byl již kousek k pořádání sportovních klání i v těch nejstrmějších horách. A s tím nastal svár, nepochopení, válka, nadávky.

Pro někoho je běhání v horách (od krátkých po ultra) něco více, než sportování. Mám pocit, že řazení těchto podniků do sportu, řadu lidí dráždí. Připadá jim, že shon za  vteřinami, za body, do majestátního hřiště hor jaksi nepatří. Jako by říkali, že drsné prostředí horských štítů, panenská údolí, dechberoucí stoupání a náročný horský terén, by neměly být kolbištěm pro naše ega, ale spíše galerií, kam se vydáváme oslavovat možnost pohybu v přírodě a radost ze života.

Pro mne jsou závody v horách pořád sport. Pokud toto budeme popírat, dáváme se na pekelnou cestu do zkázy zatracení, relativizace a znehodnocení výkonů a oslavu pohodlnosti. Z přijetí sportovního charakteru těchto akcí naopak plyne cestu k zenu, všeobímajícímu štěstí, laskavosti k pejskům a duševní nirváně.

Měl jsem možnost nakouknout do různých sociálních skupin a všechny měly jedno společné. Pocit určité vyjímečnosti oproti ostatním. Atleti si připadají lepší než čutálisté, ekonomové z IES lepší než ekonomové z VŠE, horolezci lepší než pomalu všechny sporty. Stějně tak se to dá aplikovat na trailového běhání, případně ultra trailového. Názor, že náš sport je lepší, že jde dokonce o něco lepšího, než jen sport. Z hlediska vyššího principu mravního je prý lepší pobíhat po horách, než na stadionu.

Byl bych opravdu moc rád, aby to tak fungovalo. Poslali bychom běhat do hor naší politickou a podnikatelskou elitu a bylo by po korupci. Recidivista ukájející se na zcizených plyšových králíčcích by dostal za trest jeden stomílový závod a byl by z něj Mirek Dušín. Batman by vzal Jokera na 5 hodin do hor načež by po návratu začal rozveselovat děti v nemocnicích.

Ne, tak to není. Sviní a hloupých lidí je v každé sociologické skupině stejná část. Budiž důkazem, že jsem pořád stejně arogantní a trochu tupý floutek, bez ohledu na sport, kterému se věnuji.

Ostatně, pokud by horské závody běhaly Rychlé šípy, nebyly by podvody na Ronda del Cims, Tor des Geants, nedodržování povinné výbavy elitou na UTMB, podezření z dopování u španělských a italských hvězd, zkracování si trasy účastníky na CS1000.

Připadá mi, že někteří účastníci horských trailů mají obavy z nevyzpytatelné lidské duše. Žijí v domnění, že pokud by se přihlásili na závody plné krvelačných sportovců bažících po co nejrychlejším čase, mohli by na trase zemřít bídnou smrtí s vyvrtnutým kotníkem či mouchou v očičku. Rádi by věřili, že každý účastník horského běhu bude ctít ony vyšší principy, než onen shon za vteřinami a pomůže nám. Sportovní ambice chápou jako překážku k čestnému chování.

 

Možná nejvíce mi na tom přístupu odsuzující závodění vadí ten alibismus. Dnes totiž není v módě se gentlemansky porvat s kamarádem o vítězství (z čehož, světe div se, vznikají ty nejlepší a nejpevnější přátelství založené na respektu), ale doběhnout po něm a nesportovně, a vyloženě negentlemansky prohlásit: Já si to užíval.

Ale není právě sportovní duch a sportovní chování tou zárukou, že si na závodech budeme pomáhat a budeme so chovat podle zásad fair play? Není ta vzývaná cesta užívání si spíše na škodu? Účastník je sice na závodech, ale zároveň pokud bude závodit příliš, stane se terčem odsouzení. Může se závodit, ale ne moc. Jaká jsou tedy pravidla toho závodit akorát? Nevede právě vypouštění sportovního chápání trailových závodů k podvodům a nefér jednání, protože přeci nejde o sport?

Nedělejme ze závodů a běhání v horách něco víc, než to ve skutečnosti je. Je to sport a to rozhodně není málo.

PS: Mé myšlenky ještě lépe shrnují další diskutující na facebooku. Martin Dungl vystihl ideu tohoto něžného hejtu:

Čtu v něm vymezení proti tomu, co vidím často kolem sebe v různých oborech – shazování něčího výkonu, protože „já bych na to měl taky, kdybych měl čas trénovat, kdybych neměl rýmičku, kdybych dbal na životosprávu, kdybych si to nepřišel užít…“ Takto vyřčeno je to třeba zřídka, ale v podtextu se to nese často (a souvisí s tím podle mě i ten nesmyslný pocit, že běhání po horách je „víc než ‚jen‘ sport“).

Naopak nečtu v něm vymezení proti lidem, kteří jdou na závod jako na výlet, ale respektují a neshazují snahu elity o „užívání“ si závodu závoděním.

PPS.: Pavel Paloncý mou myšlenku pěkně rozvedl a trochu upřesnil:

Podivejme se pravde do tvare – ultratrail je proste sport jako kazdej jinej. Nejlip to podle me vystihuje jista parafraze ze Samotaru: „Ultratrail je sport. Brutalni a jedinecnej. Ostatne jako jakejkoliv jinej sport.“ Jak to Honza pekne napsal na zaver – je sport, nic vic, nic min, ale neni to malo.

Je to sport – a to znamena, zavodeni, konkurenci, soutezeni. Naivni idealsti budou tvrdit, ze proflakle, ze neni dulezity vyhrat ale zucastnit se (A Honza prida, ze neni dulezity vyhrat, ale porazit Palonce smile emoticon ) Ale sportovci do toho jdou s touhou vyhrat.
Je pravda, ze napr stovky v ramci CS1000 vychazeji z tradice nesouteznich vyletnich pochodu, ale i mezi nimi je cast lidi, ktera to chape jako sport. A u Skyrunningu o sportu neni pochyb a tohle bylo primo mistrovstvi Evropy.

Kombinace pomerne vysoke narocnosti vubec dokonceni zavodu a relativni maleho stari tohoto sportu zpusobuji, ze tady neni pet urovni soutezi jako ve fotbale, neni tu tolik kvalifikaci (ale to je jen otazka casu) a tak se na startu potkavaji „hvezdy“ tj. nejlepsi s vyrazne pomalejsimi zavodniky. Ale to neni jinym charakterem sportu, ze by byl ultratrail „neco vic“, jen proste se mu nevenuje tolik lidi.

A jestli je Killianovo chovani inspirativni? Pro jeho fanousky urcote – neslo mu to, rozhodl se fanousky nezklamat, doklulsat to, pozdravit se s nema a proste to nevzdat. Za to ma muj respekt. Daleko vetsi ale muj respekt ma clovek, bez ohledu na vysledek, ktery to nedokluse, ale necha tam dusi a bude bojovat az do konce – mam za to, ze o to ve sportu jde.

Stejnetak si dovedu predstavit, ze nekde nebude na cilove pasce ultra s nekym zavodit. Chapu, ze behem 10 hodin nekde v horach mohli sdilet stejne prozitky, mit stejne problemy, treba i spolupracovat. Prece jen na 100km ultra se toho stane tak nejak vic nez behem ctvrtky prekazek. Pokud nekdo na cilove pasce nezavodi, neodsuzuju to, ale v tu ranu to prestava byt sportem. Mozna uprednostnil jine hodnoty. Jsou tyto hodnoty neco vic nebo min nez sport? Do tohoto bych se nechtel poustet, soucasna diskuse jen naznacuje, jak se na toto nazory ruzni.

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno