Terka se konečně postavila na start svého prvního závodu.
S Terkou jsme se sešli víc než hodinu před startem a musím přiznat, že pro mě to byla úplně jiná zkušenost, než na kterou jsem zvyklá ze závodů na dráze.
V první řadě mě překvapilo, jak obrovskou účast adidas Běh pro ženy měl. Na Václavském náměstí, které už tak bývá zalidněné dnem i nocí, se drala spousta sportovních nadšenců, ať už běžců nebo fanoušků. Chvílemi mi připadalo, že se „Václavák“ nafukuje, protože sem proudily davy lidí úplně ze všech ulic. V televizi samozřejmě vídám, jak to vypadá na maratonech, ale být přímo na místě a muset se prodírat sportovci, abych zjistila, kde má Terka zázemí, to pro mě bylo nové.
Organizace závodu byla výborná, co se ukazatelů týče, nebyl tedy žádný problém, aby se Terka měla kde převléci a později vysprchovat, ale čím víc se blížil start, tím menší byla možnost dostat se prakticky kamkoli. A to jsem nevěděla, že bude hůř.
Druhou pro mě novou zkušeností byla role trenérky. Už jsem pochopila to, proč jsou trenéři, kteří sami sportovali, na závodech svých svěřenců nervóznější, než bývali na těch svých. Kontrolovat, aby byla Terka tam, kde má být včas, aby se rozcvičila a při tom nestála zbytečně dlouho na místě.
Myslím, že jsme se s Terkou navzájem podporovaly v naší panice. Byť jsem se ji snažila přesvědčit o tom, že o nic opravdu nejde, přeci jen to pro nás obě byla premiéra, a tak se mi to moc nedařilo.
Naštěstí tato fáze netrvala moc dlouho a Terka konečně vyběhla. Tedy ona a snad nikdy nekončící dav žen všeho věku. Neměla jsem nejmenší představu, kolik příslušnic něžného pohlaví si najde čas a cestu, aby si poměřily své běžecké schopnosti s ostatními. A byl fajn pocit vidět, kolik lidí běhání baví, a že počet příznivců neustále stoupá.
Terka se po startu neztratila a držela se v přední linii, kam jsem jí hrdě nasměřovala. Po prvním kilometru vypadala vesele a já doufala, že jí úsměv na tváři vydrží co nejdéle. Před startem jsem ji kladla na srdce, aby rozložila své síly a nenasadila moc rychlé tempo. Bohužel se ukázalo, že se trochu nechala strhnout davem a skutečně vyběhla trochu rychleji, než na co měla natrénováno. Ukázalo se také, že zranění lýtka, které jsme se v půlce přípravy snažily společnými silami vyléčit, se ozvalo v tu nejnevhodnější chvíli, tedy při závodě.
Terce fandil na trati i její táta
Chudák Terka musela většinu závodu odběhnout přes bolest. Když jsem viděla, že jí to opravdu bolí, radila jsem ji, aby závod nedokončila, že to za to nestojí, ale Terka je velký bojovník, a tak se prala nejen se soupeřkami, ale i se zraněním. Do cíle ji taky hnaly davy lidí, fandících podél trati. Věřím, že i někteří čtenáři Běhej srdcem, které Terka nemohla zklamat.
V cíli Terku pak ověsili všemožnými oceněními, a když jsem viděla, jak velký zmatek panuje všude kolem nás, přestala jsem doufat, že se s Terkou ještě někdy uvidím, protože kromě doběhu žen na 5 km byla již v plném proudu i příprava na strat běhu na 10 km. Nakonec jsme se ale šťastně shledaly a po vydýchání (obzvlášť mém, já tam naběhala víc než při vlastních závodech), jsme zhodnotily její výkon.
Terka tedy byla trochu smutná ze svého výsledku, já však nikoli. Moc se snažila, jak při tréninkách, tak při závodě. A přestože měla na lepší čas, nejdůležitější je, že závod doběhla. V kategorii se nakonec Terka umístila na 311. místě v čase 30:07. Věřím, že Terku dlouhá trať neodradila a že se bude běhání věnovat i nadále.
