řenč - Výsledky vyhledávání
Jak se běhá večerní Prahou
Atletiku provozuji již 8 let, ale teprve v sobotu 12.9.2009 mě čekal nezapomenutelný zážitek. Ano, řeč je o závodě s názvem Tesco Grand Prix Praha. Hlavním specifikem tohoto závodu je běh za umělého osvětlení. Pro muže je v tomto závodě nachystána trasa o délce 10km. Takto dlouhou trať jsem nikdy v závodě neabsolvoval. Teprve letos jsem se začal zaměřovat na delší distance a nejdelší závod byl 6000 m. Proto jsem se obával, zda závod zaběhnu ve slušném čase a jestli udržím stejné tempo po celou dobu závodu.Jelikož byl závod až ve večerních hodinách, očekával jsem celodenní nervozitu. Ta se však nekonala. Celý den jsem totiž strávil se svou přítelkyní, takže myšlenky na nějaký závod byly tutam. Nejprve jsme spolu navštívili město Beroun, kde jsme si prohlédli hrnčířské trhy, z místní rozhledny shlédli celé město a poté pozdravili berounské medvědy. Z Berouna vedla naše cesta vlakem na Karlštejn. Po této návštěvě jsme se vydali již do Prahy na Staroměstské náměstí, což bylo hlavní dějiště běžeckého závodu.
Na programu byl nejprve nesoutěžní běh s názvem Běh pro zdraví v délce 3.8 km. Lidé si tento běh užívali a bylo krásné pozorovat jejich reakce a radost z pohybu. Po tomto běhu se začaly pomalu shromažďovat ženy v Pařížské ulici. Atmosféra začala pomalu houstnout a když se ženy hromadně rozehřívaly v koridoru, uvědomil jsem si, že i já běžím. Těsně před startem běhu na 5km žen jsem se vydal do stanu převléknout. Po této těžké proceduře (nacpat věci do batohu po převlečení byl nadlidský výkon) jsem odevzdal svůj batoh do úschovny, odlehčil si na toitoice a začal se rozcvičovat. Po celou dobu mi dělala společnost moje milá, takže atmosféra předstartovního stresu mě zatím zcela nepohltila. Když zbývalo asi 30 minut do výstřelu, zařadil jsem se do posledního koridoru, jelikož jsem dostal číslo 1750 (zas tak tragický jsem si nepřipadal). Začal jsem pobíhat Celetnou ulicí abych nevychladl. Po pár obrátkách jsem zaujal ve svém koridoru co nejlepší místo. Postupně jsem uvedl své tělo a mysl na závodní stupeň. Pár minut před startem se začaly koridory spojovat. Snažil jsem se procpat mezi závodníky v koridoru přede mnou, což se mi nakonec také povedlo (někteří závodníci s nižšími čísli měli opravdu zajímavou obuv na běh - v tu chvíli jsem nechápal přiřazování startovních čísel).
Po odstartování nastalo lehké šoupání vpřed a než jsem protnul pomyslnou startovní čáru, uběhlo na časomíře 25 sekund. První kilometr jsem doslova kličkoval jako zajíc mezi závodníky a nabrat v tuto chvíli závodní tempo prostě nešlo o čemž svědčí mezičas na prvním mezníku 5:55 min. Druhý kilometr se už dalo běžet v rozumném tempu, ale stále jsem předbíhal mnoho a mnoho závodníků. Druhý kilometr byl tedy již rychlejší, ale ještě to nebylo zcela podle mých představ. Dále trasa vedla Pařížskou ulicí, zde byli lidé okolo tratě naprosto výborní, hezčí pocit jsem při závodě nezažil. Na pátém kilometru čekala na závodníky občerstvovací stanice, kterou jsem využil. Neměl jsem potřebu doplňovat tekutiny, spíše jsem zvlhčil suchá ústa a rty. Můj mezičas na pátém kilometru říkal, že běžím lehce pod 45 min a jelikož se i mě běželo lehce, zatopil jsem trochu pod kotlem. Následující dva kilometry byly tedy rychlejší. Někde mezi sedmým a osmým kilometrem se mi paradoxně ozvalo levé koleno, přestože jsem měl zpevněné bandáží pravé, ale nebylo to tak děsivé. Netrpělivě jsem očekával předposlední devátý mezník, abych se mohl poslední kilometr vyždímat a nechat na trati všechno co ve mě zbylo. Když jsem míjel značku 9 km, protáhl jsem krok a těšil se na tu výbornou Pařížskou ulici. Když jsem zatočil směrem k cíli, vychutnával jsem si tento závěr závodu, protože kde jinde se mi poštěstí běžet pod takovou kulisou. Po protnutí cílové čáry jsem si připadal jako vítěz, jako král. Aby taky ne, zdolal jsem svou první desítku a s výkonem jsem byl spokojen (4:16 min/km a celkové 310. místo). Když jsem ještě pak obdržel medaili, mé prožitky se ještě umocnily. Bylo to zvláštní, ale po absolvovaní této trati jsem se necítil vůbec unaven.
A celkové hodnocení?
Absolutně bezkonkurenční atmosféra. Večerní Praha je krásná a když se ještě můžete zúčastnit závodu tímto městem za doprovodu hudby a fandících diváků je to výborně namíchaný koktejl. Kdo má alespoň nějaký vztah k běhání lze jen doporučit účast, je to zážitek k nezaplacení. Jediná vada na kráse, která rychle vyprchá během závodu, je již zmíněné přidělování startovních čísel.
Jinak to byla velmi povedená sportovní a kulturně-společenská akce.
Jaký byl lékařský triatlon?
Startovní listina byla opravdu našlapaná, přihlásilo se skoro 160 závodníků.
Na startu se tradičně objevuje i vyhlášená doktorská kapacita kardiochirurg
Jan Pirk (1948) startující v kategorii M60. Musím podotknout, že obdivuji jeho vitalitu.
Bližší informace o tomto závodě brané z profesionálnějšího hlediska najdete zde.
A nyní moje hobýkovské vyprávění z průběhu trasy:
Věci už mám v depu, které je vzdálené asi 100 metrů od bazénu. Rozhoduji se, že tento kus přeběhnu v cyklistických tretrách a cestou si nasadím rukavice a navlíknu trikot. Ušetřím tak drahocenný čas a nebudu mít rozpíchané nohy od kaménků.
Nasazuji si plaveckou čepici a brýle. Vypadám komicky, ale co.
Voda je docela teplá.
Start …. Vrhám se do vody a plavu moje oblíbená prsa. Předplaval jsem asi 8 závodníků. Mne předplavalo asi 6 závodníků v neoprenech, žraločím tempem mastí ukázkového kraula.
Vylézám z vody nejsem ani moc unaven, 300 metrů bylo docela málo. Na břehu stojí Lasky a se slovy : „ perfektní Venco“ - mne podporuje. Převlékám se, nervozita stoupá utírám si pravou nohu, ale ponožku dávám na levou neutřenou. Odhazuji ručník a oblékám se bez utírání a běžím. Konečně se ocitám oblečen v depu nasazuji brýle a přilbu. Kolo tlačím k východu z areálu koupaliště, kde mohu konečně nasednout. Fandí mi Dáda Mazurová a osádka sanity : „policie do toho“. To mne příjemně překvapuje. Nasazuji tempo. Jedeme po asfaltce až k výjezdu na Hasištějn . Vyjíždíme asi 2km prudkého brutálního stoupání bahnité a kamínkovité cesty. Funím a odfukuji, několik lidiček předjíždím a zároveň uhýbám profíkům, kteří si to zde štrádují jako po rovince. Vidím docela často vysekaná lýtka, která kolem mne prosviští a majitelé tohoto svalstva jen hlásí : „ pravá, levá“ !!!
Utěšuji se poklidnou krajinou a voňavým vzduchem. Hasištejn!! Prosvištíme parkovištěm a po 30 metrovém úseku mírného klesání zase odbočujeme doleva na šotolinovou cestu. Zase stoupáníčko, ale jen mírné. Šotolinu střídá uježděná hlinitokamenná cesta. Na konci této cesty nás čeká odbočka vlevo a parádní sjezd, který je však místy dost nebezpečný, hlavně v zatáčkách. Hrozilo zde, že někdo sjede z prudkého srázu do lesa. Já to však pouštím a spoléhám na dobré brzdy a znalost terénu. Vyplatilo se to, dojíždím pár závodníků a jednoho i předjíždím. Konečně si mohu zařvat : „zleva“ !! Sjezd vyúsťuje opět na asfaltovou silnici kde stoupáme až do obce Třebíška. Byl to pekelný stoupák. Předjíždím pár bicyklů a radostně hýkám: „zprava, zleva“ . Silnice je zde ale dost široká, možná na mne koukali jako na blázna. Bral jsem to s humorem, doufám, že i oni. O profících, kteří mne předjížděli neustále po celé trase už raději nebudu psát. V obci Třebíška odbočujeme opět vlevo na lesní cestu. Po menším stoupání jsem konečně na vrcholu. Jedeme po luční cestě a naskýtá se nám krásný pohled, který stojí za tu dřinu. Psychicky jsem naprosto uvolněn. Sjíždíme klesání, přes potok rovinka a zase klesání, no nádhera. Další potok a musím prudce přeřadit, neboť nás čeká hustý kopec. Jedu krokem a ostatní na tom jsou obdobně. Rozhoduji se, že slezu z kola a budu šetřit sílu rychlejší chůzí. Vyplácí se mi to. Po 30 metrech opět nasedám. Jedeme krásný sjezd po louce do Volyně . Sjezd po asfaltu ukončuje prudké odbočení vpravo. Kamenitá cesta, malé stoupání a zase krásný a divoký sjezd. Pouštím to na plno, předjíždím pár závodníků. Při cestě v lese do sebe cpu antikřečovou tabletu. Málem jsem se vyflákal. Ustál jsem to. Prudký překvapující, ale poslední stoupání na lesní cestě je vysilující. Teď už jen sjezd, moje doména. V jednom úzkém úseku velmi kamenitém musíme všichni velice brzdit, jedeme totiž skoro po 80 stupňovém klesání. Za mnou však slyším, že mne někdo chce předjed. Blázen se řítí do hromady šutrů a padá. Má trochu podřená kolena, ale pro jistotu se ho ptám, jestli je vše ok. Kladná odpověď mne uklidňuje. Sjezd pokračuje na poli, prověřuji své přední vidlice, ještě, že je mám. Prudké zatáčky v hlubokém štěrku respektuji bržděním. Blížíme se do Prunéřova. Vidím asfaltku, kde na křižovatce vjíždím předním kolem do štěrku. A jééé padám na rameno a brzdím to rukama. Zadní chumel cyklistů se mi naštěstí vyhýbá. Zvedám se a kontroluji jestli mi nic není, jen pár oděrků a jsem ok. Na kole kromě spadlého řetězu také vše ok. Nasazuji řetěz a jedu dál (zde jsem ztratil asi 1 minutu). V depu mne podporuje opět Lasky a burcuje mne: „ Makej běhat umíš“. Já jsem však měl co dělat abych se rozeběhl. Trvalo mi jedno kolo běhu abych se vůbec dostal do tempa. Pořád jsem měl v nohách zafixovaný pohyb jízdy na kole. Běh byl naštěstí skoro celý po rovině až na 100 metrový stoupáček. Běželo se krásně a užíval jsem si to. Fanoušci fandili. Od organizátorů bylo moudré dát běh kolem kempu. Po třetím kole cíl. Docela jsem doběhl v pohodě, žádná křeč, žádný výpadek a náhlé klesnutí k zemi. Později zjišťuji, že jsem vyhrál skoro nad všemi, které jsem chtěl porazit, až na Karla. Do příštích závodů to napravím „ zničit krtka“.!! ;-)
Můj výsledný čas 1:49:29h obsadil jsem v celkovém pořadí 70té místo.
Byl to krásný závod s příjemnou atmosférou a ještě jsem vyhrál v tombole krásný svetr.
Organizátorům celého závodu patří moje velké díky!!
Pár fotek ze závodu naleznete zde. Zbytek dodám později ve fotoreportáži.Výsledky jsou zde.