Domů Vyhledávání
řenč - Výsledky vyhledávání
Pokud nejste spokojeni s výsledky, prosím, udělat další vyhledávání
2x Krkonoše / Sněžka a Černá hora
S lidma z práce jsme vyrazili na víkendové "soustředění" v Krkonoších na chatu Borůvka nad Velkou Úpou. Ostatní řeší zda běžky, sjezdovky, snowboard, sáňky. Já beru jenom svoje Inovejty, i vzhledem k počasí a minimu sněhu odmítám, kvůli dvou dnům, řešit půjčování lyží. Radši si dám pořádné horské traily...
Sněžka 1603m
V sobotu to vypadá na pěkné počasí a tak skupinka pěších vyráží po hřebenu přes Růžohorky na Sněžku. Můj plán je běžet přes Pomezní boudy a vystoupat na Sněžku z východu.
Sraz máme na vrcholu. Vybíhám asi půl hodiny po ostatních. Je nad nulou a tak první kilometr k Janovým boudám pěkně zahřeje. Pak padám dolů do Malé Úpy. Naštěstí ledovka roztála a dolů to lze běžet v klidu bez strachu o uklouznutí. Přebíhám silnici a začíná stoupání, které bude trvat cca 11km a 833m. U nejvýše položeného kostela v ČR se cesta trochu narovnává a tak lze běžet příjemněji.
Po 8km přibíhám na louky u Pomezních bud. Pěkně to tam fouká a tak se na chvilku ukrývám do závětří, vytahuju šátek/rukáv na hlavu a hltám müsli tyčku. Pak probíhám mezi lyžaři přes sjezdovku a stoupám po červené k Sovímu sedlu. Tam mě čeká mírný seběh, který je ale následován asi nejprudším stoupáním na Svorovou horu. Na vrcholu vyndavám goráčovku a rukavice, protože pekelně fouká.
Na úzké pěšině mezi kosodřevinou přebíhám několik běžkařů. Po hřebeni lze běžet opravdu jen pomalu, naštěstí je tvrdý sníh, ale o to prudší protivítr. Dorazím pod závěrečné stoupání samotné Sněžky. Kužel je z velké části ledovatý. K Jubilejní cestě se napůl doplazím, ale na ní je naštěstí asi i díky zářezu ve svahu trochu navátého sněhu, takže lze už zase běžet. Poslední dvě zatáčky a za 2hod a 8min a po 15,2 km jsem na vrcholu. Fotím a rozhlížím se, zda tu už není zbytek.
Poslední zpráva z úpatí vrcholového kužele byla před půl hodinou a taky se asi po 10min objevují první předvoj skupiny. Načasování vyšlo skvěle. Zalézáme do poštovny, dáváme čaj a píšeme pohledy. Protože jsem propocený a nechci prochladnout, tak se loučím a vybíhám. Bežím kus mimo cestu, kde není uklouzaný sníh a tak jsem za chvilku dole. I když je stoupání na Růžohorky velmi mírné, tak stehna už pěkně bolí. Seběh kolem Portášek a Janových bud už je rychlý. Za 45min jsem ze Sněžky na Borůvce. Celkem 23,1km a 1030m převýšení za 2hod 54min.
Černá hora 1299m
V neděli se probouzím s lehce bolavýma nohama. Mrak sedí v 1000m, ale je teplo a naštěstí neprší. Cíl je přes údolí schovaný v mlze. Sbíhám dolů k Úpě do 650m a pak běžím asi kilometr po silnici k odbočce do Vavřincového dolu. Následuje úsek kdy na necelých 4km nastoupám 550m. Tentokrát jsem si vzal hůlky, takže i do kopce lze občas běžet. Nad Vlašskými boudami chvilku oddychuju a vyrážím po hřebeni k černohorským rašeliništím. To už běžím v mraku a viditelnost je cca 50m. Beru bundu a šátek a kolem rašelinišť si užívám běhu, bohužel ne výhledů. Pak už mě čeká jen závěrečná část k vysílači. Cestou na mě někteří nechápavě koukají, že nemám běžky. Na cestě k němu mě překvapí krásně vyfrézovaná stopa na klasiku, v místě bez značené značky nebo běžecké trasy...
Povinná fotka na vrcholu a běžím zpět.
Zpátky běžím přes Kolínské boudy a vzpomínám na letní Horskou výzvu. Mírný kopeček na Slatinnou stráň a pak dlouhý seběh do Velké Úpy. Asi v 850m začíná pršet. Do Úpy už dobíhám celkem promoklý a to mě čekají ještě 2km do kopce na chatu. Při stoupání už trochu trpím, přece jenom nohy už po dvou horských bězích dost bolí a počasí taky nepřeje. Po 2hod a 22min jsem zpět. V nohách 17,4km a 850m převýšení.
Běžel jsem Trailrocích 255, které jsou sice na tvrdý trail, ale ve sněhu se běželo v pohodě. Vyzkoušel jsem taky konečně návleky od Gore, které se skvěle osvědčily :-).
A ještě bych měl poznámku k záznamu trasy. Záznam jsem provedl mobilem a aplikací Endomondo. Poté jsem záznam přes GPX soubor nahrál i na Strava. A například u běhu na Černou horu se délka liší cca o 300m, ale co mě překvapilo víc, že Strava správně vyhodnotila výšku ČH na 1299m, kdežto Endomondo ukazovalo max. výšku 1348m. Stejně tak celkové převýšení vypočítané Stravou mě přijde přesnější... Moc nechápu, že stejné body GPS jsou různě vyhodnocené... (klidně pište do komentářů, pokud k tomu něco máte...)
Sněžka 1603m
V sobotu to vypadá na pěkné počasí a tak skupinka pěších vyráží po hřebenu přes Růžohorky na Sněžku. Můj plán je běžet přes Pomezní boudy a vystoupat na Sněžku z východu.
Sraz máme na vrcholu. Vybíhám asi půl hodiny po ostatních. Je nad nulou a tak první kilometr k Janovým boudám pěkně zahřeje. Pak padám dolů do Malé Úpy. Naštěstí ledovka roztála a dolů to lze běžet v klidu bez strachu o uklouznutí. Přebíhám silnici a začíná stoupání, které bude trvat cca 11km a 833m. U nejvýše položeného kostela v ČR se cesta trochu narovnává a tak lze běžet příjemněji.
 |
| Se Sněžkou za zády |
Po 8km přibíhám na louky u Pomezních bud. Pěkně to tam fouká a tak se na chvilku ukrývám do závětří, vytahuju šátek/rukáv na hlavu a hltám müsli tyčku. Pak probíhám mezi lyžaři přes sjezdovku a stoupám po červené k Sovímu sedlu. Tam mě čeká mírný seběh, který je ale následován asi nejprudším stoupáním na Svorovou horu. Na vrcholu vyndavám goráčovku a rukavice, protože pekelně fouká.
Na úzké pěšině mezi kosodřevinou přebíhám několik běžkařů. Po hřebeni lze běžet opravdu jen pomalu, naštěstí je tvrdý sníh, ale o to prudší protivítr. Dorazím pod závěrečné stoupání samotné Sněžky. Kužel je z velké části ledovatý. K Jubilejní cestě se napůl doplazím, ale na ní je naštěstí asi i díky zářezu ve svahu trochu navátého sněhu, takže lze už zase běžet. Poslední dvě zatáčky a za 2hod a 8min a po 15,2 km jsem na vrcholu. Fotím a rozhlížím se, zda tu už není zbytek.
Poslední zpráva z úpatí vrcholového kužele byla před půl hodinou a taky se asi po 10min objevují první předvoj skupiny. Načasování vyšlo skvěle. Zalézáme do poštovny, dáváme čaj a píšeme pohledy. Protože jsem propocený a nechci prochladnout, tak se loučím a vybíhám. Bežím kus mimo cestu, kde není uklouzaný sníh a tak jsem za chvilku dole. I když je stoupání na Růžohorky velmi mírné, tak stehna už pěkně bolí. Seběh kolem Portášek a Janových bud už je rychlý. Za 45min jsem ze Sněžky na Borůvce. Celkem 23,1km a 1030m převýšení za 2hod 54min.
Černá hora 1299m
V neděli se probouzím s lehce bolavýma nohama. Mrak sedí v 1000m, ale je teplo a naštěstí neprší. Cíl je přes údolí schovaný v mlze. Sbíhám dolů k Úpě do 650m a pak běžím asi kilometr po silnici k odbočce do Vavřincového dolu. Následuje úsek kdy na necelých 4km nastoupám 550m. Tentokrát jsem si vzal hůlky, takže i do kopce lze občas běžet. Nad Vlašskými boudami chvilku oddychuju a vyrážím po hřebeni k černohorským rašeliništím. To už běžím v mraku a viditelnost je cca 50m. Beru bundu a šátek a kolem rašelinišť si užívám běhu, bohužel ne výhledů. Pak už mě čeká jen závěrečná část k vysílači. Cestou na mě někteří nechápavě koukají, že nemám běžky. Na cestě k němu mě překvapí krásně vyfrézovaná stopa na klasiku, v místě bez značené značky nebo běžecké trasy...
Povinná fotka na vrcholu a běžím zpět.
Zpátky běžím přes Kolínské boudy a vzpomínám na letní Horskou výzvu. Mírný kopeček na Slatinnou stráň a pak dlouhý seběh do Velké Úpy. Asi v 850m začíná pršet. Do Úpy už dobíhám celkem promoklý a to mě čekají ještě 2km do kopce na chatu. Při stoupání už trochu trpím, přece jenom nohy už po dvou horských bězích dost bolí a počasí taky nepřeje. Po 2hod a 22min jsem zpět. V nohách 17,4km a 850m převýšení.
Běžel jsem Trailrocích 255, které jsou sice na tvrdý trail, ale ve sněhu se běželo v pohodě. Vyzkoušel jsem taky konečně návleky od Gore, které se skvěle osvědčily :-).
A ještě bych měl poznámku k záznamu trasy. Záznam jsem provedl mobilem a aplikací Endomondo. Poté jsem záznam přes GPX soubor nahrál i na Strava. A například u běhu na Černou horu se délka liší cca o 300m, ale co mě překvapilo víc, že Strava správně vyhodnotila výšku ČH na 1299m, kdežto Endomondo ukazovalo max. výšku 1348m. Stejně tak celkové převýšení vypočítané Stravou mě přijde přesnější... Moc nechápu, že stejné body GPS jsou různě vyhodnocené... (klidně pište do komentářů, pokud k tomu něco máte...)
80. Velká kunratická
Závěr podzimu se tak trochu točí kolem VK a poslední dobou je to i tom, zda se člověk "prokliká" ke startu. Poprvé jsem VK běžel 14 dní po návratu z Nepálu v roce 2006, nabitej energií a červenýma krvinkama z výšky. S časem 17:00 jsem tehdy byl spokojenej, ale hotovej jsem byl slušně! Rok poté za 17:42 (na mezičasu o minutu pomalejší) jsem doplatil hodně na počasí a boty - už 1. kopec byl 10m širokej pás bahna, kde člověk hledal cokoliv pevnýho.
Tak a letos? Po celoročním běhání + 2x ultra a 1x maraton, jsem chtěl vylepšit svůj čas (krásný by bylo kdyby začínal patnáctkou). Z práce jsem běhal domů přes co nejvíc kopců, snažil se dávat intervaly a doufal, že celotýdenní podmračené počasí nezmění zas trať v blátivé koryto. V neděli před polednem nabíráme Tomáše na Dvorcích a hurá do Kunratic. Prezentace, pořádně se rozběhat, protáhnout se a jde se ke startu.
Jdu ještě k prvnímu brodu povzbudit Tomáše, který startuje 10min přede mnou. Na startu koukám na tu rozbahněnou rovinku a soustředím se na to, že se musím dostat na pás bez bahna o šířce kladiny - takže na startu zapomenou zapnout hodinky.
1. brod a kopec jdou parádně - poprvý mám boty do takovýho terénu a je to znát.
Předbíhám asi 5 běžců a jde se na hrádek. Hned na začátku mě předleze jeden, kterýho se držím až nahoru. Jedeme krásně po laně a chvílema po čtyřech, to když se před námi skupina zasekla na místě na podklouzávajícím bahně. Nahoře mě týpek pouští a já letím dolů k hájovně. Zatím jsem v pohodě.
Na rovince podél zoo nikam nespěchám a soustředím se na 3. kopec. Uf, je to nějak horší než před týdnem, kdy jsem si ho cvičně dával. Nahoře se ale rozbíhám a natahuju krok, zatímco ostatní kolem mě jen cupitají nebo jdou. Teď se dělá čas na VK! Kouknu na hodinky a vidím samý nuly, sakra zapomněl jsem je pustit, takže nevím jak na tom jsem. :-/ Postupně přidávám do kroku. Otočka s mezičasem a už si vyhlížím další běžce, který dostihnu. No před hrádkem jsem byl dostižen já... Jeden mě předběhl a tak se ho snažím držet, při padáku k cíli mi aspoň rozráží cestu.
A jsme dole, na rovince to napálím a předbíhám dalších asi 5 běžců.
Jsem v cíli, ale nevím za kolik. Přichází Tomáš, který to měl za 16:16 a říká, že jsem byl asi o něco rychlejší. Vydýcháváme se, Lucka nás fotí, a jdeme na čaj.
Normálně se po 3km teprve rozbíhám a za 15minut ani nezpotím. Dnes jsem unavenej, zpocenej, ale pocit nadhernej! Konečně jsem si to užil! :-)
Doma zjišťuju pro mě parádní čas 15:51... hezká třešnička!
A další výzva? No ještě večer mě napadá Pražská 100, ráno koukám na net, no 145km asi nedám, ale těch 80km si k Vánocům nadělím :-)
Tak a letos? Po celoročním běhání + 2x ultra a 1x maraton, jsem chtěl vylepšit svůj čas (krásný by bylo kdyby začínal patnáctkou). Z práce jsem běhal domů přes co nejvíc kopců, snažil se dávat intervaly a doufal, že celotýdenní podmračené počasí nezmění zas trať v blátivé koryto. V neděli před polednem nabíráme Tomáše na Dvorcích a hurá do Kunratic. Prezentace, pořádně se rozběhat, protáhnout se a jde se ke startu.
Jdu ještě k prvnímu brodu povzbudit Tomáše, který startuje 10min přede mnou. Na startu koukám na tu rozbahněnou rovinku a soustředím se na to, že se musím dostat na pás bez bahna o šířce kladiny - takže na startu zapomenou zapnout hodinky.
1. brod a kopec jdou parádně - poprvý mám boty do takovýho terénu a je to znát.
Předbíhám asi 5 běžců a jde se na hrádek. Hned na začátku mě předleze jeden, kterýho se držím až nahoru. Jedeme krásně po laně a chvílema po čtyřech, to když se před námi skupina zasekla na místě na podklouzávajícím bahně. Nahoře mě týpek pouští a já letím dolů k hájovně. Zatím jsem v pohodě.
Na rovince podél zoo nikam nespěchám a soustředím se na 3. kopec. Uf, je to nějak horší než před týdnem, kdy jsem si ho cvičně dával. Nahoře se ale rozbíhám a natahuju krok, zatímco ostatní kolem mě jen cupitají nebo jdou. Teď se dělá čas na VK! Kouknu na hodinky a vidím samý nuly, sakra zapomněl jsem je pustit, takže nevím jak na tom jsem. :-/ Postupně přidávám do kroku. Otočka s mezičasem a už si vyhlížím další běžce, který dostihnu. No před hrádkem jsem byl dostižen já... Jeden mě předběhl a tak se ho snažím držet, při padáku k cíli mi aspoň rozráží cestu.
A jsme dole, na rovince to napálím a předbíhám dalších asi 5 běžců.
Jsem v cíli, ale nevím za kolik. Přichází Tomáš, který to měl za 16:16 a říká, že jsem byl asi o něco rychlejší. Vydýcháváme se, Lucka nás fotí, a jdeme na čaj.
Normálně se po 3km teprve rozbíhám a za 15minut ani nezpotím. Dnes jsem unavenej, zpocenej, ale pocit nadhernej! Konečně jsem si to užil! :-)
Doma zjišťuju pro mě parádní čas 15:51... hezká třešnička!
A další výzva? No ještě večer mě napadá Pražská 100, ráno koukám na net, no 145km asi nedám, ale těch 80km si k Vánocům nadělím :-)
5 Beskydských vrcholů
O tomhle závodu jsem kdysi slyšel skoro legendy... Běhá se po Beskydech, tam a zpět, mezi vrcholy a nikdo neví kolik a kudy poběží. Úžasná výzva! Když jsme v létě s Tomášem dali Horskou výzvu v Krkonoších, první ultra, první horskej závod, první noční závod, mluvili jsme po 68km o tom, že naším maximem mohou být 4 vrcholy, ale spíš jen 3. Poslední měsíc před 5BV jsme se snažili vyvarovat hlavně chřipce a nachlazení, což mě se moc nepovedlo, takže ve vlaku jsem mluvil jak s kolíčkem na nose.
pátek 11.10.2013
Ráno ještě do práce a po nepovedené prezentaci dobíhám vlak na poslední chvíli. Do Kolína stojíme, protože k našim místenkám přes plnou uličku cesta nevede. Ve vlaku ani jeden neusneme, takže jen tak relaxujem. Ve Valmezu přestup do osobáku, kde už jsou účastníci 5BV v převaze nad ostatními cestujícími.
V Rožnově procházka parkem a hurá na registraci v hale za kempem. Hala je skoro prázdná, takže vybíráme pěkné místečko a jdeme na guláš. Pak připravujem věci a zkoušíme opět marně usnout.
Před 21.hod potkáváme kamarádku ze školy, která jde už po 6. a tak trochu nás do toho namočila.
Dostáváme nějaké rady, hlavně ke startu, hledání obálek, které se pak ukáží jako velmi ku pomoci. Pak už jen poslední detaily na výbavě, připravit mapu pro hledání prvního vrcholu (ano taky jsme přeslechli, že je to jen nástupní bod) a Tomáš jde čekat do davu na obálku. 22hod a start.
Nástupní vrchol Tanečnice, asi 13km od Rožnova, cestu mám vyhledanou hned a Tomáš je venku z davu s obálkou asi po 1,5min. Rychlá kontrola a vybíháme z haly. Probíháme pustým Rožnovem a napojujem se na červenou. Před námi minimum lidí. Asi po 5 km se trochu zaseknu, když objevuju všechny funkce novýho vaku na vodu :-/. No a pak přišla ta pravá zábava: vodorovný déšť, který postupně zesiluje a nepomáhá ani běh v lese. Na 10km už jsem celej mokrej, ale ještě pořád je aspoň teplo. A pak už jsme na Tanečnici. Tomáš jde pro zápis do karty, já hledám další vrchol. Postup je jasný, pořád po červený a po hřebenu. Vytahujem bundy s heslem v mokru, ale v teple. Běžíme pořádnejma potokama na cestě a začíná bejt i pěkná mlha. 1. kontrolní bod je asi 25km daleko na vrcholu Lukavice - 898m. Občas jsou čelovky na dohled, ale běžíme celkem sami. A mě se chce spát, chvilku s tím zápasím, pak mi dá Tomáš kofeinový gel, sním chia, a za chvilku je to v pohodě.
Sobota 12.10.2013
Dokonce pak přestane pršet, i když asi za hodinu zase začíná. Celkově se pohybujeme rychle - po rovinkách a z kopců běžíme, do kopců rychle jdeme. Ve 4:11 jsme na Lukavici - podle mezičasu na 12. místě. Trochu něco sníme a jdeme dál. Za chvilku nás pobaví dvojice, která když je asi 5 m za náma, říká: "Hele chlapi, Vy šetříte baterky, že tak málo svítíte?" A my odpovíme: "Ne, to ty čelovky tak prostě svítí, víc to nejde." My vidíme sotva na 2m, oni i v mlze na 10m. Když člověk dává pozor, tak to v lese jde, sice se občas nestačíme vyhnout kaluži, ale kdo by to x hodinách v dešti řešil. Horší je to na loukách, kde vůbec netušíme kam cesta asi vede. S jednou dvojici takto sejdeme ze hřebene a míříme na Slovensko. My se asi po 300m dáváme po cestě zpět na hřeben a po minutě jsme opět na červené. Podle štěkání psů museli oni dojít nejmíň k první dědině.
Pak ještě jednou ztratíme značku, ale držíme se hranice, tak ji za chvíli opět najdeme. V obci Konečná máme za sebou po dlouhé době čelovku - jednu, to je nám divný, ale pak zjišťujem, že to už jen jde pán do práce, pomalu svítá. Z Konečné volíme cestu po modré přes údolí na Gruň a pak po Zelené na Smrkovinu - 3.KB. Brod v údolí přeběhnem bez váhání a při stoupání pomalu vypneme čelovky a na loukách si užíváme svítání. Před Gruní naplníme ve studánce vaky, a jdeme dál. Smrkovinu - 924 m - najdeme s malou pomocí ostatních celkem dobře - jsme tam v SO 7:20 asi na 18. místě. Další vrchol je Čertův mlýn. Trochu váháme nad cestou, ale nakonec volíme jižní variantu. A málem se nám splnil sen, že budeme plavat přes v.n. Šanci.
Do Starých Hamrů se dostáváme malou zkratkou přes louky, a pak nás čeká zas jen stoupání. Možná nakonec pomalejší cesta (než severní varianta přes Ostravici a kolem M. Stolové), ale neskutečně nádherná...
Před Martiňákem už zas usínám a jsem dost hotový, takže se na chatě zastavujeme a dáváme kofolu. Ještě chvilku s tím pak zápasím, ale terén není náročný, takže se rozejdu a na Čertově mlýně se cítím celkem dobře - 3.KB / 1206 m / čas sobota 13:25. A pak to příjde, ptáme se: "zda Velký Javorník je teda poslední vrchol?" "Není, tady jste na 3. vrcholu, Javorník je 4." No nic, jdeme na Pustevny na polívku a na kafe. Trochu na Pustevnách kempujeme, ale nabrat síly potřebujem! Sice zkouším navrhnout cestu spodem přes Trojanovice, ale Tomáš chce na Radhošť a Radegast :-). Jdeme prakticky sami. Pod Radhoštěm nám mizí dvojice a pak už vlastně nikoho nepotkáme. Sestup do sedla Pindula je dost nekonečný. Výstup na Javorník ale zas překvapivě rychle ubíhá a začíná se stmívat. Když uhneme z vrstevnicové cesty kolmo do svahu, tak si říkáme, jaká tam asi musí být tlačenice při Sedmičce...
Před Javorníkem potkáváme ještě asi 5 dvojic, ale ty už jdou na další vrchol. Na Javorníku (jsme tam v 17:38 na cca 28. místě) zjišťujeme, že další vrchol je Oprchlice - tak daleko jsme poslední vrchol nečekali, a poté co nám kontrola řekne, že to je ještě asi 30km až do cíle (nakonec jen 25), tak rezignuju - "tam už nejdu!" Dává se do mě zima a jsem hotovej. Pak se Tomáš zeptá: "A ty před náma tam šli všichni?", kontrola: "Jo, šli". A ješitnost začíná hlodat. :-) Ještě nás kontrola pobaví historkou, jak se první dvojice ptala na nejkratší cestu zpět do Rožnova, a oni je uzemnili dotazem: "Vy nejdete na 5. vrchol?", taky šli v přesvědčení, že Tanečnice je 1.KB.
Asi 0,5km pod Javorníkem je rozhodnuto, do limitu máme spoustu času, síly ještě nějaký taky máme, a už jsem došli tak daleko, takže si jdeme pro 5. vrchol. Opět zapínáme čelovky a jdem. Zkoušíme se vyhýbat několika vrcholům na hřebeni po vrstevnicových lesních cestách - jednou se nám to moc nepovede, takže si stejně pár metrů nastoupáme.
Asi 5 km před Oprchlicí začínám v lese vidět kočky, dinosaury, pána v kápi apod. Tomáš říká, že viděl invalidu na vozíčku, a že prý vedle mě jde ještě někdo další...
Nakonec docházíme na Oprchlici v 21:02. Jsme už 23 hodin na cestě a ještě nás čekají další 4. Trochu váháme nad cestou, protože žádná logická přímá z Oprchlice do Rožnova nevede. Nakonec volíme, že půjdeme po lesních cestách a pokusíme se spadnout na Zašovou a Zubří. Nejdřív trochu bloudíme, ale pak trefíme správnou stezku a klesáme. A najednou vidíme uprostřed pustého lesa dřevěnou budku studánky se třemi keramickými hrnečky. Kouknem na sebe, zda se nám to nezdá, a pak s radostí plníme vaky. Nad Zašovou jsme chtěli uhnout a jít šikmo do Zubří, to ale přejdeme, a tak volíme nejlehčí cestu dolů na silnici a pak podél vlaku - ještě nám chybí asi 10km. Občas cestou usínám a probouzím se cvakáním holí o asfalt. I když každých 5 minut koukám do mapy, tak vůbec nevím kde jsem.
Neděle 12.10.2013
Před Zubřím se rozhodujem, že budeme muset bežet, jinak tam nedojdeme. A tak zas volíme variantu cca 2minut běhu a chvilku chůze a cesta ubíha o něco rychleji. Do haly vbíháme v neděli 00:54. Jsme na nádherném 26. místě! :-)
Celkem jsme ušli/uběhli 122,5 km, převýšení jsme měli 4500 m, oba jsme běželi v Inov8 TrailRoc 255.
Nádhernej závod! Tome díky!
pátek 11.10.2013
Ráno ještě do práce a po nepovedené prezentaci dobíhám vlak na poslední chvíli. Do Kolína stojíme, protože k našim místenkám přes plnou uličku cesta nevede. Ve vlaku ani jeden neusneme, takže jen tak relaxujem. Ve Valmezu přestup do osobáku, kde už jsou účastníci 5BV v převaze nad ostatními cestujícími.
V Rožnově procházka parkem a hurá na registraci v hale za kempem. Hala je skoro prázdná, takže vybíráme pěkné místečko a jdeme na guláš. Pak připravujem věci a zkoušíme opět marně usnout.
Před 21.hod potkáváme kamarádku ze školy, která jde už po 6. a tak trochu nás do toho namočila.
Dostáváme nějaké rady, hlavně ke startu, hledání obálek, které se pak ukáží jako velmi ku pomoci. Pak už jen poslední detaily na výbavě, připravit mapu pro hledání prvního vrcholu (ano taky jsme přeslechli, že je to jen nástupní bod) a Tomáš jde čekat do davu na obálku. 22hod a start.
Nástupní vrchol Tanečnice, asi 13km od Rožnova, cestu mám vyhledanou hned a Tomáš je venku z davu s obálkou asi po 1,5min. Rychlá kontrola a vybíháme z haly. Probíháme pustým Rožnovem a napojujem se na červenou. Před námi minimum lidí. Asi po 5 km se trochu zaseknu, když objevuju všechny funkce novýho vaku na vodu :-/. No a pak přišla ta pravá zábava: vodorovný déšť, který postupně zesiluje a nepomáhá ani běh v lese. Na 10km už jsem celej mokrej, ale ještě pořád je aspoň teplo. A pak už jsme na Tanečnici. Tomáš jde pro zápis do karty, já hledám další vrchol. Postup je jasný, pořád po červený a po hřebenu. Vytahujem bundy s heslem v mokru, ale v teple. Běžíme pořádnejma potokama na cestě a začíná bejt i pěkná mlha. 1. kontrolní bod je asi 25km daleko na vrcholu Lukavice - 898m. Občas jsou čelovky na dohled, ale běžíme celkem sami. A mě se chce spát, chvilku s tím zápasím, pak mi dá Tomáš kofeinový gel, sním chia, a za chvilku je to v pohodě.
Sobota 12.10.2013
Dokonce pak přestane pršet, i když asi za hodinu zase začíná. Celkově se pohybujeme rychle - po rovinkách a z kopců běžíme, do kopců rychle jdeme. Ve 4:11 jsme na Lukavici - podle mezičasu na 12. místě. Trochu něco sníme a jdeme dál. Za chvilku nás pobaví dvojice, která když je asi 5 m za náma, říká: "Hele chlapi, Vy šetříte baterky, že tak málo svítíte?" A my odpovíme: "Ne, to ty čelovky tak prostě svítí, víc to nejde." My vidíme sotva na 2m, oni i v mlze na 10m. Když člověk dává pozor, tak to v lese jde, sice se občas nestačíme vyhnout kaluži, ale kdo by to x hodinách v dešti řešil. Horší je to na loukách, kde vůbec netušíme kam cesta asi vede. S jednou dvojici takto sejdeme ze hřebene a míříme na Slovensko. My se asi po 300m dáváme po cestě zpět na hřeben a po minutě jsme opět na červené. Podle štěkání psů museli oni dojít nejmíň k první dědině.
Pak ještě jednou ztratíme značku, ale držíme se hranice, tak ji za chvíli opět najdeme. V obci Konečná máme za sebou po dlouhé době čelovku - jednu, to je nám divný, ale pak zjišťujem, že to už jen jde pán do práce, pomalu svítá. Z Konečné volíme cestu po modré přes údolí na Gruň a pak po Zelené na Smrkovinu - 3.KB. Brod v údolí přeběhnem bez váhání a při stoupání pomalu vypneme čelovky a na loukách si užíváme svítání. Před Gruní naplníme ve studánce vaky, a jdeme dál. Smrkovinu - 924 m - najdeme s malou pomocí ostatních celkem dobře - jsme tam v SO 7:20 asi na 18. místě. Další vrchol je Čertův mlýn. Trochu váháme nad cestou, ale nakonec volíme jižní variantu. A málem se nám splnil sen, že budeme plavat přes v.n. Šanci.
Do Starých Hamrů se dostáváme malou zkratkou přes louky, a pak nás čeká zas jen stoupání. Možná nakonec pomalejší cesta (než severní varianta přes Ostravici a kolem M. Stolové), ale neskutečně nádherná...
 |
| Tomáš na cca 65. km / údolí potoka Červík |
Před Javorníkem potkáváme ještě asi 5 dvojic, ale ty už jdou na další vrchol. Na Javorníku (jsme tam v 17:38 na cca 28. místě) zjišťujeme, že další vrchol je Oprchlice - tak daleko jsme poslední vrchol nečekali, a poté co nám kontrola řekne, že to je ještě asi 30km až do cíle (nakonec jen 25), tak rezignuju - "tam už nejdu!" Dává se do mě zima a jsem hotovej. Pak se Tomáš zeptá: "A ty před náma tam šli všichni?", kontrola: "Jo, šli". A ješitnost začíná hlodat. :-) Ještě nás kontrola pobaví historkou, jak se první dvojice ptala na nejkratší cestu zpět do Rožnova, a oni je uzemnili dotazem: "Vy nejdete na 5. vrchol?", taky šli v přesvědčení, že Tanečnice je 1.KB.
Asi 0,5km pod Javorníkem je rozhodnuto, do limitu máme spoustu času, síly ještě nějaký taky máme, a už jsem došli tak daleko, takže si jdeme pro 5. vrchol. Opět zapínáme čelovky a jdem. Zkoušíme se vyhýbat několika vrcholům na hřebeni po vrstevnicových lesních cestách - jednou se nám to moc nepovede, takže si stejně pár metrů nastoupáme.
Asi 5 km před Oprchlicí začínám v lese vidět kočky, dinosaury, pána v kápi apod. Tomáš říká, že viděl invalidu na vozíčku, a že prý vedle mě jde ještě někdo další...
Nakonec docházíme na Oprchlici v 21:02. Jsme už 23 hodin na cestě a ještě nás čekají další 4. Trochu váháme nad cestou, protože žádná logická přímá z Oprchlice do Rožnova nevede. Nakonec volíme, že půjdeme po lesních cestách a pokusíme se spadnout na Zašovou a Zubří. Nejdřív trochu bloudíme, ale pak trefíme správnou stezku a klesáme. A najednou vidíme uprostřed pustého lesa dřevěnou budku studánky se třemi keramickými hrnečky. Kouknem na sebe, zda se nám to nezdá, a pak s radostí plníme vaky. Nad Zašovou jsme chtěli uhnout a jít šikmo do Zubří, to ale přejdeme, a tak volíme nejlehčí cestu dolů na silnici a pak podél vlaku - ještě nám chybí asi 10km. Občas cestou usínám a probouzím se cvakáním holí o asfalt. I když každých 5 minut koukám do mapy, tak vůbec nevím kde jsem.
Neděle 12.10.2013
Před Zubřím se rozhodujem, že budeme muset bežet, jinak tam nedojdeme. A tak zas volíme variantu cca 2minut běhu a chvilku chůze a cesta ubíha o něco rychleji. Do haly vbíháme v neděli 00:54. Jsme na nádherném 26. místě! :-)
| 26. | 58 Architekti (Tomáš Zdvihal, Jakub Hendrych) |
Celkem jsme ušli/uběhli 122,5 km, převýšení jsme měli 4500 m, oba jsme běželi v Inov8 TrailRoc 255.
Nádhernej závod! Tome díky!
Flashrun nebo Frog run? Just fun. ;)
Vím, že nejsem originální co se úvodních článků týče, ale opět výzva na FB a opět je za tím Nike. Opět běžecký event a opět jsem se přihlásil, než jsem si přečetl o co vlastně půjde. Název akce Flashrun. Prosím neplést s "Kulový blesk" a pod. Běh žižkovským nádražím ve tmě a na design bloku. No tak jistě, u toho musím být. A protože jsem před nedávnem měl chřipku, která se mnou silně zacloumala. Ne, milé dámy, nebyla to jen obyčejná rýmečka a kašílek, tak jsem běhání s vyjímkou Twitrunu moc nedal. No prostě děs. I proto jsem si musel jít zaběhat a i běžecká banda už mi i chyběla. Zejména mlčenlivost a skromnost Dana s Davidem. :P
Dopoledne jsem měl schůzku, pak skype call, mezitím bourala tramvaj, kterou jsem se vracel do kanceláře, kde jsem jen stihl pořešit největší průsery a spěchal jsem na Hradčanskou, kde jsme měli sraz s Terkou a Lukášem. Překvapilo mně, zě si dáváme schůzku na zastávce MHD, a pak jsme pokračovali autem. Teda až když se přidal Lukáš. No, spíš vycourali. Praha prožívala svůj každodenní dopravní kolaps, ale přes letenský tunel jsme se dostali, přes Karlín na Žižkov a šli se zaregistrovat a převléci. Déšť, který lehce zkrápěl mé sako při cestě na tramvaj, sílil. Silně sílil a to se nám pramálo líbilo. Ale než moknout a mrznout tak to raději využít vstupenku, kterou jsme dostali od Nike a šli jsme si prohlédnout Designblok. Tam jsem se nějak zamotal a než jsem se vymotal bylo 18:58. Na start jsem dobíhal a už začalo řazení do skupin.
Honza Jakubíček měl skupinu číslo jedna a říkal, že chce ty nejrychlejší. Inu, moc se mi nechtělo, ale když jsem viděl, že tam jdou i kluci a holky pomalejší než já. Bylo rozhodnuto. V sílícím dešti jsme poskakovali a rozehřívali se, až jsme konečně vyrazili směr Žižkovský pomník. Hned na prvních metrech jsem pochopil, že tohle bude samá voda. Kaluže, výmoly a všude vody jak, vody po dešti a než se dav roztáhnul, už jsem měl mokro v obou botách a za chvíli všechno na sobě. Jsem si jist, že jsem nebyl sám. U Žižkovského památníku kroužíme v dešti a čekáme na ostatní, asi 3 kolečka. Déšť stále sílí, až se konečně 200 hlavé stádo dostává na místo a začíná akce ne úplně se nepodobající nahánění dobytka. Upřímně fotografa lituji. Já na jeho místě mít k zorganizování tuhle bandu, tak zahodím aparát, ať stojí co stojí a jdu prodávat smažené hranolky. Ale povedlo se. Na výsledek si ještě chvíli počkejte. Snad budu v zadní řadě i vidět. A už konečně běžíme dál. Ještě jsem před sebou zahlídl Petru, jak se rozplácla na žulovém kvádru, který očividně neviděla, až to plesklo a všichni se koukali jestli žije. Kdybych nebyl gentleman a pokračoval v popisu rozplácnutí, napsal bych, že se tam neplácla jak žvýkačka vystřelená z praku. Ale nic se jí nestalo a pokračovala v běhu. ;)
Cesta z kopce vypadala jako sjezd divoké řeky, ovšem za stavu průtrže mračen a zácpy na magistrále. Kolona běžců, skok co skok, šplouch a šplouch. Všude voda, samá voda a hoooodně běžců. Pokračovali jsme směr Florenc a pak na Křižíkovu, kde jsme k mému příjemnému překvapení zatočili do tunelu a do kopce. No jako nahoře jsem cítil v nohách nedostatek trénování a z plic lezlo vše co jsem nestihl vykašlat během "rýmičky". Ale budili jsme pozornost. Bodejť by ne, že. V dešti běží 200 svítících maniaků málokdy a lidi nás solidně povzbuzovali. Zrovna nahoře u tunelu jsem za to vděčný. Slova všichni jste machři a máte můj obdiv nás nabudí. Chytil jsem další dech a kolem stojícího zdravotníka, pochvala organizátorům, jsem procválal, jak Šemík přes Vyšehradskou skálu. Směrem na Krejcárek, jsme potkali dalšího zdravotníka, což jsem fakt ocenil, že se na nás tolik dbá a už jsem si říkal, že by mohl být konec blízko. Garminy napověděly, že je. A pak jsem viděl jako se čelo stáčí přes Krejcárek po schodech nahoru směr nádraží Žižkov. Jako teda tolik schodů jsem nevyběhl nikdy v životě a nahoře už jsem tavil. U zastávky, ale čekala skupina na světla a tam jsem je doběhl. Během chvilky i trošku zregeneroval, abych nabral sílu na závěrečné brodění. Ano brodění, protože tohle už byla kanoistika bez kánoí. :D Vběhli jsme do nákladového nádraží, kde jsme si dali high five a pak se všichni sunuli k autům do MHD, převléct a rychle domů do tepla.
Přiznávám převlékání z úplně mokrých věcí, s úplně mokrýma rukama a svraštělou kůží, v úplné tmě na rampě na nádraží není vůbec sranda. No, ale povedlo se. Mokré jsem měl úplně vše. I své speciální obojživelné trenýrky, želvy ninja, určené pro boj v týlu nepřítele a obojživelné operace.
Takže rychle autem domů a do sucha a najíst a dát si čaj a napsat po dlouhééééé době tenhle článek. A samozřejmě to postnou na FB. :D
Edit:
Dopoledne jsem měl schůzku, pak skype call, mezitím bourala tramvaj, kterou jsem se vracel do kanceláře, kde jsem jen stihl pořešit největší průsery a spěchal jsem na Hradčanskou, kde jsme měli sraz s Terkou a Lukášem. Překvapilo mně, zě si dáváme schůzku na zastávce MHD, a pak jsme pokračovali autem. Teda až když se přidal Lukáš. No, spíš vycourali. Praha prožívala svůj každodenní dopravní kolaps, ale přes letenský tunel jsme se dostali, přes Karlín na Žižkov a šli se zaregistrovat a převléci. Déšť, který lehce zkrápěl mé sako při cestě na tramvaj, sílil. Silně sílil a to se nám pramálo líbilo. Ale než moknout a mrznout tak to raději využít vstupenku, kterou jsme dostali od Nike a šli jsme si prohlédnout Designblok. Tam jsem se nějak zamotal a než jsem se vymotal bylo 18:58. Na start jsem dobíhal a už začalo řazení do skupin.
Honza Jakubíček měl skupinu číslo jedna a říkal, že chce ty nejrychlejší. Inu, moc se mi nechtělo, ale když jsem viděl, že tam jdou i kluci a holky pomalejší než já. Bylo rozhodnuto. V sílícím dešti jsme poskakovali a rozehřívali se, až jsme konečně vyrazili směr Žižkovský pomník. Hned na prvních metrech jsem pochopil, že tohle bude samá voda. Kaluže, výmoly a všude vody jak, vody po dešti a než se dav roztáhnul, už jsem měl mokro v obou botách a za chvíli všechno na sobě. Jsem si jist, že jsem nebyl sám. U Žižkovského památníku kroužíme v dešti a čekáme na ostatní, asi 3 kolečka. Déšť stále sílí, až se konečně 200 hlavé stádo dostává na místo a začíná akce ne úplně se nepodobající nahánění dobytka. Upřímně fotografa lituji. Já na jeho místě mít k zorganizování tuhle bandu, tak zahodím aparát, ať stojí co stojí a jdu prodávat smažené hranolky. Ale povedlo se. Na výsledek si ještě chvíli počkejte. Snad budu v zadní řadě i vidět. A už konečně běžíme dál. Ještě jsem před sebou zahlídl Petru, jak se rozplácla na žulovém kvádru, který očividně neviděla, až to plesklo a všichni se koukali jestli žije. Kdybych nebyl gentleman a pokračoval v popisu rozplácnutí, napsal bych, že se tam neplácla jak žvýkačka vystřelená z praku. Ale nic se jí nestalo a pokračovala v běhu. ;)
Cesta z kopce vypadala jako sjezd divoké řeky, ovšem za stavu průtrže mračen a zácpy na magistrále. Kolona běžců, skok co skok, šplouch a šplouch. Všude voda, samá voda a hoooodně běžců. Pokračovali jsme směr Florenc a pak na Křižíkovu, kde jsme k mému příjemnému překvapení zatočili do tunelu a do kopce. No jako nahoře jsem cítil v nohách nedostatek trénování a z plic lezlo vše co jsem nestihl vykašlat během "rýmičky". Ale budili jsme pozornost. Bodejť by ne, že. V dešti běží 200 svítících maniaků málokdy a lidi nás solidně povzbuzovali. Zrovna nahoře u tunelu jsem za to vděčný. Slova všichni jste machři a máte můj obdiv nás nabudí. Chytil jsem další dech a kolem stojícího zdravotníka, pochvala organizátorům, jsem procválal, jak Šemík přes Vyšehradskou skálu. Směrem na Krejcárek, jsme potkali dalšího zdravotníka, což jsem fakt ocenil, že se na nás tolik dbá a už jsem si říkal, že by mohl být konec blízko. Garminy napověděly, že je. A pak jsem viděl jako se čelo stáčí přes Krejcárek po schodech nahoru směr nádraží Žižkov. Jako teda tolik schodů jsem nevyběhl nikdy v životě a nahoře už jsem tavil. U zastávky, ale čekala skupina na světla a tam jsem je doběhl. Během chvilky i trošku zregeneroval, abych nabral sílu na závěrečné brodění. Ano brodění, protože tohle už byla kanoistika bez kánoí. :D Vběhli jsme do nákladového nádraží, kde jsme si dali high five a pak se všichni sunuli k autům do MHD, převléct a rychle domů do tepla.
Přiznávám převlékání z úplně mokrých věcí, s úplně mokrýma rukama a svraštělou kůží, v úplné tmě na rampě na nádraží není vůbec sranda. No, ale povedlo se. Mokré jsem měl úplně vše. I své speciální obojživelné trenýrky, želvy ninja, určené pro boj v týlu nepřítele a obojživelné operace.Takže rychle autem domů a do sucha a najíst a dát si čaj a napsat po dlouhééééé době tenhle článek. A samozřejmě to postnou na FB. :D
Edit:
 | |
| Společné foto ;) |
Baroko maraton 2013
Baroko v Plasech je krásnej závod. Před dvěma lety jsem tam běžel půlmaraton s minimálním tréninkem a 14 po svatbě a pro sebe jsem zaběhl super čas. Letos jsem si řekl, že je třeba zkusit zase celej maraton a posunout nepříliš reprezentativní čas z PIM z roku 2007. Hodně odvážně jsem chtěl i v terénu běžet pod 4 hodiny. Ale nepředbíhejme.
Asi v půl deváté ráno vyzvedáváme opět s Tomášem registrace a jdeme se připravit. Trochu se rozběháme a za chvilku už jsme před obloukem. Nejdřív vybíhají běžci na 10km a asi 2 minuty poté na 1/2 a celej maraton dohromady. Klasické zaváděcí kolečko kolem louky, kde je to hodně na lokty a pak už podél řeky Střely. Na 2. km přichází první kopec, kde už se pole hodně rozpadá. Běží se mi parádně a tak se posunuji dopředu. Na cca 8km se trať půlky odděluje a my pokračujeme už v menším počtu dál. Tomáš je zde asi 70m za mnou. Cesta je neustále nahoru dolů. Na 12.km nás pobaví název vesnice Křečov a konstatujeme, že ten má být asi na 35.km. Pak následuje asi 5km kopec, který dost vyčerpá, ale zas po seběhu do Manětína člověka osvěží krásný barokní kostel (prý je v Manětíně více barokních soch než obyvatel... :-)).
Poté běžíme dlouhý úsek podél potoka, který je náhle ukončen za Čoubovým mlýnem (26.km) pekelně prudkým kopcem nahoru, kde mám první krizi. Nahoře vylekám babičku na lesní cestě - netuším, kde se tam zjevila, v baloňáku a kloboučku s kabelkou a v ruce držela pouťovou růži... Už tehdy tuším, že za 4 hodiny to nedám ani náhodou. Pak opět běžíme podél řeky Střely a já se těším do Mladotic (33.km), kde už budu opět znát cestu, protože se opět spojíme s půlkou.
No a pak to přišlo, prostě se mi najednou nechtělo běžet. Popocházím, koukám zmateně kolem sebe, stojím a odpočívám, a občas popoběhnu. Přemýšlím zda si nemám na chvilku sednout na mez apod. Naštěstí se konečně asi na 36.km chytnu dvou kluků a konečně zase běžím. Zatnu zuby, držím se jich očima a za pět minut je po krizi.
Od Žebnice už je to jen z kopce. Poslední kilometry běžím společně s jednou paní a trochu se střídáme, těsně před cílovým obloukem uhýbáme na povinné kolečko kolem louky a já vidím, že čas bude do 4:20, což mi po tom všem přijde super. Ale 200m před cílem mě začnou chytat křeče do pravýho stehna. Takže místo hezkého finiše, je tak trochu trápení... Tomáš je nakonec jen 4 minuty za mnou.
Závod byl těžkej, neustále se vlnící terén a Babí léto udělá své. A pak taky trochu přepálený začátek a hlavně zásadní chyba - velké úseky jsem běžel osamocen, nějak jsem se nedokázal s nikým seběhnout do dvojice/skupinky, což by určitě hodně pomohlo. Často jsem viděl mizet běžce 50m přede mnou za nějakým keřem a já se pak trápil sám. Malá lekce z taktiky!
Nakonec čas 04:18:09 se 700m převýšení. (svůj čas na maratonu jsem tedy posunul o 17min a tehdy to bylo na rovině v Praze)
Kdo si chce užít maraton (ale i půlka za to stojí) v úžasný krajině a nechce se tlačit s tisíci běžci ve městě, tak vřele tento závod doporučuji!
fotky z webu barokomaraton.cz
Běžecká knihovnička II
Jak mě upozornil Sam Straka, samozřejmě mi v Běžecké knihovničce chyběla kniha nejpodstatnější. A to proto, že jsem si na ní vyhradil samostatný zápis.
 |
| Running Times Magazine |
Lore of Running - Tim Noakes
Zde by stačilo hodnocení magazínu Runner‘s World uvedené na obálce knihy: "For the serious runner or coach, this book is a must."
Autorem této téměř tisícistránkové knihy je profesor zátěžové fyziologie na University of Cape Town a (ultra)maratonec Timothy David Noakes. Tim Noakes je známý pro svůj kritický přístup k mnoha oblíbeným teoriím a modelům, které se týkají zátěžové fyziologie. Mezi jeho nejvýznamnější práce patří teorie centrálního řízení (central governor), mozkové činnosti, která upravuje intenzitu zátěže tak, aby nedošlo k narušení homeostáze a tím k ohrožení života. Podle této teorie mozek po určité době (a intenzitě) zátěže začne systematicky vyřazovat jednotlivá svalová vlákna, čímž postupně dochází ke snížení výkonu a tím i výdeje energie. Tento stav je následně vnímán jako únava. Tato teorie byla poprvé navržena v roce 1924 nositelem Nobelovy ceny za medicínu Archibaldem Hillem. Byla však odmítnuta a další výzkum se zaměřil na pocit únavy jako na přímý následek déletrvající zátěže svalů, při které dochází k nedostatečnému okysličení, k nárůstu hladiny laktátu a vyčerpání energie. V roce 1997 Tim Noakes navázal na Hillův výzkum a vytvořil teorii, podle které je výkon svalů v každém okamžiku na základě výpočtů upravován mozkem tak, aby námaha neznamenala pro organismus nebezpečí. Současné výzkumy Hillovu-Noakesovu teorii spíše potvrzují, než vyvracejí.
Tolik na úvod, abyste věděli, s kým máte tu čest. Tim Noakes patří mezi špičku v oboru a Lore of Running je tak právem označována za 'běžeckou bibli'. O její popularitě svědčí i fakt, že nyní je na trhu již čtvrté (opět trochu přepracované) vydání. Kniha je členěná do čtyř základních částí: Fyziologie a biochemie běhu, Základy tréninku, Od tréninku k závodům, Běžecké zdraví.
V části Fyziologie a biochemie běhu je podrobně popsaná činnost svalů (kapitola 1), transport kyslíku (kapitola 2), způsob získávání a využívání energie (kapitola 3) a regulace teploty během zátěže (kapitola 4). Je zde dopodrobna rozebrána řada různých modelů, týkajících se přísunu energie, metabolismu (a významu) laktátu nebo tolik oblíbeného ukazatele VO2max. Za velmi důležitou považuju část diskutující příjem tekutin a péči o zkolabované atlety. Zmíním jen nejdůležitější část – příčinou kolapsu (obzvlášť v cíli závodu) nemusí být (a zpravidla nebývá) dehydratace, tudíž dát automaticky každého závodníka, který zkolabuje, na kapačku (nebo – je-li při vědomí – mu dát láhev a nutit ho pít) je blbost a hazard s jeho zdravím. Zatímco dehydratace při závodě málokdy končí smrtí (prakticky nikdy), hyponatremie (pokles obsahu sodíku v krevní plazmě) – kterou může způsobit právě neopodstatněný nadměrný přísun tekutin – může končit smrtí častěji, než by se běžci líbilo. Stručně řečeno, i u kolapsu běžce by medikaci měla nejprve předcházet diagnóza.
Část Základy tréninku popisuje vše, co je podstatné pro správný a efektivní trénink. Začíná kroky nezbytnými k vybudování dobrého tréninkového základu (kapitola 1). Součástí je i 15 pravidel tréninku, počínaje nutností trénovat pravidelně a kvalitně a konče odpovídajícím zařazováním odpočinku a laděním formy na konkrétní závody. Druhá kapitola je trochu motivační, obsahuje přehled nejvýznamnějších světových běžců (není překvapením, že mezi nimi figuruje i Emil Zátopek) a jejich tréninkových metod. Další dvě kapitoly popisují jak se vyhnout přetrénování, případně jak se s ním následně vyrovnat (kapitola 3), a jak trénovat nejen tělo, ale i hlavu (kapitola 4).
Část Od tréninku k závodůmpopisuje specifickou přípravu na jednotlivé typy závodů, počínaje desítkou a půlmaratónem (kapitola 1) a konče ultramaratony (kapitola 3). Čtvrtá kapitola může být pro někoho poněkud depresivní, neboť popisuje fyziologická omezení výkonnosti. Výkonnost nelze zvyšovat donekonečna a bohužel se rychle blížíme k okamžiku, kdy již bude prakticky nereálné posouvat běžecké rekordy. Na této skutečnosti nás může těšit, že jedním z těch velmi obtížně překonatelných časů je světový rekord Jarmily Kratochvílové na trati 800 metrů, který nebyl pokořen od roku 1983 a má hodnotu 1:53,28.
První kapitola části Běžecké zdraví rozebírá účinnost různých podpůrných prostředků, jak legálních, tak ilegálních. S výjimkou ilegálních prostředků (EPO, krevní doping atp.) lze říct, že platí to, co všichni běžci podvědomě vědí: kde není natrénováno, ani bobule nezaberou. Nebo přesněji: přínos jednotlivých prostředků je tak nízký, že rozhodně nevyvažuje jejich náročnost a/nebo cenu. Druhá kapitola pojednává o prevenci zranění, rozebírá jejich příčiny, projevy a možná řešení. Poslední kapitola pak popisuje vliv běhu na zdraví – jak asi nikoho nepřekvapí, běh má na zdraví vliv vesměs pozitivní, pokud člověk poslouchá své tělo a netlačí ho až za hranici.
Koho by nebavilo číst knihu klasicky od začátku do konce, může se opřít o velmi dobře udělaný věcný rejstřík (zabírá devět hustě popsaných stránek). Kdo by si chtěl přečíst nějakou ze studií, či jiný původní zdroj, na který Noakes odkazuje, bude muset na internet. Seznam literatury je totiž umístěný pouze online – což není tak překvapivé, vzhledem k tomu, že má úctyhodných 100 (!) stran.
Na závěr ještě zajímavost (mimochodem ukazující Noakesův zdravý vědecký přístup) – minulý rok Noakes zkonstatoval, že část knihy týkající se výživy je 'špatně' ("Pokud vlastníte knihu Lore of Running, vytrhněte část o výživě a zahoďte jí"). Noakes původně doporučoval přijímat ve větším množství sacharidy (velmi oblíbeně chybně označované jako karbohydráty, uhlovodany a jiná zvěrstva). Na základě výzkumu a vlastních pokusů však dospěl k názoru, že strava běžce by měla obsahovat mnohem méně sacharidů a naopak mnohem více bílkovin a tuků. Uvidíme, jak se s tím Noakes vypořádá v dalším vydání knihy.
Hodnocení: 11/10 – vše, co jste chtěli vědět o běhání, ale báli jste se zeptat; obzvlášť kladně hodnotím, že když už Noakes nějaký model odmítá, vysvětluje velmi pečlivě důvody.
Běžecká knihovnička
Není nic lepšího před operací kolene, než probírat se všemi knihami o běhání, co člověk má doma. Tím spíš, že mi ta operace vystaví distanc od běhání přinejlepším na dva měsíce a přinejhorším navždy. Dospěl jsem k názoru, že je za tím má podvědomá snaha dát koleni najevo, že se s ním nadále počítá a tudíž že se má snažit dát dokupy, pokud možno zcela a rychle….
Uvedeny chronologicky tak, jak jsem je získával.
 |
| Christopher McDougall |
Tuhle knihu má doma snad každý druhý běžec. Světový bestseller o mexických domorodcích a fenoménu běhání na boso (barefoot) s sebou kromě zvýšeného odbytu pětiprsťáků od Vibramu a zahájení dovozu semínek chia za jiným účelem, než jako krmivo pro ptactvo přinesl také sezónní nárůst počtu zranění achilovky, lýtkových svalů a plantární fascie.Kniha je napsaná tak dobře, že jí jedním dechem přečetli nejen mí běhající známí, ale i lidi, které jsem nikdy neviděl běžet dál než na tramvaj. Bod pro McDougalla. Kdo trochu sleduje ultrascénu, tak zaregistroval v minulém roce dvě události s knihou úzce související. Ta dobrá: Dan Orálek v závodě CCUM 2012 (Copper Canyon Ultramarathon) obsadil druhé místo. Napsal o tom moc pěkné povídání na tři doby: 1, 2, 3
Ta špatná: na konci března zemřel hlavní ‚hrdina‘ knihy, Micah True aka Caballo Blanco (krátký článek od Dana Orálka na běhej.com).
Kdyby nic jiného, Born to Run donutí člověka zamyslet se nad tím, co obouvá na nohy.
Hodnocení: 9/10 – bod dolů proto, že v některých částech je realita poupravená, aby byla víc fancy.
 |
| Marshall Ulrich |
Podtitul: An Ultramarathoner's Story of Love, Loss, and a Record-Setting Run Across America.
Napadlo vás někdy udělat něco šíleného? Třeba přeběhnout Ameriku, nebo – protože to je blíž – oběhnout dokola Evropu? Tak si přečtěte tuhle knihu. Jestli vás to nepřešlo, přečtěte si jí ještě jednou. Kromě popisu průběhu celé akce kniha na konci obsahuje velmi pěkný přehled stravy a hlavně soupis zranění, která Marshalla na přeběhu Ameriky doprovázela. Ještě že v knize nejsou fotky.
Hodnocení: 10/10 – ponaučení: velké a bláznivé výkony prostě bolí a nepatří mezi nejzdravější činnosti.
 |
| Kosmas |
Podtitul: Románová pocta Emilu Zátopkovi.
Život Emila Zátopka jde stručně shrnout asi takhle: co Tě nezabije, to Tě posílí, ať už to jsou němci, nebo komunisti. Člověku se při čtení jednak otvírá kudla v kapse, jednak nechápe, jak je možné, že ve světě se o Zátopkovi mluví snad víc, než u nás. Kniha je psaná zvláštní formou, sice ve třetí osobě, ale velmi často jsou popisovány Zátopkovy vnitřní pocity a myšlenky.
Hodnocení: 7/10 – obsahově moc fajn, styl mě ale nezaujal.
 |
| Bookdepository |
Knížka různých reflexí na téma běhání od raketově stoupajícího japonského autora. Nebo možná už tak moc nestoupajícího, kdo se v tom má vyznat. Nic vysloveně objevného, ale docela pěkně se čte, hlavně když si po přečtení určité pasáže můžu říct ‚hele, já taky…‘
Hodnocení: 7/10 – nebýt od Murakamiho, asi by to takový trhák nebyl.
 |
| kniha.cz |
Kniha, která se podle mě tak trochu veze na vlně obliby Born to Run a to do té míry, že i způsob vyprávění je shodný (velký závod a pak retrospektiva, která velkým závodem končí). Běžec a novinář Finn se vydá na pár měsíců žít do Keni, aby zjistil, proč keňští běžci dominují současné běžecké scéně. Stručně lze říct, že ze stejných důvodů, proč gymnastice dominuje Čína a okolní státy – je to jediný způsob, jak se zvednout nahoru.
Hodnocení: 8/10 – Born to Run po keňsku, nic víc, nic míň.
Pá pá roku 2012
Rok 2012 pro mě byl dost zásadní a opravdu těžký co se odříkání týče. Vzhledem ke šťastným okolnostem jsem prakticky ihned opustila běhání, do konce dubna jsem jezdila na kole, do konce května na in-linech a pak už jsem několik měsíců puze chodila se zátěží ;-).
No, a od října už se toho moc dohnat nedalo...
Shrnutí (orientační):
Kolo: 2 478 km.
In-liny: 230 km.
Chůze: 2 400 km.
Běh: 85 km (spíš takové středně rychlé tlačení kočáru :-)).
Závody: 0.
Výška: nezměněna.
Váha: +10,3-8,7+4,2 :-/.
Životní výkony: 1 (47 cm, 2,7 kg ;-)).
Vím, že následující rok resp. roky, to bude s úrovní tréninků mnohem horší, ale určitě se nebudu nudit a nezbývá než se těšit, že tak za 10-20 let zase začnu na plno (snad budu mít méně konkurence a tím větší šance na úspěch :-))!
Pěknou Fušku v roce 2013!
No, a od října už se toho moc dohnat nedalo...
Shrnutí (orientační):
Kolo: 2 478 km.
In-liny: 230 km.
Chůze: 2 400 km.
Běh: 85 km (spíš takové středně rychlé tlačení kočáru :-)).
Závody: 0.
Výška: nezměněna.
Váha: +10,3-8,7+4,2 :-/.
Životní výkony: 1 (47 cm, 2,7 kg ;-)).
Vím, že následující rok resp. roky, to bude s úrovní tréninků mnohem horší, ale určitě se nebudu nudit a nezbývá než se těšit, že tak za 10-20 let zase začnu na plno (snad budu mít méně konkurence a tím větší šance na úspěch :-))!
Pěknou Fušku v roce 2013!
Leadville 2012 – Winfield (7.díl)
Pamatuju si, ze tesne na vrcholu se nam to nejak scuklo. Asi jsem par lidi dosel, nekdo naopak dorazil ze zadu, proste takovej lidskej strudl a ja nekde uprostred. Uplne mrtvej sem nebyl, jen vdecnej, ze se to konecne zlomilo. Zadna zastavka, proste po...
Jeden a tři čtvrtě chlapa
Málo platné, narození dítěte vám obrátí život naruby. A lhostejno, jestli jde o prvorozence či druhorozence. Snad jen takový druhorozený nedonošenec, vám dokáže život opepřit malinko vydatněji (viz. tady, tady, tady a vlastně i tady). Ovšem to si nestěžuji. Bez koření není pořádná bašta, že?!
A jak se vám tak obrátí život naruby, jste celí vyjevení a zděšení z toho, jak to na té opačné straně líce vypadá, a vymýšlíte neuvěřitelné věci. Tedy, ne že bych nakonec vymyslel něco tak neuvěřitelně šokujícího a převratného. Kdo mě zná, ví, že s mou náturou je výsledek onoho vyjevení se nad životarubem vlastně prachsprostě normální. Rozhodl jsem se totiž, sic tak nějak nepravidelně, se z tohohle zděšení veřejně vypisovat.
Tento občasník ponese název 1 a ¾ chlapa s podle situace se měnícími podtituly. Všechny hlavní postavy občasníku jsou potom obsaženy v jeho názvu. Nevěříte?
Jedničku nebo také celého chlapa jsem nabubřele přisoudil sobě.
Polovina náleží našemu šestiletému synu a čerstvému školákovi (k tomu se určitě ještě vrátím). Asi by s tou polovinou hlasitě nesouhlasil, protože se velmi často považuje za chlapa celého. My potom máme někdy dokonce pocit, že tu po bytě nebo venku nebo prostě tam, kde se zrovna nacházíme, běhají nikoliv chlapi, ale rabijáti nejméně dva. Přesto však budiž pro tento nepravidelník onou půlkou, pulcem či půlcem nebo taky půlčíkem. Co oči (prozatím) nepřečtou, to srdce bolet nebude. :)
Sotva tři měsíce stár, stěží přes tři kila vážící a už minimálně třikrát nás vyděsivší uzlíček nebude, jak by se mohlo z předchozích slov zdát, třetinou, nýbrž čtvrtkou. Čtvrťákem či čtvrťáčkem…
A v neposlední řadě moje milovaná žena a matka tří čtvrtek vyobrazených níže.
Nezapomněl jsem na ni a skutečně v titulku obsažená je. Ona je totiž to krát, které násobí to skrovné penzum našich dobrých vlastností a navzdory matematické logice odmocňuje naše nedostatky. A kdo jí už někdy viděl, ví, že titul paní krát(ká), jí sedne jako ulitý. :)
Ale už dost úvodu. Třeba se najde někdo, kdo bude tyhle výplody prozatím (snad) zdravé mysli číst (jak píšu výše, nabubřelost sama :). Ovšem pokud nikoliv, i tak mi bude stát za to, si některé hlášky či příhody pro budoucnost zaznamenat. Třeba jen jako příhody pro vnoučata. :) A kdo ví, třeba jednou pojedou Šimon a Matouš i na riviéru…. ;)
Blog 1 a 3/4 chlapa
Blog 1 a 3/4 chlapa