Domů Vyhledávání
řenč - Výsledky vyhledávání
Pokud nejste spokojeni s výsledky, prosím, udělat další vyhledávání
Běh temnotou
Ač je mé pobíhání v poslední době, dalo by se říct, bezcílné, přeci jen jsem se v červenci pokusil dát tréninku alespoň nějaký řád. Vzhledem k tomu, že Dresdner Nachtlauf, na který jsem se chystal, má délku 13,6 km, bylo nutno si tuhle vzdálenost párkrát zaběhnout i v tréninku. Ani ne tak proto, abych mohl atakovat ať už jakýkoliv čas, ale hlavně proto, abych se moc netrápil na štrece, kterou jsem již drahnou řádku měsíců, ba co dím let, neběžel.
Jenže to by nebylo ono, aby tahle příprava probíhala bez problémů. To by snad jednoho ani nebavilo, kdyby mu život nekladl do cesty překážky. Aneb házej to sem po kilech či lej to sem po litrech.
7. srpna jsme u Šimona objevili tříselnou kýlu. V nejbližším možném termínu jsme se s ním objevili u dětské lékařky. Ta doporučila MUDr. Kvasničku, dětského chirurga ordinujícího jak v Karlovarské nemocnici, tak v Nejdecké poliklinice. Okamžitě se objednáváme, a to do Nejdku na pondělí 13. srpna. Kýla je prý dost velká a doktor Kvasnička by s operací neváhal. Klidně by jí i provedl, ale u tak malého dítěte by se prý v Karlovarském kraji nenašel nikdo, kdo by si troufl na anestézii. Doporučuje Plzeň nebo Motol. Když se dovídá, že máme za dva dny v Motole kontrolu již neexistující bulky na hlavě, doporučí nerušit ji a prostě si v Motole zajít i na dětskou chíru. Prý by nás, na rozdíl od Plzně, mohli vzít možná ihned. Ve středu tedy míříme ověšení taškami s věcmi pro případnou hospitalizaci do Motola. UZ hlavy mění lékařka na onkologii s radostí na UZ břicha. Na chirurgii dostáváme nejbližší možný termín operace – 17.9. A to prý jen proto, že jde o takového drobka. Jinak je volno až v listopadu. Odjíždíme domů vystresování tím, že nás čeká měsíc nekonečného neustálého uklidňování ukřičeného uzlíčku, aby se mu kýla neuskřinula. V noci je malý neklidný, možná neklidnější než jindy, ale nepřikládáme tomu moc váhu. Stává se to. A v poslední době, co zjistil, jak moc lze používat plíce, o dost častěji. Kolem poledního druhého dne, ale začíná jeho křik nabírat na síle a brzy se dá označit za neutišitelný. Rozbalujeme plínu, a to, co na nás vybafne, nás opravdu vyděsí. Šimonův šourek vypadá natekle a je tvrdý na omak. Klička střev se mu dostala do šourku, a tak alarmujeme ambulanci v Motole, aby poradili. Radí Karlovarskou nemocnici, kde se to mají pokusit zreponovat. Ve Varech si nás ovšem přehazují jako horký brambor. MUDr. Kvasnička, jediný dětský chirurg na Karlovarsku, má dovolenou (což pro nás není žádné překvapení, protože nám to v pondělí oznámil), z dospělé chirurgie nás rovnou posílají na urologii a tamní lékař nám suše oznámí, že to nikdy nedělal, tudíž ani dnes dělat nebude. A to aniž by se vůbec alespoň podíval na ten řvoucí uzlíček do autosedačky, natož snad, že by mu dokonce sundal dupačky, aby viděl, o co vůbec jde. Řítím se tedy se řvoucím Mikroyamou za zády po mokrých silnicích do Prahy. Ještě tentýž večer jde na sál. Já dorážím domů okolo desáté, totálně zničený.
Byť operace dopadla dobře a do Drážďan se neuvěřitelně těším pro tu možnost se dokonale odreagovat, odjíždím tam psychicky absolutně vyčerpaný. Unavený, jakobych snad poslední týden ani nespal. Vycucaný jako plátek citrónu použitý k pití tequilly.
Částečně mě přejde únava při setkání s kamarády, se kterými do Drážďan míříme a částečně, když mě vtáhne atmosféra města, oslav i závodu. Jenže ani tak se únavy úplně nezbavím. Pokusím se dodat si energii jedním koupeným bratwurstem s tím, že očekávám spíš pomstychtivou dietní chybu, než nějaký příval energie. Prezentace odsýpá, přestože platíme až na místě. K dispozici je česky mluvící pořadatel, takže je vše bez problémů, i když si nepamatuji startovní číslo, které mi bylo přiděleno.
K dispozici je vše od převlékáren, přes slušné množství toitoiek (po bratwurstu se hodí), až po úschovnu. A i když vše nevyužiju, musím ocenit německou preciznost. Před čtvrt na devět se stavíme do startovního koridoru a ve 20:23, společně se západem slunce, je odstartováno. Startovní brána (i celý koridor) je hodně úzká, a tak mi cesta na start, přestože jsem zařazen do bloku A, hned za elitu, trvá čtyřicet vteřin. Ještě chvíli si s ostatními běžci překážíme a vzájemně se motáme pod nohy, pak se ale pole roztáhne, koridor běžecké tratě rozšíří a už není problém.
Sice jsem nepřijel honit žádný čas, ale pohodově si klusat taky nemám v úmyslu. Takže je nutné si jednotlivé kilometry stopnout. Hlavně proto, abych to s tempem nepřehnal. …a přehnal. V tempu brazilských samba-bubeníků rozmístěných u trati dávám první kilometr, po odečtení 40 vteřin cesty na start, za 4:27. A to je na čtrnáctikilometrovou štreku opravdu příliš. Tedy příliš málo. Dál už ale pokračuju rozumněji. Někde mezi 4:45 a 5:00. Rychlejší kilometry mám vždy, když se chytnu nějaké běžkyně. Musím říct, že jsem si vybral celkem pět atraktivních modelů. Jedním dechem je však nutno dodat, že všem těmto modelům se podařilo během několika stovek metrů až několika kilometrů, mi utéct.
Trasa závodu je vedena prakticky výlučně okolo Labe, a tak jsem mohl v úvodu závodu alespoň obdivovat osvětlené památky rozeseté na jeho břehu, včetně Rosengarten, když to tenkrát při zdejším maratónském doběhunebylo vinou vyčerpání a totální dehydratace možné.
Někde za třetím kilometrem probíháme pod právě rekonstruovaným (či snad nově budovaným) Waldschlösschenbrücke, takže vlastně skrze stavbu. Přemýšlím, proč mám najednou jazyk jako jemný smirkový papír, stačí se však podívat proti světlu a hned je mi vše jasné. Běžecký had před námi víří na stavbě jemný písek a prach snad víc než Loebovo Citroen. Na pátém kilometru nás čeká občerstvení, tak ten šmirgl opláchnu vodou. Pak už jen kousek, uděláme kličku pro diváky a už se tlačíme po schodech na Loschwitzerbrücke …a to doslova. Běžet se tu nedá, těch třicet schodů vzhůru mi trvá asi 20 sekund, běžci (tedy v tuto chvíli spíš chodci) to tu totálně zašpuntovali. Pokud lze nějaké místo nazvat hrdlem trati, pak to není mnou nepříliš vychválený startovní koridor, ale tyhle krátké schůdky.
Nahoře desítky a možná i stovky nohou most rozhoupou tolik, že si připadám tak trochu jako v lanovém centru. Jakoby mi most šel při dopadu nohou naproti, takže o to víc můj běh připomíná sloní dusot. Seběhneme z mostu a zatočíme na temné nábřeží pod „hradem“ Eckberg. Temnota by ani moc nevadila, problémem je však její spojení s netradičně velkými kočičími hlavami. Nebál bych se je nazvat tygřími… Tenhle kilometr kvrdlám kotníky zhruba za 5:20. Těch pár lamp mdle osvětlujících nábřeží moc nepomůže. Sem tam do někoho vrazím, sem tam někdo vrazí do mě. Vzájemně se omlouváme. Všude vůkol zní „entschuldigung“, „pardon“ a „sorry“. Když se dostaneme na asfalt, jsou podél něj naházeny tyčinky svítící chemickým světlem. Možná by se víc hodily vzadu za námi na kostkách. Cestou nám zahraje i dechovka, ale sil na to, abych si před ní skočil pár polkových kroků, se mi už nedostává. Znovu spolykám hrst prachu pod mostem Waldschlösschen.
Konečně tu jsou slibované pochodně. Atmosféra je hned o kus kouzelnější, i když jde vlastně jenom o jakési hořící plechovky. Vlevo před námi přes řeku už nám ale dělá kulisu osvětlené historické jádro Drážďan. Na břehu kotví flotila Drážďanské paroplavby. Ještě stále dost běžců předbíhám, ale většinou mě početné běžecké skupinky prosívají za sebe.
Ještě přeběhnout Albertbrücke. Už sotva motám nohama a most se mi zdá strašně do kopce. Sakra, takhle hrozný nejsou snad ani sjezdovky v Krušných horách! Do cíle zbývá něco přes kilometr. Zkusím si zase trošku zasprintovat. Posledních šest set metrů dávám tempem 4:20 na kilák, když zrychlení přichází až na poslední dvoustovce. Nicméně to stejně není nic k chlubení, protože toto video v čase 0:10 – 0:12 jednoznačně prozrazuje šourajícího se tlouštíka v modrém tílku a v bílých podkolenkách.
Za cílem dostáváme od roztleskávaček, které se před startem vyhazovaly vysoko do vzduchu, vkusnou medaili, u stánků pak banány, jablka, vodu, kolu, jablečné, pomerančové či grapefruitové minerálky a pro mnohé téměř nezbytné pivo. K vytištění je okamžitě připravený diplom, a pokud by se někomu chtělo přidat k už uběhnuté vzdálenosti ještě pět set metrů (což mě se absolutně nechce), pak mu jsou k dispozici i sprchy. A pokud byste přijeli o den dříve, můžete se zúčastnit pasta party.
Užil jsem si tu atmosféru dvou a půl tisíce běžců vrchovatě. Už mi nějaký ten masák dlouho chyběl. Na půlmaratón si s tím minimem tréninku a neustálými bolestmi achilovek netroufám a noční běh Prahou jsem po několika ne zrovna příznivých zkušenostech tentokrát nehodlal pokoušet. Tady se mi za 15 € (při dřívější registraci byla cena ještě příznivější) dostalo všeho, co od takového běhu očekávám. Příští rok bych jel klidně znovu.
Výsledky. (Můj čas 1:06:31; RT: 1:05:50)
Leadville 2012 – Prolog (1.díl)
Parkujeme na 3.ulici necele dva bloky od Harrison Avenue, presne jak jsme si vcera naplanovali. Jeste chvili vaham nez otevru dvere a vypnu motor. V aute je urcite hodne pres dvacet, venku mozna tak tri nejvice ctyri stupne. Mrknu na Honzu. Kyvnem na sebe jako ze teda jo. Poprve ani jednomu neni moc do reci. Kdyz konecne otevru dvere ovane mne venkovni chlad. Neni to ale tak hrozne jak jsem se bal. Vetsinu teplych veci jsem si vcera rozdelil do drop bagu a zbytek pujcil Honzovi. Uplne jsem zapomnel ze by mi i na startu mohla byt zima. Pres bezecky sortky tak mam pretahnute teplaky a la stara Blazkova, svrsek pak je od pyzama. Nastesti je to solidni bavlnenej sedivej kus, zadny medvidkove nebo letadylka. Na hlave cerveny satek na pirata, proste klasika. Kulicha a rukavice uvidim nejdrive po 65ti kilometrech, mam je schovane v tasce v Twin Lakes, kdyby nahodou mela byt na Hope Pass nejaka snehova boure.
Do startu zbyva sotva 20 minut a my se sourame tech poslednich sto, dve ste metru co nam od auta zbyva. Stejnym smerem samozrejme proudi davy dalsich bezcu, vysnorenych povetsinou v nejnovejsich modelech termopradla od Underarmoru, Craftu, videt je i Salomon a Pearl Izumi. Skoro kazdy ma na zadech velbloudi hrb, a vetsina z nej nervozne usrkava dlouhou hadickou. Ja pobezim de facto v neznackovem pyzamu a bez hrbu, v kazde ruce obycejny trictvrtelitrovy cyklisticky bidon. Zacinam s naredenou kolou. U zabran ohranicujicich stratovni koridor potkavame Jacoba Waltze se svym pacerem Brianem Cronem. Zdravime se a prejeme si hodne stesti. Jacoba jsem pred dvema lety porazil na mensi kilometrove padesatce. Tehdy teprve zacinal, ted uz je z nej bezec par excellence a ja proti nemu nemam sanci. Jsem rad ze mame duvod prolomit to neprirozene ticho uprostred sumiciho davu a dobiram si ho jestli pobezi na 22 hodin podle mezicasu Davida Coblentze. Jacob se skromne usmeje, ale ze urcite ne, ze to vidi spis tak na 23 hodin. Pta se pak na nase plany, jestli bychom mu nemohli vzit do Winfieldu pacera. Me plany jsou ale mnohem mene ambicioznejsi a je jasne ze by Honza (az se k nemu prida Veronika a Michal) Briana nikdy nemohl dovest vcas. Do startu zbyva uz jen par minut, radsi se proto loucime a ja s Jacobem vplouvame propusti do startovniho sektoru. Zatimco ja okamzite obracim zpatky dozadu a vracim se k Honzovy co stoji za zabranou, Jacob mizi z dohledu v blizkosti startovni cary kam se obvykle radi ti nejrychlejsi.
Znovu se uvidime az kousek pred obratkou. Jacob s Brianem v patach bude po pomerne konzervativni prvni pulce srset optimismem a energii, vydrapa se v pohode podruhe na Hope Pass, jen aby jej o par hodin pozdeji zacaly trapit bolesti kotniku. Na Half Pipe stanici si je oba necha pro jistotu otejpovat, coz vsak pomuze jen docasne. V noci tak s klesajici teplotou klesne i Jacoba rychlost natolik, ze jeho telo nebude stihat vytvaret potrebne teplo. Na silnici do Fish Hatchery v silne hypotermickem stavu dostane zachvaty zimnice a proto radsi vezme stopa. Na obcerstvovacce mu pak okamzite odstrihnou cip, cimz pro nej jeho premierova stovka po 76 milich definitivne skonci. Jeste dalsi hodinu se ale bude pod dohledem zdravotniku a sveho ustaraneho vodice nekontrolovane klepat zabalenej ve spacaku.
Behem poslednich minutek hlasatel stale do kola vykrikuje svoji propagandu ze vsichni jsme lepsi nez si myslime, ze vsichni si umime hrabnout a taky hrabneme hloubeji nez si umime predstavit, ze nas nikdo nenecha na holickach, ze jsme na zavod tvrde dreli a urcite to dokazeme a jak se tesi, ze nas tady vsechny uvita zpatky … no nevim … nepatrim mezi ty nejvetsi cyniky, ale Leadville je povestna obrovskymi ztratami mezi bezci. Kdyz jich dokonci polovina, bude to dobry rok. A tak kdyz si konecne svlikam teplaky jen nevericne vrtim hlavou. Podam je Honzovi a zacnu se rozhlizet po ostatnich. Zasnu jak jsou vsichni nateseni, nebojacni a rozhodni … a pritom se z nich kazdy druhy nevrati … mozna ani ja … panna nebo orel ? … atmosfera je ale tak nabita, ze to nakonec dostava i me (Honzovi oci vzrusenim zari jiz davno) a i moji ustaranou tvar nakonec ovladne usmev. Zapinam celovku, placnem si s Honzou, zazubime se na sebe jak kdybychom prave vytriskali nejakej bar a taky urcite neco na sebe drsnacky procedime. Slova uz ale nevnimam, usima mi rezonuje davove odpocitavani poslednich vterin. Stavim se na uroven tech uplne poslednich a pro jistotu jeste o par kroku couvam … snad jako abych mel misto se poradne rozbehnout az se ozve po dvojce a jednicce to dlouho ocekavane “Go!”.
Z mrtvých vstání snad již do dvou týdnů … (op. III)
Na obcerstvovacce s Markem preskupime sily. Kazdy po svem. Ja hltam melouny a doplnuju kolu do obou flasek, Mark si z batuzku vybaluje mexickou placku se syrem a salatem, ... protoze "ty sracky co maj na obcerstvovackach se stejne nedaji zrat" ...meje ...
Jaké zvolit produkty sportovní výživy ?
Stejně tak jako zřejmě mnozí z Vás před každým náročnějším ultramaratónem prověřuji svoje zásoby nejrůznějších prostředků sportovní výživy a víceméně nahodile, přes internet, nebo v kamenném obchodě tyto prostředky doplňuji. Produkty volím na základě svojí zkušenosti, referencí jiných a případně aktivním vyhledáváním. Na trhu je řada značek a všechny jsou „nejlepší“. Pokusil jsem se tento individuální postup změnit a nejen pro sebe, ale i pro celou členskou základnu ČAU zprostředkovat systémovější postup. Při závodu Běh za sedmizubým hřebenem jsem oslovil obsluhu na stánku INKOSPOR a na následné schůzce jsme připravili rámec spolupráce, který všem členům nabídne kvalitní prostředky sportovní výživy za zvýhodněné ceny.
Vzhůru, větru vstříc!
Chebské letiště. Vítr mi čechrá zbytky vlasů a nakukuje pod ně na mou rozrůstající se pleš. Asi už ví, že jsem se rozhodl, seznámit se s ním v jeho hájemství trochu víc. Navléknu padák. Jsem potěšen, že prý je jen od toho, aby mě netlačila sedačka. Nastoupím. Jsem přikurtován a zaklapnut. Nohy se mi trochu chvějí, když dostávám poučení. Naviják navíjí. Trocha zrychlení, špetka přetížení, zaléhající uši. Letím do nebe. Ani jsem netušil, že to bude tak brzo. Trochu se zhoupneme, když se "urveme" z lana. Vzpomínka na cesty autobusem v dětství. A pak… Krása nesmírná. Na stromě v deseti metrech nad zemí mívám občas sklon chromnout strachy. Tady, v několika stovkách metrů, je to smíření, okouzlení, údiv i požitek. Klesáme dolů zatáčkou a mě se chce křičet: "Ještě!" Prohlížím si okolí Jesenice, koukám na vrcholky Slavkovského lesa, pohlédnu i směrem k domovu. Pod námi je pískovna a na letišti přistává letadlo. Následujeme ho. Sedáme do trávy. Je to trochu tvrdší než jsem si představoval. Nicméně z letadla vylézám s připitomělým úsměvem. Nohám se příliš nechce poslouchat. Jsou těžké a podivně bolí. Jakoby na ně najednou té gravitace bylo příliš. A i když nohy neposlouchají, chtělo by se mi tančit. Nejspíš už nikdy nebudu tím, kým jsem byl před startem.
S polstrováním na zádech
Před startem
Chvíli před odpojením z lana navijáku
Přistání
Připitomělý úsměv
Cedro Peak 45K++ (4.díl)
Jake to je bezet v cele jsem jiz jednou zazil. Silenej adrenalin, studeny pot steka po zadech, srdce az nekde v krku. Tehdy to ale byla radost, zaslouzena. Ted mne pri pomysleni co se asi semele jimala hruza. Prvnich par minut se nic nedelo, ale pak se...
1000 věcí, co mě serou
Ano, 1000 věcí, co mě serou je blog, který je zrovna in. Dokonce vydali knížku. Já nevím, asi mě serou jiné věci. Ostravak byl lepší a údernější… A když si pustím jednou za 3 měsíce v Česku rádio (tuším F1), tak je vidět, že po vzoru číňanů se dá kopírovat fakt všecko (tohle by měli někam […]
Severské zápisky – díl IV.
OB turistika Kdy na sever nejezdit? Sezóna švédského OB je rozkouskovaná. Zatímco v Česku se závodí v podstatě od konce března do konce října s tím, že prázdniny dělí OB rok do 2 bloků, ve Švédsku je situace drobně odlišná. Kromě prázdnin, které jsou však výrazně kratší, je orienťák tabu ještě v období od poloviny května do poloviny června, […]
Jak nejlépe vydělat, když je léto deštivé
V sobotu večer tento článek zněl následovně:
Nike Run Prague - jak jsem se těšila, tak jsem zklamaná, být to můj první "závodní běh", tak mě do konce života od běhání resp. závodění odradil. Jsem znechucena marketingovou metodou, kterou organizátoři použili, aby co nejvíce utržili. Nesdělit účastníkům, že v cíli nebude možnost občerstvení (vyjma toho, které si účastník po půlhodině stání ve frontě sám za drahý peníz zakoupí), se mi jeví jako podlé, nečestné a nesportovní. Sobotní akci Nike Run Prague lze shrnout vlastně mým mottem pro tuto akci. "Non omnia possumus omnes" čili "Ne všichni zmůžeme všechno", a tedy ne všichni uběhneme 10 km a ne všichni můžeme pořádat běhy pro veřejnost!
Nejsem právník, ale myslím, že by se to dalo brát i jako pokus o ublížení na zdraví tisíců osob. A když čtu na behej.com názory borců, že kdo potřebuje na 10 km pít, nemá tam, co dělat, tak bych jim dala spoluvinu a facku navrch! Někteří účastníci se podcenili a nezvládli to, ale organizačně to rovněž nebylo zvládnuto.
Opravdu bych se vůbec nedivila, kdyby se tento běh z důvodu nulové účasti (nebo nepovolení) neopakoval.
Nechala jsem si několik dní na uležení a článek napsala znovu:
V sobotu jsem se (opět bez řádného tréninku) vypravila na desetikilometrový Nike Run Prague. Když jsem se na běh hlásila, nadchla mě možnost volby trička a relativně nízké startovné. Rovněž vyzvednutí startovního balíčku byl bez tlačeníce a obsah balíčku naprosto bezkonkurenční - žádné reklamní letáky, pouze tričko, čip a pěkný a zcela obyčejný batůžek, navíc dle vlastního výběhu barvy! Jistě je patrné, s jakým nadšením jsem běh očekávala.
Nutno přiznat, že trénink šel opět tak nějak stranou a ještě v den závodu jsem si absolutně nebyla jista, zda se vůbec vejdu do devadesátiminutového limitu.
Ráno jsem si ještě pročetla informace k závodu a prohlédla mapku zázemí, abych pak zbytečně nebloudila. Zhruba v poledne jsem oblékla slušivé tričko a ostatní běžecké hadříky a vydala se kolmo do Prahy. Ač bylo vedro, cesta byla příjemná, jen v Bráníku začal provoz na cyklostezce houstnout a u Žlutých lázní se již projet nedalo. Naštěstí byla volná silnice, takže nebyl problém dostat se k bazénu, kde jsem měla sraz se s0cketkou a ostatními běžkyněmi. Zde jsem řádně připoutala svého dvoukolého miláčka, vyměnila tretry za běžecké botky s čipem a vydala se do úschovny batůžků. Po jízdě na kole jsem měla žízeň, a tak jsem si výjimečně nechala v ruce lahvičku s vodou, jak se ukázalo, byl to velmi prozíravý tah (zřejmě mě ještě neopustil "zanšin").
Zatím vše běželo hladce, setkala jsem se se s0cketkou a ostatními, abychom se pak opět rozešly po svých... Před startem nesměla chybět návštěva toalet a namočení si hlavy, pak už jsme se vydaly na start.
Koridor byl velmi příjemně vyřešen - žádné řazení dle startovních čísel, a tedy žádné předbíhání a mačkání a podvádění. Jen to vedro, slunce pralo jak divé. Hlava už téměř uschla..
Zanedlouho přišel start, ovšem několik minut trvalo, než jsme se s0cketkou proběhly startovní bránou. Po chvíli jsem s0cketku ztratila a vydala se na boj s davem sama. Běžet se nedalo, a tak jsem se pomalu sunula s davem. Když jsem zrovna nezakopávala o kostky, tak mi někdo zezadu podrážel nohy - hrůza, děs. Ale trasa byla pěkná, a tak jsem se při tom ploužení alespoň kochala rozpálenou Prahou. Neviděla jsem kolometráže, takže jsem absolutně netušila, v jaké jsem fázi, kdežto náhle jsem spatřila ukazatel pátého kilometru. "Tady někde bude ta občerstvovačka" pomyslela jsem si. Na občerstvovačkách zastavuji jen výjimečně, na 5 či 10 kilometrech vlastně nikdy a na půlmaratonu jen občas. "Dnes by vzhledem k počasí bylo moudré se občerstvit" rozhodla jsem se. Ovšem najednou jsem před sebou viděla dav, ale nebyl to dav běžců, byl to doslova "masový špunt", který se u občerstvovačky vytvořil. Chvíli jsem postávala v domnění, že zanedlouho přijdu na řadu, avšak když se mi po několika minutách nepodařilo ani zahlédnout stolečky s kelímky, vzdala jsem to. "To snad ne, žízeň nemám, takže tu snad nebudu tvrdnout!" pomyslela jsem si a svírajíc lahvičku s vodou načerpanou na toaletách, jsem odešla vstříc dalším pěti kilometrům. Cestou jsem si několikrát lehce polila hlavu, abych se ochladila. Šlo by to i bez toho, ale nepříjemné to rozhodně nebylo.
Od Mánesa začalo doslova drama, minula jsem několik padlých, z čehož mi šel mráz po zádech, a neustálé houkání sanitek nevěstilo nic dobrého. "Ty jo, tak to je hustý! Asi se přecenila, chudák" pomyslela jsem si, když jsem míjela mladou běžkyni naloženou na nosítkách. Snažila jsem se trochu zrychlit, abych byla co nejdříve z té marodky pryč. Ale nedařilo se. Zrychlení tedy ano, ale čím blíže k cíli, tím více padlých a sanitek. Hrůza! Bylo mi vedro, hlavou mi problesklo "Nejsem zvyklá běhat ve vedru, ale že bych omdlela a nedoběhla, tak to snad ne!" Jenže člověk nikdy neví... A když jsem zhruba kilometr před cílem pomáhala dávat do stabilky muže, který rozhodně nevypadal, že běží poprvé, přála jsem si být už doma. Nejhorší pocit má člověk když vidí, že je někomu zle, ale nemůže mu pomoci (nebo jen minimálně). Ani nechci pomyslet, jak by to vypadalo, nebýt přihlížejících a zasahujících fanoušků. To by byl masakr! Ale do cíle zbývalo již jen několik set metrů, takže jsem pěkně nasadila tempo, abych to již měla z krku (očí a uší).
Proběhla jsem cílovou branou v čase 00:55:52 a začala hledat cílové občerstvení. "To není možné, někde to tu musí být, vždyť to psali v informacích!" zlobila jsem se na svoji neschopnost najít cílové stolky s vodou. Několikrát jsem prošla areál Žlutých lázní, ale nic. Zhruba pul kilometru za cílem jsem však objevila korýtka, kde občas z nějakého kohoutku učůrla voda, a tak jsem si opláchla obličej a namočila hlavu.
Poté jsem se vydala do úschovny pro batůžek a na smluvené místo, kde jsme se měli sejít s ostatními. Ale nedalo mi to, a tak jsem ještě několikrát prošla areál, zda to občerstvení není někde "zašité". Nebylo.
Na srazu se s0cketky partou jsem zjistila, že nejsem nemožná, ale že skutečně cílové občerstvení neexistuje, ledaže by si chtěl člověk vystát půlhodinovu frontu na půllitrovou lahvičku vody za 50 Kč. "Tak to fakt není možný, tak tenhle běh už nikdy!" zasmála jsem se a šla pro své kolo a vydala se na cestu domů. Míjela jsem kolonu sanitek a dalších složek záchranného systému, vypadalo to, jako kdyby zde vypuklo hromadné neštěstí, ne sportovní akce. U nedaleké benzínky jsem si pak koupila za 30 Kč 1,5litrovou lahev vody - a pak, že jsou benzínky drahé :-D!
Závěr? Naštěstí na desítce pít nepotřebuji a na osvěžení jsem měla vodu v lahvičce, a tedy záležitost chybějícího občerstvení mě přímo netrápila. Ale co mě opravdu trápí je fakt, že ve snaze utržit co nejvíce peněz ve Žutých lázních, bylo riskováno zdraví (a životy) účastníků této akce. Jistě, mnozí se přecenili a nezvládli to, to je fakt a nikomu to vyvracet nebudu (ani borcům-blbcům, kteří na behej.com pšíší názory, že kdo potřebuje pít na desítce, nemá na to apod...). Ale další fakt je to, že pořadatelé se rovněž přecenili a akci nezvládli tak, aby byla bezpečná. Tolik padlých jsem neviděla ani na půlmaratonu ani jinde.
Přihlašování a startovné - 1, tričko - 1, batůžek - 1, zázemí - 2, koridor - 1, trasa a značení - 3, občerstvovačka - velká 5, časomíra - 1, cílové občerstvení - naprostý propadák.
Takže, akce se mi líbila, ale... :-)
Nike Run Prague - jak jsem se těšila, tak jsem zklamaná, být to můj první "závodní běh", tak mě do konce života od běhání resp. závodění odradil. Jsem znechucena marketingovou metodou, kterou organizátoři použili, aby co nejvíce utržili. Nesdělit účastníkům, že v cíli nebude možnost občerstvení (vyjma toho, které si účastník po půlhodině stání ve frontě sám za drahý peníz zakoupí), se mi jeví jako podlé, nečestné a nesportovní. Sobotní akci Nike Run Prague lze shrnout vlastně mým mottem pro tuto akci. "Non omnia possumus omnes" čili "Ne všichni zmůžeme všechno", a tedy ne všichni uběhneme 10 km a ne všichni můžeme pořádat běhy pro veřejnost!
Nejsem právník, ale myslím, že by se to dalo brát i jako pokus o ublížení na zdraví tisíců osob. A když čtu na behej.com názory borců, že kdo potřebuje na 10 km pít, nemá tam, co dělat, tak bych jim dala spoluvinu a facku navrch! Někteří účastníci se podcenili a nezvládli to, ale organizačně to rovněž nebylo zvládnuto.
Opravdu bych se vůbec nedivila, kdyby se tento běh z důvodu nulové účasti (nebo nepovolení) neopakoval.
Nechala jsem si několik dní na uležení a článek napsala znovu:
V sobotu jsem se (opět bez řádného tréninku) vypravila na desetikilometrový Nike Run Prague. Když jsem se na běh hlásila, nadchla mě možnost volby trička a relativně nízké startovné. Rovněž vyzvednutí startovního balíčku byl bez tlačeníce a obsah balíčku naprosto bezkonkurenční - žádné reklamní letáky, pouze tričko, čip a pěkný a zcela obyčejný batůžek, navíc dle vlastního výběhu barvy! Jistě je patrné, s jakým nadšením jsem běh očekávala.
Nutno přiznat, že trénink šel opět tak nějak stranou a ještě v den závodu jsem si absolutně nebyla jista, zda se vůbec vejdu do devadesátiminutového limitu.
Ráno jsem si ještě pročetla informace k závodu a prohlédla mapku zázemí, abych pak zbytečně nebloudila. Zhruba v poledne jsem oblékla slušivé tričko a ostatní běžecké hadříky a vydala se kolmo do Prahy. Ač bylo vedro, cesta byla příjemná, jen v Bráníku začal provoz na cyklostezce houstnout a u Žlutých lázní se již projet nedalo. Naštěstí byla volná silnice, takže nebyl problém dostat se k bazénu, kde jsem měla sraz se s0cketkou a ostatními běžkyněmi. Zde jsem řádně připoutala svého dvoukolého miláčka, vyměnila tretry za běžecké botky s čipem a vydala se do úschovny batůžků. Po jízdě na kole jsem měla žízeň, a tak jsem si výjimečně nechala v ruce lahvičku s vodou, jak se ukázalo, byl to velmi prozíravý tah (zřejmě mě ještě neopustil "zanšin").
Zatím vše běželo hladce, setkala jsem se se s0cketkou a ostatními, abychom se pak opět rozešly po svých... Před startem nesměla chybět návštěva toalet a namočení si hlavy, pak už jsme se vydaly na start.
Koridor byl velmi příjemně vyřešen - žádné řazení dle startovních čísel, a tedy žádné předbíhání a mačkání a podvádění. Jen to vedro, slunce pralo jak divé. Hlava už téměř uschla..
Zanedlouho přišel start, ovšem několik minut trvalo, než jsme se s0cketkou proběhly startovní bránou. Po chvíli jsem s0cketku ztratila a vydala se na boj s davem sama. Běžet se nedalo, a tak jsem se pomalu sunula s davem. Když jsem zrovna nezakopávala o kostky, tak mi někdo zezadu podrážel nohy - hrůza, děs. Ale trasa byla pěkná, a tak jsem se při tom ploužení alespoň kochala rozpálenou Prahou. Neviděla jsem kolometráže, takže jsem absolutně netušila, v jaké jsem fázi, kdežto náhle jsem spatřila ukazatel pátého kilometru. "Tady někde bude ta občerstvovačka" pomyslela jsem si. Na občerstvovačkách zastavuji jen výjimečně, na 5 či 10 kilometrech vlastně nikdy a na půlmaratonu jen občas. "Dnes by vzhledem k počasí bylo moudré se občerstvit" rozhodla jsem se. Ovšem najednou jsem před sebou viděla dav, ale nebyl to dav běžců, byl to doslova "masový špunt", který se u občerstvovačky vytvořil. Chvíli jsem postávala v domnění, že zanedlouho přijdu na řadu, avšak když se mi po několika minutách nepodařilo ani zahlédnout stolečky s kelímky, vzdala jsem to. "To snad ne, žízeň nemám, takže tu snad nebudu tvrdnout!" pomyslela jsem si a svírajíc lahvičku s vodou načerpanou na toaletách, jsem odešla vstříc dalším pěti kilometrům. Cestou jsem si několikrát lehce polila hlavu, abych se ochladila. Šlo by to i bez toho, ale nepříjemné to rozhodně nebylo.
Od Mánesa začalo doslova drama, minula jsem několik padlých, z čehož mi šel mráz po zádech, a neustálé houkání sanitek nevěstilo nic dobrého. "Ty jo, tak to je hustý! Asi se přecenila, chudák" pomyslela jsem si, když jsem míjela mladou běžkyni naloženou na nosítkách. Snažila jsem se trochu zrychlit, abych byla co nejdříve z té marodky pryč. Ale nedařilo se. Zrychlení tedy ano, ale čím blíže k cíli, tím více padlých a sanitek. Hrůza! Bylo mi vedro, hlavou mi problesklo "Nejsem zvyklá běhat ve vedru, ale že bych omdlela a nedoběhla, tak to snad ne!" Jenže člověk nikdy neví... A když jsem zhruba kilometr před cílem pomáhala dávat do stabilky muže, který rozhodně nevypadal, že běží poprvé, přála jsem si být už doma. Nejhorší pocit má člověk když vidí, že je někomu zle, ale nemůže mu pomoci (nebo jen minimálně). Ani nechci pomyslet, jak by to vypadalo, nebýt přihlížejících a zasahujících fanoušků. To by byl masakr! Ale do cíle zbývalo již jen několik set metrů, takže jsem pěkně nasadila tempo, abych to již měla z krku (očí a uší).
Proběhla jsem cílovou branou v čase 00:55:52 a začala hledat cílové občerstvení. "To není možné, někde to tu musí být, vždyť to psali v informacích!" zlobila jsem se na svoji neschopnost najít cílové stolky s vodou. Několikrát jsem prošla areál Žlutých lázní, ale nic. Zhruba pul kilometru za cílem jsem však objevila korýtka, kde občas z nějakého kohoutku učůrla voda, a tak jsem si opláchla obličej a namočila hlavu.
Poté jsem se vydala do úschovny pro batůžek a na smluvené místo, kde jsme se měli sejít s ostatními. Ale nedalo mi to, a tak jsem ještě několikrát prošla areál, zda to občerstvení není někde "zašité". Nebylo.
Na srazu se s0cketky partou jsem zjistila, že nejsem nemožná, ale že skutečně cílové občerstvení neexistuje, ledaže by si chtěl člověk vystát půlhodinovu frontu na půllitrovou lahvičku vody za 50 Kč. "Tak to fakt není možný, tak tenhle běh už nikdy!" zasmála jsem se a šla pro své kolo a vydala se na cestu domů. Míjela jsem kolonu sanitek a dalších složek záchranného systému, vypadalo to, jako kdyby zde vypuklo hromadné neštěstí, ne sportovní akce. U nedaleké benzínky jsem si pak koupila za 30 Kč 1,5litrovou lahev vody - a pak, že jsou benzínky drahé :-D!
Závěr? Naštěstí na desítce pít nepotřebuji a na osvěžení jsem měla vodu v lahvičce, a tedy záležitost chybějícího občerstvení mě přímo netrápila. Ale co mě opravdu trápí je fakt, že ve snaze utržit co nejvíce peněz ve Žutých lázních, bylo riskováno zdraví (a životy) účastníků této akce. Jistě, mnozí se přecenili a nezvládli to, to je fakt a nikomu to vyvracet nebudu (ani borcům-blbcům, kteří na behej.com pšíší názory, že kdo potřebuje pít na desítce, nemá na to apod...). Ale další fakt je to, že pořadatelé se rovněž přecenili a akci nezvládli tak, aby byla bezpečná. Tolik padlých jsem neviděla ani na půlmaratonu ani jinde.
Přihlašování a startovné - 1, tričko - 1, batůžek - 1, zázemí - 2, koridor - 1, trasa a značení - 3, občerstvovačka - velká 5, časomíra - 1, cílové občerstvení - naprostý propadák.
Takže, akce se mi líbila, ale... :-)
Řešíte dilema při správném výběru Vibram FiveFingers pro běhání?
Italskou firmu Vibram, která se zabývá výrobou kvalitních podešví pro různorodé použití, nemusím nikomu z Vás pravděpodobně představovat. Pro jistotu uvedu několik informací. Jedná se o specifického výrobce, který své know-how nabízí ostatním velkým obuvnickým firmám a kteří jeho podrážky používají s původním názvem. Pro horolezectví i turistiku, do města i do lesa, všude se můžete při hledání kvalitních bot setkat s názvem podrážky Vibram; rozuměj, ostatní části boty jsou vyrobeny firmou, která využije vibramovou podrážku jako základ pro výrobu své boty a nemusí investovat technologie do vývoje podrážky.
 |
| Logo firmy |
Obuvnické firmy kladou na podešev individuální požadavky a firma Vibram se jim snaží co nejlépe vyhovět. Podešev bývá pevná, se samočistícím efektem, s dlouhodobou životností díky vysoké oděruvzdornosti, dobře funkční za mokra i za sucha, univerzální apod., záleží na modelu a použití boty. Bližší informace naleznete např. zde:
2. http://www.prosport.cz/default.aspx?l=2&clanek=50
Proč jsem si tedy vybral článek na téma Vibram FiveFingers (bota s pěti prsty)? Odpovědí je moje vlastní zkušenost ve výběru vhodného modelu pro běhání. Podíváte-li se na Internetu na modely z řady FiveFingers, zjistíte, že se neustále rozrůstají a vybrat vhodnou obuv pro různorodé styly běhání se může stát velmi těžkým úkolem. Je zde spousta parametrů, o kterých možná ani netušíte, že by Vás měli zajímat, a já se budu snažit ukázat Vám alespoň několik svých subjektivních názorů a cest, kterými byste se mohli řídit. Upozorňuji, že vše mám zjištěno pouze teoreticky od ostatních majitelů a především od úžasně šikovného majitele a prodejce z obchodu Rejoice v Klatovech, pana Matějky (http://www.rejoice-kt.cz). Pár modelů jsem také držel v ruce nebo si je alespoň vyzkoušel na krátkou chvíli. Na své botičky ještě tak měsíc budu muset totiž počkat, až dorazí letošní várka nových Vibram FiveFingers, alespoň doufám, že dorazí!
Modely řady Vibram FiveFingers jsou pro rok 2011:
a) Classic
b) Classic Paillettes
c) Classic Smartwool
d) Sprint
e) Sprint Coconut
f) KSO
g) KSO Trek
h) KSO Treksport
i) Flow
j) MOC
k) Performa
l) Performa Jane
m) Speed
n) Bikila
Model Classic je prvním vyráběným modelem řady FiveFingers. Jde o minimalistický lehký model, kdy je podrážka tenká, nohy jsou v botě velmi citlivé, s jistou mírou nadnesení bych řekl, že se cítíte jako v ponožkách. Osobně jsem si tento model vyzkoušel. Nádherný pocit déjà vu. Obuv je údajně oděru-odolná a vhodná do různých terénů, rychle schne. Není to až tak pravda. Boty se perou jako normální ponožky na 30 °C a není vhodné je dávat na slunce (platí pro všechny modely). Při velmi velkém nárůstu kilometrů si dovolím tvrdit, že vydrží jednu až dvě běžecké sezóny. Na asfaltu a rovných cestách podrážka odejde po čase velmi rychle, to je nepřítel všech modelů FiveFingers, v extrémním případě se proděraví na některém z hojně namáhaných míst podešve. Model je vhodný pro běh, fitness, bojová umění, jógu, pilates a cestování. Já bych klasické FiveFingers doporučil spíše na běžeckou dráhu s tartanem, na chůzi po parcích a po městě, v tělocvičně, v lehkém terénu. Podrážka je téměř hladká, což vystihuje minimalistický pohled při výrobě této boty. Výrobce se snažil v tomto modelu co nejvíce přiblížit bosé noze, a to se mu povedlo se všemi pozitivy a negativy. Díky vykrojení boty, kdy není chráněn dostatečně nárt, lze klasické FiveFingers využívat v teplém počasí, především v létě nebo uvnitř v místnosti. Existují dámské i pánské velikosti a šest barev. Materiál svršku je z polyamidové tkaniny a podešev z gumy Vibram TC-1. Materiál obsahuje rovněž antimikrobiální mikrovlákna. Při častém použití bohužel dochází obvykle k tomu, že Vibramy mohou zapáchat. Praní je tedy na místě.
 |
| Classic |
Upravený model Classic Paillettes roku 2011, pro který platí přibližně to samé, co pro model Classic. Je určen po pilates a další volnočasové aktivity. Svršek obsahuje elegantní satén v černé nebo stříbrné barvě (dvě barvy), uvnitř je kvalitní vystélka. Pro běh dostačuje “obyčejný” model Classic.
 |
| Classic Paillettes |
Upravený model Classic Smartwool roku 2011 pro pohodlné cestování s velkou prodyšností proti pocení za sucha i za mokra, vysoká míra pohodlí. Materiál je z vlny, nylonu a polyesteru, 50% je z recyklovatelného materiálu, dvě barvy. Model bude vhodný v parných letních měsících, použití obdobné jako u původního model Classic.
 |
| Classic Smartwool |
Modely Sprint a Sprint Coconut - výrobce uvádí, že toto je nejvšestranější model (mnohonásobné využití). Má tzv. suchý zip, který se zapíná přes nárt a je dále uchycen přes zadní část boty, přes patu. Materiál je jinak obdobou modelu Classic. Použití je vhodné pro lehký treking, lezení, vodáctví (kajak, kánoj), běh, fitness, bojová umění, jógu, pilates, plachtění, surfování, rybaření, cestování, místnost.
 |
| Sprint |
Model KSO – výrobce uvádí, že tento model je vhodný do terénu, jak jsou skály, břehy řek, kde je často bláto, štěrk apod. Povrch nohy je zcela zakryt, aby se žádný kamínek nedostal dovnitř, zapíná se na suchý zip, je v různě barevném provedení od černé, šedé až modré s různými barevnými prvky. Materiál je polyamidová tkanina, oděru-odolná, podešev je značena pod obchodním názvem Vibram TC-1 a z “gumy”. Bota uvnitř obsahuje ochranu proti mikrobům. Použití je vhodné pro lehký treking, horolezectví, vodáctví, běhání, fitness, bojové sporty, jógu, pilates, rybaření a cestování.
 |
| KSO |
Model KSO Trek – limitovaná edice modelu KSO z velmi kvalitní klokaní kůže (jemná, ale odolná se zachováním velké prodyšnosti), se 4 mm podrážkou s většími vzory pro použití do terénu (lze běhat po kamenech) a pravděpodobně nejdražší model od Vibram FiveFingers. Ideální model pro běhání v terénu (trailová bota) a zároveň můj tip. Problém je, že ve velikosti 42 už ji pravděpodobně nedostanete, větší velikosti nohou bývají skladem i u nás v republice. Barevné provedení existuje v černé, hnědé a pro ženy ve fialové. Luxusní boty neboty, které jsem měl tu možnost vyzkoušet, bohužel neměli moji velikost. Úžasné, i když poněkud drahé. Klokaní kůže je velice jemná, až člověk nevěří, že má takovou odolnost.
 |
| KSO Trek - limitovaná edice |
KSO Treksport – po úspěšných modelech KSO a KSO Trek přichází firma Vibram s modelem KSO Treksport, který je křížencem těchto modelů a hodí se jak do terénu, tak i na silnici.
 |
| KSO Treksport |
Model Flow je vhodný pro použití za chladného počasí (při nízkých teplotách) a do deště, protože obsahuje kromě obvyklých materiálů neoprenový vršek. Je ve dvoubarevném provedení, zapíná se na zip a noha i nárt jsou zcela zakryty. Podešev je nízká s menšími vzory, použití je vhodné pro běhání za chladného počasí, horolezectví, vodáctví a rybaření. Vrstva neoprenu je na botě znát, měl jsem tu možnost si tento model odzkoušet, na běhání za chladného počasí mě ale trošku zklamala nízká podrážka. V zimě a na podzim je všude různě kamínků, štěrku, ledu, sněhu, a tak minimalistický pohled na podrážku, který zde výrobce použil, podle mě nemá úplně smysl. Noha bude “mrznout” odzdola, odshora Vás ochrání neopren. Údajně má přijít nový neoprenový model, kde bude silná 4 mm podrážka, a to bude to pravé pro mé běhání ve sněhu a vřele to budu doporučovat.
 |
| Flow |
Model MOC – tento model byl navržen pro navození pohodlného bosého pocitu ve zvýšené míře než u modelu Classic, a to díky kůži z klokana a velmi jemné protikluzné podrážce bot. Jde spíše o pantofle. Klokaní kůže zajišťuje velmi příjemný pocit nohy v botě, je pružná a velmi odolná. Stejný materiál se používá u limitované edice KSO Trek. Boty jsou určeny do vnitřních prostor (do tělocvičny na sporty, jako je jóga, kondiční tréninky apod., anebo jen na chození po bytě), nejsou vhodné ven, do terénu a na další outdoorové activity (běh, pěší turistika, vodní sporty). Podrážka se skládá ze sedmi částí, materiál podešve je z gumy s použitím patentu pod firemním označením TC-1. Nárt nohy je volný, není zde suchý zip, boty jsou “vykrojené”. Model je určen pouze pro muže a existuje ve dvoubarevném provedené (modrá a černá barva)
 |
| MOC |
Modely Performa, Performa Jane – totožné modely, jako je MOC, ale je určen pouze pro ženy ve třech barvách (černá, fialová, červená). Verze Performa Jane obsahuje navíc jednoduchý uzavírací systém ještě pro větší uchycení a aretaci nohy.
 |
| Performa |
 |
| Performa Jane |
Model SPEED je spíše módní záležitostí, protože uzavírací systém je v podobě tkaniček, jak je známe u obvyklých bot. Tkaničky a pětiprsté boty, to je prostě něco, zvlášť pro teenagery! J Bota vypadá velmi pěkně a nezvykle. Boty jsou primárně určeny pro rychlý běh, chůzi, fitness a cestování. Vnitřek boty využívá technologii Dri-Lex. Jedná se o 3 mm silnou vrstvu polyuretanové vložky. Vnější vrstva podešve je rovněž silná 3 mm – systém EVA. Existují ve třech barvách – bilé, černé a červené.
 |
| Speed |
Model Bikila je ideálním produktem pro koupi boty neboty na běhání, fitness a zároveň mým tipem pro výběr boty na běhání. Jde o botu určenou přímo pro běhání, a také to během několika minut nošení poznáte. Obsahuje technologie Dri-Lex s 3 mm polyuretanovou vložkou a 4 mm podešví. Horní vrstva je z polyamidu s ochrannými a reflexními prvky. Jde především o ochranu přední části boty, vzorek podešvi je drsný a vhodný do terénu z gumy s firemním označením TC-1. Zapínání je opět přes suchý zip, nárt je zcela zakryt. Nabízí se v sedmi barvách – dámské i pánské modely.
 |
| Bikila |
NOVÁ KOLEKCE 2011 – v nové kolekci (kombinace předchozích typů) jsou:
a) KomodoSport – bezešví model se suchým zipem, použití jako Bikila, vhodný pro běhání ve dvou barvách.
b) Bikila LS – tkaničkové bikily – vhodné obzvlášť pro ty, co mají silný nárt a klasické bikily je tlačily. Provedení je ve dvou barvách.
c) KidsLine – první Vibram Fivefingers KSO pro děti, čtyři výrazné barvy.
d) Jaya a Jaya LR – velmi pohodlná dámská verze FiveFingers pro různorodé použití, různé barvy.
 |
| KomodoSport |
 |
| Bikila LS |
 |
| Kids Line - KSO |
 |
| Jaya |
 |
| Jaya LR |
První výběh ve Vibram FiveFingers Vás může nemile překvapit. Pokud nejste zvyklí běhat na boso, doporučuji si zkusit prvních pár stovek metrů v ponožkách pro jistotu na běhátku po dobu několika dnů až týdnů, anebo běžet rovnou ve Vibramech v terénu s velkým ALE. Určitě nemyslete na to, že s nimi vyběhnete jako s klasickými běžeckými botami. Není tu žádná ochrana, na kterou jste zvyklí u běžeckých bot a důraz klaďte na to, jak správně běžecky našlapujete. Na nohách budou zabírat šlachy a svaly, o kterých jste dosud ani nevěděli, proto je důležité být trpělivý a kilometrový náběh zvětšovat velmi pomalu a postupně. Vše s rozumem!
Musím se zmínit zároveň o jisté módní záležitosti, protože ani firma Vibram nečekala, jaký úspěch budou mít její pětiprsťáky. Řada dalších firem jako je Fila, Merrell, New Balance, Teva apod. přicházejí také s minimalistickými botami, takže si můžete vybírat dnes v rámci konkurence, ale první byla firma Vibram, která přišla s tímto nápadem.
Dámské velikosti bot Vibram Fivefingers / 36 – 42 UK
velikost | 36 | 37 | 38 | 39 | 40 | 41 | 42 |
délka (mm) | 225 | 230 | 235 | 240 | 245 | 250 | 255 |
Pánské velikosti bot Vibram Fivefingers / 40 – 47 UK
velikost | 40 | 41 | 42 | 43 | 44 | 45 | 46 | 47 |
délka (mm) | 255 | 260 | 265 | 275 | 280 | 285 | 295 | 300 |
Tabulka vhodnosti použití jednotlivých modelů Fivefingers
Light Trekking | Climbing / Bouldering | Running | Fitness | Yoga / Pilates | Water Sports | Flats Fishing | Travel | |
CLASSIC | * | * | ||||||
SPRINT | * | * | * | * | * | * | * | |
MOC | * | * | * | |||||
PERFORMA | * | * | * | |||||
KSO | * | * | * | * | * | * | * | |
KSO TREK | * | *** | * | |||||
FLOW | * | ** | *** | * | * |
** model doporučený do chladnějších teplot
*** model doporučený pro trail running a light trekking
*** model doporučený pro trail running a light trekking
Zdroj: Rejoice Praha (http://www.rejoice-e-shop.cz/fivefingers.html)
Použité odkazy, z kterých jsem čerpal informace, a kde najdete plno dalších informací:
7. http://www.svetoutdooru.cz/clanek/?108063-vibram-fivefingers-%96-temer-bos
Videa:
2. http://www.youtube.com/watch?v=eM3L02zR84M