Domů Vyhledávání
řenč - Výsledky vyhledávání
Pokud nejste spokojeni s výsledky, prosím, udělat další vyhledávání
Cedro Peak 45K++ (4.díl)
Jake to je bezet v cele jsem jiz jednou zazil. Silenej adrenalin, studeny pot steka po zadech, srdce az nekde v krku. Tehdy to ale byla radost, zaslouzena. Ted mne pri pomysleni co se asi semele jimala hruza. Prvnich par minut se nic nedelo, ale pak se...
1000 věcí, co mě serou
Ano, 1000 věcí, co mě serou je blog, který je zrovna in. Dokonce vydali knížku. Já nevím, asi mě serou jiné věci. Ostravak byl lepší a údernější… A když si pustím jednou za 3 měsíce v Česku rádio (tuším F1), tak je vidět, že po vzoru číňanů se dá kopírovat fakt všecko (tohle by měli někam […]
Severské zápisky – díl IV.
OB turistika Kdy na sever nejezdit? Sezóna švédského OB je rozkouskovaná. Zatímco v Česku se závodí v podstatě od konce března do konce října s tím, že prázdniny dělí OB rok do 2 bloků, ve Švédsku je situace drobně odlišná. Kromě prázdnin, které jsou však výrazně kratší, je orienťák tabu ještě v období od poloviny května do poloviny června, […]
Jak nejlépe vydělat, když je léto deštivé
V sobotu večer tento článek zněl následovně:
Nike Run Prague - jak jsem se těšila, tak jsem zklamaná, být to můj první "závodní běh", tak mě do konce života od běhání resp. závodění odradil. Jsem znechucena marketingovou metodou, kterou organizátoři použili, aby co nejvíce utržili. Nesdělit účastníkům, že v cíli nebude možnost občerstvení (vyjma toho, které si účastník po půlhodině stání ve frontě sám za drahý peníz zakoupí), se mi jeví jako podlé, nečestné a nesportovní. Sobotní akci Nike Run Prague lze shrnout vlastně mým mottem pro tuto akci. "Non omnia possumus omnes" čili "Ne všichni zmůžeme všechno", a tedy ne všichni uběhneme 10 km a ne všichni můžeme pořádat běhy pro veřejnost!
Nejsem právník, ale myslím, že by se to dalo brát i jako pokus o ublížení na zdraví tisíců osob. A když čtu na behej.com názory borců, že kdo potřebuje na 10 km pít, nemá tam, co dělat, tak bych jim dala spoluvinu a facku navrch! Někteří účastníci se podcenili a nezvládli to, ale organizačně to rovněž nebylo zvládnuto.
Opravdu bych se vůbec nedivila, kdyby se tento běh z důvodu nulové účasti (nebo nepovolení) neopakoval.
Nechala jsem si několik dní na uležení a článek napsala znovu:
V sobotu jsem se (opět bez řádného tréninku) vypravila na desetikilometrový Nike Run Prague. Když jsem se na běh hlásila, nadchla mě možnost volby trička a relativně nízké startovné. Rovněž vyzvednutí startovního balíčku byl bez tlačeníce a obsah balíčku naprosto bezkonkurenční - žádné reklamní letáky, pouze tričko, čip a pěkný a zcela obyčejný batůžek, navíc dle vlastního výběhu barvy! Jistě je patrné, s jakým nadšením jsem běh očekávala.
Nutno přiznat, že trénink šel opět tak nějak stranou a ještě v den závodu jsem si absolutně nebyla jista, zda se vůbec vejdu do devadesátiminutového limitu.
Ráno jsem si ještě pročetla informace k závodu a prohlédla mapku zázemí, abych pak zbytečně nebloudila. Zhruba v poledne jsem oblékla slušivé tričko a ostatní běžecké hadříky a vydala se kolmo do Prahy. Ač bylo vedro, cesta byla příjemná, jen v Bráníku začal provoz na cyklostezce houstnout a u Žlutých lázní se již projet nedalo. Naštěstí byla volná silnice, takže nebyl problém dostat se k bazénu, kde jsem měla sraz se s0cketkou a ostatními běžkyněmi. Zde jsem řádně připoutala svého dvoukolého miláčka, vyměnila tretry za běžecké botky s čipem a vydala se do úschovny batůžků. Po jízdě na kole jsem měla žízeň, a tak jsem si výjimečně nechala v ruce lahvičku s vodou, jak se ukázalo, byl to velmi prozíravý tah (zřejmě mě ještě neopustil "zanšin").
Zatím vše běželo hladce, setkala jsem se se s0cketkou a ostatními, abychom se pak opět rozešly po svých... Před startem nesměla chybět návštěva toalet a namočení si hlavy, pak už jsme se vydaly na start.
Koridor byl velmi příjemně vyřešen - žádné řazení dle startovních čísel, a tedy žádné předbíhání a mačkání a podvádění. Jen to vedro, slunce pralo jak divé. Hlava už téměř uschla..
Zanedlouho přišel start, ovšem několik minut trvalo, než jsme se s0cketkou proběhly startovní bránou. Po chvíli jsem s0cketku ztratila a vydala se na boj s davem sama. Běžet se nedalo, a tak jsem se pomalu sunula s davem. Když jsem zrovna nezakopávala o kostky, tak mi někdo zezadu podrážel nohy - hrůza, děs. Ale trasa byla pěkná, a tak jsem se při tom ploužení alespoň kochala rozpálenou Prahou. Neviděla jsem kolometráže, takže jsem absolutně netušila, v jaké jsem fázi, kdežto náhle jsem spatřila ukazatel pátého kilometru. "Tady někde bude ta občerstvovačka" pomyslela jsem si. Na občerstvovačkách zastavuji jen výjimečně, na 5 či 10 kilometrech vlastně nikdy a na půlmaratonu jen občas. "Dnes by vzhledem k počasí bylo moudré se občerstvit" rozhodla jsem se. Ovšem najednou jsem před sebou viděla dav, ale nebyl to dav běžců, byl to doslova "masový špunt", který se u občerstvovačky vytvořil. Chvíli jsem postávala v domnění, že zanedlouho přijdu na řadu, avšak když se mi po několika minutách nepodařilo ani zahlédnout stolečky s kelímky, vzdala jsem to. "To snad ne, žízeň nemám, takže tu snad nebudu tvrdnout!" pomyslela jsem si a svírajíc lahvičku s vodou načerpanou na toaletách, jsem odešla vstříc dalším pěti kilometrům. Cestou jsem si několikrát lehce polila hlavu, abych se ochladila. Šlo by to i bez toho, ale nepříjemné to rozhodně nebylo.
Od Mánesa začalo doslova drama, minula jsem několik padlých, z čehož mi šel mráz po zádech, a neustálé houkání sanitek nevěstilo nic dobrého. "Ty jo, tak to je hustý! Asi se přecenila, chudák" pomyslela jsem si, když jsem míjela mladou běžkyni naloženou na nosítkách. Snažila jsem se trochu zrychlit, abych byla co nejdříve z té marodky pryč. Ale nedařilo se. Zrychlení tedy ano, ale čím blíže k cíli, tím více padlých a sanitek. Hrůza! Bylo mi vedro, hlavou mi problesklo "Nejsem zvyklá běhat ve vedru, ale že bych omdlela a nedoběhla, tak to snad ne!" Jenže člověk nikdy neví... A když jsem zhruba kilometr před cílem pomáhala dávat do stabilky muže, který rozhodně nevypadal, že běží poprvé, přála jsem si být už doma. Nejhorší pocit má člověk když vidí, že je někomu zle, ale nemůže mu pomoci (nebo jen minimálně). Ani nechci pomyslet, jak by to vypadalo, nebýt přihlížejících a zasahujících fanoušků. To by byl masakr! Ale do cíle zbývalo již jen několik set metrů, takže jsem pěkně nasadila tempo, abych to již měla z krku (očí a uší).
Proběhla jsem cílovou branou v čase 00:55:52 a začala hledat cílové občerstvení. "To není možné, někde to tu musí být, vždyť to psali v informacích!" zlobila jsem se na svoji neschopnost najít cílové stolky s vodou. Několikrát jsem prošla areál Žlutých lázní, ale nic. Zhruba pul kilometru za cílem jsem však objevila korýtka, kde občas z nějakého kohoutku učůrla voda, a tak jsem si opláchla obličej a namočila hlavu.
Poté jsem se vydala do úschovny pro batůžek a na smluvené místo, kde jsme se měli sejít s ostatními. Ale nedalo mi to, a tak jsem ještě několikrát prošla areál, zda to občerstvení není někde "zašité". Nebylo.
Na srazu se s0cketky partou jsem zjistila, že nejsem nemožná, ale že skutečně cílové občerstvení neexistuje, ledaže by si chtěl člověk vystát půlhodinovu frontu na půllitrovou lahvičku vody za 50 Kč. "Tak to fakt není možný, tak tenhle běh už nikdy!" zasmála jsem se a šla pro své kolo a vydala se na cestu domů. Míjela jsem kolonu sanitek a dalších složek záchranného systému, vypadalo to, jako kdyby zde vypuklo hromadné neštěstí, ne sportovní akce. U nedaleké benzínky jsem si pak koupila za 30 Kč 1,5litrovou lahev vody - a pak, že jsou benzínky drahé :-D!
Závěr? Naštěstí na desítce pít nepotřebuji a na osvěžení jsem měla vodu v lahvičce, a tedy záležitost chybějícího občerstvení mě přímo netrápila. Ale co mě opravdu trápí je fakt, že ve snaze utržit co nejvíce peněz ve Žutých lázních, bylo riskováno zdraví (a životy) účastníků této akce. Jistě, mnozí se přecenili a nezvládli to, to je fakt a nikomu to vyvracet nebudu (ani borcům-blbcům, kteří na behej.com pšíší názory, že kdo potřebuje pít na desítce, nemá na to apod...). Ale další fakt je to, že pořadatelé se rovněž přecenili a akci nezvládli tak, aby byla bezpečná. Tolik padlých jsem neviděla ani na půlmaratonu ani jinde.
Přihlašování a startovné - 1, tričko - 1, batůžek - 1, zázemí - 2, koridor - 1, trasa a značení - 3, občerstvovačka - velká 5, časomíra - 1, cílové občerstvení - naprostý propadák.
Takže, akce se mi líbila, ale... :-)
Nike Run Prague - jak jsem se těšila, tak jsem zklamaná, být to můj první "závodní běh", tak mě do konce života od běhání resp. závodění odradil. Jsem znechucena marketingovou metodou, kterou organizátoři použili, aby co nejvíce utržili. Nesdělit účastníkům, že v cíli nebude možnost občerstvení (vyjma toho, které si účastník po půlhodině stání ve frontě sám za drahý peníz zakoupí), se mi jeví jako podlé, nečestné a nesportovní. Sobotní akci Nike Run Prague lze shrnout vlastně mým mottem pro tuto akci. "Non omnia possumus omnes" čili "Ne všichni zmůžeme všechno", a tedy ne všichni uběhneme 10 km a ne všichni můžeme pořádat běhy pro veřejnost!
Nejsem právník, ale myslím, že by se to dalo brát i jako pokus o ublížení na zdraví tisíců osob. A když čtu na behej.com názory borců, že kdo potřebuje na 10 km pít, nemá tam, co dělat, tak bych jim dala spoluvinu a facku navrch! Někteří účastníci se podcenili a nezvládli to, ale organizačně to rovněž nebylo zvládnuto.
Opravdu bych se vůbec nedivila, kdyby se tento běh z důvodu nulové účasti (nebo nepovolení) neopakoval.
Nechala jsem si několik dní na uležení a článek napsala znovu:
V sobotu jsem se (opět bez řádného tréninku) vypravila na desetikilometrový Nike Run Prague. Když jsem se na běh hlásila, nadchla mě možnost volby trička a relativně nízké startovné. Rovněž vyzvednutí startovního balíčku byl bez tlačeníce a obsah balíčku naprosto bezkonkurenční - žádné reklamní letáky, pouze tričko, čip a pěkný a zcela obyčejný batůžek, navíc dle vlastního výběhu barvy! Jistě je patrné, s jakým nadšením jsem běh očekávala.
Nutno přiznat, že trénink šel opět tak nějak stranou a ještě v den závodu jsem si absolutně nebyla jista, zda se vůbec vejdu do devadesátiminutového limitu.
Ráno jsem si ještě pročetla informace k závodu a prohlédla mapku zázemí, abych pak zbytečně nebloudila. Zhruba v poledne jsem oblékla slušivé tričko a ostatní běžecké hadříky a vydala se kolmo do Prahy. Ač bylo vedro, cesta byla příjemná, jen v Bráníku začal provoz na cyklostezce houstnout a u Žlutých lázní se již projet nedalo. Naštěstí byla volná silnice, takže nebyl problém dostat se k bazénu, kde jsem měla sraz se s0cketkou a ostatními běžkyněmi. Zde jsem řádně připoutala svého dvoukolého miláčka, vyměnila tretry za běžecké botky s čipem a vydala se do úschovny batůžků. Po jízdě na kole jsem měla žízeň, a tak jsem si výjimečně nechala v ruce lahvičku s vodou, jak se ukázalo, byl to velmi prozíravý tah (zřejmě mě ještě neopustil "zanšin").
Zatím vše běželo hladce, setkala jsem se se s0cketkou a ostatními, abychom se pak opět rozešly po svých... Před startem nesměla chybět návštěva toalet a namočení si hlavy, pak už jsme se vydaly na start.
Koridor byl velmi příjemně vyřešen - žádné řazení dle startovních čísel, a tedy žádné předbíhání a mačkání a podvádění. Jen to vedro, slunce pralo jak divé. Hlava už téměř uschla..
Zanedlouho přišel start, ovšem několik minut trvalo, než jsme se s0cketkou proběhly startovní bránou. Po chvíli jsem s0cketku ztratila a vydala se na boj s davem sama. Běžet se nedalo, a tak jsem se pomalu sunula s davem. Když jsem zrovna nezakopávala o kostky, tak mi někdo zezadu podrážel nohy - hrůza, děs. Ale trasa byla pěkná, a tak jsem se při tom ploužení alespoň kochala rozpálenou Prahou. Neviděla jsem kolometráže, takže jsem absolutně netušila, v jaké jsem fázi, kdežto náhle jsem spatřila ukazatel pátého kilometru. "Tady někde bude ta občerstvovačka" pomyslela jsem si. Na občerstvovačkách zastavuji jen výjimečně, na 5 či 10 kilometrech vlastně nikdy a na půlmaratonu jen občas. "Dnes by vzhledem k počasí bylo moudré se občerstvit" rozhodla jsem se. Ovšem najednou jsem před sebou viděla dav, ale nebyl to dav běžců, byl to doslova "masový špunt", který se u občerstvovačky vytvořil. Chvíli jsem postávala v domnění, že zanedlouho přijdu na řadu, avšak když se mi po několika minutách nepodařilo ani zahlédnout stolečky s kelímky, vzdala jsem to. "To snad ne, žízeň nemám, takže tu snad nebudu tvrdnout!" pomyslela jsem si a svírajíc lahvičku s vodou načerpanou na toaletách, jsem odešla vstříc dalším pěti kilometrům. Cestou jsem si několikrát lehce polila hlavu, abych se ochladila. Šlo by to i bez toho, ale nepříjemné to rozhodně nebylo.
Od Mánesa začalo doslova drama, minula jsem několik padlých, z čehož mi šel mráz po zádech, a neustálé houkání sanitek nevěstilo nic dobrého. "Ty jo, tak to je hustý! Asi se přecenila, chudák" pomyslela jsem si, když jsem míjela mladou běžkyni naloženou na nosítkách. Snažila jsem se trochu zrychlit, abych byla co nejdříve z té marodky pryč. Ale nedařilo se. Zrychlení tedy ano, ale čím blíže k cíli, tím více padlých a sanitek. Hrůza! Bylo mi vedro, hlavou mi problesklo "Nejsem zvyklá běhat ve vedru, ale že bych omdlela a nedoběhla, tak to snad ne!" Jenže člověk nikdy neví... A když jsem zhruba kilometr před cílem pomáhala dávat do stabilky muže, který rozhodně nevypadal, že běží poprvé, přála jsem si být už doma. Nejhorší pocit má člověk když vidí, že je někomu zle, ale nemůže mu pomoci (nebo jen minimálně). Ani nechci pomyslet, jak by to vypadalo, nebýt přihlížejících a zasahujících fanoušků. To by byl masakr! Ale do cíle zbývalo již jen několik set metrů, takže jsem pěkně nasadila tempo, abych to již měla z krku (očí a uší).
Proběhla jsem cílovou branou v čase 00:55:52 a začala hledat cílové občerstvení. "To není možné, někde to tu musí být, vždyť to psali v informacích!" zlobila jsem se na svoji neschopnost najít cílové stolky s vodou. Několikrát jsem prošla areál Žlutých lázní, ale nic. Zhruba pul kilometru za cílem jsem však objevila korýtka, kde občas z nějakého kohoutku učůrla voda, a tak jsem si opláchla obličej a namočila hlavu.
Poté jsem se vydala do úschovny pro batůžek a na smluvené místo, kde jsme se měli sejít s ostatními. Ale nedalo mi to, a tak jsem ještě několikrát prošla areál, zda to občerstvení není někde "zašité". Nebylo.
Na srazu se s0cketky partou jsem zjistila, že nejsem nemožná, ale že skutečně cílové občerstvení neexistuje, ledaže by si chtěl člověk vystát půlhodinovu frontu na půllitrovou lahvičku vody za 50 Kč. "Tak to fakt není možný, tak tenhle běh už nikdy!" zasmála jsem se a šla pro své kolo a vydala se na cestu domů. Míjela jsem kolonu sanitek a dalších složek záchranného systému, vypadalo to, jako kdyby zde vypuklo hromadné neštěstí, ne sportovní akce. U nedaleké benzínky jsem si pak koupila za 30 Kč 1,5litrovou lahev vody - a pak, že jsou benzínky drahé :-D!
Závěr? Naštěstí na desítce pít nepotřebuji a na osvěžení jsem měla vodu v lahvičce, a tedy záležitost chybějícího občerstvení mě přímo netrápila. Ale co mě opravdu trápí je fakt, že ve snaze utržit co nejvíce peněz ve Žutých lázních, bylo riskováno zdraví (a životy) účastníků této akce. Jistě, mnozí se přecenili a nezvládli to, to je fakt a nikomu to vyvracet nebudu (ani borcům-blbcům, kteří na behej.com pšíší názory, že kdo potřebuje pít na desítce, nemá na to apod...). Ale další fakt je to, že pořadatelé se rovněž přecenili a akci nezvládli tak, aby byla bezpečná. Tolik padlých jsem neviděla ani na půlmaratonu ani jinde.
Přihlašování a startovné - 1, tričko - 1, batůžek - 1, zázemí - 2, koridor - 1, trasa a značení - 3, občerstvovačka - velká 5, časomíra - 1, cílové občerstvení - naprostý propadák.
Takže, akce se mi líbila, ale... :-)
Řešíte dilema při správném výběru Vibram FiveFingers pro běhání?
Italskou firmu Vibram, která se zabývá výrobou kvalitních podešví pro různorodé použití, nemusím nikomu z Vás pravděpodobně představovat. Pro jistotu uvedu několik informací. Jedná se o specifického výrobce, který své know-how nabízí ostatním velkým obuvnickým firmám a kteří jeho podrážky používají s původním názvem. Pro horolezectví i turistiku, do města i do lesa, všude se můžete při hledání kvalitních bot setkat s názvem podrážky Vibram; rozuměj, ostatní části boty jsou vyrobeny firmou, která využije vibramovou podrážku jako základ pro výrobu své boty a nemusí investovat technologie do vývoje podrážky.
 |
| Logo firmy |
Obuvnické firmy kladou na podešev individuální požadavky a firma Vibram se jim snaží co nejlépe vyhovět. Podešev bývá pevná, se samočistícím efektem, s dlouhodobou životností díky vysoké oděruvzdornosti, dobře funkční za mokra i za sucha, univerzální apod., záleží na modelu a použití boty. Bližší informace naleznete např. zde:
2. http://www.prosport.cz/default.aspx?l=2&clanek=50
Proč jsem si tedy vybral článek na téma Vibram FiveFingers (bota s pěti prsty)? Odpovědí je moje vlastní zkušenost ve výběru vhodného modelu pro běhání. Podíváte-li se na Internetu na modely z řady FiveFingers, zjistíte, že se neustále rozrůstají a vybrat vhodnou obuv pro různorodé styly běhání se může stát velmi těžkým úkolem. Je zde spousta parametrů, o kterých možná ani netušíte, že by Vás měli zajímat, a já se budu snažit ukázat Vám alespoň několik svých subjektivních názorů a cest, kterými byste se mohli řídit. Upozorňuji, že vše mám zjištěno pouze teoreticky od ostatních majitelů a především od úžasně šikovného majitele a prodejce z obchodu Rejoice v Klatovech, pana Matějky (http://www.rejoice-kt.cz). Pár modelů jsem také držel v ruce nebo si je alespoň vyzkoušel na krátkou chvíli. Na své botičky ještě tak měsíc budu muset totiž počkat, až dorazí letošní várka nových Vibram FiveFingers, alespoň doufám, že dorazí!
Modely řady Vibram FiveFingers jsou pro rok 2011:
a) Classic
b) Classic Paillettes
c) Classic Smartwool
d) Sprint
e) Sprint Coconut
f) KSO
g) KSO Trek
h) KSO Treksport
i) Flow
j) MOC
k) Performa
l) Performa Jane
m) Speed
n) Bikila
Model Classic je prvním vyráběným modelem řady FiveFingers. Jde o minimalistický lehký model, kdy je podrážka tenká, nohy jsou v botě velmi citlivé, s jistou mírou nadnesení bych řekl, že se cítíte jako v ponožkách. Osobně jsem si tento model vyzkoušel. Nádherný pocit déjà vu. Obuv je údajně oděru-odolná a vhodná do různých terénů, rychle schne. Není to až tak pravda. Boty se perou jako normální ponožky na 30 °C a není vhodné je dávat na slunce (platí pro všechny modely). Při velmi velkém nárůstu kilometrů si dovolím tvrdit, že vydrží jednu až dvě běžecké sezóny. Na asfaltu a rovných cestách podrážka odejde po čase velmi rychle, to je nepřítel všech modelů FiveFingers, v extrémním případě se proděraví na některém z hojně namáhaných míst podešve. Model je vhodný pro běh, fitness, bojová umění, jógu, pilates a cestování. Já bych klasické FiveFingers doporučil spíše na běžeckou dráhu s tartanem, na chůzi po parcích a po městě, v tělocvičně, v lehkém terénu. Podrážka je téměř hladká, což vystihuje minimalistický pohled při výrobě této boty. Výrobce se snažil v tomto modelu co nejvíce přiblížit bosé noze, a to se mu povedlo se všemi pozitivy a negativy. Díky vykrojení boty, kdy není chráněn dostatečně nárt, lze klasické FiveFingers využívat v teplém počasí, především v létě nebo uvnitř v místnosti. Existují dámské i pánské velikosti a šest barev. Materiál svršku je z polyamidové tkaniny a podešev z gumy Vibram TC-1. Materiál obsahuje rovněž antimikrobiální mikrovlákna. Při častém použití bohužel dochází obvykle k tomu, že Vibramy mohou zapáchat. Praní je tedy na místě.
 |
| Classic |
Upravený model Classic Paillettes roku 2011, pro který platí přibližně to samé, co pro model Classic. Je určen po pilates a další volnočasové aktivity. Svršek obsahuje elegantní satén v černé nebo stříbrné barvě (dvě barvy), uvnitř je kvalitní vystélka. Pro běh dostačuje “obyčejný” model Classic.
 |
| Classic Paillettes |
Upravený model Classic Smartwool roku 2011 pro pohodlné cestování s velkou prodyšností proti pocení za sucha i za mokra, vysoká míra pohodlí. Materiál je z vlny, nylonu a polyesteru, 50% je z recyklovatelného materiálu, dvě barvy. Model bude vhodný v parných letních měsících, použití obdobné jako u původního model Classic.
 |
| Classic Smartwool |
Modely Sprint a Sprint Coconut - výrobce uvádí, že toto je nejvšestranější model (mnohonásobné využití). Má tzv. suchý zip, který se zapíná přes nárt a je dále uchycen přes zadní část boty, přes patu. Materiál je jinak obdobou modelu Classic. Použití je vhodné pro lehký treking, lezení, vodáctví (kajak, kánoj), běh, fitness, bojová umění, jógu, pilates, plachtění, surfování, rybaření, cestování, místnost.
 |
| Sprint |
Model KSO – výrobce uvádí, že tento model je vhodný do terénu, jak jsou skály, břehy řek, kde je často bláto, štěrk apod. Povrch nohy je zcela zakryt, aby se žádný kamínek nedostal dovnitř, zapíná se na suchý zip, je v různě barevném provedení od černé, šedé až modré s různými barevnými prvky. Materiál je polyamidová tkanina, oděru-odolná, podešev je značena pod obchodním názvem Vibram TC-1 a z “gumy”. Bota uvnitř obsahuje ochranu proti mikrobům. Použití je vhodné pro lehký treking, horolezectví, vodáctví, běhání, fitness, bojové sporty, jógu, pilates, rybaření a cestování.
 |
| KSO |
Model KSO Trek – limitovaná edice modelu KSO z velmi kvalitní klokaní kůže (jemná, ale odolná se zachováním velké prodyšnosti), se 4 mm podrážkou s většími vzory pro použití do terénu (lze běhat po kamenech) a pravděpodobně nejdražší model od Vibram FiveFingers. Ideální model pro běhání v terénu (trailová bota) a zároveň můj tip. Problém je, že ve velikosti 42 už ji pravděpodobně nedostanete, větší velikosti nohou bývají skladem i u nás v republice. Barevné provedení existuje v černé, hnědé a pro ženy ve fialové. Luxusní boty neboty, které jsem měl tu možnost vyzkoušet, bohužel neměli moji velikost. Úžasné, i když poněkud drahé. Klokaní kůže je velice jemná, až člověk nevěří, že má takovou odolnost.
 |
| KSO Trek - limitovaná edice |
KSO Treksport – po úspěšných modelech KSO a KSO Trek přichází firma Vibram s modelem KSO Treksport, který je křížencem těchto modelů a hodí se jak do terénu, tak i na silnici.
 |
| KSO Treksport |
Model Flow je vhodný pro použití za chladného počasí (při nízkých teplotách) a do deště, protože obsahuje kromě obvyklých materiálů neoprenový vršek. Je ve dvoubarevném provedení, zapíná se na zip a noha i nárt jsou zcela zakryty. Podešev je nízká s menšími vzory, použití je vhodné pro běhání za chladného počasí, horolezectví, vodáctví a rybaření. Vrstva neoprenu je na botě znát, měl jsem tu možnost si tento model odzkoušet, na běhání za chladného počasí mě ale trošku zklamala nízká podrážka. V zimě a na podzim je všude různě kamínků, štěrku, ledu, sněhu, a tak minimalistický pohled na podrážku, který zde výrobce použil, podle mě nemá úplně smysl. Noha bude “mrznout” odzdola, odshora Vás ochrání neopren. Údajně má přijít nový neoprenový model, kde bude silná 4 mm podrážka, a to bude to pravé pro mé běhání ve sněhu a vřele to budu doporučovat.
 |
| Flow |
Model MOC – tento model byl navržen pro navození pohodlného bosého pocitu ve zvýšené míře než u modelu Classic, a to díky kůži z klokana a velmi jemné protikluzné podrážce bot. Jde spíše o pantofle. Klokaní kůže zajišťuje velmi příjemný pocit nohy v botě, je pružná a velmi odolná. Stejný materiál se používá u limitované edice KSO Trek. Boty jsou určeny do vnitřních prostor (do tělocvičny na sporty, jako je jóga, kondiční tréninky apod., anebo jen na chození po bytě), nejsou vhodné ven, do terénu a na další outdoorové activity (běh, pěší turistika, vodní sporty). Podrážka se skládá ze sedmi částí, materiál podešve je z gumy s použitím patentu pod firemním označením TC-1. Nárt nohy je volný, není zde suchý zip, boty jsou “vykrojené”. Model je určen pouze pro muže a existuje ve dvoubarevném provedené (modrá a černá barva)
 |
| MOC |
Modely Performa, Performa Jane – totožné modely, jako je MOC, ale je určen pouze pro ženy ve třech barvách (černá, fialová, červená). Verze Performa Jane obsahuje navíc jednoduchý uzavírací systém ještě pro větší uchycení a aretaci nohy.
 |
| Performa |
 |
| Performa Jane |
Model SPEED je spíše módní záležitostí, protože uzavírací systém je v podobě tkaniček, jak je známe u obvyklých bot. Tkaničky a pětiprsté boty, to je prostě něco, zvlášť pro teenagery! J Bota vypadá velmi pěkně a nezvykle. Boty jsou primárně určeny pro rychlý běh, chůzi, fitness a cestování. Vnitřek boty využívá technologii Dri-Lex. Jedná se o 3 mm silnou vrstvu polyuretanové vložky. Vnější vrstva podešve je rovněž silná 3 mm – systém EVA. Existují ve třech barvách – bilé, černé a červené.
 |
| Speed |
Model Bikila je ideálním produktem pro koupi boty neboty na běhání, fitness a zároveň mým tipem pro výběr boty na běhání. Jde o botu určenou přímo pro běhání, a také to během několika minut nošení poznáte. Obsahuje technologie Dri-Lex s 3 mm polyuretanovou vložkou a 4 mm podešví. Horní vrstva je z polyamidu s ochrannými a reflexními prvky. Jde především o ochranu přední části boty, vzorek podešvi je drsný a vhodný do terénu z gumy s firemním označením TC-1. Zapínání je opět přes suchý zip, nárt je zcela zakryt. Nabízí se v sedmi barvách – dámské i pánské modely.
 |
| Bikila |
NOVÁ KOLEKCE 2011 – v nové kolekci (kombinace předchozích typů) jsou:
a) KomodoSport – bezešví model se suchým zipem, použití jako Bikila, vhodný pro běhání ve dvou barvách.
b) Bikila LS – tkaničkové bikily – vhodné obzvlášť pro ty, co mají silný nárt a klasické bikily je tlačily. Provedení je ve dvou barvách.
c) KidsLine – první Vibram Fivefingers KSO pro děti, čtyři výrazné barvy.
d) Jaya a Jaya LR – velmi pohodlná dámská verze FiveFingers pro různorodé použití, různé barvy.
 |
| KomodoSport |
 |
| Bikila LS |
 |
| Kids Line - KSO |
 |
| Jaya |
 |
| Jaya LR |
První výběh ve Vibram FiveFingers Vás může nemile překvapit. Pokud nejste zvyklí běhat na boso, doporučuji si zkusit prvních pár stovek metrů v ponožkách pro jistotu na běhátku po dobu několika dnů až týdnů, anebo běžet rovnou ve Vibramech v terénu s velkým ALE. Určitě nemyslete na to, že s nimi vyběhnete jako s klasickými běžeckými botami. Není tu žádná ochrana, na kterou jste zvyklí u běžeckých bot a důraz klaďte na to, jak správně běžecky našlapujete. Na nohách budou zabírat šlachy a svaly, o kterých jste dosud ani nevěděli, proto je důležité být trpělivý a kilometrový náběh zvětšovat velmi pomalu a postupně. Vše s rozumem!
Musím se zmínit zároveň o jisté módní záležitosti, protože ani firma Vibram nečekala, jaký úspěch budou mít její pětiprsťáky. Řada dalších firem jako je Fila, Merrell, New Balance, Teva apod. přicházejí také s minimalistickými botami, takže si můžete vybírat dnes v rámci konkurence, ale první byla firma Vibram, která přišla s tímto nápadem.
Dámské velikosti bot Vibram Fivefingers / 36 – 42 UK
velikost | 36 | 37 | 38 | 39 | 40 | 41 | 42 |
délka (mm) | 225 | 230 | 235 | 240 | 245 | 250 | 255 |
Pánské velikosti bot Vibram Fivefingers / 40 – 47 UK
velikost | 40 | 41 | 42 | 43 | 44 | 45 | 46 | 47 |
délka (mm) | 255 | 260 | 265 | 275 | 280 | 285 | 295 | 300 |
Tabulka vhodnosti použití jednotlivých modelů Fivefingers
Light Trekking | Climbing / Bouldering | Running | Fitness | Yoga / Pilates | Water Sports | Flats Fishing | Travel | |
CLASSIC | * | * | ||||||
SPRINT | * | * | * | * | * | * | * | |
MOC | * | * | * | |||||
PERFORMA | * | * | * | |||||
KSO | * | * | * | * | * | * | * | |
KSO TREK | * | *** | * | |||||
FLOW | * | ** | *** | * | * |
** model doporučený do chladnějších teplot
*** model doporučený pro trail running a light trekking
*** model doporučený pro trail running a light trekking
Zdroj: Rejoice Praha (http://www.rejoice-e-shop.cz/fivefingers.html)
Použité odkazy, z kterých jsem čerpal informace, a kde najdete plno dalších informací:
7. http://www.svetoutdooru.cz/clanek/?108063-vibram-fivefingers-%96-temer-bos
Videa:
2. http://www.youtube.com/watch?v=eM3L02zR84M
Jak se běhá večerní Prahou
Atletiku provozuji již 8 let, ale teprve v sobotu 12.9.2009 mě čekal nezapomenutelný zážitek. Ano, řeč je o závodě s názvem Tesco Grand Prix Praha. Hlavním specifikem tohoto závodu je běh za umělého osvětlení. Pro muže je v tomto závodě nachystána trasa o délce 10km. Takto dlouhou trať jsem nikdy v závodě neabsolvoval. Teprve letos jsem se začal zaměřovat na delší distance a nejdelší závod byl 6000 m. Proto jsem se obával, zda závod zaběhnu ve slušném čase a jestli udržím stejné tempo po celou dobu závodu.Jelikož byl závod až ve večerních hodinách, očekával jsem celodenní nervozitu. Ta se však nekonala. Celý den jsem totiž strávil se svou přítelkyní, takže myšlenky na nějaký závod byly tutam. Nejprve jsme spolu navštívili město Beroun, kde jsme si prohlédli hrnčířské trhy, z místní rozhledny shlédli celé město a poté pozdravili berounské medvědy. Z Berouna vedla naše cesta vlakem na Karlštejn. Po této návštěvě jsme se vydali již do Prahy na Staroměstské náměstí, což bylo hlavní dějiště běžeckého závodu.
Na programu byl nejprve nesoutěžní běh s názvem Běh pro zdraví v délce 3.8 km. Lidé si tento běh užívali a bylo krásné pozorovat jejich reakce a radost z pohybu. Po tomto běhu se začaly pomalu shromažďovat ženy v Pařížské ulici. Atmosféra začala pomalu houstnout a když se ženy hromadně rozehřívaly v koridoru, uvědomil jsem si, že i já běžím. Těsně před startem běhu na 5km žen jsem se vydal do stanu převléknout. Po této těžké proceduře (nacpat věci do batohu po převlečení byl nadlidský výkon) jsem odevzdal svůj batoh do úschovny, odlehčil si na toitoice a začal se rozcvičovat. Po celou dobu mi dělala společnost moje milá, takže atmosféra předstartovního stresu mě zatím zcela nepohltila. Když zbývalo asi 30 minut do výstřelu, zařadil jsem se do posledního koridoru, jelikož jsem dostal číslo 1750 (zas tak tragický jsem si nepřipadal). Začal jsem pobíhat Celetnou ulicí abych nevychladl. Po pár obrátkách jsem zaujal ve svém koridoru co nejlepší místo. Postupně jsem uvedl své tělo a mysl na závodní stupeň. Pár minut před startem se začaly koridory spojovat. Snažil jsem se procpat mezi závodníky v koridoru přede mnou, což se mi nakonec také povedlo (někteří závodníci s nižšími čísli měli opravdu zajímavou obuv na běh - v tu chvíli jsem nechápal přiřazování startovních čísel).
Po odstartování nastalo lehké šoupání vpřed a než jsem protnul pomyslnou startovní čáru, uběhlo na časomíře 25 sekund. První kilometr jsem doslova kličkoval jako zajíc mezi závodníky a nabrat v tuto chvíli závodní tempo prostě nešlo o čemž svědčí mezičas na prvním mezníku 5:55 min. Druhý kilometr se už dalo běžet v rozumném tempu, ale stále jsem předbíhal mnoho a mnoho závodníků. Druhý kilometr byl tedy již rychlejší, ale ještě to nebylo zcela podle mých představ. Dále trasa vedla Pařížskou ulicí, zde byli lidé okolo tratě naprosto výborní, hezčí pocit jsem při závodě nezažil. Na pátém kilometru čekala na závodníky občerstvovací stanice, kterou jsem využil. Neměl jsem potřebu doplňovat tekutiny, spíše jsem zvlhčil suchá ústa a rty. Můj mezičas na pátém kilometru říkal, že běžím lehce pod 45 min a jelikož se i mě běželo lehce, zatopil jsem trochu pod kotlem. Následující dva kilometry byly tedy rychlejší. Někde mezi sedmým a osmým kilometrem se mi paradoxně ozvalo levé koleno, přestože jsem měl zpevněné bandáží pravé, ale nebylo to tak děsivé. Netrpělivě jsem očekával předposlední devátý mezník, abych se mohl poslední kilometr vyždímat a nechat na trati všechno co ve mě zbylo. Když jsem míjel značku 9 km, protáhl jsem krok a těšil se na tu výbornou Pařížskou ulici. Když jsem zatočil směrem k cíli, vychutnával jsem si tento závěr závodu, protože kde jinde se mi poštěstí běžet pod takovou kulisou. Po protnutí cílové čáry jsem si připadal jako vítěz, jako král. Aby taky ne, zdolal jsem svou první desítku a s výkonem jsem byl spokojen (4:16 min/km a celkové 310. místo). Když jsem ještě pak obdržel medaili, mé prožitky se ještě umocnily. Bylo to zvláštní, ale po absolvovaní této trati jsem se necítil vůbec unaven.
A celkové hodnocení?
Absolutně bezkonkurenční atmosféra. Večerní Praha je krásná a když se ještě můžete zúčastnit závodu tímto městem za doprovodu hudby a fandících diváků je to výborně namíchaný koktejl. Kdo má alespoň nějaký vztah k běhání lze jen doporučit účast, je to zážitek k nezaplacení. Jediná vada na kráse, která rychle vyprchá během závodu, je již zmíněné přidělování startovních čísel.
Jinak to byla velmi povedená sportovní a kulturně-společenská akce.
Jaký byl lékařský triatlon?
V Prunéřově 28.6.2008 jsem se opět po roční přestávce účastnil parádní akce v krásném prostředí a se skvělou organizací. Na startu se nás sešlo požehnaně, konkurence byla opravdu přehnaně profesionální. Pohled na nabušená a vyrýsovaná těla profíků, nebyl pro nás hobýky nic potěšujícího. Já to ale nehodlám zabalit a vytyčuji si jiný cíl, než stát na bedně. Chci prostě soutěžit s pár klukama, kteří do toho se mnou šli. Dnes tu navíc reprezentuji společně se dvěma kolegy z práce (Jindra Drozd, Milan Armstark) nově založený SK MP Kadaň, za který už jsem závodil sám 2x (JCM a XC okruhy). Tento den moji soukmenovci ještě stihli odehrát 3 fotbalové zápasy a pak si odmáknout triatlon. Blázni!!! Lasky dorazil i s manželkou Vlastou. Lasky opět jako fanoušek a fotograf. Omlouvá ho nachlazení, chce být totiž fit před dovolenou. Další závodníci, se kterými jsem se vyhecoval, startují ve skupině M20 (Král Jakub; Pešík Karel) , je to jejich první triatlon. Jakub jakožto profesionální jezdec na divoké vodě (rodeo), jde do všeho s velkým nadšením. Uzavíráme sázky, že porazím všechny výše jmenované. Vždyť soutěživost je zdravá.
Startovní listina byla opravdu našlapaná, přihlásilo se skoro 160 závodníků.
Výsledky jsou zde.
Startovní listina byla opravdu našlapaná, přihlásilo se skoro 160 závodníků.
Na startu se tradičně objevuje i vyhlášená doktorská kapacita kardiochirurg
Jan Pirk (1948) startující v kategorii M60. Musím podotknout, že obdivuji jeho vitalitu.
Bližší informace o tomto závodě brané z profesionálnějšího hlediska najdete zde.
A nyní moje hobýkovské vyprávění z průběhu trasy:
Věci už mám v depu, které je vzdálené asi 100 metrů od bazénu. Rozhoduji se, že tento kus přeběhnu v cyklistických tretrách a cestou si nasadím rukavice a navlíknu trikot. Ušetřím tak drahocenný čas a nebudu mít rozpíchané nohy od kaménků.
Nasazuji si plaveckou čepici a brýle. Vypadám komicky, ale co.
Voda je docela teplá.
Start …. Vrhám se do vody a plavu moje oblíbená prsa. Předplaval jsem asi 8 závodníků. Mne předplavalo asi 6 závodníků v neoprenech, žraločím tempem mastí ukázkového kraula.
Vylézám z vody nejsem ani moc unaven, 300 metrů bylo docela málo. Na břehu stojí Lasky a se slovy : „ perfektní Venco“ - mne podporuje. Převlékám se, nervozita stoupá utírám si pravou nohu, ale ponožku dávám na levou neutřenou. Odhazuji ručník a oblékám se bez utírání a běžím. Konečně se ocitám oblečen v depu nasazuji brýle a přilbu. Kolo tlačím k východu z areálu koupaliště, kde mohu konečně nasednout. Fandí mi Dáda Mazurová a osádka sanity : „policie do toho“. To mne příjemně překvapuje. Nasazuji tempo. Jedeme po asfaltce až k výjezdu na Hasištějn . Vyjíždíme asi 2km prudkého brutálního stoupání bahnité a kamínkovité cesty. Funím a odfukuji, několik lidiček předjíždím a zároveň uhýbám profíkům, kteří si to zde štrádují jako po rovince. Vidím docela často vysekaná lýtka, která kolem mne prosviští a majitelé tohoto svalstva jen hlásí : „ pravá, levá“ !!!
Utěšuji se poklidnou krajinou a voňavým vzduchem. Hasištejn!! Prosvištíme parkovištěm a po 30 metrovém úseku mírného klesání zase odbočujeme doleva na šotolinovou cestu. Zase stoupáníčko, ale jen mírné. Šotolinu střídá uježděná hlinitokamenná cesta. Na konci této cesty nás čeká odbočka vlevo a parádní sjezd, který je však místy dost nebezpečný, hlavně v zatáčkách. Hrozilo zde, že někdo sjede z prudkého srázu do lesa. Já to však pouštím a spoléhám na dobré brzdy a znalost terénu. Vyplatilo se to, dojíždím pár závodníků a jednoho i předjíždím. Konečně si mohu zařvat : „zleva“ !! Sjezd vyúsťuje opět na asfaltovou silnici kde stoupáme až do obce Třebíška. Byl to pekelný stoupák. Předjíždím pár bicyklů a radostně hýkám: „zprava, zleva“ . Silnice je zde ale dost široká, možná na mne koukali jako na blázna. Bral jsem to s humorem, doufám, že i oni. O profících, kteří mne předjížděli neustále po celé trase už raději nebudu psát. V obci Třebíška odbočujeme opět vlevo na lesní cestu. Po menším stoupání jsem konečně na vrcholu. Jedeme po luční cestě a naskýtá se nám krásný pohled, který stojí za tu dřinu. Psychicky jsem naprosto uvolněn. Sjíždíme klesání, přes potok rovinka a zase klesání, no nádhera. Další potok a musím prudce přeřadit, neboť nás čeká hustý kopec. Jedu krokem a ostatní na tom jsou obdobně. Rozhoduji se, že slezu z kola a budu šetřit sílu rychlejší chůzí. Vyplácí se mi to. Po 30 metrech opět nasedám. Jedeme krásný sjezd po louce do Volyně . Sjezd po asfaltu ukončuje prudké odbočení vpravo. Kamenitá cesta, malé stoupání a zase krásný a divoký sjezd. Pouštím to na plno, předjíždím pár závodníků. Při cestě v lese do sebe cpu antikřečovou tabletu. Málem jsem se vyflákal. Ustál jsem to. Prudký překvapující, ale poslední stoupání na lesní cestě je vysilující. Teď už jen sjezd, moje doména. V jednom úzkém úseku velmi kamenitém musíme všichni velice brzdit, jedeme totiž skoro po 80 stupňovém klesání. Za mnou však slyším, že mne někdo chce předjed. Blázen se řítí do hromady šutrů a padá. Má trochu podřená kolena, ale pro jistotu se ho ptám, jestli je vše ok. Kladná odpověď mne uklidňuje. Sjezd pokračuje na poli, prověřuji své přední vidlice, ještě, že je mám. Prudké zatáčky v hlubokém štěrku respektuji bržděním. Blížíme se do Prunéřova. Vidím asfaltku, kde na křižovatce vjíždím předním kolem do štěrku. A jééé padám na rameno a brzdím to rukama. Zadní chumel cyklistů se mi naštěstí vyhýbá. Zvedám se a kontroluji jestli mi nic není, jen pár oděrků a jsem ok. Na kole kromě spadlého řetězu také vše ok. Nasazuji řetěz a jedu dál (zde jsem ztratil asi 1 minutu). V depu mne podporuje opět Lasky a burcuje mne: „ Makej běhat umíš“. Já jsem však měl co dělat abych se rozeběhl. Trvalo mi jedno kolo běhu abych se vůbec dostal do tempa. Pořád jsem měl v nohách zafixovaný pohyb jízdy na kole. Běh byl naštěstí skoro celý po rovině až na 100 metrový stoupáček. Běželo se krásně a užíval jsem si to. Fanoušci fandili. Od organizátorů bylo moudré dát běh kolem kempu. Po třetím kole cíl. Docela jsem doběhl v pohodě, žádná křeč, žádný výpadek a náhlé klesnutí k zemi. Později zjišťuji, že jsem vyhrál skoro nad všemi, které jsem chtěl porazit, až na Karla. Do příštích závodů to napravím „ zničit krtka“.!! ;-)
Můj výsledný čas 1:49:29h obsadil jsem v celkovém pořadí 70té místo.
Byl to krásný závod s příjemnou atmosférou a ještě jsem vyhrál v tombole krásný svetr.
Organizátorům celého závodu patří moje velké díky!!
Pár fotek ze závodu naleznete zde. Zbytek dodám později ve fotoreportáži.Výsledky jsou zde.