Valašský hrb 2015

0

Přes 600 závodníků si užilo minulou sobotu závod dělaný srdcem, s radostí a nasazením….k tomu v úžasné přírodě.

Z loňského ročníku jsem byla totálně nadšená a těšila se na další. Pak jsem dostala nabídku zúčastnit se výzvy a trošku se posunout. Kdo mě zná tak ví, že Hanka, když mákne a zabere, tak má i výsledky. Ale je netrpělivá a jak to nejde hned, tak pak raději run pošle k ledu a vítězí rum na ledu. Ale Hrby mne lákaly a věděla jsem, že na trasu 30 km musím pořádně natrénovat.

Letošní zima byla mírná, naběhala jsem toho poměrně dost a delší lednový výběh s kamarádkama okolo Príglu mi dal naději, že by to mohlo jít. Bohužel přišel, nečekán a nezván, zánět patní kosti a vše bylo jinak…. 

Tři měsíce nic nedělání a pravidelných dávek Bacardi na ledu se na mě hodně podepsaly a když už noha byla vyléčená a já vyběhla, tak jsem se spíše sunula, než běžela. Nabídku zúčastnit se Hrbů pouze coby dobrovolník jsem s poděkováním odmítla, neb já prostě na startu budu. I když na „pouhých“ deset km.

…. a už tady stojím. Potkávám kamarády – borce na padesátku, Richarda a Anryho. Jsou evidentně dobře připraveni, neb jsou naprosto v klidu. A už startují…padesátka, třicítka, dvacítka….všem kamarádkám zamávám, dobrovolníci už trénují mexické vlny, vše je jak má být a my stojíme na startu. 

Do tohoto závodu jsem navezla kamarádku Evičku, která nám vloni tak krásně fandila a snila o tom, že si ho letos také dá. Tak jsem jí poslala po písmenkách trošku své drzosti a už tady stojí se svým přítelem a jdou na to. Chápu, že když tohle bude číst někdo z tratě na 50 či 30, tak mu proběhne hlavou, o čem ta Zrzka píše, deset uběhne i malé dítě. Ale my nejsme malé děti, ale jsem holky, co máme své přednosti a zadnosti, a věřte, že nás občas do těch kopců trošku tíží. Jasný, naše blbost, že je máme. To není výmluva, pouze malé vysvětlení.

Běžíme s Ivou, kamarádkou z Doudleb, zvyklou na kopečky a natrénovanou. Žene mě a snaží se mě přesvědčit, že tohle je vlastně „moje“ tempo. Není, ale jsem zvyklá neodporovat a nechci jí kazit výsledek. Je to přece závod. Občerstvovačka a skvělá Květa, volající zdálky naše jména. Hmm, na výběr je čokoláda, melouny, pivo, na co si vzpomenete. Dávám vodu a frčíme dál.

A je tu otočka. Letošní trasa mi přijde více kopcovitá, ale zase suchá, žádné bláto jako vloni. Běží se mi dobře. Cestou zpět je krpál, musím zastavit. Běžec za mnou mne objal a říká: Pán Bůh s tebou. Jen šeptnu: Zlé a kopce pryč. On už maže dál a mně je hned lépe. Když běží rychlí borci, jdeme stranou a oni nám zatleskají, kolikrát jsme slyšely věty typu: Hezkýýý, holky, vydržte. A to se mi na tomto závodě líbí, že se borec nevytahuje nad slabším a povzbudí. My jim za to tleskáme. Prostě pohoda na trati.

A už slyšíme moderátora, poslední kopeček a teď už je to jen dolůůůůů. Úsměv pro fotografa Lukáše (díky za krásné fotky) a jsme s Ivou v cíli. Objetí, rychle se napít a z běžkyně Hanky je dobrovolník, který gratuluje závodníkům a obírá je o čipy. Musím říci, že i tohle mne moc bavilo, neb na moji větu: Blahopřeji a vezmu ti čip, jo? Odpovídali: Jasně, dělej si se mnou, co chceš.
V cíli byli všichni šťastní…blesklo mi hlavou, že jsem vlastně v běžeckém ráji…všichni jsou tak trošku mimo a neskutečně šťastní. I když pár smutnících tam bylo. Byli to závodníci, kterým zdravotní důvody nedovolily dokončit padesátku, a kteří museli skončit na třicátém kilometru. Měli slzy v očích. Bylo mi jich moc líto a moje konejšivé věty, že jsou borci, co mají v nohách třicet a v krásném čase, bohužel nepomáhaly. Těm všem ze srdce přeji, ať už je to nikdy nepotká.

Moc blahopřeji všem vítězům a klobouk dolů před Alešem Palkem, který se stal už potřetí vítězem na nejdelší trati 50 km. 

Tak zase za rok 🙂

…a možná vlastně už dřív, protože Jesenický půlmaraton se nenápadně, ale jistě blíží!!!

Autor fotek: Lukáš Podolák

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno