Na tenhle závod jsem si brousil zuby už nějaký ten pátek. Loni jsem si ale týden před startem udělal výron kotníku a musel to odpískat. Plány jsem tak přesunul na rok 2025 –a letos to konečně vyšlo!
V pátek 9. května přijíždím do Čavisova. Závod startuje ve 20:00, mám ještě víc než dvě hodiny. Jdu se akreditovat a vyzvedávám si startovní balíček. Letos bude mít každý poprvé GPS tracker. Na tom by nebylo nic zvláštního, kromě váhy. Chtěl jsem běžet s minimem, ale ta krabička váží skoro tolik jako moje celá běžecká vesta. Je to první závod, kde tahám něco takového. No, beru to jako menší výzvu. Do startu zbývá pár minut. V hlavě si procházím trasu. Mám jasný cíl: překonat sám sebe. Chtěl bych jít čas kolem 11 až 12 hodin, ale tohle je moje první stovka od covidu. Podepsal se na mně zub času? Uvidíme!
Start
Vybíháme. Nechci přepálit začátek, vím, že úvodních 16 km je samé nahoru dolů. Nejsou to žádné stěny jako v Beskydech, ale pořád se to zvedá. Držím se plánu až k první odbočce (cca 500 m), když kouknu na hodinky a vidím tempo 3:40 – musím zvolnit. Ale v nohách mám dynamit, v hlavě positive vibes… znáte to. Pod první kopec běžím s holčinou, která nasadila svižné tempo. V půlce kopce přechází do speed hikingu, mně se ale kluše pořád dobře, tak se trhám. Vím, že na první občerstvovačku je to 16 km a asi 520 výškových. Plán je 1:40, ale běží se mi skvěle – dobíhám o 18 minut dřív. Neotáčím se, neřeším, kdo je za mnou. Banán, gely, voda a pokračuju dál – 10 km k další občerstvovačce. To je už hluboká noc.
První krize
Běží se krásně, znáte to – jen vy, světlo čelovky, dech a ubíhající krajina. Na 26. kilometr se dostávám opět rychleji, než je v plánu, nohy pořád fresh. Pak ale přichází asfaltový seběh, prudší výšlap a další dlouhý seběh do Žimrovic. A tady začíná moje velká krize. Chce se mi spát, nohy těžknou, lýtka tuhnou jak beton. Mám za sebou teprve necelých 30 km, co to má být?! Situace se nelepší ani dalších 8 km a předbíhají mě dva běžci. Následuje náročný úsek podél řeky Moravice, kolem obory Jelenice a dál na občerstvovačku a pak do Hradce. Asi hodinu po začátku krize chytám druhý dech. Závod vlastně teprve začíná. Podmínky jsou ideální – pro někoho možná chladno, ale mně to sedí. Nečekal jsem, že poběžím v dlouhých kalhotách, triku a rukavicích, ale je kolem nuly a nechci se klepat jak ratlík. Lavaredo mě už takhle jednou vytrestalo.
Dlouhá noc
Okruh směrem k zámku v Hradci nad Moravicí je nádherný. Trochu lituji každého, kdo tu běží poprvé – tma mu nedovolí vychutnat si krajinu. Blížím se k rovinatějšímu úseku. Trailová cestička se postupně mění v menší peklo – kameny, kořeny, spadané stromy. V jednom místě kufruji – přes cestu leží obrovský strom. Naštěstí se rychle dostávám zpět na trasu. Tady ale čeká někdo z pořadatelů a říká, že kastelán nestihl včas otevřít branku, takže musíme seskočit z asi metr a půl zídky a cestu si trochu zkrátit. No, seskočit… Stehna už jsou po cca 75 km trochu na kaši, takže seskokem bych to nenazval. Ale zvládnu to a pokračuji dál.
Závěrečný boj
Stoupám směrem na Jakubčovice, kopec u Kajloveckého rybníka zvládám překvapivě dobře a lehce si ho klušu. Poslední občerstvovačka je podle propozic na 79. km v obci Podvihov. Když mi zbývá asi 5 km, vidím v dálce čelovku. Že bych někoho dotahoval? Podle mých ultra-matematických propočtů přede mnou běží dva lidi. Takže motivace je jasná – začíná závod. Před Raduní se dotahuji na první ženu a běžíme spolu. Na občerstvovačku, která je nakonec až na 80,5. km, dorazíme téměř stejně. Jenže já začínám tuhnout. V dlouhém asfaltovém úseku mi budoucí vítězka začíná utíkat – vteřinu po vteřině. Bojuji, ale nohy bolí čím dál víc. Podepisují se nižší tréninkové dávky, než by si tenhle závod zasloužil. Kopce zvládám svižně, seběhy jsou ale očistec. Snažím se držet tempo – rozuměj, hodně easy tempo – a to se mi daří.
Je to tam
Zbývá pár posledních kopců a poslední kilometry. V čase 10:53 překonávám sám sebe – první stovka pod jedenáct hodin. Už teď bych mohl být spokojený, ale do cíle zbývá ještě pár bolestivých minut. Dobíhám v čase 11:01. Splněno. Sekla mě žena? Jo. Ale v tu chvíli mi to je úplně jedno. Možná že časem… Nakonec se dozvídám, že první muž skončil, takže v kategorii to je první místo. Dobrý!
Celá trasa tohohle pochodu/závodu je specifická tím, že vlastně není vůbec značená. Respektive značí ji turistické značky a na místech, kde nejsou, jsou na stromech a dalších místech takové jakoby odrazky. Vždy šly dobře vidět, takže za mě v pohodě. Říkám si ale, jestli to tak vnímal každý, hlavně ten, kdo tady byl poprvé. Občerstovačky byly skvěle vybavené a čím blíž jsem byl cíli, tím větší žranice na nich byla. Já měl sice připravené svoje gely, ale musím smeknout, saláty, polévky, pomazánky atd. Celá organizace, zázemí, a hlavně atmosféra tohohle závodu vás chytne za srdce. Když si k tomu přidáte krásnou a poměrně liduprázdnou krajinu lesů a bývalých mlýnů, máte chuť si říct: Tak tady se vrátím. Stojí to za to!
