StoneBrixiaMan Extreme Triathlon je takový dobrodružný „ironman“.
3,8 km plavání v Lago d’Iseo startuje ve 4:00 ráno. Lodí se jménem Katrina nás převezou na druhý břeh jezera. Několikrát se nevěřícně otáčím a přeji si, aby ta loď už zastavila, vždyť se tam budu plácat do večera. A lachtani jsou vypuštění.
Někteří bezcílně křižují dráhu druhým a vůbec nesledují paprsek na nebi, který tentokrát nepřivolává Batmana, ale nás. Nasadím své pohodové „trabant-tempo“ a plavu si. Nikoho nikde nevidím, ani pod sebou, tak se cítím jako hvězda. Mám při sobě jenom člun záchranářů. Sem a tam zkoušejí mé smysly a vypálí na mě paprsek světla, ale zmást se nenechám a plavu neohroženě dál. Po hodině a osmi minutách zjišťuji, že kromě řas se mnou plavali asi čtyři závodníci.
Když vybíháme z vody mezi ohnivou bránou, klasicky se rozbíhám. Ale ne-né, Foreste, ještě ne, chmátla po mně paní a říká „pomalu“, protože se mi motá hlava. Má štěstí, že hned neumím najít ta správná slova a říct jí, že nemám čas čekat jako v krámě na rohlíky.
Ze Sulzana se vydávám na kolo. Celá ta sranda má 175 km, převýšení 4 200 m a končí se v Ponte di Legno s ovacemi na náměstí. Značení je dokonalé, paleček nahoru. Celou trasu mě doprovází „stonepanáček“ nastříkaný na silnici a šipky snad na každé značce. Hned na začátku, když projíždím železničním přejezdem, si málem ušpiním kalhoty zevnitř, smekla se mi obě kola na mokrých kolejích a tančím tam jak baletka v Labutím jezeře. Fakt se těším, co bude dál. Do města Edolo to jede rychle. Normální lidé začínají chodit do pekárniček pro snídani a já mám taky chuť na croissant, kafe a východ slunce. „Naštěstí“ mi support zapomněl přibalit mobil a vůbec nebudu psát, že ještě zabloudil, tak se musím držet na trase aspoň já. Na semaforech, kterých je nespočet, se projeví mé slušné vychování (taky mi vyhovuje, že můžu vydechnout) a na červenou stojím. Chrti asi neznají barvy a jedou hlava nehlava dál. Tak mě předjela i druhá holka a začínám kašlat na pravidla. Rozjíždím to jako Van Art, ale průsmyk Aprica (1 176 m) a průsmyk Mortirolo (1 852 m) mi dají jasně najevo, kdo je tady pánem. Hezky sklopím uši, zařadím lehčí převod a to už mi nějaký chytrák říká „pianko“.
Ani se nenadám a mám u sebe auto s prudko-komunikativním Italem, hezounek to je, to jo, ale ptá se, jak se mám (tahám do kopce). No, jak asi, když ty si vezeš prdel v autě a já ji dřu na kole. usmívám se jako sluníčko a říkám „fantasticky“.
To už jsem pod Passo Gavia (2 621 m) a rychle to fakt nejede. Lupnu do sebe Redbull v naději, že reklamy nelžou a „letím“ na poslední kopec. Červená světla a já zase na slušňáka stojím a povídám si s nějakým zvědavcem. Na všechno mi odpovídá „ohhh shit“. Hezky mě povzbudí, že mám už jenom 12 km nahoru. Oh shit. Jsem jako had, klikatím se na klikaté silnici. Počasí vystřídá snad všechno a pak spása, myslím si – tunel. Chyba, smrad jako v pekle, stoupání se ještě více zvedlo a světlo na konci tunelu nikde. Začínám se modlit i k andělíčkům, které neznám, v očích slzy, na plicích smog. Kromě fukerky jsem si měla přibalit do baťůžku, který jsme posílali na vrchol i Ventolín (sprej na astma). Když dosáhnu vrcholu, ukápnou mi slzy. Gavio, na zdraví! Mé fotografické střevo se musí zastavit a udělat pár cool fotek, to už jsem zase u světel, je to neuvěřitelné, ale zase stojím. Péťa křičí, sereme na to jedeme! To víte, že jedeme – chci být chlapem a jezdit i na červenou.
A teď konečně běž, Foreste: 39 km/ 2 200 m, jenomže bych potřebovala jeho podpůrný systém na nohy. Ale hrdinsky běžím aspoň po náměstí. Když se ztratím z dohledu, v předklonu lapám po dechu. Jenomže mě z balkonu pozorují děti i s mamkou, pohledy se spojí, vidím otázku: „Jo, jo jsem v pořádku“, vyloudím svůj čarovný úsměv a běžím dál.
Úplně neplánovaně zpomaluji a vykecávám s fajn klukem. Samozřejmě moje tempo je tak závratné, že ho odpárám, stihnu si ulevit i vyvrtnout kotník. Fakt ho čekám, protože s Italem, kterého jsem docvakla, se vykecávat nedá. Stále telefonuje, chvíli jsem před ním, chvíli za ním, jsme spolu 25 km, to už je dost na seznámení a nic. Asi fakt závodí. Můj support musí se mnou běžet posledních 7 km, ale když vidí, kolik mám po cestě fanoušků, mám bodyguarda už od sjezdovky v Passo del Tonale. Panoramata jsou čarovná a já vím, že někde tam ve skalách je konec utrpení. Tělo mě začíná fackovat zevnitř a taky už vím, proč mi všichni říkali celý den „pianko“! Čisté šílenství, říkám si, ale je to spíš k posr…ní. Mám Krizi, a tak mě předbíhá spousta mnohopočetných skupinek „běžců“.
Někteří zpívají, smějí se. To by mě zajímalo, na čem frčí, chci TO taky. Poslední kilometry se mi nohy pletou pod nohy. Zadek je těžké zvedat na skály, podepírám balvany, aby náhodou na někoho nespadly. Statečně na tom adrenalinovém kuse ztratím hodinu (je to jako cesta na Rysy, či Teryho chatu). Je mi zase zle. Mám pocit, že pozvracím každého, kdo kolem mě prochází, nebo mě bude muset support odtáhnout.
Ten hoch má fakt kliku, z vyhrožovaného běhu je rychlochůze a já už slyším hudbu z cíle, tak mě nemusí ani poponášet. Už vidím to světlo na konci tunelu a oni vidí mě. Bože, to je řev, hudba, energie, potlesk, červený koberec. Jsem hvězda. Jsem v ráji nad jezerem v oblacích. Ani ten vichr mi nevadí. Pokořila jsem Passo Paradiso v 2 600 m. Hezounek (moderátor) se mě zase ptá, jak mi je. Mám chuť ho zabít, ale nemám sílu, jsem „dead“.
„Katarína, počkej“ a už mě vedou do chaty, jdu úplně odevzdaně a je mi fuk, co se mnou bude. A hošan italský mě zvonečkem uvedl, jako když přichází mistr lehké váhy do ringu, finisher Katarína from the Czech Republic! Všichni tleskali, pískali, gratulovali. Bylo to dlouhé. Teď mě drželo nekonečno v hrsti a já jsem jenom byla, šajnila a vychutnávala příval energie.
