Umění ovlivnit emoce – jeden z klíčů k úspěchu

Schopnost ovlivnit emoce je pro dosahování našich cílů klíčová. Jedním ze způsobů, jak emoce změnit je změna vlastní fyziologie.

Změna fyziologie

Pro zopakování připomínám, že cílem tohoto seriálu je naučit se určité metody, které zajistí, abychom měli tu emoci, motivaci, nebo náladu, která nám v tom, co právě chcete dosáhnout, nebude bránit, ale bude nám k tomu co nejvíce prospěšná. Důsledkem této souhry je nárůst výkonnosti, výkonu, efektivity.

Předchozí příspěvky byly věnovány rozvoji schopnosti vnímání a pociťování.Víte proč: bez dost dobré úrovně schopnosti vnímání svého vlastního organismu ani nepoznáme, jak se nám je daří ovlivňovat. A s tím ovlivňováním začínáme právě teď.

V zásadě existují pouze dvě skupiny metod ovlivňování svých emocí (o metodách donucovacích, které organismus znásilňují, nebudu psát). Pamatujete, když jsem hned v úvodním článku psal, že “Své emoce můžeme měnit jenom v tom rozsahu, v jakém jsme schopni měnit vlastní fyziologii, nebo v tom rozsahu, s jakým jsme schopni měnit význam svých pocitů”? Tak to je ono. Jedna skupina je změna fyziologie, a ta druhá je změna významu.

Změna fyziologie je podstatně snazší a jednodušší, takže dnes začneme s ní.

Základní idea

Idea, konceptuální model toho, jak fungujeme, která je za metodou ovlivňování emocí prostřednictvím změny fyziologie, je snadno pochopitelná: pokud změníme svoji fyziologii, tak prostě nemůžeme pociťovat to, co jsme pociťovali před onou změnou. To znamená, že pokud se nám podaří zjistit, jaký náš fyziologický stav vede k pociťování té žádoucí emoce, máme vyhráno. Prostě se do tohoto fyziologického stavu uvedeme, a je to.

Abych to nějak ilustroval, uvedu příklad. Nejspíš je vám známo, že podle jednoho konceptu existují dva módy našeho myšlení; myšlení rychlé a pomalé (viz kniha Daniel Kahneman,  Myšlení rychlé a pomalé).  

To pomalé, to je vědomé, usilovné, analytické a racionální, to rychlé je spontánní, nenásilné, kreativní. Každé z nich má své výhody a nevýhody. Proto je dobré, nabývat toho módu myšlení, které je optimální vzhledem k řešenému úkolu. Jedním z primitivních a, jak kontrolované experimenty potvrzují, velmi účinných způsobů, jak se do daného módu myšlení dostat je změna fyziologie: vzít si na minutu až dvě určitým způsobem tužku do pusy. Onen způsob držení (fyzický stav) velmi dobře predikuje, jak budeme myslet: rychle, nebo pomalu.

Samozřejmě, že to jde i bez tužky. Stačí v podstatě jenom správně zkroutit obličej (volně se usmívat, nebo jej soustředěním svraštit)  a naskočí stav organismu, který potřebujeme.

Samozřejmě, že výše uvedené výsledky s tuškou mají statistickou povahu: na někoho zrovna tohle vzhledem ke sledovanému výsledku působí málo, na jiného hodně. Je na každém z nás, abychom přišli na to, k čemu přesně vede který fyziologický stav. Chce to umět dobře pociťovat a hodně a hodně experimentování. Právě tím se teď budeme zabývat.

Obecně to funguje takto. Náš mozek svými smysly neustále skenuje své okolí, predikuje, co bude, a na to připravuje, a to až na molekulární úrovni, náš organismus. Znáte to z běhu. Pokud mozek vnímá, že běžíme po tvrdém povrchu, náš došlap je automaticky jiným, než na povrchu měkkém. Pro mozek je naše tělo vnějším prostředím. Vnímá i signály, které přicházejí přímo z něho. Pokud se tedy například celí sevřeme, a je jedno, zda uvědoměle, nebo ne, tak organismus tu změnu vnímá a nějak jí vyhodnotí. Nejspíš jako “aha, máme tady nebezpečí!” A zaplaví naše tělo adrenalinem a cortisolem, vypne naše myšlení, zažívání a imunitní systém, a veškerou energii vrhne do svalů v přípravě na úprk, nebo boj.

Pojďme si zkusit ještě něco. Ukážeme si, jak důvěrně jsou propojeny emoce a fyziologie. Nejdříve si přečtěte návod, a pak to zkuste.

Návod: Vzpomeňte si na nějaký okamžik, kdy jste se cítili naprosto skvěle a výrazně nabuzeně. Postavte se tak, jak jste tehdy stáli. Dýchejte tak, jak jste tehdy dýchali. Usmívejte se tak, jak jste se tehdy usmívali. Zkrátka se snažte napodobit svůj současný fyziologický stav tomu, který jste měli tehdy. A když budete mít pocit, že ten stav je už docela silný a cítíte se opravdu skvěle a vítězně, nedělejte nic víc, než že vzpažíte paže vítězně nohoru, ještě více se usmějete, a řeknete ponurým zdeptaným hlasem “Jsem v depresi. Cítím se úplně mizerně”.

Tak co, jak to dopadlo?

Vsadím se, že divně. To vaše prohlášení “Jsem v depresi. Cítím se úplně mizerně” bylo asi dost falešné, neodpovídalo vašemu stavu. Spíše by se chtělo zařvat něco jako “Cítím se fajn! Je to báječné!”, že? To proto (pokud se vám dost dobře povedlo změnit fyziologii), že jste se báječně cítili.

No, myslím, že to jako demonstrace stačí. Mozek vyhodnotil situaci, na ni pak připravil váš organismus, a vy jste pak dělali něco jiného, takže to dopadlo bídně.

Jak vidíte, metody jsou to  jednoduché, a v mnohých případech (konkrétní kontext + člověk v něm) účinné a postačující. Tyto metody považuji při ovlivňování emocí za jakousi první intervenci, či pomoc. Nasazuji je prakticky při každém úkolu, na kterém mi nenulově záleží. A teprve, když se ukáže, že změna fyziologie nefunguje tak, jak bych si přál, tak teprve tehdy k tomu přibírám i změnu významu.

Naše způsoby změn fyziologie

Pro naše potřeby, tedy pro ovlivňování emocí, uvádím tři kategorie:

• Strava
• Dýchání
• Tělo a mysl

To, že mohu stav svého organismu evidentně a jednoduše ovlivňovat elektromagnetickým a gravitačním polem, teplotou, prášky, alkoholem a dalšími externími způsoby (třeba sekerou), ani tak nejde. Spíše jde o to, zda je takhle ovlivňovat chceme. Osobně doporučuji tyto externí pomůcky používat jako blanické rytíře: až bude nejhůř. To znamená, že asi tak dvacet až třicet vteřin před svojí smrtí.

Nejspíše jste si všimli, že jsem také vynechal prostředí. Prostředí, ve kterém se pohybujeme, přece ovlivňuje naše emoce ne? Vynechal jsem to úmyslně. Na změnu emocí nepotřebujeme prostředí, ba naopak se budeme snažit, abychom uměli nabývat žádoucích emocí bez ohledu na kontext, ve kterém se vyskytují.

To znamená, že když budeme veřejně vystupovat před tisícihlavým davem, nejdříve se rozhodneme, zda tam chceme cítit trému, nebo sebejistotu, a pak to prostě zařídíme. Nebudeme dělat to, že když chceme cítit trému, tak k ní potřebujeme to správné prostředí tisícihlavého davu, ani to, že k sebejistotě potřebujeme povzbudivě halekající terapeutku, maminku, nebo babičku.

Z oněch třech odrážek se o té první, tedy o stravě, zmíním jenom zcela okrajově, je to totiž oblast sama o sobě, ty druhé dvě probereme pořádně.

Strava

Na prvním místě uvádím stravu (Food First!). To, co strávíme ovlivňuje náš organismus na všech fyziologických úrovních: od úrovně vnějšího vzhledu až do úrovně molekul. Nás z toho zde zajímá jenom to, co jsme schopni pociťovat.

Po použití stravy některé změny pociťujeme prakticky okamžitě, jiné až po létech. A nejsou to jenom následky podobné těm z anglické dětské říkanky Beans Beans Beans (Fazole, fazole, fazole, hudební ovoce. Čím více je jíš, tím více troubíš). Následky mohou být i smrtelné.

I když nám tady jde o ovlivňování emocí tady a teď, přeci jenom připomenutí: ne všechno co nám pomůže tady a teď způsobí, že i po nějaké delší době se budeme cítit fajn.

Ne, nemluvím o dopingu, jako o chutných a dostupných potravinách, které nám poškozují zdraví. Zdá se, že jsou to úplně všechny průmyslově vyráběné (syntetické) potraviny. Obzvláště vynalézavé bylo v tomto ohledu dvacáté století. Kromě bojových plynů, jako je sarin, yperit a tabun, byly vynalezeny nové potraviny. Například v roce 1911 byly uvedeny na trh chutné a levné hydrogenované tuky. Jsou vyráběné – ach, jak je to milé – z rostlinných olejů v hygienicky čistých, chromem se blyštících továrnách. Kvůli své nade vši pochybnost vysoké škodlivosti se začínají zakazovat až od počátku jednadvacátého století.

Mnohé nasvědčuje tomu, že třetina populace jí skoro výhradně to, co jim chutná (krátkodobý benefit), ne to, co je dlouhodobě prospěšné. Každopádně bychom se měli naučit skloubit krátkodobé i dlouhodobé účinky.

Je dobré si také uvědomit, že ani potrava, která roste, běhá, plave a létá, nemusí být našemu zdraví prospěšná. Některé hojně používané potraviny jsou dokonce škodlivé. Protože jsou však hojné, je evidentně ekonomicky a politicky lepší je jako potravu pěstovat nebo chovat, a pak léčit jejich neblahé zdravotní dopady, než se jich jen tak zbavit.

Kdyby se dnes jako nová strava zavádělo pěstování brambor, asi by to neprošlo.
— Dr. Sachin Patel

Současná situace je, abych tak řekl, poněkud značně nepřehledná. Obávám se, že v dnešní době na této zatím jediné námi obývané planetě mohu doporučit jen jedno: nespoléhejte se na obecné rady expertů týkající se lidské populace, expertem na sebe a svůj jídelníček se staňte. V tomhle ohledu buďte lepším expertem, než je váš obvodní lékař. Jak to udělat? Začněte s nějakým ne úplně snadným kurzem výživy.

Pár dalších tipů:

• Při výběru jídla nezačínejte s chutí. Podle zdravotních a kondičních dopadů potravin si zvolte, které jídlo vám bude chutnat, a které ne. Pak to (chutnání) zařiďte. Zde se naučíme jak. Tak budete jíst opravdu zdravě a chutně.
• Z žádného jídla si nedělejte předmět svého odporu. Nemůžete dopředu s jistotou vědět, že to není právě to jídlo, které vám v nouzi zachrání život.

Dýchání

Ne náhodou stavím dýchání hned na druhé místo. Je superdůležité. Mechanismus dýchání, jeho hloubka a frekvence ovlivňuje náš organismus prakticky okamžitě a má na něj i dlouhodobé účinky.

O důležitosti dechu Vám jako běžcům samozřejmě nemusím vykládat. Přesto se vás zeptám, zda víte o tom, že pokud při běhu dýcháte tak, že celkový počet kroků, během nichž děláte nádech a výdech, je sudý, pak se to z dlouhodobého pohledu negativně projevuje na stranové symetrii vašeho těla a tudíž i běhu? Což znamená, že při intenzivních nebo déle trvajících výkonech, si budete hlasitě koledovat o jednostranné přetížení a úraz? Je to proto, že naše tělo je při výdechu a nádechu jiné. Konkrétně při nádechu je náš stabilizační systém páteře (core) poněkud stabilnější, než při výdechu, což znamená poněkud jinou biomechaniky došlapu, opory i odrazu. Z tohoto pohledu je tedy důležité, aby nám nádech a výdech vycházel pokaždé na jinou nohu. Uvedená poznámka o různé stabilitě se vztahuje i na jiné sporty: není úplně jedno, kdy se při provádění pohybu nadechneme, a kdy vydechneme.

Vzhledem k důležitosti dechu ve všem, co děláme, se dechem hodně podrobně zabývají nejen tradiční nauky, jako je Jóga, Qigonq, Taiji, ale i moderní medicína, fyziologie, terapie, a to i ty tělovýchovné a sportovní.

My jsme se zatím věnovali jenom dýchání zdravého organismu v klidu. Je to dýchání, při kterém se při nádechu samovolně smršťuje jenom jediný sval, bránice, a při kterém se výdech děje zcela bez jakýchkoliv svalů, a to jenom díky elastické energii, která byla při nádechu mechanickou prací uložena do plicní tkáně a měkkých orgánů dutiny břišní. Zkrátka a dobře, je to to nejúspornější dýchání vůbec: pracuje jenom sval bránice, a to jenom a pouze při nádechu. Tomuto způsobu se říká (čistě) brániční dýchání.

Jsou i jiné způsoby dýchání. Na všech z nich se podílejí i další svaly, a nějakým způsobem ten čistě brániční způsob dýchání ovlivňují a regulují. Proto se jim říká regulované způsoby dýchání.

Těchto regulovaných způsobů dýchání není zrovna málo, a každý z nich má poněkud jiný fyziologický účinek, který můžeme dost dobře pociťovat. Takže je o čem se bavit i v článcích věnovaných ovlivňování emocí.

Vysvětlím vám, jak pouhou a velmi jednoduchou změnou mechanismu dýchání (tj. beze změny frekvence a hloubky dechu), můžeme svůj organismus více uklidnit, nebo nabudit. Pod tím rozumím to, že (pokud je váš dýchací aparát zdravý, a pokud se to během pár dnů naučíte), budete schopni během minuty snížit svoji srdeční frekvenci a svůj krevní tlak pod klidové hodnoty, a také budete schopni je naopak zvýšit. Jen tak, v klidu, v sedě.

To se pro práci se svými organismem a emocemi extrémně hodí. Ukáži vám, kde a jak jsem to v posledních deseti letech používal já. Možná, že vás při čtení těchto případů napadne, k čemu by se to mohlo hodit i vám.

Při horolezení se mi stávalo, že jsem tu a tam dostal strach. To mi znemožnilo nejen pokračovat vzhůru, ale někdy i dokonce i slézt dolů. Jednou z indicií, že strach mám bylo, že jsem mizerně dýchal. Když jsem obnovil dýchání, byl ten strach již jiný. A když jsem svému tělu nasadil dýchání uklidňující, strach se v mnohých případech během minutky či dvou zcela rozpustil.

Při horolezení lezec občas narazí na obtížnější místo. Občas se mi stávalo, že se mi do toho moc nechtělo. Byl jsem líný, postrádal jsem energii, drajv, zkrátka něco ve mě, co tam mělo být, nebylo. Dal jsem si necelou minutku dýchání nabuzující a ejhle, už to tam bylo.

Jezdím na horské jednokolce. Někdy při sjezdech narážím na techničtější pasáže, a je vhodné svoji občas roztěkanou mysl (“ježíš, to je dnes krásně!”, nebo “šmarjá, to je dnes hnusně!”) uklidnit a koncentrovat. Dělám to, s velkým úspěchem, minutovým organismus uklidňujícím dýcháním.

Jindy se mi naopak stává, že se mi do toho sjezdu jaksi nechce. Ne, že bych měl strach, nebo že bych byl roztěkaný, ale spíše jako bych cítil určité obavy z rozbití huby. Zatím jsem to vždycky rozdýchal: tím nabuzujícím dýcháním.

Posilování neberu jako kardio trénink. Na to mám jiné prostředky. Při posilování mi tedy nejde o to, abych rozpumpoval srdce na max. Naopak. Jde mi o to, abych postupem času podával ten samý výkon se stále klesající tepovou frekvenci. Pro uklidňování srdce a snižování tepové frekvence mezi sériemi mi velmi dobře slouží dýchání uklidňující.

Podobné je tomu při běhání: při té samé tepové frekvenci dosahovat vyššího tempa. Uklidňující dýchání je pro tento účel velmi vhodné.

Někdy si chci jen tak zaběhat ve Flow. Znáte to (nebo jste o tom četli): prožitek, ve kterém vnímáte, že “to” vlastně běží docela samo zatímco vy na ten běh v podstatě jen tak v klidu koukáte. Dosahuji tohoto stavu docela predikovatelně, a to tak, že zhruba pět až deset minut svůj organismus uklidňuji dýcháním, pak se rozběhnu a dohlížím na to, abych v tom uklidňujícím dýchání pokračoval. Netrvá dlouho, a jsem tam. Ve Flow.

Někdy se mi stává, že svému okolí potřebuji důrazněji sdělit, že takhle tedy ne. Jsem poněkud starším spoluobčanem a podle statistik už mám testosteronu málo. Asi ano; i můj osobní dojem je takový, že se už nenaštvu tak snadno a tak dobře, jako jsem to uměl ve třiceti. Co dělat? No jasně, nabuzující dýchání mi tu potřebnou šťávu dodá.

Někdy to však přeženu a začínám mít dojem, že už jsem naštvaný příliš (že by to mohlo poškodit vztahy s druhými lidmi, nebo moje zdraví). Takže co? Ano, nasazuji, a to zase s úspěchem, uklidňující dýchání.

Sečteno a podtrženo, různé způsoby dýchání určené pro nabuzení a uklidnění organismu mi umožňuji lehce a účinně regulovat náladu a emoce tak, jak si to zrovna přeji.

Opakuji, že to není žádná věda. Znamená to jenom a) vědět, co chci b) povšimnout si, v jakém stavu jsem a c) usoudit, nakolik mi to pomáhá, a pokud ne, nebo dokonce brání, pak d) změnit svůj stan na žádoucí.

Myslím, že toho bylo pro dnešek dost. V příštím článku se budeme zabývat dýcháním, které má kapacitu organismus uklidnit. V přespříštím tím opačným.

Nenech si ujít jedinečný Kurz Taijiquan pro atlety

Právě teď máš možnost získat  prvních pět lekcí Taijiquan zcela zdarma!!!

Začínáme 13.9.2017 v 17:30 hod. na cvičišti Mrázovka, Praha 5.

Více o kurzu a akční nabídce: Kurz Taijiquan pro atlety