Dokáže nás běhání ochránit před syndromem vyhoření?
Před nedávnem jsem se sešla s kamarádkami na víno. Probraly jsme děti, manžely a samozřejmě i práci. Jedna přítelkyně zahltila společnost neustálým vychvalováním své skvělé nové práce, ve které uplatní své vize a všechno změn, překypovala energií. Druhá jen tu a tam utrousila zahořklou poznámku typu“na každého dojde“ a „však oni ti setnou hřebínek“. A třetí vše s nadhledem sledovala a komentovala s upřímnou radostí, že je na světě krásně. Poslední z nás konstatovala, že chodí běhat, aby se z toho všeho nezbláznila.
Uvědomila jsem si, jak mi naše setkání kouzlem nechtěného předvedlo různé fáze syndromu vyhoření. Na první pohled se zdá, že nejlepší strategii zvolila běhající kamarádka. Aktivní přístup, při kterém protáhne tělo a jak říká, i „vyčistí hlavu“.
Je ale opravdu ochráněná před tím, aby ji práce nepřerostla přes hlavu? Jací jsou lidé, kteří jsou nejvíce ohroženi? Dříve se mělo za to, že syndrom vyhoření se týká především lidí, kteří pracují v tzv. sociálních či pomáhajících profesí. Tzn. v oborech jako je školství, zdravotnictví nebo sociální práce. Jenže z praxe víme, že se problém týká stále větší a stále rozmanitější skupiny lidí. Týká se manažerů, lékařů, právníků, sportovců, trenérů nebo třeba maminek, které pečují o postižené dítě. Bohužel, ohroženi jsou prakticky všichni, kteří jsou vystaveni dlouhodobě stresu. Každý z nás může být vystaven chronickému stresu a dlouhodobé nadměrné zátěži, která je větší než jeho osobní míra. A se kterou si již není schopen sám poradit.
Mluvíme tu o stresu. Slovo stres běžně používáme a v hovorové řeči ho spojujeme s tlakem. Je ale dobré si připomenout, že ne každý tlak, který zažíváme, je stresem. Vysoká výkonnost a tlak k sobě neodmyslitelně patří. Tlak může výkonnost podpořit nebo oslabit. Negativní a často oslabující reakcí na tlak je stres. Stres nemusí být vždy důsledek zásadních událostí, ale např. i každodenní dřiny či monotónní práce.
Nejčastější příčinou stresu je prostředí. Pracujeme v hlučném prostředí, pod neustálým časovým tlakem, situace v práci je pro nás velmi nejistá. Není ale výjimkou, že si tlak vyvoláváme sami a to zkresleným vnímáním reality, vytváříme si ho ve vlastní hlavě (např. klademe na sebe nároky a očekávání, které nikdo od nás nečeká).
Mohli bychom si říci, že tak to prostě je, žijeme v náročné době, kdy tlak na nás doléhá z mnoha stan. Záleží ale na tom, jak situaci zhodnotíme a jaké máme schopnosti situaci zvládnout, jaká je naše psychická odolnost. Způsob, jak na tlak obvykle reagujeme, je výsledkem interakce řady vrozených i získaných vzorců a predispozic, jež si do života přinášíme. Záleží na našem přesvědčení a postojích, jestli vnímáme zdroje tlaku jako něco, co zvyšuje naši výkonnost, nebo jako něco, co nás oslabuje.
Tyto přesvědčení a postoje vycházejí z toho, co nám říkali naši rodiče a podle nich si vytváříme pro svůj život jakási pravidla. Tyto mechanismy fungují bez našeho vědomí a jsou v nás hluboce zakořeněné.
Pokud by při zvládání tlaku byly ve hře pouze tyto vnitřní příčiny, bylo by logické, že syndrom vyhoření tady byl vždy. Bohužel tu máme ještě vnější faktory, především faktory, které souvisí se zvyšováním pracovní zátěže. Podle statistických údajů pracujeme sice průměrně méně hodin, pracovní doba se zkracuje, ale ukazuje se, že např. v Německu každý 10. zaměstnanec tráví více než 60 hodin týdně. Když připočítáme čas na dopravu, stravu a odpočinek, spočítáme si, že volný čas je za těchto okolností prakticky exotickým pojmem.
Lidé mají více pracovních povinností, jež vedou ke zhušťování pracovní náplně. Navíc jsou kladené vysoké nároky na kvalitu služeb a flexibilitu. Stále více lidí si stěžuje na vysoké pracovní tempo a příliš těsně stanovené termíny. Co dříve muselo být rychle, dnes musí být okamžitě. Velký spěch není škodlivý pouze pro nás, pro naše zdraví, ale dělá nás méně citlivými k utrpení ostatních a snižuje ochotu pomoci druhému. V roce 1973 na universitě v Princetonu provedli proslulý „samaritánský experiment“. Posílali studenty teologie na přednášku přes dvůr, kde „náhodou“ ležel na zemi člověk. Ukázalo se, že rozhodujícím faktorem, jestli druhému pomůžeme nebo ne bylo, byl čas. Čím více studenti spěchali, tím méně byli ochotní pomoci.
Od práce nás nezdržuje jen samotný objem práce, ale i neustálé vyrušování. V jedné IT firmě dělali výzkum, kolik uplyne času, než vás vyruší telefon, signál z mailové schránky, kolega, který vejde do kanceláře. Výsledek: 11 minut! Co bylo ještě závažnější, byl poznatek, že si zaměstnanci natolik zvykli na neustálé vyrušování, že vyžadovali odvádění pozornosti sami – došli si pro kávu, rovnali hromadu papírů, zalévali květiny, vyprávěli kolegům historky. Není potom divu, že si tento návyk odnášíme sebou i na víkendy, kdy nás nedostatek událostí nudí a sami propadáme horečnatému neklidu.
Kromě toho, nebývá výjimkou, že se očekává, že zaměstnanec bude prakticky vždy dostupný a bude okamžitě reagovat na šéfovy požadavky. Ale ruku na srdce, nejsou situace, kdy si libujeme v pocitu, jak jsme pro firmu či šéfa důležití?
Jak vlastně vypadá člověk, který trpí syndromem vyhoření?
Za prvé je zcela vyčerpán. Člověk se cítí emočně i fyzicky vysílený. Druhým příznakem je odcizení. Člověk má ke své práci a ke svému okolí téměř lhostejný postoj. A následuje celkový pokles výkonnosti. Člověk ztrácí důvěru ve své schopnosti, pracuje pomaleji a stojí ho to více energie. Potřebuje stále delší a delší dobu k regeneraci.
Vyhoření není otázkou okamžiku, ale vyvíjí se v čase, jde o dlouhodobý proces. Téměř všechny modely vychází z typického příkladu jedince, který zpočátku pracuje s nadprůměrným nasazením. Kdo pro něco nehořel, nemůže vyhasnout. Přistupuje k práci s nadšením, velkými ideály, vkládá do práce množství energie, hýří optimismem. Stává se, že se extrémně ztotožní se svojí prací a klienty. Po fázi idealistického nadšení přichází fáze stagnace. Člověk se už dostatečně seznámil s realitou a začíná vnímat i limity práce, zažil i nějaká zklamání. Pracuje dobře, ale práce už není pro něho tak vzrušující. Věci, které pro něj dříve nebyly tak důležité, jako plat, kariérní vzrůst, se dostávají do popředí. Rodinný život dostává první trhliny. Celý život se podstatně omezil na práci.
Ve fázi frustrace zjišťuje, že jeho možnosti jsou skutečně omezené, začíná pochybovat o smyslu svého snažení. Uvědomuje si vlastní bezmocnost. Zpochybňuje význam i výsledky své práce. Přibývají problémy s byrokracií a nedostatkem uznání a vzrůstá jeho zklamání. Nakonec, jako obranná reakce proti frustraci nastupuje vnitřní rezignace, apatie, dělá jen to, co je nezbytně nutné.
Jak se tedy vypořádat se strašákem naší doby?
Jak na to? Pokud víme, jaké faktory hrají roli při vzniku syndromu vyhoření, můžeme jim lépe čelit. První krok spočívá v tom, že vnitřní i vnější překážky identifikujeme a začneme je vnímat. Všechny ty formy rozptylování naší pozornosti a žrouty času. Důležité je začít posilovat zdroje energie a pokusit se eliminovat zloděje energie. Prostě, udržet v rovnováze příjem a výdej.
Naučit se říkat NE! Ne všem nabídkám a příslibům, ale i vlastní touze takové lákadla následovat. Cesta ke štěstí spočívá spíše v tom, že se některých svých přání vzdáme, než v tom, že se je všechny budeme snažit naplňovat. Schopnost odolávat svodům našich (vlastních i přejatých) přání, schopnost zastavit se a vychutnávat štěstí okamžiku.
Nejlepší je využít pomoci zkušeného terapeuta nebo kouče. Cílem není všechno změnit, zavrhnout předchozí způsoby, ale rozšířit repertoár našeho chování a jednání. Získat odstup od situace, náhled na situaci, nacházet nová řešení a úhly pohledu. Kouč či terapeut vám pomůže identifikovat vaše psychické mechanismy, kterými reagujete na zátěž. Může vám pomoci s různými technikami vyjednávání, vedení, komunikace.
Obklopovat si lidmi, kteří stejně smýšlejí. Okruh našich přátel a známých nás ovlivňuje více, než si myslíme.
A tak, když se vrátíme k původní otázce, jestli nás běhání ochrání od syndromu vyhoření, je jasné, že na 100% určitě ne, protože mohou nastat situace, na které jsme krátcí. Ale může podstatně oddálit ten náš bod zlomu, prodloužit knot či přihodit polínko do ohně. Takže oheň třeba ani nevyhasne. Takže běhejte, choďte, relaxujte, cvičte. Ale nejen to. Také nebuďte stále „online“, ať nepřijdete o schopnost být alespoň občas duševně i duchovně „offline“.
