Spine Race 2018, Pavel Paloncý a nejbrutálnější 420km, 11km+ závod v Anglii

Pavla Paloncýho není potřeba našim čtenářům vůbec představovat, protože se jeho články na našem webu objevují celkem pravidelně. Extrémní sportovec, který dokáže třeba čtyři dny nespat a přitom urazit několik set kilometrů (jako bonus s velkým převýšením) je prostě přírodní úkaz a i díky těmto výkonům dostal na nejbrutálnějším závodě v Británii (440km s 10900+) s názvem Montane Spine Race přezdívku Czech Machine. Pětkrát se postavil na start a třikrát dokázal zvítězit a dvakrát být druhý. Tento rok to byla ale pravděpodobně jeho nejtěžší edice, kterou doposud absolvoval. Jaké to bylo, to už si přečtěte v našem rozhovoru…

Sledujte Pavla na jeho Facebooku a Instagramu.

Jak je Pavle možné na 440km závodě s převýšením téměř 11km naspat jenom devět hodin? (a to víme, že bys možná spal jenom třeba čtyři, kdyby se závod nemusel kvůli extrémnímu počasí zastavit).

Je to závod, kde jak se odstartuje, tak čas v principu pořád běží. Tedy vše co děláte vás stojí čas a tímto způsobem je potřeba poměřovat spánek a vlastně všechno. Spánek není za odměnu nebo kvůli komfortu, ale jako prostředek k tomu, abych se do cíle dostal rychleji. Tedy jdu spát, pokud jsem přesvědčen, že mě to v celkovém účtování zrychlí. Tedy je třeba mít především pevnou vůli a nekompromisně ořezávat činnosti, které vás nezrychlují.

Chceš tedy říct, že se to může naučit každý? Víme totiž, že jsi jednou cíleně zkoušel nespat téměř týden…

Tenhle tvrdý přístup má své opodstatnění v závodě, může mít v pár dalších situacích, když vám teče do bot a potřebujete něco stihnout. V reálném životě na sebe není třeba být tak přísný.

S jakým očekáváním jsi přicházel na start letošního ročníku Montane Spine Race 2018?

Na startovce byla velká jména, čekal jsem nabité pole, to se vyplnilo. Počasí může být každý rok rozdílné a letos přišla velká změna i během závodu. Už před závodem jsem se rozhodl, že příští rok na Spine Race nepojedu, měl jsem o to větší motivaci zanechat pořádnou stopu. Ideálně vyhrát, zlepšit rekord trasy a prostě aby to byl památný ročník.

“Byla to jízda od začátku do konce. Ke konci jsem byl v rauši natolik, že stačilo se na minutu zastavit a vše se začalo sypat. Jediná šance tak bylo běžet dál.”

Byl jsi spokojený s tréninkem, který jsi před závodem absolvoval?

Trénink probíhal dobře, s tím mohu být spokojený. Už několikátým rokem se připravuju pod vedením Pepy Andrleho z Andrle sport a tahle příprava mi sedí. Tentokrát ji sice narušil 24h Spartan Race na Islandu těsně před Vánocemi, ale poradili jsme si tím. A ani to vlastně není trénink specificky na Spine Race, ale spíš “odtrénuj co můžeš na sezónu než přijde Spine Race, protože ten mi rozhodí sandál”.

Hned po startu jsi po několika desítkách kilometrů závod komentoval slovy “za tohle někdo hodně zaplatí” (první muž Jim Mann). Nasadil skutečně tak moc rychlé tempo?

Nemyslel jsem, že by přímo Jim Mann měl zaplatit za své tempo, ale že pokud se tím někdo nechá strhnout, budou mu chybět síly. Tempo bylo skutečně rychlé – částečně díky podmínkám (sušší močály), ale z velké části se prostě běželo rychleji. A myslím, že za to nakonec zaplatil především Eoin Keith.

Jak bys popsal svými slovy první polovinu závodu?

Rychlá, svižná, kontaktní. Odstupy byly malé, pořád jsme o sobě věděli.

Od první třetiny závody už to vlastně bylo jen ty, proti Eoinu Keithovi a Jimmu Manovi které jsi musel honit. Strategie byla ale trochu jiná, tys spal v CP2, oni až v CP3…

Ano, to bylo podle očekávání. Čekal jsem, že tohle budou největší soupeři. To nebyl plán, ale reakce na situaci. Ke konci druhé etapy, před CP2 jsem cítil, že mi to moc neběží, že ztrácím. Taky chodidla jsem neměl v nejlepším stavu. Musel jsem tak zastavit na trochu déle a dát si je do kupy. Vyhodnotil jsem to tak, že bude lepší spát dřív, odpočinutý a s dobrými chodidly vyrazit do třetí etapy a v CP3 už nespat.

A vyplatilo se. Nejdřív odpadl první Jim Mann… a pak Eoin Keith který byl druhý. Co přesně se stalo? Víme že Jim byl zraněný a že Eoin zase nechtěl riskovat….

Jim Mann spadl na čtvrté etapě a natáhl si lehce kvadriceps. A už nebyl schopen pořádně běžet. Jak vše vyhodnotil Eoin, to mi není doteď úplně jasné. Pravděpodobně už toho měl dost a nesrovnal se s představou 40km šlapání stopy v hlubokém sněhu.

Eoin se vrátil ze sněžného pole zpátky CP4 protože řekl, že to bez sněžnic prostě nejde… tys byl ale jiného názoru…

No hlavně se vrátil pro sněžnice, pak se vydal za mnou a až pak se rozhodl skončil. Asi ho vyděsila ta představa, protože v kopcích Cheviots nás čekaly skutečně desítky km dupání v hlubokém sněhu.

Jak odlišná byla první a druhá polovina závodu? Víme, že v první celou dobu pršelo a druhou zase extrémně sněžilo.

Deště nebylo nijak moc, první čtyři části byly velice rychlé. Pak přišla dramatické a rychlá změna – ochladilo se, přišel vítr a husté sněžení. V podstatě po 4 částech závodu byl závod rozběhnutý na čas hluboko pod 90 hodin. Pak se vše změnilo a bylo z toho 108 hodin.

Jakou jsi chtěl zvolit taktiku, kdyby ani jeden nevzdal?

Na Eoina jsem si věřil. Viděl jsem, že jsem už rychlejší, tedy že pokud nebudu dělat hlouposti, tak ho dřív nebo později doženu. U Jima to bylo jiné – nikdy neběžel takhle dlouhý závod a měl velmi ambiciózní strategii a pohyboval se rychle, byla tak otázka jak dlouho se mu podaří udržet stejnou strategii a rychlost. Každopádně základ byl vyhnout se chybám a jít soustředěně.

Nikdo z nás nechápeme, za cos dostal tu 3h penalizaci. Víme jen, že jsi ztratil mapu a nešla ti GPSka… to s tím souviselo?

Mapu mám na A4 zafoliovaných listech, ztratil jsem ve větru jeden list, to už později nebyl problém. GPS byla psaná povinná jako ruční (“handheld”), právě kvůli výdrži a odolnosti. A ta moje jim přišla málo odolná, měli strach, že by mi mohla v mobilu (ten jsem měl jako zálohu) dojít baterka a ztratit se.

Tenhle komentář nás tedy hodně rozesmál. “A bit harsh, but the rules do state that Pavel has to have a Eugeni with him for at least 80% of the race, so it’s hard to quibble.” Tim Holl

Že Eugenio neumí navigovat ani anglicky je známí věc, jeho strategie je tak na někoho se pověsit. V minulých letech jsem to býval já a tak z toho vznikají takové vtípky. Letos přijela silná španělská výprava, tak byla otázka koho si vybere. Zase to padlo na mě.

Jak extrémní byla sekce z CP5 do Byrness (poslední bod pod horami)? Vypadalo to opravdu hrozivě…

Asi nejtěžší část závodu. Vítr, zima, zasněžené vřeviště někdy až po pás ve sněhu. A po můj pás, menší závodníci by na tom byli ještě hůř.

Kolik hodin ses tam mohl vyspat?

Nakonec opravdu dlouho – spal jsem skoro devět hodin. Úplně jsem odpadl a probuzení bylo kruté – někdo naklusal do místnosti a zahlásil “Tak. Je 4:38 ráno. V 6 můžeš vyběhnout.”

A ani poslední úsek nebyl žádný med. Byl horší než ten předtím?

Předtím ten kritický úsek měl asi 2 km, tady asi 30. Bylo to v kopcích, takže tam bylo ještě riziko špatného počasí a bylo zřejmé, že velká část se půjde po tmě. Nebyl horší, ale mnohem delší.

Jak sis užil finiš a vítězné pivo a hamburger?

Letos o dost více než minulé ročníky. Díky dlouhému spánku v Byrness na mě nepadla strašná únava hned, ale až později. Měl jsem tak víc času si vše užít, se všemi se pozdravit a podobně.

Co pro tebe bylo na tomhle závodě nejhorší? Nedostatek spánku, zima, vítr, sníh, nebo všechno najednou?

Bylo tam několik momentů, kdy mi nebylo dobře. Na konci druhé etapy jsem cítil, že mi to neběží a usilovně přemýšlel co s tím. V páté etapě když jsem ztratil mapu a pak se zhoršilo počasí, tak jsem si říkal, že tohle jsem si mohl ušetřit. A pak pochopitelně poslední etapa, kdy jsem dlouhé kilometry se bořil hluboko do sněhu, to bylo frustrující, ale bral jsem to tak, že dřív nebo později se přes to dostanu, jen to je velkej ojeb. Celkově je asi nejhorší ten boj se spánkem. Ten se nedá vyhrát, jen se to snažíte uhrát co nejdéle a co nejlépe. Když je zima, tak se člověk obleče nebo přidá, aby se zahřál – proti zimě i větru mám dobré oblečení. Ale u spánku se musíte povzbuzovat, motivovat a především soustředit. V pozdějších fázích jsem úplně cítil jak jsem v rauši, jak to adrenalin drží. Dokud jsem běžel, OK. Ale na minutku jsem se zastavil – vyčůrat se nebo něco vyndat z batohu. Okamžitě se všechno začalo sypat – jediná šance je se zase rychle rozběhnout.

Měl jsi sebou i spoustu elektronických hraček. Co všechno jsi měl?

Letos jsem toho měl hodně. Mobilní telefon – občas jsem něco cvakl, chodili mi na to zprávy a záloha pro navigaci. S Garmin Fenix3 běhám pořád, měl jsem v něm nahrané trasy a kdybych trasu tolik už neznal, hodně by pomohl. Krom toho jsem měl i dvě “hračky”, které mi v závodě nepomáhaly a sloužily k výzkumu během závodu. Jednak to byly senzory pohybu ViMove na holeních – měří dopadovou sílu, vyvážení, vetikální oscilaci a podobně. Spolupracuju se Shanem Benziem – pohybovým specialistou z Running Reborn, který se zabývá ekonomikou běhu. V kombinaci s daty z Garminu z toho mohou být moc zajímavé výsledky. A také jsem se účastnil výzkumu o vlivu spánkové deprivace na výkon, takže jsem měl na druhém zápěstí speciální “hodinky” a v depu odpověděl na pár otázek. U obou výzkumů jsem moc zvědavý co z toho vyleze.

Kdo ti na trati pomáhal? Četl sis třeba někdy vzkazy na FB?

Domluvená podpora jednotlivce (kamarád/partner na trati) na trati byla zakázaná. Místní ale díky skvělému GPS trackingu závodem žijí, často čekali na závodníky a povzbuzovali je. Dostal jsem spoustu zpráv přes různé kanály – SMS, FB messenger. To jsem zběžně četl a dost mi to pomáhalo. V tomhle jsem měl podporu obrovskou.

Jak hodnotíš letošní ročník? Mohl jsi ho jít rychleji, nebo naopak pomaleji?

Došlo i na nějaké navigační chyby, především v páté etapě. Ty jsem určitě udělat nemusel. Ostatní faktory jako rychlost na začátku nebo později byly výsledkem průběhu závodu – podmínek a výkonu ostatních závodníků. Snažil jsem se nenechat strhnout a hlídat si tempo a to se mi docela povedlo, takže těžko něco cíleně měnit.

Měnil jsi něco ve výbavě oproti předchozím závodům? Co se ti naopak ve všech ročnících osvědčilo?

Z fyzické výbavy jsem neměnil prakticky nic. Celý závod jsem šel prakticky v GTX bundě Tilak Stinger a GTX kalhotech Ultralight. A tak tomu bylo loni i předloni. Pouze jsem vyměnil bílou bundu za žllutou. Se stejnou čelovkou od Ledlenseru běhám všechny závody. I v loňských ročnících jsem běžel část závodu v ArcticTalonech s hřeby, letos jsem v nich běžel celý závod. To byl asi největší změna ve vybavení. Naopak v jídle jsem udělal velké změny.

Hodně lidí určitě napadne otázka “Na čem to ten Pavel jede?”. Takže jak řešíš jídlo? Je člověk vůbec schopen do sebe něco dostat ve finální části závodu?

Zařadil jsem do své závodní stravy i sportovní nápoj Edgar Power drink a funguje mi to parádně. Je to vlastně směs sacharidů namíchaná tak, že dlouhou dobu udržuje konstantní hladinu cukru v krvi. Žádnej nástup a útlum jak u gelu. Také jsem měl sušené maso pemikan od Sherpa Food, v prvních depech jsem si ohřál AdventureMenu, dostal do sebe pořádné jídlo, jedl tak až na cestě z depa a ušetřil nějaký čas. To jsem doplňoval obyčejnějšími potravinami – sušené ovoce, ořechy, želé bonbony. Ve finální části závodu už je potřeba mít v podstatě neustálý přísun sacharidů, takže tady se právě výborně hodil Edgar, bylo pouze třeba si to hlídat a neustále “se krmit”.

Za jak dlouho se člověk úplně zotaví po takhle extrémním výkonu?

Jo, to nevím. Důležité je to slovo “úplně”. Abych se mohl jít normálně proběhnout, to bude tak týden. Abych mohl jít nějaký další vytrvalostní závod (ne Spine!), odhadem tři týdny. Pokud bych měl ale zaběhnout řekněme dobrý čas na něčem rychlém, třeba 5km na dráze, mohou to být měsíce, to nevím.

Na jakém dalším závodě tě uvidíme? Nebudeš mít třeba přednášku?

Když bude zájem, přednášku či besedu klidně udělám, domluveného zatím nic nemám. V letošní sezóně bylo právě pořád příliš mnoho proměnných, takže úplně pevný plán nemám. Mám naplánovaných pár vrcholů, ale asi nějaké přibudou a během pár dní sezóna snad dostane přesnější obrys. Který bude ten nejbližší závod, to nevím.

Jaké jsou vrcholy pro tuto sezónu?

Vypadá to, že se letos konečně vypravím na Tor de Geants (září). Určitě se s týmem vypravíme na nějaké závod adventure race, letošní MS je na Reunionu (listopad), to je velké lákadlo. Tam to však vždy záleží na financích. To bych si pak dal určitě i Diagonálu… Pak jsou ve hře dlouhé traily na Altaji (červen) a v JAR (duben), varianta je se vrátit s Filipem i na Euphorii (červenec) do Andorry. To byla loni pecka. Po závodě jsme se dohodli s Jimem, že spolu půjdeme Els 2900 v říjnu v Andoře. A v prosinci asi zase 24h Spartan na Islandu. To jsou asi hlavní myšlenky, chci toho spíš méně a delší závody, ale ono se pak vždycky najednou objeví něco zajímavého, jako třeba naposled ten Spartan

A ještě poslední otázka. Jsi robot, nebo člověk?

Roboti pivo nepijou…

Máš prostor někomu poděkovat…

Obávám se, že žádný prostor nebude dost velký a na někoho zapomenu. Chtěl bych poděkovat, všem co mi nějakým způsobe fandili. Ta podpora byla skutečně masivní a neustále objevuju nová a nečekaná místa, kde se mi fandilo. Chtěl bych poděkovat Andrejce, která se starala o soc. média a zprávy, když jsem závodil, abyste všichni byli v obraze co se děje. Chtěl bych poděkovat svým partnerům, s jejich podporou se mi závodilo mnohem snadněji a mohl se soustředit na přípravu a závod samotný. A pak bych chtěl  poděkovat organizátorům a soupeřům, protože to s nima byla pořádná jízda a donutili mě ze sebe dostat to nejlepší. A samozřejmě firmám Tilak, Ferrino, Ortlieb, Ledlenser, Leatherman, Sanasport.cz, Compex, Royal Bay, Edgar Power, Andrle sport, INOV8, Sherpa Food,