Michal Kollert. Letošní vítěz L’Etape Czech Republic

0

Michal Kollert je sedmatřicetiletý špičkový fitness trenér a “bývalý” profesionální cyklista. Ve svých trénincích se zaměřuje na funkční trénink, práci s vlastní vahou a rozvojem pohybové inteligence. Téměř 12 let neseděl na kole a během roku a půl se dokázal dostat zpět mezi českou cyklistickou špičku a držet krok s těmi nejlepšími. O pohybové inteligenci, práci s vlastním tělem jsme si s ním povídali už v tomto prvním a druhém díle a teď na to opět navážeme. Budeme se bavit o práci s dětmi, sportovním tréninku a hlavně o tom, jak se posunovat dále. Třeba jak vyhrát letošní L’Etape Czech Republic.

Určitě si dejte i naše první dva velké rozhovory.

Jsme nějaký pátek po našich dvou velkých rozhovorech. Jak jsi na 1-10 spokojený s tím, jak aplikuješ svoje poznatky do sportovního tréninku?

Ahoj Martine, děkuji za pozvání k dalšímu rozhovoru. Dám si za 9, tedy prakticky maximálně spokojený, ale vždy to může být ještě o trošku lepší, takže tu 10 si nechám ještě v záloze! Letos mě v realizaci mých tréninkově sportovních plánů brzdily častěji, než je u mě zvykem, zdravotní problémy. Nachlazení, pak hned kovid, poté delší a větší zánět dolních cest dýchacích, který mi předčasně ukončil poslední soustředění. Dá se ale říct, že i v těchto situacích mohu uplatňovat své zkušenosti, poznatky a cit pro to jak se v dané situaci chovat.

Mentálně je to náročné v tom, že člověk musí zůstat trpělivý v době, kdy mu to kazí celý plán přípravy na sezónu a v období, kdy se konečně propracuješ vytrvalostním tréninkem do fáze, kdy chceš začít šlapat do intenzit a zvyšovat formu před prvními závody, tak musíš ubrat plyn a jen se lehce vozit dokud se tělo neuzdraví. Chce to hodně sebedisciplíny, nezačít panikařit a přijmout situaci takovou jaká je. Přesto zůstávám optimisticky naladěný a i když možná forma nebude v úvodu sezóny na úrovni, kterou jsem plánoval a na kterou jsem se těšil, tak věřím, že přijde o něco později (smích).

Začal jsi do toho neskutečně moc šlapat. Kdybys měl vypíchnout jednu jedinou věc, která tě nejvíce posunula, která by to byla?

Sezóna 2021 byla opravdu nejlepší ze všech a jsem velmi vděčný za to, že se vše tak vydařilo a mohl jsem si plnit svůj sen, jezdit na takové úrovni. Ono to vždy pár let trvá, i když se dělá vše správně a je skvělé, že minulý rok jsem si mohl takhle užít. Beru to jako odměnu za roky tvrdé práce, kdy vydržíš stále směřovat kupředu za svou vizí. Je to hodně multifaktorální věc, ale jako hlavní rád vypíchnu pohodu a spokojenost v osobním životě. Tady ta oblast se strašně moc promítne do vnitřního naladění každého z nás a když se dívám zpět tak vidím ty rozdíly jake to umí udělat.

Pokud se vrátíš z tréninku, pak jdeš do práce a večer se hádáš s partnerkou a špatně kvůli tomu spíš, tak se to na tvých možnostech tréninku a regenerace hodně podepisuje. Může se stát, že na trénink či závod nemáš ani myšlenky či náladu. Hlavní věc tedy vytahuji na světlo a to je pohodový vztah s Kristýnkou, který si oba užíváme a kde mám plnou podporu v tom realizovat ve volném čase svoji sportovní vášeň. I když občas musím také naslouchat a dělat nějaký rozumný kompromis. Žádná partnerka na světě nebude šťastná a spokojená, když budeš stále jen pracovat a ve volném čase se někde větrat sám nebo s kamarádama na kole (smích).

“Úspěchy v závodech beru jako takovou třešničku na dortu, největší radost mi dělá to, že jsem v cyklistice a tréninku objevil silnou vášeň, která mi celoročně neuvěřitelně obohacuje život. Není nad to být v květnu ve skvělé kondici, vytáhnout parádní kolo, vyjet si ven užívat tu krásu a do toho se poctivě zmáčknout kvalitním intervalem.”

Co všechno jsi začal aplikovat a jak?

Těch poznatků z mnoha závodů, tréninků (jak mých vlastních tak lidí, které trénuju) je hodně a řekl bych, že lépe rozumím tomu, co je potřeba trénovat a jak se chovat aby byl člověk úspěšný v tréninku tam, kde je to potřeba. Když se mě někdo ptá na práci, tak mě vždy napadne, že mojí prací je pomáhat lidem plnit si své sportovní sny. To mě baví a dával mi to smysl a zároveň je to má velká vášeň- rozklíčovávat své vlastní tělo a těla mých klientů a hledat tu optimální cestu.

V praxi pak mohou dva lidé trénovat zcela opačně, aby se oba dva zlepšovali co nejrychleji a dosáhli svého cíle. U sebe jsem například začal výrazně redukovat množství hodin, které věnuji silovému cvičení mimo kolo v průběhu sezóny. Pro mě je to lepší a stačí když tomu věnuji 5 měsíců v roce mimo sezónu. A to říkam zcela otevřeně a upřímně já, velký propagátor cvičení pro cyklisty. Je ovšem třeba to celé chápat v širším kontextu… Myslím, že na světě není mnoho cyklistů, kteří v posledních deseti letech ztrávili tak extrémní množství hodin cvičením jako já, který deset let svého života ztrávil v posilovně a na kolo prakticky nesedl. Bavíme se o mnoha tisících kvalitních hodin.

Trénoval jsem většinou 5x týdně 1-2h tréninkové jednotky opravdu tvrdého tréninku. Většina lidí a cyklistů má v této oblasti obrovský deficit a může to pro ně znamenat velký posun. Odhaduji, že pro více než 90% je pravidelné zařazení cvičení zásadní pro jejich posun kupředu. U sebe jsem vypozoroval, že mám hlavně deficit vytrvalostních kapacit a každá hodina tréninku na kole navíc mě hodně posouvá a je to to, kam potřebuji investovat nejvíc času, který mohu dát přípravě. A tyto potřeby se v kontextu času a úrovně adaptací mohou lišit a měnit.

foto: Petr Hricko

Každý trénink a závod je velká zkušenost a zážitek jak s vlastním tělem tak se soupeři, tratí. Něco zkusíte, ono to nefunguje úplně dle představ, pak to zkusíte trošku jinak a zjistíte, že to je ono. Ať už taktika, styl tréninku, stravování a regenerace.

Vraťme se ještě konkrétně k tréninku na kole. Rozebereme to trochu podrobněji, což si myslím může být pro čtenáře zajímavé

Výrazně jsem zvýšil svůj standard na jak vysokých wattech jezdím většinu tréninků. Chci od svého těla víc, jinak bych se neposouval. Začal jsem jezdit od loňského léta mnohem víc (zejména dlouhých) intervalů po rovině. Předtím jsem byl zvyklý jezdit téměř všechny intervaly pouze do kopce a to byla chyba. V závodě je celkem zřídka kdy dojezd do středního kopce, který mi většinou vyhovuje nejlépe.

Často máš zásadní kopec (kde se dá rozhodnout závod) na trati někde v místě odkud pak zbývá ještě 30 či 40 kilometrů do cíle a to může být po rovině. Můžeš mít nahoře náskok 30-60s proti menší skupince pronásledovatelů a to není lehký úkol údržet až do cíle. Svaly na kole pracují trochu jinak, když jedeš v aero pozici rychlostí 50km/h po rovině na 400w tempo a nebo do prudkého kopce rychlostí 15km/h na 400w. Zjistil jsem, že to je moje slabina. Na MČR jsem se snažil po rovině delší dobu střídat s Pepou Černým z Quickstepu (slušnej benchmark), aby to bylo k užitku tak to chtělo jet dlouhé špice a držet to na těch 400w. Zjistil jsem, že nestojím za nic a naštvalo mě to. Začal jsem se na to soustředit a za pár měsíců to začalo nést své ovoce.

Dá se to dobře trénovat a hlavně jsem zjistil, že mě strasně baví jezdit delší intervaly v takovém rolling/rouler terénu. Díky rychlosti je to často zábavnější, než monotónní intervaly do kopce a hlavně jsem cítil, že to je pro mě užitečné. Trénoval jsem často třeba model 30’ 350-370w tt po rovině, pak 20’ 350-370w, pak 15’ 350-370w a finále 10’ 370w+. Po 3 měsících, kdy jsem se na tuto oblast soustředil jsem odjel stejné watty po rovině na klikatých cestách jako mám svůj alltime peak na 20min do kopce.

To byla doslova euforie, stal se ze mě celkem lepší tempař/časovkář než předtím i když abych porážel ostatní po rovině stylem Remco tak na to mám pořád blbou postavu a samozřejmě malé watty. Jak jsme si říkali se Štybym (Zdeněk Štybar, pozn.red.) při tréninku, my máme postavu tak k lopatě s našima ramenama a ne na časovku (velký smích).

Tady jsem se rozepsal víc podrobněji, ale ono toho je hodně takže nyní jen stručně: Od loňské zimní přípravy mám mimosezónní trénink postavený primárně na běžkách a cvičení. To se mi skvěle osvědčilo. V nutrition jsem zvýšil dlouhodobě příjem horčíku, celkově jím méně masa, než jsem byl zvyklý a jsem poctivější v příjmu zeleniny. Přišel jsem na to, že jsem typ člověka, který má přirozeně celkem vysoké hladiny energie a k tomu byste dostatečně aktivovaný mi stačí energie ze stravy a dostatek tekutin.

To vedlo k tomu, že nepiju kávu, na kole si nedám a alkohol a obecně se vyhýbám všem stimulantům v jakékoliv podobě. Zjistil jsem, že mi to spíš škodí než přináší něco pozitivního. Mým jediným “dopingem” jsou cukry/sacharidy. Mám přirozeně celkem vysokou inzulínovou senzitivitu, takže když si dám tyčinku na kole a sladký nápoj tak během několika minut cítim jak se mi zvyšuje energie v organismu a watty jdou nahoru. To mi naprosto stačí ke všemu co je potřeba.

Téměř všechny večery se mi poslední dva roky daří víc relaxovat. Být doma v klidu, dát si skleničku dobrého vína (pouze jednu musím zdůraznit. Mimo sezónu max 2) a relaxovat ve dvou v klidu doma. Večer doplňuji i ztacené kalorie, takže být v klidu a jíst hodně kvalitního jídla je pro mě základ. Tělo i mysl se dobře zklidní a je mnohem lepší regenerace a kvalitní spánek. Ideální po 20h odkládat i telefon.

Takto bych to nějak velmi rychle shrnul. Jedná tázací věta a můžeme začít psát knížku Martine (velký smích).

Jídlo, spánek, dostatečný odpočinek. Jak tohle skloubit (pro normálního smrtelníka) do současného turbulentního prostředí?

To je na všem ta nejsložitější část pro mě a myslím, že i pro hodně ostatních. Ovšem když ten životní styl miluješ, srovnáš si správně priority a pak vnímáš, že ty pocity a zážitky, kterými ti to sport vrací zpět za to stojí, tak děláš maximum v rámci možností, které máš. Je to neustálý balancing a velký řetězec rozhodnutí, kterým musíš čelit.

Nedávno jsem slyšel zajímavé moudro, budu citovat otce jednoho z nejůspěšnějších českých podnikatelů, který řekl, že považuje za svoji největší životní chybu to, že kolu nedal dřív víc času a prostoru ve svém životě. Jediná věc, které prý opravdu zásadně nyní v pokročilejším věku lituje. Že “promrhal” tolik dobrývh let, kdy mohl jezdit více na kole.

Je třeba si věci jasně nastavit. Já jakožto amatérský cyklista, ve svém věku bez profesionální perspektivy, to mám nastavené tak, že rodina, práce a zdraví jsou na prvním místě a když vychází čas tak trénuji více, když není čas tak méně. Je to mentálně náročné, protože jako trenér vím celkem přesně kdy by bylo třeba trénovat víc a kdy míň. Kdy lehčeji a kdy tvrději. Když to ovšem práce, situace v rodině nebo zdraví nedovolí, tak vynechám závod či trénink a smířím se s tím. Samozřejmě vždy udělám v rámci možností vše pro to, aby to šlo skloubit.

Pokud se to ale nepodaří, tak to přijmu a hodím to za hlavu. Rozhodl jsem se ovšem dát trochu víc do pozadí společenský a městský život a to obzvlášť v sezónním období. Nikdy jsem se v tom nenašel a vlastně jsem rád, že sport je pro mě dostatečný důvod se těmto společenským povinnostem v nějaké míře vyhnout. V období, kdy je sezóna se tedy vyhýbám mnoha akcím, poznal jsem, že mi to negativně ovlivňovalo úroveň energie, kterou potřebuji pro svou práci tak i pro sport a že to dělá velmi mnoho.

Nelze mít prostě vše a vše dohromady nefunguje. Když si semnou kamarád chce popovídat, tak jednoduše vyjedeme na švih na kole a přitom si dobře pokecáme, nemusíme už pak chodit večer na pivo. Bohužel logicky se můj okruh přátel omezil na pár profíků a špičkových amatérů (velký smích).

„Když srdce chce a hlava i tělo pořád můžou, je prostě velký hřích to nedělat!“

Dost jsi trénoval a dost jsi také vyhrával. Co bys vypíchl jako největší úspěch posledních měsíců?

Poslední závod, který jsem jel byl v říjnu 2021 tak budu hodnotit minulou sezónu. Letos mě první závod teprve čeká. No… skoro těžké vybrat, protože vloni toho pozitivního bylo opravdu hodně a bylo by to tak 10 závodů/výkonů, které pro mě měly velkou hodnotu a váhu. Třeba takový osobák na Řevničáku o 40s s wattovým výkonem 453w/12min na 72kg pro mě byl významný highlight.

Také posunutí všech mých alltime peaků od 5s až po 60min pro mě osobně v 37 letech byl z pohledu trenéra i atleta veliký úspěch. Závody jsou ovšem nejvíc a výjimečný pro mě byl zejména víkend 28&29.8.2021. V sobotu se mi podařilo zajet L Étape dle mých představ a byl to veliký zážitek a celkem jsem si hrábnul fyzicky i psychicky. Organizovali jsme tam ještě celkem solidní týmovou prezentaci, zval jsem tam většinu svých kamarádů, klientů, partnerů a byla tam celá rodina. Takže organizace stála nějaké úsilí a tím to pro mě nabývalo na významu a začal jsem cítit, že jsem na sebe vytvořil celkem silný tlak, chtěl jsem se předvést.

Závod předtím nám moc nevyšel, takže jsem byl nervózní a moc nespal poslední dny. Do toho jsem odjel těsně před závodem trochu zbytečně víc intenzit než bylo třeba a nebyl jsem si 100% jistý, zda stihnu na den D optimálně zregenerovat vzhledem k okolnostem. Závod se mi podařilo zvládnout dle představ a byl jsem velmi spokojený s výkonem i výsledkem. V neděli 29.8 hned den poté se jel jeden z mých oblíbených závodů, který byl v důležitém seriálu Roadcup a který jsem nechtěl vynechat- Lawi Tour Classic. Vyjímečný podnik na sektorech.

Stát na startu úplně popravený po sobotě proti čerstvým dobrým soupeřům, kteři to nakopli fullgas od startu, to nebyla lehká situace! Nakonec mě z boje o vítězství vyřadila těsně před cílem až vlastní chyba, kdy jsem při nájezdu na sektor špatně odbočil a ujeli mi tak dva největší soupeři. Stát na bedně na třetím místě pro mě mělo po náročné sobotě prakticky cenu zlata, takže tento víkend byl za mě nejvíc.

Těšilo mě, že jsem něco takového zvládl na takto dobré úrovni, to mě sportovně uspokojilo asi nejvíc a díky tomu jsem si uvědomil, jaký kus práce se mi podařilo v tréninku udělat. To by rok/dva předtím nešlo na takové úrovni zvládnout.

Založil jsi také cyklistickou “stáj”. Co si od toho slibuješ a proč tě něco takového napadlo?

Tým Xeelo Cycling vznikl v roce 2020 a nyní jsme tedy v naší třetí sezóně. Původně jsem stáj založil jednoduše pro to, abych si vytvořil prostředí, které by mě motivovalo se kolu věnovat pořádně i v dalších letech. Pochopil jsem, že mentální stránka věci je zásadní pro to, aby věci fungovaly a nebyl jsem si jistý, zda bych v nějakém týmu kolem sebe našel prostředí, kde by to vše klaplo a dávalo mi to tu chuť se kolu věnovat takto intenzivně i do budoucna.

Touto cestou jsem našel spoustu kvalitních partnerů a sponzorů, kde je často silná osobní vazba a materiální podpora na fér a motivační úrovni a mě baví odvádět maximum a dělat radost nejen sobě a svým blízkým, ale zároveň všem, kteří se snaží pomáhat a podporují mě a tým. Postupně se tým také začal rozšiřovat o další podobné “samorosty” jako jsem já a začal skutečně vznikat tým v tom pravém slova smyslu. Je to dost o mě, ale už ne zase tolik a doufám, že do budoucna to bude víc a víc i o dalších lidech, kteří chtějí dělat cyklistiku na velmi pěkné úrovni a náš tým jim poskytne zázemí a motivaci pro to, aby to člověk dělal s radostí a dostal se na špičkovou úroveň.

S tím se samozřejmě pojí i trénink (nejen) lidí tvého týmu…

Ano, může to tak také fungovat. Jako příklad uvedu hezký úspěšný příběh, který je na toto téma. Po sezóně 2019 mě oslovil Vláďa Uličný. Že ho hodně baví kolo, zkusil pár závodů, kde se uvedl vcelku solidně a že by chtěl profesionální vedení tréninku a dostat se na vysokou úroveň. Po půl roce spolupráce jsem pochopil, že Vláďa to myslí skutečně vážně. Tréninkové nasazení bylo skvělé, čísla byla dobrá a šla nahoru a já měl z takové spolupráce upřímnou radost.

V té chvíli jsem měl již založený tým a tak jsem Vláďovi zavolal a oslovil ho s tím, že bych rád měl v týmu podobné lidi jako je on a nabídnul jsem mu být součástí týmu. Vláďa je podle mě nyní nejlepší cyklistika v ČR, který se specializuje na silniční cyklistiku nad 40 let, což je skvělé, ale za mě musím říct, že i kdyby výsledky v závodech nebyly tak skvělé, tak bych ho rád v týmu měl. Naprosto pohodový kluk do party, pokorný a přitom velmi ambiciózní a extrémně pracovitý…

Pro takové lidi mě také baví se snažit pracovat na budování týmu a vytvářet důstojné podmínky. Nyní, když mám jednání se sponzory, tak mohu méně mluvit o sobě, ale mohu sportovní úroveň našeho týmu s pocitem hrdosti prezentovat i díky lidem jako je Vláďa, kterého vnímám již jako takovou hvězdu české amatérské silničářské scény. Samozřejmě takovým lidem pak naprosto přirozeně dám co nejlepší podmínky, které tým na základě svých mozností umí zařídit.

Jako trenér a sportovec vím, jaký efekt mají určité věci na psychiku a ovlivňují motivaci, takže mít tým je skvělý nástroj jak těm, kde to už dává smysl a chtějí závodit dát ještě něco navíc co sám vím, je velmi důležité a podporuje motivaci a chuť do tréninku a závodů.

Jaký je podle tebe nejlepší typ tréninku a jak ho nejlépe aplikovat? Měl bys pro nás nějaké tipy?

Nejlepší trénink je pro každého tak jiný, že na to nelze upřímně zcela správně odpovědět. Je mnoho situací a stavů, kdy nejlepší trénink je vždy zcela jiný. Ve své práci vnímám jako naprosto stěžejní nástroj wattmetr. Tím jak jezdíš a sbíráš data, tak vlastně “kreslíš” takový svůj výkonnostní obraz, který si lze v TrainingPeaks, který používám, velmi hezky prohlédnout. Jmenuje se to “Power Profile”. To prozkoumáš a z toho si uděláš jako trenér představu kde začít a kam směřovat.

Pomáhá to i mě při analýze mého výkonu. Dá se říct, že tě to dá do srovnání se světem kolem tebe a ten obraz fakt dobře sedí. Pak jsem měl nějaké zážitky ze závodů a došlo mi, že to opravdu sedí. Člověka by třeba ani nenapadlo, že něco je jeho slabina. Když to ale vidíš zde, někde máš problém v závodě se soupeři a pak se nad tím zamyslíš, tak si uvědomíš, na čem je třeba zapracovat a víš přesně proč.

Pak je samozřejmě důležité umět eliminovat slabiny, aby ti to nesnižovalo šance vítězit a zároveň udržet nebo idealně ještě vylepšit své silné stránky v čem jsi třeba vyjímečný a čím drtíš soupeře. Takže nejlepší trénink je ten, který je vyvážený a nejvíc tě rozvíji tam, kde to zrovna potřebuješ.

V praxi se někdy setkávám s tím, že většina lidí absolutně netuší, která bije jak se říká. Je to stejné ve cvičení i v cyklistice. Přišel zamnou kdysi pán, který nikdy v životě nesportoval a v ruce měl otevřený časopis Muscle&Fitness. Naprosto vážně ukazuje prstem na nr.1 fitness modela planety Grega Plitta oznamuje mi, že si teda ty tréninky zaplatí a za pár měsíců chce vypadat přesně takto.

Podobně jako někdo jiný, kdo je zvyklý se za hezkého počasí svézt 2x v týdnu 2-3h na kole, mimo sezónu nejezdí vůbec a myslí si, že z něj bude za rok Pogačar. Tak to samozřejmě nefunguje. Přirovnal bych to ke stavbě domu. Trenér je stavby vedoucí a architekt v jedné osobě. U Pogačara nyní je teď jeho úkol udržovat chod domu a pracovat na údržbě. Luxusní vila je již postavená a řeší se maximálně otázka nějakých dekorací a doladění zahrady.

U hobíka co začal v 45 letech má naopak k dispozici skromný pozemek, minimum stavebního materiálu a omezený rozpočet. Když se budou snažit, tak to bude super, ale i v tom nejlepším scénaři, kdy všechno klapne, se podaří postavit maximálně krásný velký zahradní domek. Samozřejmě dá se postavit i víc a “přistavovat”. Na začátku cesty ovšem člověk nemá moc představu co to bude obnášet a jak náročné je něco většího postavit. Ve sportu na rozdíl od stavby domu to za vás neudělá nějaká firma, ale i když máte nejlepšího trenéra na světě, tak klient nakonec vždy musí vše odtrénovat sám, tady se nic jiného vymyslet nedá (smích).

Začal jsi také trénovat děti. Jaká je to pro tebe výzva a jak moc se to liší od tréninku dospělých?

S tréninkem dětí mám za posledních 13 let co působím v oboru poměrně hodně zkušeností. V každém období jsem se věnoval někomu mladému, ale letos poprvé jsem přes zimu začal trénovat celou skupinu a to děti z Road2Kona, což je projekt Jana Strangmullera. Honza mě oslovil na podzim, dali jsme si schůzku, probrali možnosti a začali spolupracovat. Trénink se liší zejména v komunikaci. Děti jsou hravé, spontální, chtějí hodně pozornosti. Na tréninky chodí cvičit i dospělí do skupiny.

Z počátku jsem měl trošku obavy jak to vše spojit, ale funguje to. Cvičíme zejména s vlastní váhou, jen občas zapojíme nějaké pomůcky na funkční cvičení a trénink jako závěsný posilovací systém, gumy, kettlebell (máme i dětskou verzi k dispozici v posilovně). Trénink se tedy modeluje pro děti, ale ti dospělí, kteří přisli, tak velmi rychle zjistili, že se hýbeme celkem rychle, nejsou moc velké pauzy a že trénink s vlastním tělem při jejich, oproti dětem, velké váze je docela hukot (smích).

Já jsem v mládí prošel velmi kvalitní obecnou přípravou a pamatuji jak moc mě to bavilo a motivovalo. Rád na ty roky vzpomínám a tak ze své zkušenosti vím, že pokud to ty děti chytne a těší se na trénink, tak je to skvělé! Jedna holčička, které je 7 let, dokonce hodinu brečela v pokojíčku, když ji rodiče zakázali jít na trénink. To mě na jednu stranu mrzelo, na druhou zase potěšilo, protože jsem si uvědomil, jak moc ráda chodí na trénink a kolik to pro ni znamená.

Náš kamarád a nejlepší sportovní lékař Jirka Dostal říká, že děti by si měli především sport užívat a hlavně se učit hrou a nedělat nějakou selekci, nebo přílišné zaměření. Souhlasíš s tím?

S tím souhlasím částečně. U malých dětí řekněme do 13 let tak jsem v tomto názorově s Jirkou na 100% ve shodě. Nevím jak to Jirka myslel, asi měl na mysli zejména ty nejmenší. U těch starších 14-18 let bych řekl, že to je složitější. Je třeba to spojit, musí to stále bavit samozřejmě a být i hravé do jisté míry, ale jak se dítě dostává do puberty a tréninková zátěž se zvyšuje, závody jsou delší a náročnější atd., tak pro další posun a konkurenceschopnost se už musí učit nad tréninkem a životasprávou víc přemýšlet a dělat ji poctivě a disciplinovaněji.

Musí tam být tréninková a pohybová pestrost, ale zároveň dostatek tréninku v hlavním sportu, kde chce vynikat. Trénovat čistě pocitově pokud chce být někdo v juniorské reprezentaci třeba v silniční cyklistice a má ambici stát se co nejdříve profíkem, tak už podle mě v 16ti letech nestačí. Je to ale naprosto přirozené, jak dítě dospívá mentálně a fyzicky tak se mění i styl jakým se vzájemně komunikuje a jaké jsou kladeny nároky. Každé dítě může být třeba ve věku 15 let zcela odlišně mentálně a fyzicky vyvinuté.

Mě osobně se třeba velmi líbilo, že jsme díky omezeným materiálním možnostem té doby (rok 1998&1999) měli v oddíle bodový systém, na základě kterého se v klubu přidělovalo vybavení. To mi tehdy bylo tak 13..14 let. V klubovně byla veliká tabule, kde byl seznam všech závodníků a u každého byl takový provázek, který se posouval směrem doprava a ukazoval, kolik bodů kdo má, kdo je ve vedení a kdo kolik ztrácí. Bodovala se docházka na tréninky, pořadí v soutěžích, které jsme dělali na tréninku a úspěchy ze závodů. Byla třeba jen dvě dobrá kola a tak bylo jasné, že jen ti dva nejlepší mohou mít lepší rám a lepší sadu. Ostatní budou jezdit základní vybavení.

Každý chtěl to nejlepší, tak jsme makali ostošest. Bodovalo se i to, jak kdo je protažený a poctivě strečuje. Svým způsobem to byla hra, která mě ovšem již velmi brzy naučila to základní, že pokud se nebudu snažit být nejlepší a neprosadím se, tak na odměnu nemám nárok. Sport byla skvělá škola pro mne a neměnil bych ty roky. Pamatuji si, jak jsem poznal svého prvního velkého trenéra v patnácti letech, který mě začal víc zasvěcovat do toho jak věci fungují.

Proč jezdit intervaly a jaké, proč jíst cukry a při jakém tréninku, co si dát po tréninku, ukazoval mi cestu jak se stát lepším a začít porážet soupeře. To mě strašně bavilo, žil jsem tím na 100%. Na Vysočině byly tuhé zimy a naučil mě jak využít čas a podmínky všech ročních období. Chodili jsme běhat, klidně kolem 20 km ve sněhu, rád na to vzpomínám. Jednou jsem takhle vybíhal do tuhé zimy a po levé straně zastávka, kde posedávali kluci, kteří chodili taky do devítky ten rok, ale z jiné třídy. V ruce cigáro, drsné řeči, nějaký ten alkohol. Pár holek tam bylo taky a kluci si hráli na tvrďáky.

Pamatuju si, jak jsem v tu chvíli, již ve svých 15 letech cítil, že toto není moje cesta a nikdy nebude. Vnitřně jsem se jim smál, protože mě to prostě tak připadalo, že by mi to nikdy nemohlo dát tolik radosti a dobrého pocitu jako mi dává sport a tvrdý trénink, který vím, že má hlavu a patu. Byl jsem vděčný, že já mám takovou zajímavou cestu a že jsem okouzlen sportem a tréninkem. Již tehdy jsem měl sklony trénovat dost extrémně a trenér mě učil občas přibrzdit, poslouchat své tělo a dávkovat trénink i s rozumem. Nikdy mě nemusel napomínat za to, že se flákám či zkracuji tréninky a na to jsem dodnes hrdý (smích).

Máš pocit, že nám v ČR ujel vlak a většina dětí si raději zapne počítač nebo mobil, než by se hýbaly?

Mám pocit, že díky globálním technologiím, které dobily svět je tomu tak všude. Nedokážu říct, do jaké míry my jsme na tom hůř než okolní země. Každopádně rád vzpomínám na dobu, kdy jsme po škole lezli po stromech kolem sídliště, hráli fotbal, občas se porvali, šli prozkoumat trosky uzavřené a polorozpadlé továrny atp. Technologie jako tablety, mobily a různé aplikace umožňují tzv. zkratku k zábavě. Je to rychlá cesta jak zabít nudu. Tehdy nám šlo o to samé, ale museli jsme si obléct tepláky na lítačku (jak říkala máma) a jít něco vymýšlet ven.

Dnes je asi problém, že pokud někdo takto chce trávit čas, tak vyleze ven a je s největší pravděpodobností sám. Tak to brzy vzdá, sedne si na gauč a přes internet se spojí s ostatníma a buď hraje nějakou hru nebo někde chatuje. Vadí mi vidět ty statistiky… Kolik lidí a hlavně dětí je obézních a jak jsou na tom pohybově špatně… Přitom tu moderní zábavu vnímám jako krok zpět. Mě samotného vždy bavily pc hry i moderní technologie. Poznal jsem ovšem, že to je tak směšně daleko od úrovně zábavy co nabízí skutečný svět, že jsem to celkem absolutně časem zavrhnul. Kdyby bylo víc času, tak si občas rád něco zahraju, to jo.

Ovšem čas není a člověk preferuje to co je lepší a to je tůra, běh, cvičení nebo hlavně kolo v přírodě atp. Tuto “hru” když člověk odloží “dohraje” tak se cítí tak skvěle, že se k tomu žádná pc hra ani nepřibližuje a že jsem jich dohrál! Možná je to i věkem, že nyní dokážu si víc užívat svět všemy smysly. PC hra nabízí audiovizuální stimulaci, ale necítíš to prostředí čichovým smyslem, necítíš vítr na kůži, chlad, teplo.

Tady je to za nula a to je strašně moc. Já rád vnímám vše a baví mě to. Každé roční období je jiné, vše je cítit jinak jak se mění okolní příroda. Top je za mě jaro a podzim. I když zima je taky neuvěřitelná. Ale vůní tam je méně. A u dětí chápu, že k tomuto chce se dopracovat, dospět. Objevit krásu světa kolem sebe chce nějaký ten čas a doufám, že hodně dětí tu cestu a krásu najde a že my stařsí jim v tom budeme pomáhat.

Tento rok jsi i změnil výrobce kola, na kterém závodíš. Co tě k této změně vedlo?

Je to tak, asi málokdo si nevšiml, že letos jezdím nově na Factoru Ostro VAM. Předchozí smlouva byla již rok po expiraci, měl jsem za sebou nejlepší sezónu, hledal motivaci a když mi kluci z Factoru zavolali, že by o spolupráci stáli a líbilo se jim vše, co jsem si já představoval, tak jsme se dohodli. Já sám jsem byl zvědavý jak jezdí kolo moderního střihu- na kotoučích, s výraznými aerodynamickými prvky a přitom velmi velmi lehké. Zároveň budu mít k dispozici i TT speciál Factor Hanzó, což mi rozšířilo možnosti a jsem vybaven na úrovni, kdy má smysl se začít věnovat i časovce, což me poslední rok začalo lákat.

Spolupráce se navíc vztahuje na celý tým, což vnímám také jako velkou odměnu a posun za práci, kterou jsme v závodech a kolem týmu a jeho prezentace odvedli v minulém roce. Mít spojený český tým s inovativní značkou proslulou špičkovou kvalitou jako je Factor, této příležitosti si velmi cením. Tedy téměř nešlo říct ne a pomohlo mi to s motivací do zimní přípravy i celé sezóny. Nyní už jsem na kole něco objel a je díky novému materiálu taková chuť jezdit, že k sobě musím být hodně přísný, abych si uměl dát volno. To je podle mě stav ideál. I když mám totálně popravené nohy, tak když je volná chvilka a neprší tak mám velkou chuť tu novou raketu vzít a dát si aspoň kilečko (smích).

Factor Bikes spoluvlastní i Chris Froome. Tušíš, proč? (velký smích)

S Chrisem se osobně neznám, ale myslím si, že ho zaujal potenciál Factoru. Viděl jaká kola tam dělají a dobře si je v týmu vyzkoušel. V pozadí jsou britové a jeho kariéra nebude věčná. Myslím, že peníze poslal dobrým směrem.

Co tě tento rok čeká a co jsou tvoje největší highlighty?

Letos mě hlavně čeká rok parádní cyklistiky! Každý trénink i závod si chci užít a bavit se, to je základ. Rád bych jezdil na vysoké výkonnostní úrovni, to citím jako hlavní motivaci a za tím jsi jdu. Závodem číslo jedna je pro mě a Xeelo tým a závod L’etape Czech Republic. Rád bych také obhájil titul na amatérském MČR. Jezdit v tom dresu s trikolórou je pro mě velmi motivační a povznášející. Líbí se mi to jako odměna.

Pojď nám teď prosím o tom velkém vítězství něco říct!

Byl to pro mě ohromný zážitek, asi největší z těch sportovních, jaké jsem kdy zažil. Nikdy jsem neodtrénoval tolik tvrdých tréninků v jednom měsíci jako nyní před L´Etape a mohl jsem tak závod jet v dobré formě s vítěznou ambicí v hlavě. To samo o sobě pro mě bylo určitým vítězstvím, ještě před měsícem jsem na tom po zdravotních problémech byl tak, že by to nešlo jet takovým stylem a mít na to vyhrát.

Celý závod jsem mohl jet ofenzivně, tvrdě a v závěru byly nohy pořád dost dobré na velmi rychlý a dlouhý sprint. Jonáš Vojtěch jezdí opravdu ve skvělé formě a byl to tuhý soupeř. Kdybych na tom byl jen o trošku hůř tak by mě klidně porazil. Vše tedy klaplo ve správný čas tak jak jsem plánoval a mohl jsem po loňském druhém místě ochutnat vítězství na tak velkolepé akci s atmosférou, kterou máte málokdy příležitost zažít.

V samotném závodě byly i poměrně složité situace. První třetina je poměrně v lehkém terénu. Poodjížděli silní jednotlivci a já musel hlídat, aby nezískal příliš velký náskok. Obzvlášť když odjel skvělý Václav Nežerka z nejsilnějšího konukrenčního týmu Lawi Stars. Tím dostával mé soupeře do velké výhody. V případě mého útoku by se zamnou pouze vezli a nestřídali mi, hrozila mi nepříjemná patová situace. Pomohli mi týmový parťáci Jiří Horký a Tomáš Dudek, kteří udržovali rozumné tempo pelotonu, aby skupinka před námi měla náskok do 1min a bylo možné je poté velkým útokem v těžkých stoupáních rychle dojet.

To přesně se nakonec podařilo, najel jsem do Křivoklátského stoupání (nejtěžší na trase) naplno a nahoře dojel vedoucí trojici. Za mnou se udrželi dva silní kluci z Lawi Stars Jonáš Vojtěch a Filip Endler plus Richard Haberman ze Sparty. Přečíslení bylo sice tři na jednoho, ale zásadní bylo, že jsme pohromadě a nemusím sám tahat někde po rovině a znevýhodňovat se, jako by to bylo v případě, že by Václav Nežerka zůstal někde dál před námi. Věřil jsem si, že když budu mít dobré nohy, tak je možné zvítězit i proti přesile.

Ve stoupání z Podkozí jsem zvýšil tempo hned odspoda a jel doraz. Poprvé jsem se ohlédl až za výjezdem z lesa. Celou dobu za sebou někoho slyším. Po ohlednutí jsem zjistil, že se udržel pouze Jonáš Vojtěch a ostatní jsou už v nedohlednu. Ideální situace, jeden na jednoho. Oběma to vyhovuje, taháme vyrovnaně a schyluje se k závěrečné bitvě o první a druhé místo. Zkouším Jonášovi odjet v závěrečném stoupání kolem Motolské nemocnice. Tam, co mi vloni odjel Daniel Turek. Tentokrát já v roli agresora, nechci to nechávat na závěrečný sprint, věřím si spíš na útok v kopci, ale Jonáš je na tom skvěle a i když jde také na limit, tak se udrží. Záverečný sprint jedu z jedničky a sleduji Jonáše na mém zadním kole. Takto jsem porazil minulý rok i Martina Boubala o titual amatérského Mistra ČR na silnici a tak doufám, že i dnes to bude můj den. Vím, že kdo najede do cílové zatáčky první tak téměř jistě zvítězí. Cítím že Jonáš nastupuje na dlouhý sprint, zatínám zuby, čísla z wattmetru vyletí téměr na 1400w a jedu totální doraz směrem k cílové zatáčce. Vím, že ho za žádnou cenu nesmím pustit před sebe. Daří se, zatáčku projíždím stále na špici a Johnyho už před sebe nepustím. Obrovská euforie a radost na pásce je mi odměnou za veškerou dnešní snahu i tvrdé hodiny v tréninku, které všemu předcházeli. Jonáš mi gratuluje po férovém boji. Brzy přijíždí i Zdeněk Štybar a také mi gratuluje. Následují rozhovory do médií, vyhlašování a oslavy. Prostě krásný den na kole, co víc si může člověk přát! (velký smích)

Jaké máš plány do budoucna? Nějaký tajný projekt, na který se máme těšit?

V hlavě toho je hodně, ale realita je taková, že časově dává smysl jen něco. Určitě bych rád rychleji rozvíjel a posuval náš tým. Zjistil jsem, že čím lepší chci být v roli závodníka, tím horší jsem pak jako manažer. Čím víc volného času mimo práci dávám tréninku a regeneraci, tak tím méně ho zbývá na chození po schůzkách, vytváření osobních vazeb s více partnery/sponzory a dotahování věcí do konce, dalé pak na to se starat o ostaní kluky v týmu atp.

Je to tedy o prioritách a teď chci být na kole co nejlepší to jde, takže když dojde na situaci schůzka nebo trénink, vyhraje většinou trénink. Až mi půjde výkonnost a výsledky dolů a v týmu bude někdo, kdo bude dravej a zářit, tak asi přirozeně začnu inklinovat k tomu se víc angažovat manažersky, kde si budu připadat užitečnější. Ono to tam stejně nakonec nevyhnutelně směřuje, je to jen otázka času. Samozřejmě snažím se zapojit i ostatní, pár lidí se snaží pomoct, ale zatím vše co se podařilo dotáhnout a mělo nějaký větší význam, tak bohužel pouze to čeho jsem se chopil osobně a dal tomu dost času.

foto: Petr Hricko

Vyzkoušet si budovat vlastní tým a projekt je pro mě zatím skvělá zkušenost a věřím, že díky těmto zkušenostem, vzniklým kontaktům a partnerstvím se dá do budoucna uvažovat o budování většího týmu a projektu. Rád bych se v cyklistice pohyboval dál a díky vlastnímu týmu je připravená platforma, na které mohu dál pracovat jakmile dám závodění víc do pozadí. Myslím, že během tak krátké chvíle, kterou tým existuje, o sobě dáváme hodně vědět a výsledkově patříme momentálně na amatérské úrovni k nejlepším v ČR.

Co se týče sportovních ambicí tak myslím, že minulý rok jsem si splnil již veškeré mety, které v mém věku a situaci a časovým možnostem dávají smysl a jsou reálné. Beru to jako takový vrchol, ale chuť to opakovat nebo trošku ještě vylepšit je celkem veliká, takže proč ne. Pořád mě mnohem víc uspokojuje si vyjet řevničák několikrát zasebou na výkonu kolem 400w a s pár minutovými “anaerobními” vsazeními, než dojet do Dobřichovic na kafe a pak zpět domů. Z prvního přijedu nadšený a spokojený, z toho druhého úplně ne.

Příští rok se ve Skotsku pojede poprvé v historii velké jednotné mistrovství světa v silniční cyklistice. Budou zastoupeny všechny disciplíny a kategorie. To bude podle mě mít skvělou atmosféru být součástí něčeho takového a se slušnými ambicemi. Tam mě hodně láká UCI Gran Fondo World Championships v mé věkové kategorii. Rád bych přijel top připravený a o duhový dres se porval naplno. Již to mám v hlavě několik let, ale nikdy to nevyšlo. Jeden rok mě zradilo zdraví.

Další rok to bylo ve Vancouveru a nechtělo se mi letět tak daleko, být dlouho mimo pracovně a mít s tím velké výdaje. Letos je to v Trentu, což je zase extrémně vrchařské. Tu trať jsem přesně celou jel v rámci závodu La Leggendaria Charly Gaul, kde jsem ve skvělé formě skončil celkově asi 18 a vím, že na trati s 2x20km kopec a dojezdem do kopce není reálné bojovat o dres. Takže příští rok si myslím by to mohlo být ideální, stále se zlepšuju a je to velká sportovní motivace. Děkuji těm, kteří budou držet palce.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno