Debutovat na mistrovství světa a hned si doběhnout pro 23. místo mezi světovou triatlonovou špičkou – to rozhodně není samozřejmost. Není běžné postavit se nejlepším, zachovat klid a přitom podat výkon, na který může být hrdý celý tým – a především sám sportovec. Filip Michálek je důkazem, že český triatlon má budoucnost. Mladý, systematický, cílevědomý.
Kdo ho sleduje delší dobu, ví, že za jeho úspěchy nestojí náhoda, ale roky poctivého tréninku a hledání vlastního stylu. Od dorosteneckých závodů až po evropský i světový pohár. A přestože Filip nepatří k těm, kteří by se tlačili do světel reflektorů, jeho výsledky a vyrovnanost ho na výsluní sportovní scény dostávají samy.
Jaké to je závodit proti jménům, která dosud znal jen z přenosů WTCS? Co obnáší příprava na nejvyšší úrovni a jak vypadá jeho každodenní tréninkový režim? Jaká byla jeho cesta k triatlonu – a co si myslí o své vlastní budoucnosti? Nejen na to jsme se Filipa zeptali.
Sledujte Filipovu cestu určitě na Instagramu i na STRAVA.
Filipe, začněme úplně jednoduše – jak ses vlastně dostal ke sportu a kdy přišel první kontakt s triatlonem?
Ke sportu mě vedli rodiče – oba dva jsou vášniví sportovci. Když jsem byl malý, zohlednili moje předpoklady a nabídku sportů v okolí, a z toho jim vyšlo plavání. Bohužel já a plavecká technika nejsme úplně sehraná dvojka – a už vůbec ne úsporná. Takže moje plavecká kariéra nevypadala moc nadějně. A tak je napadlo, ještě na prvním stupni základky, přihlásit mě na triatlon…
Byl jsi od začátku typem sportovce, kterému sedí kombinace tří disciplín, nebo jsi měl v mládí blíž k jedné z nich?
Vždycky jsem chtěl být profesionálním plavcem – což zpětně moc nechápu, protože nejsem velkým fanouškem zírání na dlaždičky na dně bazénu. V začátcích triatlonu jsem hodně těžil z plaveckého základu, což ale často končilo tak, že jsem inspektoval asfalt a závod nedokončil. Když už jsem dojel až do cíle cyklistické části, bylo to o tom, aby mě neseběhli rychlejší kluci (a někdy i holky). Dneska je to přesně naopak – mojí nejoblíbenější disciplínou je cyklistika.
Vzpomněl by sis na svůj úplně první triatlonový závod? A jaký jsi z něj měl pocit?
Paměť, ať krátkodobá nebo dlouhodobá, není úplně moje silná stránka – a trpí tím i moje okolí (smích). Ale vybavuju si, že to byl malý závod nedaleko Jindřichova Hradce, v Malém Ratmírově. Připomíná mi ho jen fotka s mladším bráchou, který závodí se mnou už od malička.
Co tě na triatlonu drží nejvíc – trénink, závody, nebo různorodost disciplín?
Určitě ta pestrost a možnost „si ubližovat“ různými způsoby. Pomáhá mi i to, že si během tréninku čistím hlavu a trávím čas v přírodě, což je pro mě důležité. Taky mě baví předhánění s kamarády nebo bráchou, cestování… A jídlo! Hodně jím. Když hodně trénujete, můžete hodně jíst (smích)
Letos jsi absolvoval jeden ze závodů série MS a skončil jsi na fantastickém 23. místě. Jaký to byl zážitek a co sis ze závodu odnesl?
Byl to skvělý zážitek, a ještě lepší díky tomu, že tam se mnou byla mamka a přítelkyně – prožít to s nimi na Sardinii bylo výjimečné. Výměna úsměvů na cílové rovince je moment, který mě jen tak neopustí a bude mě motivovat dál. Odnesl jsem si hlavně to, že není třeba mít přehnaný respekt z kluků, co byli na olympiádě – jsou to taky jen lidi.
Po závodě jsme při čekání na antidopingovou kontrolu (respektive až se nám začne chtít na záchod) rozebírali s třetím a sedmým mužem z olympijského závodu dvacátou etapu Giro d’Italia. To byl zážitek, na který se nezapomíná.
Jaký je rozdíl mezi juniorským a dospělým triatlonem z pohledu závodníka? Je to jen vyšší tempo, nebo i jiná taktika?
Rozdíl je především v tempu – hlavně na kole. Spousta juniorů dokáže v triatlonu zaběhnout rychlé časy, třeba i srovnatelné s dospělými, ale je to po mnohem snazší cyklistice. V dospělém závodě se snaží mnoho závodníků udělat cyklistiku těžší, aby unavili rychlé běžce. Je to spíš jako cyklistické kritérium, kde se jede naplno a často se hodně riskuje.
Když stojíš na startu proti známým jménům z WTCS – máš z toho respekt, nebo tě to spíš motivuje?
Nejlepší výsledky jsem vždycky podal z pozice outsidera – bez tlaku, s čistou hlavou. Takže závodění s velkými jmény mi vyhovuje. A je ještě lepší pocit, když se mi některého z nich občas podaří „ulovit“ – oni musí mít horší den a já letecký (smích).
Je nějaký závod, který bys označil za zlomový ve své kariéře?
Doufám, že ten poslední na Sardinii . Hodně se ale změnilo už na Světovém poháru v uzbeckém Samarkandu, kde jsem si neoficiálně vyjel kvalifikaci na MS do 23 let – to byl můj celoživotní sen. A od té doby se ke mně začaly lepit výsledky, o kterých se mi dřív ani nesnilo.
Jak vypadá tvůj typický tréninkový den? Kolik hodin týdně věnuješ jednotlivým disciplínám?
Denně mám většinou dva až tři tréninky. Ráno plavu s klubem, přes poledne učím na základní škole – jen na dvě až tři hodiny, víc bych zatím nezvládl časově ani psychicky – a odpoledne doháním zbytek. Standardní týden má něco přes 20 hodin tréninku, ale specifikem u mě je poměrně vysoká intenzita, takže mi to bohatě stačí.
Kdo je tvým trenérem a jak dlouho spolupracujete?
Před necelými dvěma lety jsem oslovil Honzu Řehulu, bronzového olympijského medailistu ze Sydney 2000, jestli by mě nechtěl trénovat. A od té doby spolu jedeme. Spolupráci si nemůžu vynachválit – často to bolí, fakt hodně, ale lidsky jsme si sedli, trénink funguje, takže si nestěžuju.
Co dělat, abychom měli sportovce v TOP10 na světových závodech? Řekněme si to upřímně – „hladkou desítku pod 30“ v silničním triatlonu tady zatím nikdo neumí…
Popravdě – netuším. Možná se prostě musí narodit někdo, kdo bude mít výjimečné genetické předpoklady a potká správného trenéra. Také by určitě pomohlo triatlon víc zpopularizovat – naše členská základna je opravdu maličká.
Jak balancuješ trénink, regeneraci a běžný život – a máš vůbec nějaký „normální“ den mimo sport?
Mám rád, když mám den hezky zaplněný, a to se mi teď celkem daří. Trénink, příprava a regenerace mi obvykle nezaberou víc než pět hodin denně, takže zbývá i dost volného času. A když se nade mnou Honza „Řehy“ smiluje a dá mi volno, rád vyrážím na výlety nebo jen tak odpočívám.
Sleduješ ostatní elitní triatlonisty? Je někdo, kdo tě inspiruje?
Víc než triatlon sleduju silniční cyklistiku – opravdu úplně všechno. Moje okolí občas není moc nadšené, když zbývající volný čas obětuju etapě nějakého závodu (smích). Z triatlonistů mám rád Martena Van Riela z Belgie – ukazuje, že je potřeba si sportem hlavně užívat.
Co je pro tebe největším cílem – olympiáda, světový pohár, nebo něco jiného?
S tím, jak se mi v posledních letech daří zlepšovat, se někde vzadu v hlavě začala rýsovat myšlenka, že olympiáda by nemusela být nedosažitelná. Ale čeká mě ještě dlouhá cesta.
Máš už plán na další sezónu – závody, kempy, změny v tréninku?
Plán už mám několik měsíců. Vždy si před sezónou sepíšu, co je potřeba udělat, abych se kvalifikoval na vrcholné akce jako ME a MS – a podle toho skládám kalendář závodů. Letos jsem k tomu zařadil víc silničních cyklistických závodů – pomáhá mi to v práci ve skupině a ušetřím síly na závěrečný běh.
Co říkáš na výkony Haydena Wilda, Kristiana Blummenfelta nebo na to, co předvedl Brazilec Messias? Maraton na Ironmanu za neuvěřitelných 2:26:50!
Je to jako z jiné planety. Triatlon hrozně roste – a tím se objevuje spousta lidí, kteří dokážou běhat naprosto neskutečné časy. Ve Francii, Británii nebo USA jsou junioři, kteří umí hladkou pětku dost hluboko pod 14 minut. A to jsou triatlonisti – ne atleti!
Která ze tří disciplín tě (pořád) bolí nejvíc?
Běh. V něm mám proti špičce pořád největší rezervy, takže na tom pracujeme. Není to věc jednoho roku, ale zlepšení už je vidět – hlavně v běhu po kole, kdy jsem schopný běžet téměř stejně jako v čistě běžeckém závodě.
Jaká je tvoje „guilty pleasure“ – jídlo nebo činnost, která s profi triatlonem moc nesouzní?
Jednoznačně jídlo. Kdyby to šlo, tak bych se občas ujedl k smrti. Hlavně sladké. Největší radost z toho má babička – ta je nadšená, když vidí, jak jídlo mizí. Doma už to taková radost není – když jíte jako tři členové rodiny a pes dohromady, tak to rodinnému rozpočtu moc nepomáhá.
Pamatuješ si nějaký extrémní zážitek ze závodů – počasí, pád, nebo něco kuriózního?
Jednoznačně střet s autem, které se omylem dostalo na trať. Asi není den, kdy bych si na to nevzpomněl. Nejen kvůli jizvě na ruce – moje „doživotní tetovačka“ – ale hlavně kvůli vědomí, že to mohlo dopadnout mnohem hůř…
Co bys poradil mladším triatletům, kteří chtějí jít ve tvých stopách?
Najděte si to, co funguje právě na vás. Neexistuje jeden univerzální tréninkový přístup. A hlavně – bavte se tím. Ne každý trénink je zábava, ne každý den je plný motivace. Ale důležité je, aby většina dní končila s dobrým pocitem.
