Lukáš Hajduk je dobrodruh každým coulem. Láska k horám a outdooru v něm kvete od mladých let. Každý z nás má měřítko odpočinku jinde. Lukáš cítil v roce 2021, že potřebuje změnu. Sedl k mapě a naplánoval půlroční cestu z Čech do Persie. Írán ho lákal spousty let. Na cestu se vydal v dubnu roku 2022. Postupně na své pouti prošel Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko, Turecko, Gruzii a Arménii, až úspěšně stanul na nejvyšší hoře Íránu – Damavand (5610 m). Co Lukáše inspirovalo a jak šestiměsíční cesta probíhala, jsme se Lukáše zeptali v rozhovoru.
Chození dálkových tras se stává více a více oblíbenou aktivitou. Lukáši, pověz nám, kde a kdy se zrodil tento nápad u tebe?
Zajdu trošku víc do minulosti, protože celkově pohyb v přírodě a první outdoorové aktivity u mě začaly s ježděním na skautské tábory, když jsem byl úplně malý a už jsem u toho zůstal, protože mě to ohromně chytlo. Postupem času přibylo lezení a další aktivity. Přesto je spaní pod širákem, několikadenní túry, oheň, špekáčky mé nejoblíbenější trávení volného času. A k takhle intenzivnímu chození jsem se propracoval postupně od trempování s kamarády. Takto dlouhou trasu jsem nikdy předtím nešel. Můj nejdelší počin byl v roce 2021 Tour de Mont Blanc.
Vyrazil jsi na cestu úplně sám? Zvažoval jsi třeba jít s kamarádem nebo sólo trek byla jasná volba?
Ano, vyrazil jsem sám a ani jsem nepřemýšlel o tom, že bych šel s někým dalším. Potřeboval jsem být nějakou dobu jen sám se sebou, vyčistit si hlavu, srovnat myšlenky.
Jaké bylo v horách počasí, když jsi v dubnu svou pouť započal? Nemusel jsi bojovat se zbytky sněhu?
Paradoxně asi nejnáročnější počasí, když pominu šílené bouřky v červnu v Bulharsku, byly první dva týdny. Strávil jsem je u nás a na Malé a Velké Fatře. Šíleně foukalo, mrzlo jak pocitově, tak v reálu, a to hlavně v noci. V tomhle každé ráno vystrkovat holý zadek, to opravdu nebylo nic moc, takže jsem byl strašně šťastný, když jsem potkal obyčejnou kadibudku (smích).
Jak jsi na treku řešil nocleh?
Jak už jsem říkal v úvodu, miluju spaní pod širákem. Když v noci člověk otevře oči a vidí nad sebou tu nádheru v podobě milionů hvězd. Usíná se západem a probouzí se s východem slunce, to je prostě nejvíc, takže primárně pod širákem. Samozřejmě jsem s sebou měl i stan, který jsem využíval v případě nepřízně počasí a ve vyšších horách. A jednou za čas taky bylo potřeba se trochu umýt a vyprat oblečení jinak než vymácháním ve studené vodě. Proto jsem čas od času přespal i na nějakém ubytování. Většinou jsem volil to nejlevnější – hostely apod. Ty byly super v tom, že tam člověk potkal často strašně zajímavé lidi a socializoval se. Čím víc jsem byl na východ, tím víc mi nabízeli přespání i místní. Úžasná v tomhle byla Arménie.
Podle čeho ses orientoval?
Mapy.cz – za mě ta nejgeniálnější aplikace, kterou doporučuju všude ve světě!
Měl jsi dopředu vytyčenou cestu nebo jsi improvizoval?
Měl jsem podrobnější plán od nás až po Istanbul. Často jsem improvizoval a kde se mi líbilo, zůstal jsem o trochu déle. Potom jsem zase o to víc stopoval, abych se zbytečně nezdržoval chozením po rovinách mezi poli. Za Bosporem to byla čirá improvizace s tím, že jsem věděl, kam se chci podívat a kam se potřebuju dostat. To mezi tím byl prostě punk. A tohle mě na tom strašně bavilo. Řídil jsem se jen podle sebe a de facto nemusel nikam spěchat.
Kdy ses na cestě nejvíc bál a čeho?
Úplně nejvíc jsem se bál v Bulharsku. Poprvé, když přímo nade mnou, v otevřené krajině zuřila šílená bouřka a já dřepěl v takovém dolíku jako zajíček ve své jamce. Podruhé, když se na mě poprvé vyřítila smečka asi deseti pasteveckých psů. Potřetí, když jsem ze zkaženého piva dostal uprostřed přechodu pohoří Rodopy s….u a absolutně netušil, co se mnou bude. Jinak jestli jsem měl nějaké obavy, tak že mě ve spánku někdo okrade nebo že přijde medvěd. Ten jednou v Arménii opravdu přišel. Já jsem naštěstí byl daleko od velké hromady odpadků, která pro něj byla rozhodně zajímavější než já. Sežral mi snídani, kterou mi předtím dali dva arménští kluci, kteří mě vezli. Nechal jsem ji pro jistotu kus od sebe, protože koblihy opravdu dost voněly (smích).
Ve které zemi se ti líbilo nejvíc?
Tuhle otázku dostávám poměrně často a vždycky odpovídám, že co se týče hor, byla nejkrásnější Gruzie. Co se týče lidí, tak to byla Arménie a Írán, kde byli opravdu úžasní lidé.
Kolik kilometrů jsi celkově ušel?
Celkem jsem ušel něco přes 3 600 km + dalších x tisíc kilometrů jsem projel stopem.
Je něco, co bys po návratu udělal jinak?
Rozhodně bych strávil míň času v Evropě, kde je oproti třeba Turecku nebo Íránu všechno vlastně za rohem, a víc času v Asii a na Kavkaze, kam se člověk zase tak často nedostane. A možná bych pár věcí nechal doma, i když jsem nakonec využil snad všechny části výbavy.
Plánuješ další cestu? Pokud ano, kam to bude?
Asi 3 týdny zpět jsme se vrátili z téměř měsíční expedice v Peru, takže teď budu až do konce roku podnikat jen víkendové akce. Na konci září chceme už podruhé zkusit Pallaviciniho kuloár na Grossglockner. A příští rok je to zatím otevřené.
Jak jsi na tom byl se zdravím a fyzičkou?
Až na střevní potíže v Bulharsku a Gruzii, úpal v Turecku a naražené koleno z Araratu, celou dobu dobře. Fyzičku jsem tak nějak trénoval pořád různými víkendovými akcemi, takže tělo bylo zvyklé na námahu a batoh na zádech.
Vrátil by ses na některé místo?
Kromě Maďarska, kde mimo severu je totální placka, asi úplně všude!
Jaký byl návrat zpátky do reality všedních dnů?
Nebylo to úplně jednoduché. Člověk musel zase naskočit do pracovního rytmu (měl jsem neplacené volno). Čekalo mě hledání bydlení. Pak jsem řešil auto. Z plánování ve dnech a týdnech to zase bylo plánování na hodiny a minuty. Trvalo mi přibližně měsíc, než jsem si zvykl a začal fungovat v civilizaci.
Jak tě, Lukáši, cesta ovlivnila?
Celkově jsem se docela zklidnil a říkám si, že čas je dost vzácný na to, aby člověk řešil nesmysly. Často řešíme nesmysly, když to porovnám s lidmi, kteří nemají ani pomalu co jíst nebo které pronásleduje režim v Íránu. Začal jsem si strašně vážit toho, jak se tady máme dobře, a jak je Česká republika bezpečná země.
Proč jsi zvolil zrovna Írán a Damavand?
Na tuhle otázku už jsem odpovídal mockrát a odpověď je pořád stejná. Ještě před takovými 6-7 lety by mě ani nenapadlo se chtít do Íránu podívat. Pak jsem četl článek od české cestovatelky, která v Íránu byla několikrát sama. Írán vylíčila jako nádhernou zemi a Íránce jako nejúžasnější a nejpohostinnější lidi na světa. Já si po přečtení pár jejích dalších článků řekl „jo, tam se chci jednou podívat“. Když už jsem měl jasno, že chci zmizet, a že to bude na půl roku, zbývalo vyřešit otázku kam? Írán byl první volba. Když už jsem byl v Íránu, proč se nepodívat na jeho nejvyšší kopec a cestu tam symbolicky neukončit? Ale nebylo to jen o Íránu. Řídil jsem se heslem, že cesta je cíl. Pokud bych v Íránu strávil klidně jen pár minut, cesta samotná za to rozhodně stála.
Máš nějaký nejsilnější příběh, na který nejčastěji vzpomínáš a rád se k němu vracíš?
Těch příběhů, která jsem po cestě zažil, je strašná spousta a vybrat jeden není jednoduché. Ale asi to byl výstup na Ararat s partou Arménů, který byl hlavně na vrcholu strašně emotivní. Všichni tam brečeli dojetím, protože Ararat a prakticky celé východní Turecko bylo až do roku 1918 Západní Arménií. Ararat je pro Armény stále posvátná hora. Byl s námi 71letý děda, kterému přezdívali Papi. Rozhodně nebyl nejpomalejší!
Jaké lidi jsi potkal a obdržel jsi od někoho na cestě pomoc, pokud byla potřeba?
Na lidi jsem měl neuvěřitelné štěstí. Jak mi řekl kamarád, bylo to prý tím, že mám dobrou karmu (smích). Vlastně za celou dobu byl můj nejhorší zážitek s lidmi z Maďarska, kde se mě člen nějaké místní milice pokoušel legitimovat a chtěl se mi hrabat ve věcech. Častokrát mi někdo nabízel nocleh, jídlo, vodu. Občas mi bylo opravdu trapně, když mě třeba v Turecku chlap, kterého jsem stopl, zavezl o 30 kilometrů dál, než sám jel a ještě mě pozval na oběd, což se nestalo jednou.
Praktikoval jsi pravidelný denní režim?
Asi moc ne, ale snažil jsem se aspoň vstávat kolem šesté a brzo vyrazit. Měl jsem ale takový hezký ranní rituál. Většinou bylo dost vlhko. Tak jsem vstal ze spacáku, rozložil všechno vlhké na vyschnutí, mezitím udělal snídani a pak jen tak seděl, kochal se a rozjímal, než všechno uschlo. Tyhle chvíle byly boží. Říkal jsem si, že je úplně neskutečné, že jsem sám na tak krásném místě.
Jak jsi si na cestu udělal tolik času?
V práci jsem chtěl dát výpověď. Udělat tu za vším tlustou čáru a po návratu začít od znova. Když jsem s tím přišel za šéfem, řekl mi, ať si vezmu neplacené volno, a že všechno probereme, až se vrátím. Za což jsem byl pak zpětně strašně vděčný, protože aspoň v tomhle bylo fajn mít se kam vrátit.
Bylo období, kdy tě cesta štvala a přemýšlel jsi, že to zabalíš a pojedeš domů?
Musím říct, že občas jsem si trošku nadával, když jsem se s batohem naloženým jídlem na 6-7 dnů škrábal do šílených kopců, ale moment, že bych si řekl „kašlu na to, vracím se domů“, jsem za celou cestu neměl. Hlava byla nastavená na „jdu do Íránu“ a tak jsem tam prostě došel. První moment, kdy jsem si řekl „sakra, já jsem asi 4 tisíce kiláků od domova“ přišel až v Jerevanu, když jsme s tou partou Arménů popíjeli s výhledem na Ararat na oslavu výstupu tequillu (smích). A když jsem si poprvé a naposledy řekl, že to balím, to bylo až v symbolickém cíli cesty na vrcholu Damávandu. Zažil jsem tam takový nával emocí jako nikdy v životě. V jednu chvíli jsem se hrozně smál a po pár desítkách vteřin se mi po tváři koulely slzy. Všechno to, proč jsem tuto cestu podnikal, ze mě definitivně spadlo. Než jsem ale slezl dolů, tak jsem si to samozřejmě rozmyslel, protože když už je člověk jednou v Íránu…
