Pár méně známých postřehů k CO2

Samotným smyslem existence člověka jako druhu je vykopat stovky milionů let do Země ukládaný uhlík a vrátit ho zpět do atmosféry, odkud ho organizmy budou moci zase využívat.

Pro zajímavost:

• Využitelný uhlík (organizmy + CO2 v různých formách) je na nejnižších stavech v historii života (hlavně díky fosilizaci a mineralizaci)
• Co se týká atmosféry, tam z 5 miliard let života planety bylo méně uhlíku než dnes asi tak 500 let (ne milionů, ale „pět set“) – konkrétně do průmyslové revoluce podíl mírně klesal (částečně jevy z předchozího bodu a částečně ochlazení planety, díky kterému moře absorbuje více CO2), nyní mírně roste (částečně kvůli oteplení – přechod z doby meziledové, tj. oceán uvolňuje uhlík, částečně asi i činnost člověka po průmyslové revoluci)

• Optimální koncentrace CO2 pro fungování fotosyntézy je kolem 1800 ppm oproti dnešním 400 ppm. 1800 ppm je tedy nejlepší hladina koncentrace pro život na planetě. Více než 1800 ppm je v absolutních číslech ještě lepší, ale relativní využitelnost při fotosyntéze už klesá
• Při současných 400 ppm jsou rostliny lehce přidušené, na 200 ppm dokonce už standardní fotosyntéza přestává fungovat úplně (jen malý podíl rostlin má pro tyto koncentrace jisté mechanizmy)
• Naprostá většina využitelného organického uhlíku je nicméně rozpuštěna v oceánech. Navíc většina zdrojů je pro nás technologicky nedostupná. Pak by ovšem jedinou cestou pro život na souši byl uhlík z moře (ten se automaticky uvolní do atmosféry při oteplení a taky ho není úplně neomezeně), případně různé černé labutě (např. extrémní vulkanická činnost)
• Lidstvo na sebe bude moci být fakt pyšné, pokud se nám podaří vytěžit a spálit dostupné fosilní zdroje. Všechny budoucí životní formy nám budou děkovat! 🙂
• Dostat ten uhlík zpátky do atmosféry vždycky v historii planety vyžadovalo nějakou mimořádnou událost. Tentokrát bychom to mohli být my. Taková černá labuť z pohledu geologie. No řekněte, není ta příroda geniální, pokud nás kvůli tomu stvořila?