Kristiina Mäki trénuje uprostřed africké savany

0

Tréninkový deník naši nejlepší české běžkyně z Etiopie.

MŮJ PRVNÍ TÝDEN V AFRICE

Každý rok jezdíme na podzimní soustředění do Vysokých Tater v rámci příprav na halovou sezónu a vůbec na celou nadcházející sezónu. Tento rok se trenér rozhodl udělat změnu a naplánoval měsíční soustředění v Etiopii kvůli nadmořské výšce- Zda-li se to vyplatilo, můžete vidět na halovém mistrovství, které se koná v březnu v Praze.

Určitě znáte ten pocit, kdy nevíte, co vás vlastně čeká. Zvědavost s příchutí lehkého strachu. Těšíte se a zároveň jste maličko nervózní, protože absolutně netušíte, na co se máte připravit.

Po příletu do Addis jsme na letišti strávili 2 hodiny kvůli vízu a frontě na zavazadla. Měl na nás čekat transport do Yaya Village, ale překvapivě nikde nikdo. Ale jako před každým letištěm, i tady bylo mraky taxikářů, kteří nám ochotně pomohli (ochotně, ale samozřejmě za peníze). S manažerem našeho hotelu se dohodli, že nás odvezou. Při nastupování do taxíku jsem mírně znervózněla při myšlence, zda dotyčný taxikář skutečně mluvil s manažerem.

Nicméně jsme vyrazili a pochybnosti, jestli směřujeme k našemu ubytování, brzy vystřídaly obavy, že v místním dopravním chaosu brzy nabouráme. Tříproudová dálnice v podstatě neměla smysl, protože místy jelo i pět aut vedle sebe. Lidé přecházeli dálnici, jakoby všude byly neviditelné přechody. Jízdní kultura byla ještě o stupeň děsivější, než ty nejhorší, které jsem kdy viděla v Evropě. Ale kupodivu to záhadně fungovalo, i když všichni jezdili na zelenou i na červenou. Vypadalo to, že kdo umí troubit déle a hlasitěji, má přednost.

A co Addis Ababa?

 

 

Hlavní města bývají reprezentativní bez ohledu na úroveň země jako takové. Addis Ababa mi ale připomínala město napadené zombie stvořeními z filmu Světová válka Z. K mému překvapení bylo všude mnoho výškových budov, ovšem rozestavěných a na pohled opuštěných. Ulice plné tržišť se vším možným (nejčastější kombinace oblečení a hned vedle pověšené maso vesele „zrající“ na slunku).

Taxík nás vezl z města do hor necelou hodinu a my dorazily do Sululty. I zde bylo na ulicích rušno jako v Addis. Výškové budovy vystřídaly chatrče, místo aut se na cestě pohybovaly vozíky s osly nebo koňmi. Pořád jsem si říkala, jak tady mezi tím vším může být náš hotel. Ale najednou taxík sjel ze silnice do bran hotelu a jakoby nás někdo transformoval do jiného světa. Jako mávnutím kouzelného proutku jsme překročili hranici mezi chudobou a světem, kde je postel, pitná voda, jídlo elektřina. Neskutečná bída byla od blahobytu oddělena jen plotem. Každý den sem přijíždějí bohatí Etiopané vychutnat si vynikající jídlo a trávit volný čas. Mají moderní auta, mobily, jsou upravení a stylově oblečení.

Já vycházím z hotelu dvakrát za den na trénink. Vyjdu na silnici a naproti mně je škola – hřiště, kde celý den pobíhají děti. Seběhnu ze silnice do eukalyptového lesa, kde potkám pár psů, a zanedlouho skupinu lidí, co staví z betonu pouze za pomoci svých rukou jednoduché obydlí.

Uprostřed cesty, kterou běžím, teče špinavý potůček a matky s dětmi z něj nabírají vodu. Po dvou kilometrech doběhnu na pole, které je nekončící. Sem tam se pasou krávy, jinak nic. Jako bych běžela doma do lesa – také tam není nic jiného než příroda a já. Vracím se zpátky k hotelu a dochází mi, jak nepředstavitelně jiný je život za tím plotem. Jdu na pokoj, jdu se osprchovat – mám teplou vodu, potom jdu na jídlo – můžu si objednat, na co mám zrovna chuť. Můžu dělat cokoliv, jít spát, koukat na filmy, dokonce můžu studovat a dělat úkol například na kanalizaci, o které většina těch lidí žijících v chudobě za plotem ani neslyšela.

Tak takové byly moje první dojmy. A jak se tu trénuje? Potkala jsem ebolu?

Ne, můžu vás uklidnit, ebolu jsem nepotkala. Potýkat jsem se musela s aklimatizací. Normálně se v Melagu aklimatizuji během tří dnů. Tady mi aklimatizační proces trval šest dní. Pokud přemýšlíte, co znamená aklimatizace, tak v praxi je to volné klusání. Ve výšce 2750m.n.m jsem poprvé, takže jsme museli být velice opatrní.

 

První klus byl těžký. I když se člověk cítí v pohodě nohama, tak ho brzdí dech. Sestava tréninku je odlišná. Dva dny běhám delší klusy a třetí den chodím úseky, v našem případě čtvrtky. Do 400m zde člověk nemusí moc upravovat tempo oproti nížině. Úseky jako 1 km, 2km, 3 km atd. se nedoporučují z hlediska zahlcení organismu. Ale myslím, že je to dost individuální. Každý reaguje na výšku jinak, a přestože se říká „co je psáno, to je dáno“, nejdůležitější je řídit se svým pocitem. A to platí stejně tak v Čechách jako v Etiopii J.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno
Captcha verification failed!
CAPTCHA user score failed. Please contact us!