Marie Zelená je běžkyní, která se specializuje na ultra traily a ultra sky maratony, ideálně nad 80 km s vyšším převýšením, ale nepohrdne ani horskými maratóny, sky race nebo běhy do vrchu. Kromě běhu si také zamilovala horolezectví a v zimě především závodní skialpinismus, který ji umožňuje zkombinovat lyžování a pohyb ve volném horském terénu. Před pár týdny se úspěšně zúčastnila jednoho opravdu krásného závodu a právě (a nejen) kvůli tomu jsme se s ní rozhodli udělat konečně velký rozhovor!
Určitě si dejte taky tento článek, který napsala a určitě i tenhle.
Bokami Západných Tatier sú trojdňové preteky dvojíc konajúce sa pod záštitou Slovenského horolezeckého spolku JAMES. Preteky nadväzujú na dlhoročnú tradíciu skialpinistických pretekov v Západných Tatrách historicky siahajúcich do začiatku 90. rokov. Sú jediným viac dňovým a zároveň najnáročnejším skialpinistickým pretekom v strednej Európe a získali si renomé v širšom Európskom kontexte “BOKAMI” v číslach: 3 dni – 3 etapy – 3 doliny = 60 km / cca 6600 m prevýšenie.
Jak ses tenhle rok Maruško připravovala na “novou” sezónu. Víme, že u tebe sezóna vlastně není a trénuješ celoročně (smích)
Je to typický oříšek, na podzim se vyklidnit, přidat silové tréninky a čekat až konečně nasněží. Navíc nás opět čekala kvůli covidu velká neznámá ohledně pořádání závodů, proto i ta příprava byla spíš takové střílení naslepo. Pevně jsem věřila, že na jaře už si opět zaběhám a zazávodím, ale zároveň by mě hodně mrzelo, kdybych musela vynechat radost ze skialpinismu.
Když už v lednu vše vypadalo, že se rozjede, včetně Českého poháru ve skialpinismu, a dokonce pěkně nasněžilo, lehla jsem opět s covidem (podruhé). Opatrně jsem tedy hltala výškové metry v Krkonoších a na Ještědu a doufala, že aspoň nějaký hezký závod do konce března stihnu.
Přecházíš kontinuálně na podzim z běžeckých bot do přeskáčů, nebo si dáváš alespoň na chvíli pauzu?
Snažím se to prolínat. Přeci jen bydlím ve městě a často je jednodušší a časově méně náročnější si tu energii vybít v teniskách, než se přesouvat s lyžemi na sníh, takže běžecké boty neodkládám ani přes zimu. Výjimka byla, když jsem při jedné sněhové kalamitě šlapala na lyžích i do práce z Liberce do Jablonce (velký smích) a pauzy… no, popravdě je moc neřeším, protože mám pocit, že pauzuju pořád buď si tělo řekne (což jsem se naučila i díky měření MySASY), anebo řeknou pracovní nebo rodinné povinnosti a to si pak ráda dám a nevadí mi to.
I když jsme byli v době covidové, tak se ti hodně věcí povedlo. Pojď se s námi podělit o největší highlighty minulého roku!
To bylo všechno tak trochu nečekané. Spousta závodů v zahraničí opět vůbec neproběhla a tak byl čas na domácí hřiště. A jelikož jsem se necítila skrz absenci objemů na stovky a podobné, vybírala jsem si jen kratší ultra 50 nebo 60 km anebo úplně vrchařské závody. V našich horách máme krásné závody.
V Libouchci jsem si na 60 km trase vyběhla zlatou, na 7 pohořích v Orlických horách stříbro za naší vrchařskou legendou Táňou Metelkovou. Pak se povedlo v Rakousku na Silvretta Run 3000 (40 km, +1800) bronz. Největší zážitek bylo M ČR v Roganingu na 24 hodin. To jsme si s parťákem Caymanem doběhli pro druhé místo celkově ze všech týmů a na Vysočině si s mapou naběhali nějakých 130 km. Krásným zakončením sezony byl v říjnu tradiční a pro mě vítězný Psotkův memoriál ve Vysokých Tatrách (38 km, +2500 m).
Kde se v tobě bere ta energie? Jsi schopná vyhrávat horské ultra závody, rogaining a pak si na zimu nazout skialpy a zopakovat to samé
To sama někdy nevím. Umím se zkrátka pro věci hodně nadchnout, vytvořit si silnou vnitřní motivaci, která mě žene a zároveň mi pomáhá překonat jiné běžné životní situace a strasti. Tím, že si vybírám z opravdu širokého spektra aktivit, mě to zároveň i moc baví a těším se na to.
A samozřejmě nesmíme zapomenout že si střihneš ješte občas Spartathlon, nebo Adventure Racing (veký smích)
Na Spartan Race mě navedla Zuzka Kocumová, ta mě totiž upozornila, že zařadili i závod bez překážek, čistě trailový běh a rovnou přes náš domácí Ještěd. A šup, bylo tam na 50 km zlato! Ale asi mě trochu absence překážek mrzela a do budoucna není vyloučeno, že se budu jednou plazit pod ostnatým drátem v bahně (velký smích) ty překážky jsem si vynahradila o měsíc později s týmem na Czech Adventure Race. Plavání uprostřed zářijové noci v ledové Lužnici, houpání na lanových překážkách nebo usínání a mikrospánky za jízdy na kole, to prostě minimálně jednou za rok těchto +50 hodin nonstop chceš.
Měli jste tohle nějak v rodině? Kdo tě k tomu všemu přivedl?
Neměli a myslím, že si ted rodiče škubou vlasy šílenstvím (smích) zkouší na mě třeba věci, že mi koupí šicí stroj nebo něco do kuchyně a myslí si, že budu víc doma. A já pak jdu, a koupím si nové lyže. Ale jo, rodiče byli vášniví lyžaři, to u nás frčelo stejně jako turistikování po Tatrách a jiných slovenských horách a sestra zase běhala přespoláky a orienťáky, asi tam něco zanechalo rýhu.
Máš za sebou i něco na silnici, nebo je to něco, co tě “vůbec” neláka?
Nějaké pokusy, dokonce i II. atletická liga v minulosti proběhly…ale teď, jak to jen říct, abych tuhle disciplínu nějak neurazila..Ale jo, náhodou jsem si ted pořídila krásné nové boty na silnici, takže to rozhodně nezatracuji. Přece jenom, spousta silnic vede i přes hory, že (smích).
Těch výškových km co jsi přes zimu nastoupala (nejen) na Ještedu bylo opravdu hodně. Můžeš se s námi podělit o tvoje statistiky?
Je to tak. Celou přípravu na skialpech cca od půlky prosince do půlky března jsem směřovala na 50 000 nastoupaných výškových metrů. V ideálním případě bez nemocí a jiných volnočasových aktivit se dalo hravě zvládnout víc. Ale v životě není nic ideální a musela jsem se spokojit s necelými 50 když jsme na Slovensko odjížděli na kýžený vrchol sezóny.
Tvým highlightem bylo Bokami Západných Tatier, ale současně ses připravovala i menšími závody a MČR ve skialpinismu. Je to tak?
Bokami byl můj dlouholetý sen. A letos i tak trochu neplánovaný. Jen jsme s Eliškou Vondráčkovou – mou parťačkou chtěly zkusit, zda nás vůbec na start vyberou. A ono to vyšlo a najednou jsme se ocitly na startovní listině a před námi 2 měsíce tvrdé práce.
Jak se ti vedlo?
Během tréninků a rychlých závodů u nás jsem se rozhodně necítila v top formě. Byť MČR ve skialpinismu dopadlo bronzovou a s Eliškou jsme vyhrály závod dvojic Noc Tuleních pásů. Asi bych si ale dokázala představit lepší rozpoložení a formu.
V našem rozhovoru se chceme věnovat ale především Bokami Západných Tatier. Jak bys tento závod našim čtenařům představila?
Je to třídenní etapový závod dvojic v nejhezčích pasážích Západních Tater. Trasu a bezpečnost zajišťuje nespočet borců, kteří kvůli závodníkům čekají na vrcholcích, natahují fixní lana, rozmisťují po žlabech fáborky a vyšlapávají cestu.
Parametry +/- 50 km a +6000 výškových metrů za 3 dny možná nepůsobí až tak hrozivě, ale to hrozivé je, že určitě třetinu nastoupáte na mačkách s lyžemi na batohu, podmínky pro sjezdy žlabů na lehkých závodních lyžích budou všelijaké a ještě to musíte stíhat v daných časových limitech. Pravý skialpinismus neboli skimoutaineering, který bohužel v našich českých podmínkách není možné vytvořit.
Předpokládáme správně, že to rozhodně není závod pro skialpinistické padavany? (velký smích)
Bokami už jednoznačně zkušenosti vyžaduje. Není úplně dobrý nápad jet si tam poprvé vyzkoušet stoupání žlabem na mačkách a taky je fajn vědět, že se nebojíme sjet opravdu strmý svah za různých podmínek (led, firn, měkké těžké hromady sněhu). Já měla možnost si už v minulých letech vyzkoušet i jiné slovenské závody ve volném tatranském terénu (například Hore-dole Děrešom), takže jsem zhruba věděla do čeho jdu, plus jsem si to vynásobila třemi, na 3 dny po sobě a i tak se mi při té představě dělalo mdlo (smích).
Eliška Vondráčková – dlouholetá kamarádka a podobný horský blázen jako já. V minulých letech například zlatá z B7 a jiných krásných ultra závodů.
Měla jsi nějaká očekávání s ohledem na umístění? Víme že jsi ho nešla jistě poprvé…
S Eliškou jsme obě dvě měly cíl dokončit v limitu všechny tři etapy. Nic víc, nic míň. Na startu Bokami jsem se opravdu objevila už v roce 2018, ale tehdy jsem tam parťačce Nadi shořela jako papír a skončily jsme už po prvním dni. Od té doby mě tam strašil tady ten nehezký vroubek z nedokončení a o motivaci do dalších ročníků bylo postaráno.
Co bys řekla o prvním dni?
První den mě vyloženě nadchl. Hlavně čtyřmi krásnými výživnými sjezdy, kterých jsem si letos bohužel moc neužila, ale taky tím, že jsme nebyly úplně poslední a hlavně byl čas i na srandu mezi ostatními závodníky. Prostě jsme dojely do cíle jako sluníčka a těšily se na další dny. Trošku mě to uklidnilo alespoň v ohledu, že litr vody ve velmi teplém počasí, které panovalo, bude málo a taky že bychom etapu zvládly v řádově tří hodin jen s minimem občerstvení. Bylo to zvládnutelné.
Moc času na regeneraci (v podstatě žádný nebyl) a už Vás čekal druhý den (velký smích)
Musely jsme se po prvním dnu přesunout na opačnou stranu pohoří, zařídit nové ubytování a do toho dohnat deficit s doplněním tekutin a energie. S tím se počítalo. Oproti minulým ročníkům závodníci nebydleli pohromadě v jednom areálu, ale každý se s tím musel poprat po svém. Ovlivnilo to určitě hromadné večerní dýchánky rozebírání závodu u piva, ale na druhou stranu podpořilo kvalitu regenerace (smích) takže ráno jsme do Žiarské doliny přijížděli lépe odpočatí a připravení asi na nejtěžší sousto.
Čekalo nás 18 km a +2300 m za ještě teplejšího dne a na přímém slunci. Sníh nám tekl pod nohama a ze zmrzlých sjezdů se stala nahromaděná kaše. Měla jsem i dva krásné pády. Jeden byl takový měkký a osvěžující pro publikum, druhý už moc příjemný nebyl a mohl dopadnout i docela nehezky. Tam jsem pochopila, proč tyto závody probíhají ve dvojicích.
Po této druhé etapě jsem upadla trochu do trudomyslnosti, zda vůbec na takové závody patřím. Předjely nás slovenské holky, se kterými jsme se praly o třetí holčičí místo. Bylo jasné, že depa a sundávání a nandávání pásů, maček ještě nemáme tak dobře zmáknuté a dají se na tom ztratit drahocenné minuty.
A třetí den jste do toho museli opravdu šlápnout…
Ano, takže třetí den byl tak trochu infarktový. Jednak jsme už byly solidně vyndané a mně se teda ani startovat vůbec nechtělo při představě, že musíme kopnout do vrtule a Slovenkám utéct. Elišce se to dařilo už během prvního stoupání z Bobrovecké doliny na Babky, já pak naháněla její náskoky v dobrodružných sjezdech.
Co bylo důležité, vyrazit z depa společně, takže nějaké náskoky díky tomu, že jeden člen týmu byl rychlejší ve stoupání a druhému zase šly sjezdy, byly tímto smazány. Třetí den už jsme nepotřebovali ani cepín , ani mačky, vše bylo jen čistě na pásech a sjezdy často lesem, což v předešlých dnech díky vyšší poloze etapy nebylo. Nakonec se nám podařilo holkám cuknout a třetí místo bylo naše. Spolu s obrovským nadšením, že všechno jde. Prostě ukázková euforie (smích).
Co tě tenhle rok čeká, co máš jako vrcholy sezóny?
Do třetice kvůli covidu odkládané ultra závody jeden v Rumunsku – Transylvania Ultra a druhý v Německu – Zugspitz Ultra Trail, nicméně tím jak se to všechno nešťastně poskládalo, budu muset ještě zauvažovat nad distancí, kterou si zvolím. Závody jsou termínově blízko sebe a aby toho nebylo málo, lupneme si mezi nimi Adventure Race v Polsku. Do toho se budu snažit o přípravu s buzolou a mapou, protože se chci na konci léta zúčastnit s parťákem Mistrovství světa v 24 hod. Rogainingu, které se letos koná u nás, v Rychlebských horách..
Už dlouhodobě tě sponzoruje Scarpa. Jaký model (nejen) bot, bys našim čtenářům doporučila?
Se Scarpou spolupracuji už několik sezon a od té doby neustále obdivuji, že výrobce pracuje více s důrazem na kvalitu, než kvantitu. Tuhle značku u nás znají především vyznavači horolezectví a skialpinismu, díky obuvi do vysokých hor a vyhlášeným skialpinistickým modelům.
Nicméně už několikátou sezonu proráží i do světa trailového a vysokohorského běhu a troufám si říct, že i s docela vysoko posazenou laťkou. Do čela managementu Scarpy přišel věhlasný a našlapaný běžec Marco De Gasperi, pod jehož taktovkou běžecké modely získávají na popularitě i kvalitě. Jestliže jsem v předešlých letech pěla chválu na nesmrtelný model Scarpa Neutron 2.0 nebo papuče Spin Ultra, v sezoně 2021 už nasadili opravdu bombu a nohama mi prošly zatím nepřekonané modely Spin Infinity perfektně vhodné i do našich luhů a hájů a Ribelle Run, které si určitě musíte zabalit na běhání po skalnatých Tatrách nebo Alpách. Letos přichází další novinka all terrain řadou Golden Gate a novinkou Golden Gate Kima s carbonovou výztuží. Na ty jsem obzvláště zvědavá.
Pro vyznavače skialpinismu určitě nemusím představovat závodní řady Alien. Ale v letošním roce jsem všechno, včetně tréninků a závodů absolvovala v dámské novince F1 Lite. Lehounká bota přitom velmi pevná a stabilní tam, kde jsem při náročných sjezdech potřebovala. F1čky jsou navíc už několik sezon součástí výbavy borců naší Horské služby, takže s volbou tohoto modelu určitě nemůžete sáhnout vedle.
Jsi taky dlouhodobě ambasadorka mySASY. Jak se s ohledem na toto zařízení změnil tvůj přístup k tréninku?
Změnil a potvrdil především to, že i v běhání a tréninku někdy Méně znamená více. MySASY je obrovská berlička především pro sportovce, kteří se po zdravotní pauze opět vrací do zápřahu anebo třeba pro ty, kterým se nedaří pohnout s výkonností dopředu. Já ho využila hlavně po covidu a následné rekonvalescenci, současně mi ukázalo cestu, jak tělo zrestartovat a postavit nový a kvalitní základ, na kterém pak můžeme budovat lepší výkon. Za sebe můžu říct, že po roce používání už jste schopní sami dál rozpoznávat i bez měření, co na vás jak působí a jakou to vyvolá reakci, a to chceme.
Víš o sobě mnohem více, než jsi předtím věděla?
Vím to, že jsem opravdu vytrvalec a žádný rychlostní bomber. Že se mi vyplatí obléct se i na 20 nebo 30 minutový konverzační běh, protože právě takový mě o krůček posune dál v následujícím třeba intervalovém tréninku nebo rychlém krátkém závodě. A taky vím to, že po takovém 100 kilometrovém ultra trailu bude moje tělo unavené tak akorát a pozor si mám dát na aktivní regeneraci zejména třetí až pátý den.
