Z ledových svahů bavorských Alp až po nejdrsnější trailové tratě světa. Hannes Namberger zažil v jedné kariéře hned několik sportovních životů. Z někdejšího profesionálního sjezdaře, který honil setiny v brankách, se stal jedním z nejuznávanějších jmen světového trail runningu – vítěz Lavareda, Eiger Ultra Trailu či Ultra-Trail Cape Town a pravidelný účastník UTMB. Jeho příběh je o disciplíně, odolnosti a především o lásce k horám.
Jak tě ovlivnilo vyrůstání v bavorských Alpách?
Narodil jsem se v malé vesnici obklopené horami. Tam je zimní sport prostě součást života. Každé dítě buď sjezdovalo, nebo běhalo na lyžích. My jsme byli od rána do večera na sněhu – to bylo normální. V létě fotbal, turistika, výlety s tréninkovou skupinou do hor. Ale hlavní pozornost byla vždycky na lyžích. Hory pro mě nebyly jen kulisou – byly místem, kde všechno začalo.
Začínal jsi jako závodní sjezdař. Co sis z toho přenesl do běhání?
Hlavně disciplínu a trpělivost. Když chceš být lepší, musíš dřít každý den, a výsledek nepřijde hned. Od osmi let jsem měl skvělého trenéra, který nás vedl cílevědomě. Každý trénink měl smysl – všechno směřovalo k tomu, abychom jednou závodili ve Světovém poháru. To byla dětská meta. A tahle mentalita – dělat věci naplno a s rozmyslem – se se mnou táhne dodnes.
V jednadvaceti ses sjezdového lyžování vzdal. Jak těžké to bylo?
Hodně. Moje tělo bylo vybudované na sílu, ne na vytrvalost. Krátké, výbušné intervaly, těžké svaly. Začal jsem chodit po horách s batohem a holemi, pak rychleji, dál, až z toho byl běh. Jenže tělo nebylo na běh připravené – byl jsem těžký, pomalý, všechno bolelo. Musel jsem se učit úplně od začátku, bez trenéra, bez rady. Pomohla mi jen motivace a chuť zkusit něco nového. Po prvním závodě jsem sice vůbec netušil, co dělám, ale věděl jsem, že v tom chci pokračovat.
Tvůj první závod byl Karwendelmarsch 2015 na 52 km. Jak jsi byl připravený a co tě nejvíc překvapilo?
Upřímně – byla to naprostá hloupost začínat tak dlouhým závodem. Neměl jsem tušení o vybavení, tréninku ani výživě. Na 50 km jsem měl pár silničních gelů – samozřejmě to nestačilo. Po třiceti kilometrech přišly křeče, ale díky zkušenostem z lyžování jsem věděl, jak bojovat s bolestí. Doběhl jsem a měl pocit, který jsem nikdy předtím nezažil – směs vyčerpání, hrdosti a štěstí. Bylo to silné. A ještě jsme to běželi s mojí přítelkyní, dnes už manželkou. Byla to kombinace utrpení a radosti – a přesně to mě na tom chytlo.
Co tě přitáhlo k ultratrailům – závodění, nebo prožitek z hor?
Obojí. U sjezdu máš 45–60 sekund na perfektní výkon. V trailu máš třeba 24 hodin. Je to obrovský rozdíl, ale koncentrace zůstává. Dřív jsem měl třicet závodů za sezónu, dnes tři – takže musíš být připravený právě v ten den. To mě naučilo lyžování. Ale především mě fascinoval pocit svobody – být dlouhé hodiny v horách a jen běžet.
Jak jsi přizpůsobil tělo novému sportu?
První krok byl zhubnout – asi 15 kilo, z 84 na 69. To je na moji výšku (176 cm) hodně. Ale z lyžování jsem si přinesl silný střed těla a stabilitu, která je při běhu v technickém terénu velká výhoda. Díky tomu jsem se nebál prudkých sjezdů a byl jsem stabilní. Takže nakonec to, co se zdálo jako nevýhoda, mi hodně pomohlo.
Měl jsi v trailu nějaké vzory nebo mentory?
Na začátku vůbec. Neznal jsem nikoho. Největší inspirací byl můj děda – dělal horské sporty dávno předtím, než to bylo módní. Chodil po horách, lezl, běhal, a to bez jakéhokoli vybavení. Později jsem začal obdivovat lidi jako François D’Haene – nejen pro jejich výkony, ale i kvůli tomu, jací jsou mimo sport. Jak se chovají k rodině, k lidem kolem sebe. To je pro mě důležité.
Jak kombinuješ dlouhé objemové běhy, rychlost a převýšení?
Vždycky záleží na cíli. Když jsem se připravoval na Western States, trénoval jsem hlavně běžecky – rovinaté a zvlněné trasy, 120 až 160 km týdně, bez holí. Na Lavaredo nebo UTMB naopak víc převýšení, méně kilometrů, ale víc výškových metrů. Zima je spíš o rovině, občas silniční půlmaraton. Dva měsíce před závodem přepínám na specifický trénink – podle profilu tratě, výšky, výbavy.
Od roku 2020 trénuješ s koučem. Co se změnilo?
Nejlepší na tom je, že rozhoduje on, ne já (smích). Je to pro mě obrovská úleva. Můžu se soustředit jen na trénink. Samozřejmě se bavíme o detailech, ale důvěřuji mu. Občas něco navrhnu, ale fungujeme jako tým. On plánuje, já běhám.
Dáváš si po sezóně pauzu, nebo jedeš pořád dál?
Vždycky mám přechodné období – takzvaný off-season. Po velkých závodech potřebuji vypnout. Ale nikdy to není úplné nicnedělání. Mám rád kolo, turistiku, lehké výběhy. Po pár dnech mě to bez pohybu nudí. Ale psychický odpočinek je nutný. Po Western States jsem byl úplně prázdný – bez motivace. Tak jsem prostě počkal, až se chuť vrátí sama. Trénink bez vnitřního důvodu nemá smysl.
Výživa a udržitelnost
Dost se zajímáš o „gut training“ – trénink trávení. Proč je to tak důležité?
V ultra závodech rozhoduje žaludek. Pokud ho netrénuješ, nedoběhneš. Proto ho trénuju stejně jako nohy – v každém tréninku, krátkém i dlouhém. Používám stejné produkty jako v závodě, a to i při hodinovém výběhu. Můj cíl je 100 gramů sacharidů za hodinu. Musíš znát limity svého těla a vědět, co snese. Pokud to nezkoušíš v tréninku, v závodě už je pozdě.
Jak moc spoléháš na produkty Näak a jejich výzkum?
Je to kombinace. Näak má skvělé produkty, ale všechno testuju sám. Když mi něco nesedne, poznám to hned. Jsou otevření zpětné vazbě, takže spolu ladíme detaily. Někdy to funguje, jindy ne – ale tak to má být.
Jak vnímáš udržitelnost – ve stravě, vybavení nebo cestování?
V běžném životě je pro mě důležitá. Jím lokálně, snažím se přemýšlet, odkud věci pocházejí. Ale v závodě musí jít výkon na první místo. Tam se neřeší, jestli je gel ekologický. Důležité je, aby fungoval. Kompenzuju to v běžném životě – tam se snažím být zodpovědný.
Závody a zkušenosti
Na UTMB jsi byl osmý, vyhrál jsi Lavaredo i Eiger. Jak přizpůsobuješ strategii různým terénům?
UTMB je spíš o přežití. Je to dlouhé, drsné a vždycky se něco pokazí. Lavaredo je úplně jiné – tam běžíš skoro všechno, minimum chůze. UTMB je o trpělivosti, Lavaredo o přesnosti. Největší uspokojení mám, když jednou za rok všechno sedne – tělo, hlava, počasí. To je opravdový úspěch.
Který závod tě posunul nejdál za tvé hranice?
Lavaredo 2022. Nebyl jsem si jistý formou, měl jsem pochybnosti. Ale v závodě jsem cítil, že všechno funguje. Bojoval jsem s Tomem Evansem, který je na papíře lepší běžec. Musel jsem riskovat. Šel jsem tak hluboko, že jsem po závodě řekl: „Už nikdy.“ Stálo mě to rok života (smích). Ale příští rok se tam stejně vrátím.
Jak se změnila tvoje závodní mentalita – z „jen dokončit“ na „být na bedně“?
Vždycky jsem chtěl závodit na špici, ale důležité je i doběhnout. V životě jsem vzdal jen jednou – kvůli zranění. I když se všechno pokazí, snažím se dojít do cíle. Na Western States jsem po 130 km úplně odpadl a posledních 30 km šel pěšky. Ale dokončil jsem. To je pro mě respekt k sobě, k týmu i k lidem kolem.
Který okamžik byl pro tebe v závodě nejtěžší?
Každý závod má těžké chvíle. Ale paradoxně to nejtěžší není samotný závod – je to cesta k němu. Dostat se zdravý a připravený na start. Samotný závod je pak jen odměna.