Jak jsem běžela Comrades

0

Maraton Comrades je běžecký svátek. A kdo v Jižní Africe neběžel Comrades není běžec. To vám tu řekne každý.
Comrades je vlastně ultramaraton. Koná se každý rok na začátku června.

Vždycky je to neděle, kterou téměř celý národ stráví před obazovkou jeho sledováním v přímém přenosu. Je dlouhý přibližně 89km (56mílí).  Jeden rok  se běží z Durbanu do Pietermaritzburgu (takzvaný up run – do kopce) a další rok z Pietermaritzburgu do Durbanu (down run – z kopce). A tak se to pravidelně střídá. Je to jeden z největších a nejstarších ultramaratonů na světě. Běhá se od roku 1921 a na start se letos dostavilo 14336 běžců.
Pro silniční běžce v Jižní Africe je Comrades událostí běžecké sezóny.S tréninkem se začíná hned po vánocích. O závodě samotném bylo napsáno několik knih a tréninkových programů existují spousty.  Pro kažého, úplným začátečníkem počínaje, ostříleným běžcem konče. Jestli si ale myslíte, že se stačí jednoho rána probudit a rozhodnout se, že příští týden poběžíte, tak to ne. Přihlásit se můžete, ale aby vaši přihlášku akceptovali, musí vám být minimálně 20 let a musíte absolvovat jeden  z kvalifikačních maratonů v časovém limitu pod 5 hodin.Takže jistá běžecká zdatnost se předpokládá hned od začátku. No a uběhnout maraton a uběhnout ultramaraton, to je jako srovnávat hrušky s jabkama. Bez pořádné přípravy to nejde.


Já jsem každý rok Comrades sledovala v televizi a tiše si myslela cosi o bláznech. Pár maratonů a 56km závodů jsem v kapse sice měla, ale před téměř 90km jsem měla obrovský respekt. Vždycky jsem říkala, že Comrades není pro mě. Ale v listopadu jsem celkem slušně zaběhla jeden místní maraton, který shodou okolností byl kvalifikační, nechala jsem se kamarády vyhecovat a přihlásila se. To bylo v listopadu 2012 a tím pádem jsem měla spousty času se hlavně mentálně připravit na 5 měsíců perného tréninku.


Naštěstí Comrades je cílem většiny silničních běžců v Jižní Africe, takže ty hodiny na silnici jsem strávila ve společnosti lidí podobně založených. Což je důležité, protože čím víc se závod blížil, tím míň jsem byla schopna myslet na něco jiného a mí tréninkoví partneři se stali mojí druhou rodinou. Vznikla přátelství na celý život, odnesla jsem si spousty krásných zážitků, zážitků, kdy jsem si sáhla na úplné dno, zážitků, kdy mě endorfiny dostaly na úplný vrchol. A dalším plusem je, že trénink začíná po vánocích, kdy je na jižní polokouli léto. Maličké minus to ale má – poslední týdny tréninků probíhají na podzim, tedy v době, kdy se ráno pozdě rozednívá a večer brzy stmívá a dost často prší, ale těžko na cvičišti, lehko na bojišti.


Letos se běželo z přístavního města Durban do Pietermarizburgu, takže do kopce.  Je to náročnější varianta oproti běhu v opačném směru, protože první polovina závodu je v podstatě pořád do kopce. A ta druhá polovina je vlnitá, ale rozhodně ne z kopce. Nejvyšší bod leží 870m nad mořem (cíl) a celkové stoupání je 1500m. 
2. června 2013 jsem se postavila na start  společně s dalšími 14335 běžci i já. Plná nervozity (nikdy jsem neuběhla víc jak 58km), nadšení (den, na který se připravujete tak dlouho, je konečně tady) a očekávání toho, co se v příštích 12 hodinách stane.
Organizace na startu (a po celou dobu závodu včetně finiše) byla úžasná, nikde žádné fronty, milí a ochotní pořadatelé a spousta běžců, kteří jsou na tom úplně stejně jako vy. Zařadila jsem se do svého seeding pen a čekala na start, který má tradiční průběh – nejdřív zahráli jihoafrickou hymnu a národní píseň Shosholoza, při kterých mi běhal mráz po zádech, protože zpívali úplně všichni, pak na řadu přišli Vangelisovy Chariots of Fire, zakokrhání kohouta (ano, čtete správně) a konečně startovní výstřel.  Se sdcem v krku jsem se já a tisíce dalšich dala do běhu. Konečně.


Protože jsem běžela Comrades poprvé, můj plán byl běžet první polovinu hodně pomalu. Všichni mí znamí, kteří Comrades už beželi, mi říkali: Nezapomeň, že běžíš 89km, tak hlavně začni pomalu. Je to těžké, ale moje pokora k 89km byla větší než moje ego a začala jsem opravdu pomalu. První hodinu jsem běžela za tmy, pomalu, s lahví Powerade v ruce (další rada mých známých byla – u prvních občerstvovacích stanic bude nával, neztrácej tam čas). Občas jem narazila na někoho známého, tak jsme prohodili pár vět a pomalu odpočítávali, kolik nám ještě zbývá kilometrů. Nálada byla skvělá, běžci nejen z Jižní Afriky, ale z celého světa. Jediné, co nás tak trošku zarazilo, bylo neuvěřitelné teplo a vlhko. Ale všichni jsme věřili, že tak hrozné to určitě nebude.


Celá trasa je kopcovitá a 4 z 5 opravdu velkých kopců jsou hned v první polovině. Běží se obydlenou krajinou a podél tratě jsou ticíce (ano, tisíce) diváků, kteří vytvoří neskutečnou atmosféru. Přijdou hned ráno, rozloží si židle, stoly, začnou grilovat a celý den fandí. Velká většina má i připravené cokoliv, co běžec na trati může potřebovat, a´t už je to sůl, pití, banány, vazelína nebo toaletní papír. 


Po rozednění se začalo dost rychle oteplovat, ale bylo pořád na co koukat a cesta mi docela rychle ubíhala a občerstvovací stanice byly snad každé 2km. Snažila jsem se nemyslet na to, kolik mi ještě zbývá do cíle, a taky se nekoukat na hodinky, protože jsem věděla, že běžím pomalu a kdybych věděla, jak pomalu, tak bych určitě zrychlila.
První polovinu závodu jsem dala za 4h04min, což bylo pomalejší, než jsem plánovala. Musím přiznat, že při pohledu na hodinky mnou poběhla vlna zklamání, ale byla jsem v pohodě a to bylo důležité. Ke stoupající teplotě se přidal silný a hlavně horký protivítr, který už foukat nepřestal. Bylo to jako běžet s fénem v puse. V momentě, kdy jsem se napila, jsem zase měla žízeń. Jak já nerada běhám, když fouká. Myslím, že ten vítr zaskočil všechny. Startovní pole už značně prořídlo, ti rychlíci byli daleko přede mnou a spousta běžců začala mít problémy s teplem (nevolnost, křeče, úpal).


V hlavě jsem měla zafixované, že když budu v pohodě na 60km, tak budu v pohodě až do cíle. Jenže jsem začala mít křeče, které jsem nikdy před tím neměla. A nebyla jsem sama. Spousta lidí byla na tom mnohem hůř než já. Kamarádka mě donutila si před závodem koupit pár tablet s elektrolyty a jak se hodily. Křeče sice nepovolily, ale myslím, že bez těch tablet by to bylo hodně špatné. Bylo mi jasné, že jestli se zastavím, tak je konec. Takže i když jsem neběžela, ale šla, tak to byla chůze rychlá. V pohodě jsem sice moc nebyla, ale hlava spolupracovala na 100%, a to je u mě strašně důležité. Takže jsem si ani na minutu nepřipustila, že bych závod nedokončila. 
Posledních 30km není nic moc, běží se neobydlenou krajinou, závodní pole se dost roztáhlo a všichni jsme toho měli plné zuby, každý jsme si tiše běželi sám se sebou, já se neustále snažila hlavu zaměstnat pozitivními myšlenkami, jako že už je to jenom 23km do cíle, jaké to bude v cíli, jak jsou na tom mí ostatní kamarádi, co asi právě dělá moje rodina doma.


Na vrcholu posledního velkého kopce (Polly Shorts) je to jenom 7-8km do cíle v Pietemaritzburgu. To už jsem věděla, že i kdybych šla po zpátku, tak to do cíle v cut off čase (12 hodin) stihnu a věděla jsem, že zaběhnu pod 9hodin, což znamená, že dostanu Bill Rowanovu medaili. Už jsem se těšila na cíl, věděla jsem, že je to “jenom” 8km, tak další rozptýlení – dokážu ten závod zaběhnout pod 8h40? To bylo, na co jsem hlavně myslela ten poslední úsek. Před Pietermaritzburgem  zase řady diváků značně zhoustly a to myslím mentálně muselo pomoci všem. 
Poslední 3km si připadáte jako sportovní hvězda. Obě strany silnice jsou přeplněné diváky, kteří neskutečně povzbuzují až ke stadionu, kde je cíl. Je to kriketový stadion, takže o něco menší než atletický a lidí byl zaplněný diváky k prasknutí.  A všíchni křičí, tleskají, vás zabírají kamery, hlasatel hlásí vaše jméno…  Musím říct, že posledních 300m, kdy vás povzbuzuje celý stadion, je neskutečný zážitek. Nádhera. 
8 hodin 39 minut a 22 vteřin. 48 žena v cíli, 17. Ve své kategorii. Stálo to všechno za to? Určitě. 


V cíli jsem dostala medaili (je to ta nejmenší medaile, co jsem kdy dostala), růži, vyfotili mě a myslím, že mi pořád nedocházelo, že jsem TO dokázala. Přesunula jsem se do prostoru s občerstvením (nápoje a polévka), sedla si na zem a dalších 50 minut si nebyla schopná kvůli křečim stoupnout. Za mnou doběhli kamarád a kamarádka ze stejného běžeckého klubu, tak jsme tam tak seděli a endorfiny se konečně dostavily.
Když jsem se konečně dokázala postavit, došla jsem si pro svoji tašku, kterou jsem odevzdala před startem a šla se osprchovat. Kupodivu chůze byla v pohodě. Sprcha byla sice ledová, ale zbavit se té vší soli a obléct se do čistého, to byla krása.
A pak už jen zdolat asi 20 schodů a dojít do našeho klubového stanu, kam začali pomalu docházet všichni z klubu, kdo doběhli, ale i ti, co z různých důvodů vzdali.
Cut off je 12 hodin, opět začnou hrát Chariots of Fire a musím říct, že při sledovaní těch, kteří doběhli těsně před limitem a těch, co to nestihli jen o pár metrů, mi tekly slzy. A nebyla jsem sama.


Udělala jsem nějaké chyby? Trénink byl v pořádku, unavená jsem v cíli byla, ale ne vyčerpaná, mohla jsem běžet první půlku rychleji, mohla, ale kdo ví, jak bych zvládla v tom vedru tu druhou polovinu. Na přístí rok si určitě promyslím nějaký časový plán, podle kterého se budu snažit běžet. Pitný režim – hodně vody, bála jsem se, že až moc, ale v tom vedru to jinak nešo. A občas Powerade. Gel každých 10km počínaje 14.km. Občas kousek banánu nebo pomeranče u občerstvovací stanice a 4 tablety s elektrolyty mezi 20 a 60km (těch by se hodilo víc). Poběžím příští rok. Poběžím.

A ještě trochu statistiky:

 

  • Rok 2013 je zaznamenán jako jeden z nejtěžších ročníků historie Comrades díky neobvykle vysokým teplotám a silnému  protivětru.
  • Jihoafričan Claud Moshiywa vyhrál Comrades 2013 v čase 05:32:09. Cílovou pásku přetnul 9 minut před druhým v pořadí  Jonasem  Buudem ze Švédska.
  • Elena Nurgalieva z Ruska již po osmé vyhrála v čase 06:27:09. 
  • Alan Robb běžel svůj 40tý konsekutivní Comrades Marathon. Inspirace pro nás všechny.
  • 14 336 z 19 907 přihlášených se postavilo na start. Do cíle doběhlo jen 10 188.
  • Přibližně  7000 běžců proběhlo cílem 90 minut před cut off limitem.

Jani, kde ses narodila a vyrůstala? 
Narodila jsem se v Kutné Hoře, ale od 3 let jsem vyrůstala v Jaroměři ve Východních Čechách.

Jak to, že nyní žiješ v Cape Townu a jak dlouho už tam žiješ? A prozradíš našim čtenářům něco o své rodině? Kde jsi víc doma – tady nebo v Cape Townu? 
Do Kapksého Města jsme se přestěhovali v lednu 2004 kvůli manželově práci, ale v zahraničí jsme žili už od roku 1996. Máme 3 kluky, nejstarší studuje druhým rokem v Holandsku, prostřední se tam chystá na studia v září a nejmladší  je na střední škole. Kde se cítím víc doma? To je těžké, když jsem v Africe, tak tam, když jsem v Čechách, tak určitě tady. V Kapském Městě už máme výborné známé, dům, psa, kočku, ale doma je doma. Je to složité.

Jak často jezdíš do  ČR a na co se nejvíc těšíš?
Teď už do Čech jezdíme jen jednou ročně, ale když jsme ještě bydleli v Evropě, tak jsme jezdili mnohem častěji. Všichni se vždycky strašně moc těšíme. Každý asi na něco úplně jiného, kluci na babiččinu kuchyni a výlety s dědou na kole, já na kamarádky, na Prahu, a manžel na kluky z basketu a určitě na pivo.

Jaké jsou největší rozdíly mezi životem tady a na v Jižní Africe?
Asi největším rozdílem mezi životem v Čechách a v JAR je obrovský rozdíl mezi bohatými a chudými. Je to obzvlášť patrné v Kapském městě, kde jsou pár kilometrů od sebe čtvrtě velmi bohatých lidí a slumy, ve kterých bydlí spousta lidí v obydlích postavených z čehokoliv bez sociálního zařízení, elektřiny a vody. 
Hlavními problémy jsou v JAR celkově nízká úroveň vzdělání, vysoká nezaměstnanost, kriminalita a samozrějmě AIDS. Dalším, a to velmi hlubokým problémem, jsou velmi křehké vztahy mezi místními skupinami obyvatel, které nejsou jen mezi bílými a černými, ale například i mezi černými a obyvateli JAR indického původu no a, což se moc neví, i mezi černými etniky navzájem (například Zulu žijícími hlavně v provincii KwaZulu Natal (odkud je současný prezident Jacob Zuma) a obyvateli Xhosa, jejichž nejznámějším představitelem je samozřejmě Nelson Mandela).
Lidé, kteří mají nadstandardní příjmy se ale podle mého názoru mají v Africe mnohem lépe, než v Čechách. Vždyť kde jinde než v Kapském městě byste si mohli jít ráno zaběhat 15 až 20 km do národního parku Stolové hory, potom si jít zasurfovat do moře, zajít si na oběd na jednu z místních výborných vinic a večer navštívit představení jednoho z místních velmi kvalitních divadel. 

Tady máme léto, ale v Jižní Africe je zima… jak vypadá zimní počasí v Cape Townu? 
Tak právě teď zima v Kapském Městě vypadá asi jako letošní léto. Jen je ráno déle tma a stmívá se už kolem šesté hodiny večer. A v noci je kolem 6-8C. Ale také občas hodně prší.

Kdy jsi začala s běháním?
Moje mamka celý život učila tělocvik na gymnáziu, takže já, ať jsem chtěla nebo ne, jsem se pohybovala po stadionech a tělocvičnách. Od malička jsem chodila do sokola, vyzkoušela snad každý sport, trochu hrála basket a volejbal, v zimě hodně lyžovala, v létě s taťkou chodila po horách. Ale neběhala jsem vůbec. Na gymplu jsme museli jednou ročně zaběhnout 1500m na čas a já si pamatuju, že to bylo hrozné. Běhat jsem začala až v Jižní Africe, protože tam opravdu běhá strašně moc lidi. Když jsme se tam přestěhovali a já ráno vezla kluky do školy, na silnici běhalo tolik lidí, že já si prvních pár dní myslela, že tam jsou nějaké závody. Až za pár dní jsem si uvědomila, že to si lidi jdou jen tak zaběhat. Já začala asi před 8 lety. Nejdřív v posilovně na pásu. Ani se nebudu chlubit, jak dlouho mi trvalo, než jsem uběhla prvních 5km bez přestávky. No, a pak mě pás omrzel a začala jsem běhat venku. Občas se ke mně přidala kamarádka, která už trošku běhala, tak jsme to spolu dotáhly na 10-12km a já se přihlásila na první půlmaraton. Ten jsem zvládla a tak jsem přidávala, maraton a pak ultra. Kamarádka to mezitím vzdala a já se stala členkou místního běžeckého klubu.

Kde obvykle běháš? Máš ráda běhání v horách?
Nejvíc běhám s naším klubem, který je velmi dobře organizovaný. Scházíme se 2x týdně a máme různé skupiny podle rychlosti. Pak se ještě běhá v neděli ráno LSD – long slow distance – to je většinou plus minus 20km. A ještě ve středu se běhá 5km na čas. Jenže za ta léta běhání už znám spousty jiných běžců, takže jít si s někým zaběhat, není problém. Ať je to po silnici nebo trail, který miluju. Bydlíme hned pod Stolovou horou a těch tras je tam spousty.

Kdy jsi běžela svůj první maraton a pak ultramaraton?
Svůj první maraton jsem běžela asi tak 2 roky po tom, co jsem začala běhat. V Kapském Mestě se jednou ročně běhá Two Oceans Marathon – http://www.twooceansmarathon.org.za , nádherných ,  ale hodně náročných 56km. No a na ten se musíte kvalifikovat. Tak jsem musela nějaký ten maraton zaběhnout. Když si na to dneska vzpomenu, tak se musím smát, tenkrát jsem o běhání vůbec nic nevěděla. Maraton jsem uběhla a kvalifikovala se v listopadu 2008, no a v dubnu 2009 jsem dala ten první ultra. Byla to hrůza, opravdu jsem nevěděla, jak trénovat, co během závodu jíst, pít apod.  Taky jsem pak týden téměř nemohla chodit.

Máš v Cape Townu nějaké běhající kamarády, nebo běháš sama?  
O tom už jsem psala, strašně ráda běhám v partě, hlavně na silnici. A jsem členkou místního běžeckého klubu. Ale trail ráda běhám sama. Je to nádhera být v přírodě sama, ale musím se přiznat, že tam, kde žijeme, to není moc bezpečné. 

Běhá s tebou někdo z rodiny? Nerozmlouvají ti běhání ultramaratonů?
Z rodiny běhá pravidelně jen manžel, ale se mnou nechce, protože si pořád stěžuje, že jsem moc rychlá. Nestarší syn zaběhl 2 půlmaratony a jeden maraton. Bez jakéhokoliv tréninku, ale mladé tělo je holt mladé tělo. Prostřední syn běhá nádherně, má krásný, čistý styl, ale nechce. A ten nejmladší také ne. Všichni závodně plavou, tak možná jednou budou mít lehčí cestu k triatlonům, protože sportovně založení jsou. A ultra mi nerozmlouvají, ono by to stejně k ničemu nebylo. Naopak, musím říct, že mě podporují, protože ten čas strávený tréninkem před větším závodem se občas projeví v neuvařené večeři, pozdním příchodem domů apod.


Jaký závod pro tebe byl zatím nejtěžší? A na který nejraději vzpomínáš? Jakou nejdelší vzdálenost jsi uběhla?
Nejtěžší závod pro mě byl asi Table Mountain Challenge, je to 35km okolo Stolové hory. Trail. Já sice věděla, že to je těžký závod, ale on byl neskutečně těžký. Tam se mi poprvé v životě stalo, že nohy úplně vypověděly poslušnost. Plus to by můj první trail  v životě. A pak ještě 3denni  trail run, který jsem běžela s kamarádkou a jely jsme se tam jen tak proběhnout, přijely jsme jako 2 holky z Cape Townu, co docela dobře běhají po silnici, ale na trail nic moc  a my jsme vyhrály. Byla tam prima parta, krásná příroda a počasí nám přálo. Porazily jsme velké favoritky a vlastně jsme nezávodily. To byl moc pěkný pocit. No, a nejraději vzpomínám teď zrovna asi na svůj poslední  a nejdelší ultramaraton – www.comrades.com. Letos se běželo 87km z Durbanu do Pietermaritzburgu a prvních 45km je v podstatě pořád do kopce. Navíc letos bylo strašné vedro a posledních 30km foukal silný horký protivítr. Je to úžasný sportovní svátek. V Jižní Africe vám každý řekne, že jestli jste nezaběhl Comrades, tak vlastně nejste běžec.Atmosféra je neskutečná, tisíce bežců a desetitisíce fanoušků podél celé trati. Je to dřina, ale nádherná.

Asi  jsi zvyklá běhat v hodně velkém horku. Nosíš si s sebou pití? Jak ta vedra zvládáš? 
V létě je někdy opravdu dost vedro, takže běhám buď ráno anebo večer. Pití si s sebou nenosím. Vím, že bych měla, ale já nenosím s sebou nic ani na delší tréninkové běhy. Ale když závodím, tak mám energetické gely a ty jím každých 8-10km (podle toho, co je to za závod) a piju jen vodu.

 

Běháš v minimalistických botách nebo v tlumených?
Minimalistické boty mám, ale běhám v nich strašně málo. Občas jen tak pár km se psem. Ono se s nima musí začít pomalu a já nejsem moc trpělivá. Párkrát jsem si vyběhla bosa na pláži a strašně mě bolely achilovky, takže to ani moc nepokouším. Ale mám spousty známých, kteří běhají jen v nich, ať už po silnici nebo traily. Já za ta léta běhání vyzkoušela hodně typů a značek běžeckých bot, ale vždycky se vracím k neutrálním. 

Bez čeho nikdy nevyběhneš?
Já běhám bez ničeho, nerada sebou nosím cokoliv, jen když běžím nějaký trail závod, tak musím mít batoh, protože tam je vždy povinná výbava.

Jak nejraději relaxuješ? Co tě kromě běhání baví? 
Já hodně a hlavně strašně ráda jezdím na koních a tady ráda surfuju, ale na to mi moc času nezbývá. Ráda chodím na procházky po horách  s mýma  klukama a naším psem a takové kafe s kamarádkama je taky dobrý relax.

Co nejraději vaříš? Co je typické jídlo v Africe? Předpokládám, že tam svíčkovou asi nevaříš :-).
Ne, svíčkovou nevařím, ale ne proto, že bych ji neuměla. Moje teorie je, že když ji nejíme celý rok, tak o to víc se těšíme, až nám ji babička v Čechách uvaří. Vařím všechno. A několik let jsem si připadala jako ve vývařovně. Ono nakrmit kluky, když byli v pubertě a jestě všichni byli s námi doma, to byla fuška. I hrnce jsem si musela koupit větší. Teď už je to zase v normálu. Občas ráda experimentuju, ale je pravda, že omáčky moc ne. Hodně se snažím vařit zdravě, jíme hodně ryb a zeleniny.

Máš nějaký svůj běžecký sen? Jaké běžecké akce máš ještě pro tento rok v plánu?
Běžecký sen nemám. I když takový závod ze Skyrun serie…. Ale to je opravdu pro borce. A nebo Kalahari Augrabies Extreme Marathon… A nebo Ultra Trail Mont Blanc. Ježiš, toho je tolik, takže radši zůstanu při zemi a budu si běhat ty svoje domácí klasiky.  Z Čech se teď vrátím do Afriky s pár kily navíc a chvíli mi bude trvat, než se dostanu do formy.  Ale v září se běží Cape Town maraton a ten jsem ještě nikdy neběžela, tak ten a pak se těším na listopad, kdy s kamarádkou běžíme 4 denní trail ve vnitrozemí.

Pokud by se někdo vydal na dovolenou do Cape Townu, co bys mu doporučila? Co by rozhodně měl vidět, jaká místa by měl navštívit?
Toho je opravdu strašně moc. Rozhodně Stolová hora, vinice, Mys Dobré naděje, tučňáci, vinice s ochutnávkou místních vynikajících vín. Pláže, i když moře je tu ledové. Robben Island, kde byl léta vězněn Nelson Mandela, a hlavně tu dovolenou spojit s nějakým místním závodem. Závodí se tu každý víkend.

Rozhovor s Janou připravila Iva Kubešová

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno
Captcha verification failed!
CAPTCHA user score failed. Please contact us!