Extrémního sportovce Aleše Zavorala není potřeba našim čtenářům představovat, pro ty, co ho ale náhodou ještě třeba neznají, doporučujeme přečíst několik rozhovorů o jeho taškařicích. North Cape 4000, nebo Loudání 2019. Tento rok se Aleš vydal na 1150km dlouhý závod Atlas Mountain Race 2020 s neskutečným převýšením 20000+.
“Vyspaný, najezený a na cestě domů, je na čase se ohlédnout zpět za Atlas Mountain Race 2020 (1150km, +20000m). Byl to neskutečně nádherný, těžký přitom zcela nový závod. Díky tomu nikdo přesně nevěděl do čeho v exotickém a hornatém Maroku vlastně jde. Startovka byla opravdu nabitá, kolem 180 jezdců, nikdo ze světové špičky nechyběl. Vzhledem k tomu, že v MTB nemám tolik zkušeností a vzhledem k mimosezónní kondici (najeto cca 560km) dal jsem si jako svůj reálný cíl Top20 a cíl z říše snů Top10.”
Aleše, jeho závody a dobrodružství můžete sledovat na jeho Instagramu, Facebooku nebo osobním blogu BeranyDuc.
Od koho ses o tomto závodě dozvěděl Aleši?
Zatím jsem jel všechny závody pouze v Evropě a lákalo mě se podívat i na jiný kontinent. Někde na FB na mě vyskočil závod Morocco Bike Adventure, který mě zaujal a chtěl jsem ho jet. V Africe jsem ještě nebyl. Loni v říjnu se jel první ročník, tak jsem to se zájmem sledoval, abych se podle toho přihlásil na další ročník v sezóně 2020. Jenže startovalo jen 16 lidí a to mě nějak zklamalo, takže jsem to zavrhl.
Pak jsem zase někdy v noci surfoval po netu a vyskočila na mě upozornění, že o půlnoci se uzavírají registrace na nějaký závod Atlas Mountain Race v Maroku. To mě zaujalo. Podíval jsem se, o co se jedná a zjistil jsem, že to je od organizátorů veleúspěšného závodu Silk Road Mountain Race v Kyrgyzstánu. To byla záruka kvality i hojného počtu jezdců na startovce.
Koukl jsem se na hodinky a bylo necelých 15 minut do půlnoci. Nebylo moc času si to nějak složitě rozmýšlet a prostě jsem se vrhl hned do vyplňování celkem složitého registračního formuláře. Tak tak jsem to do té půlnoci stihnul. No a byl jsem tam. (smích)
Běhání šlo tedy už “úplně stranou”? Víme že jsi moc běžeckých závodů v poslední době nešel…
Ne to určitě ne, ale co se týče závodů, teď se soustředím hlavně na dálkovou cyklistiku bez suportu. Co se týče tréninku, stále si jedu svoje, jak jsem zvyklý z triatlonů. Tzn. chodím plavat, běhám, jezdím na kole a každou středu mám kruhák. K tomu v zimě ještě doplňkově běžky a lyže a v létě chození po horách s tím, že nejvíce prostoru má samozřejmě hlavně kolo.
Pár běžeckých závodů jsem loni běžel, ale většina byla max. do vzdálenosti půlmaratonu. V prosinci jsem si dal svou jedinou loňskou stovku Olafovu Pražskou Stovku (134km, +4500m). Přesto, že jsem loni nenaběhal celkem ani 750km, běželo se mi naprosto skvěle. Doběhl jsem 13. za 17:45, takže velká spokojenost. Stále to tam je.
Jak ses na závod připravoval? Samozřejmě nás to zajímá jak po taktické, tak po fyzické stránce
Po fyzické stránce to bylo celkem těžké. Cyklistickou sezonu sice nikdy neukončuji, jezdím do práce na kole (60km tam, 60km zpět) alespoň jednou až dvakrát týdně celý rok i v zimě, ale v zimě to jde samozřejmě hůř. Když mrzne tak je to ok, ale jak je kolem nuly, mokro, mlhy, tak je to špatné. Od ledna jsem najezdil na kole nějakých slabých 700km plus týden na horách, kde jsem něco nalítal na běžkách a sjezdovkách. Trošku plavání, běhání a to bylo vše, pak už jsem se soustředil spíš na přípravu kola.
Taktiku mám stále stejnou, osvědčenou a nic jsem na ní nemínil měnit ani v Maroku. První dva dny nonstop bez spánku, pak spánek 3 až 4 hodiny každou noc a co nejvíce se snažit minimalizovat prostoje. Tzn. čas kdy nejsem na kole a nešlapu, protože to ovlivňuje výsledek závodu ze všeho nejvíc.
Koukali jsme, že jsi nejen úžasný extrémní sportovec, ale ještě by ses mohl živit jako “švec”. Velký klobouk dolů, co sis na kolo udělal!
Díky. Jako vždy jsem nechal přípravu kola na poslední chvíli. Prokrastinace je moje druhé jméno. Potřeboval jsem do kola atypickou rámovou brašnu, ale už nebyl čas si jí nechat někde ušít na míru, tak jsem se do toho pustil sám. Zajel jsem k své mamce na návštěvu a ta mi během necelé hodiny vysvětlila, jak se šije na šicím stroji. Nikdy předtím jsem na něm nešil. Cestou zpět jsem se stavil v Lidlu koupil si svůj šicí stroj zn. Singer, zrovna je měli v akci (smích), a doma se na to po nocích vrhnul. Jako mustr jsem si vzal mojí rámovou brašnu Apidura na silničku a vpodstatě podle toho to úplně stejně ušil akorát na celopéro. Výsledek nakonec překvapil i mě samotného. Docela se to povedlo (smích).
Jak sis kolo vlastně do takových podmínek dovybavil? Koukali jsme, že toho nebylo zrovna málo…
Ano, takhle na těžko jsem jel na tomto fullu KOBA Sentiero UL poprvé, takže spousta ladění a vychytávání. Loni v létě jsem na něm jel sice extrémní Loudání, to jsem ale na kole nic neměl. Měl jsem jen malý batůžek na zádech.
Teď jsem musel kolo připravit na opravdový bikepacking. Přihodil jsem brašny Apidura plus mojí rámovku, aero hrazdu a rohy na řidítka, vyměnil jsem karbonovou sedlovku za hliníkovou, aby jí podsedlová brašna nezlomila. Nechal jsem si uplést nové přední kolo DT SWISS s dynamem SON28 v nábě, abych mohl nabíjet navigaci, světla a ostatní USB zařízení. Vzhledem k nedostatku vody v poušti a v horách jsem přidal i 2x 750ml bidony na přední vidlici a 1x litrovou Nalgen lahev jako rezervu na spodní rámovou trubku. V neposlední řadě jsem přezul na nové pouze 2” bezdušové pláště Continental Race King, což byla skvělá volba. Ani jednou jsem totiž nepích.
Koukal ses na startovku a věděl jsi s kým budeš mít tu čest?
Ano, určitě, s velkým zájmem. Byla tam samá velká jména jako James Mark Hayden (UK), Jay Petervary(USA), Sofiane Sehili (F) a jiní. Vzhledem k zimnímu termínu a tím nekřížení se s jinými akcemi, se sešla na startu opravdu světová špička tohoto sportu a já se těšil na to, jak se s ní poměřím. Dále mě zajímali i další Češi na startovce. Celkem nás bylo 5 čechů a jeden slovák. Jirka Kříž ale nakonec onemocněl a vpodstatě místo něj se na startu nakonec objevil i zkušený Honza Kopka.
Jak ses na závod dopravil a dal sis vůbec nějakou aklimatizaci?
Do Marakéše, kde byl start, naštěstí létá přímá linka z Prahy, takže doprava byla jednoduchá. Přiletěl jsem ve čtvrtek 13.2 večer tzn. necelé 2 dny před startem, který byl v sobotu v 9:00 ráno. O aklimatizaci se tedy nedá mluvit, ale minimálně jsem měl dost času si v klidu pořádně připravit kolo, projet ho a odbýt si registraci.
Pojďme si teď podívat o samotném závodě den po dni a začněme den před závodem, tedy dnem “nula”. Jak to probíhalo?
Řešil jsem hlavně 100% přípravu kola, které bylo kvůli letu rozebrané v krabici. Kdo mě zná, ví jak hodně pečlivý při přípravě kola a vybavení jsem. Což znamená, že mě to i dlouho trvá a jsem nervózní, když něco není tak, jak má. Takže zatímco ostatní se už projížděli na kole a poznávali taje Marakéše, já furt dělal kolo.
Když bylo hotové, odbyl jsem si rovnou registraci, kontrolu povinné výbavy a kola, vyfasoval GPS tracker a svojí krásnou závodní čepičku s číslem 3. Před rozpravou jsem kolo naštěstí ještě cca 50km projel a ověřil si, že je vše ok. Po předzávodní rozpravě jsme se všichni Češi spolu odebrali na předzávodní pivo, jak jinak že? (smích)
Doufal jsem, že po něm líp usnu, ale bohužel. Celý týden jsem totiž nemohl spát. Neustále jsem místo spaní přemýšlel, co ještě ve výbavě či na kole vylepšit, zda jsem na vše připravený atd. A když už jsem nakonec nějak usnul, už ve 4 jsem se vzbudil a dál už neusnul. Asi už jsem trénoval i to nespaní na závod. Na poslední noc před startem jsem si koupil dokonce i bylinné prášky na spaní, ale nepomohlo to. Zase jsem už od 4 koukal do stropu a čekal na 9 až bude konečně start.
Standardně se snažíš na těchto závodech v den první využít maximálně spánkovou deprivaci a jedeš co to dá, dokud v podstatě neusneš. Zvolil jsi stejnou taktiku i zde?
V podstatě ano, ale není to tak, že jedu dokud v podstatě neusnu. První noc jedu nonstop, to nikdy nespím. Nedělá mi to žádné problémy, jsem na to zvyklý z ultra trailů. Druhou noc už jdu plánovitě spát na většinou 4 max. 5 hodin. Jedu do té doby než řekněme kolem 11 max. půlnoci nenajdu nějaké vhodné místo na spaní. Pak to zalomím bez ohlednu na to, zda se mi spát už chce nebo ne. Další noci je to podobné, zase kolem 11 hledám spot na spaní a jdu spát, ale pouze na 3 hodiny.
Jak na takovém závodě vypadá vlastně start? Snažil ses třeba rovnou držet top 10-20, jak jsi chtěl?
No, někdo prostě zařve v 9 ráno start a se jede (smích). Startovalo se přímo z Marakéše od hotelu Mogador, kde byla registrace a kde byla i většina jezdců včetně mě ubytovaných. Prvních cca 20 km bylo neutralizačních, kdy nás s Marakéše v balíku vyprovodil policejní kordon. Několik vozů bylo vpředu před jezdci a několik vzadu za jezdci.
Myslím, že to byla pro místní zajímavá podívaná, když se městem řítilo 200 cyklistů s koly ověšenými brašnami. Snažil jsem se co nejvíc držet v balíku dokud to šlo a šetřit tak síly. Pak nás policisti opustili a závod tak skutečně začal. To už jsme se museli rozprostřít, protože jízda v háku a jakýkoliv jiný support byl v tomto závodě zakázaný.
Snažil jsem se držet dále spíše vpředu, ale nic nehrotit, jet svým tempem a šetřit se, protože jsem přesně věděl, co mě čeká: Křeče. Zatím v každém závodě jsem měl první den křeče, přijdou vždycky, záleží jen na profilu tratě jak brzo. Vzhledem k tomu, že po těch 20 km už jsme byli na úpatí Vysokého Atlasu a začalo těžké stoupání na první vrchol (1770 m.n.m), tak ještě než jsem se vydrápal nahoru byly tam.
Provázely mě pak po celý zbytek dne, kdy jsem se s nimi musel vyškrábat i na nejvyšší bod trasy sedlo ve výšce 2540 m.n.m. V noci když se ochladilo, křeče přešly a už se nikdy nevrátily. Tak to mám vždy, dopuji se solnými tabletami, magnésiem, ale nic nepomáhá. Kdyby mi někdo dokázal poradit, co s tím, budu mu vděčný. Na druhou stranu, ptal jsem se i ostatních jezdců a je to u všech poměrně časté.
Prý ses taky hned docela slušně potloukl… Co se stalo?
Mladická nerozvážnost (smích). První den jsem se 4x vysekal, většina z toho v noci. 2x nic vážného a 2x ve sjezdu v šutrech hodně nepříjemné pády přes řidítka. Naštěstí se kolu nic nestalo a já se potloukl jen povrchově. Pár šrámů, modřin, podlitina na kyčelním kloubu a stržená kůže na dlaních, nic vážného, ale mohl jsem si to odpustit a dál by se mi šlapalo rozhodně líp, to jo.
Mě ty těžké technické sjezdy na celopéru strašně bavily a když jsem začal předjíždět víc a víc lidí hlavně na gravelech, kteří to museli vše přenášet nebo stále brzdit, tak mi to začalo chutnat ještě víc. Jel jsem ještě rychleji a ještě těžší pasáže, kde bylo v noci rozhodně rozumější slézt i z celopéra, zvlášť když už nevážilo kolem svých obvyklých 10kg, ale s brašnami, jídlem a vodou dost přes 20kg. Těžiště kola bylo také úplně jinde, takže to vlastně nemohlo dopadnout jinak. (smích). Ale pak už jsem si poučen dával bacha, na chování kola si zvykl a více pádů už po zbytek závodu nebylo.
Vůbec ses nešetřil a jel jsi v podstatě dva dny nonstop a ujel jsi neskutečných 412km s 7900+. Na jakém místě ses tou dobou pohyboval a jak daleko byly bedny?
Tentokrát jsem tracker vůbec nesledoval. Šetřil jsem baterii v mobilu a měl ho po většinu závodu na režim “letadlo”. Nicméně, když mě ve dvě ráno jeden jezdec dojel, pozdravil mě a já poznal, že je to James Hayden (UK), který byl za mnou, bylo mi jasné, že na tom asi úplně špatně nejsem. Zpětně po závodu jsem zjistil, že jsem se pohyboval na chvostu Top10 a James se dostal za mě tak, že zatímco já jel celou noc nonstop, on si dal 2h spánek.
Přestože noc měla dlouhých 12 hodin, utekla mi docela rychle a stejně tak následující den. Maroko je nádherné, bylo stále se na co dívat a já byl z toho neustále v euforii, takže se mi spát vůbec nechtělo. Nicméně kolem deváté večer, po 36h v sedle, už jsem začal dělat blbosti a bylo na čase jít na kutě. Například se mi při přejezdu mělké řeky nepodařilo vyhodit nohu z SPD pedálu a já se tak skácel na bok celý do vody. Ideální věc být v noci v horách úplně durch (smích).
Naštěstí následovalo prudké stoupání, kde jsem se zase zahřál a rychle uschnul. Jakmile jsem pak našel vhodné místo na spaní pod širákem, radši jsem to už zabalil. Nařídil jsem si budík na 4h spánku a šel spát. S nájezdem přes 400 km a skoro +8tis. metrů v těžkém terénu jsem byl spokojený.
Tak ještě díky bohu, že tam nebyl žádný krokodýl! (velký smích)
Vidíš to, to mě ani nenapadlo, že by tam mohl nějaký být, ale tam asi ani nejsou, to by nám určitě řekli, né? (smích)
Před třetím dnem sis dal tedy 4h spánku a najel jsi už “jenom” 276km s 4200+. Pojď se nám podělit o zážitky z toho dne!
Vyspal jsem se dobře, ale nebyl jsem spokojený, jak dlouho mi trvalo než jsem po budíčku ráno ve 2:45 vyjel. Trvalo mi to skoro tři čtvrtě hodiny. Nicméně, udělal jsem dobře, že jsem spal na začátku dlouhého stoupání po silnici. Přestože bylo pouze kolem 4°C, rychle jsem se v tom krpálu zahřál. Odpoledne pak bylo prozměnu zase kolem 30°C a opalovací krém tekl proudem.
Ty teploty byla další výzva tohoto závodu. Vpodstatě se během jednoho dne potýkáte s teplotami všech 4 ročních období od chladné zimy po parné léto.
Oproti prvním dvoum dnům, byl třetí den ale relativně rovinatý, takže jsem byl konečně schopný z dynama dobít akumulátory do čelovky a navigaci. Předtím to v podstatě nešlo, protože abych mohl nabíjet z dynama musel jsem jet kontinuálně alespoň 13 km/h, což v tom kopcovitém a technicky náročném terénu nebylo nemožné.
Jako cíl dne jsem si dal, že dojedu na CP2 skoro 300 km, což bylo nakonec velmi náročné. Zejména posledních 40 km nekonečného pomalého stoupání po rozbitých stezkách v noci. Pak ale následoval adrenalinový sjezd 700 výškových metrů dolů po kamenných serpentinách. Zase jsem si liboval, že jsem si vzal celopéro a ne gravel. Sjezd končil přímo v nádherné oáze Aguinane, kde byl také konečně CP2. Dorazil jsem tam čtvrthodinu před půlnocí.
Jak ses v tu chvíli cítil? Ta únava už asi musela být extrémní! Přední pozice byly blíže, nebo už nedostižné?
Když jsem tam dorazil, byl jsem fakt rád, že jsem rád. Nicméně, než jsem se nadál už jsem měl před sebou na stole teplé jídlo, výborný hovězí tažín, salát, vařící sladký mátový čaj a spoustu arabského chleba. Zbouchal jsem to vše snad za 5 minut a hned jsem se cítil líp. Pozici jsem si držel tak nějak stále stejnou, dojel jsem tam na 15. místě. Čelo závodu mělo už náskok skoro 10h. Vzhledem k tomu, že na CP2 byla možnost přespat v teple a hlavně v posteli, tak jsem toho využil. Byla to velká chyba. Mělo to jen jediné pozitivum: teplou sprchu, jinak nic.
Původně jsem chtěl spát 4,5h, protože jsem mohl spát o hodinu dýl vzhledem k tomu, že jsem nemusel vybalovat a pak zabalovat spaní. Jenže v “ložnici” majitel stále rozsvícel a zhasínal světlo, jak každému nově dorazivšímu ukazoval, kam si má lehnout a byl při tom také strašně hlučný. Když tam nikdo nebyl, tak se bavil u vchodu s nějakým týpkem a jejich arabština byla tak pronikavá a hlasitá, že jsem vůbec nemohl spát. Po 3,5h převalování jsem to vzdal, nasnídal se, dal si velký kafe a vyrazil jsem raději dál.
4. den pak následovalo 188km s 2500+ a 3h spánek
4. den byl to se týče rychlosti postupu asi nejnáročnější. Z CP2 jsme vyjeli 3 jezdci najednou. Začátek po silnici, jsme se drželi na dohled, pak se ale odbočilo a začal strašný mordor, kde jsme se poztráceli. Já na celopéru jsem nějak ještě dokázal jet, ale ti dva měli gravely, na kterých to nešlo, tak jsem je nechal za sebou. Nejdřív se jelo, nebo spíš šlo přes nějaké obrovské vyschlé řečiště v délce několika kilometrů, takže spousta kamení a šutrů. Žádnou cestu jsem v tom ve tmě neviděl, takže jsem jen držel směr dle navigace. Následovalo prudké stoupání na nějaké horské plato a to bylo zase celé plné šutrů a obrovských kamenů. Strašný.
Když už byl den, dojel jsem nějakého amíka Steva, tak jsme spolu jeli několik hodin. Cesta zase stála za to. Nejednalo se o přejezd vyschlého řečiště, ale přímo jízdu tím řečištěm. Žádná voda, pouze nekonečná řeka šutrů a kamení v délce několik desítek kilometrů. Nakonec jsme se rozdělili, Stevovi, ač měl gravel, to jelo prostě líp.
Dál následoval asi nejikoničtější úsek trasy. Náročné skoro +1tis. m. stoupání po staré koloniální pistě z Tagmoutu do Issafenu. Sjel jsem se pro změnu s Belgičanem Loránem, tak jsme to absolvovali více méně spolu. Měli jsme oba stejný cíl, dostat se ještě za světla nahoru do 1800 m.n.m a pak to sjet ještě dolů, abychom nemuseli spát nahoře v horách, kde byla v noci strašná kosa.
Vrchol jsme dosáhli přesně v 8 večer při západu slunce. Sjezd už byl komplet ve tmě, kdy jsem Loránovi ujel. Dole ve vesnici, jsem stihl ještě otevřenou restauraci, dal si tažín a kousek za vesnicí rozbalil spaní. Do cíle zbývalo cca 300km, takže jsem si dal 3h spánku a plán na další 5. den byl jasný: dojet do CP3 a pokračovat dál až do cíle.
Pak už následovala jen “spanilá” cesta až do konce. Tedy 303km s 5400+
Ráno ve 4 když jsem vyjel, byla zase strašná kosa (2°C) znásobená i tím, že jsem ještě stále sjížděl dolů. Ohřál jsem se až v následném stoupání a pak zase až když vyšlo slunce. Odpoledne zase nesnesitelné vedro, ale našel jsem za těch 5 dní poprvé obchod, kde měli i nanuky. Tak jsem si koupil hned 3 a pak to chvíli zase šlo (smích).
Na CP3 nás dorazilo kolem poledne víceméně spolu v rozmezí 20 minut 6 jezdců. Byli jsme v pořadí 10. – 15. místa, takže kdokoliv z nás mohl mohl ještě bojovat o poslední 10. místo v Top10. Měli jsme na to ještě 210 km do cíle. Jenže bylo to překvapivě hlavně po silnicích a tam jsem oproti gravelům a rigid MTB trošku ztrácel. Ještě skoro 30 km před cílem, jsem držel 13.místo, ale pak na mě přišla strašná spací krize a musel jsem si dát 10 minutový power nap.
To mě dojel němec Stefan a společně jsme dojeli, až cca 20km před cíl, kde začala jízda v písku. To byla moje smrt. Od toho šlofika mi byla strašná zima a pomalým tempem v písku jsem se nedokázal zahřát. Ten písek byl tak hluboký, že se v něm nedalo chodit, natož jezdit na kole. Když to třeba i chvíli šlo, tak následoval pád z kola, protože písek byl zase moc hluboký. Navíc teplota kolem 4°C, obrovská vlhkost ve vzduchu od oceánu, já v úplně mokré péřové bundě, obalené pískem, klepal kosu a nadával do kreténů, kdo tenhle nesmyslný úsek zařadil. Stefan mi dávno ujel a já byl úplně zoufalý. Tak blízko a zároveň tak daleko od cíle.
Nicméně, nějak jsem se tam nakonec dostal. 20 minut pro Stefanovi, v 5:20 ráno, konečně cíl. Vzhledem k tomu poslednímu úseku, nebyla ani žádná euforie z dokončení, prostě jsem byl jen rád, že už to mám konečně za sebou. Celou trať (1150km, +20000m) jsem zdolal za 4 dny 20 hodin 20 minut a skončil tak na 14. místě.
Víme, že jsi tak trochu “popelnice” (smích). Jak ses na závodě stravoval?
První 2 dny jsem v podstatě jedl jen své jídlo, co jsem měl v brašnách. Měl jsem toho strašně moc, byla to chyba, byl jsem do kopců zbytečně těžký. Jídlo se dalo v pohodě dokupovat všude cestou, tak jsem se to snažil vše co nejdřív sežrat. Gely, energetické tyčinky, sojové suky, fuet salám, oříškové směsi atd.
Když už nebylo co, začal jsem si kupovat zase hlavě sladké, které se tam dá všude koupit. Koblížky, čokoláda, ochucené jogurty a jiné laskominy. Arabové milují sladké a já taky.
Nicméně, pak už se mi to sladké začalo zajídat a já hledal pro změnu něco slané. Salámy ani sýry, ale nikde neměli. Od jednoho francouze jsem okoukal, že si kupoval naložené sardinky v oleji v konzervě. Zkusil jsem to také a byly naprosto vynikající.
Měli je úplně všude a dokonce i pikantní s chilli, takže zbytek závodu jsem pak odjel na chilli sardinkách, arabském chlebu a mléce. V obchodech v horách k pití nic neměli, jen krabicové mléko, tak jsem pil mléko. I mléko mi chutná. Mě chutná vlastně všechno (smích).
Byla povinná výbava nějaká speciální?
V podstatě byla standard, jako vždy: Přední, zadní světla, helma, lékárnička, survival blanket, nepromokavá bunda. Nicméně vzhledem k chladným teplotám v noci jsme museli mít povinně i třeba péřovou bundu, 2 rukavice (nepromok a teplé) a hlavně odpovídající spací systém do nízkých teplot. Tzn. spacák, bivi bag atd.
Co škorpióni, lišky a jiná havět? (smích)
Musím přiznat, že na to jsem se vůbec nestihl před cestou připravit. Vůbec jsem nevěděl co se týče zvířeny, co mě tam čeká. Bál jsem se divokých psů, protože jsem se už nestačil proočkovat vzteklinou. Měl jsem s sebou pepřák, ale bylo to v pohodě. Psi tam byly hodní v tom vedru přes den stejně všichni spali.
V noci na mě zaútočili jen 2x za celou dobu. Poprvé jsem prostě ujel, po druhé když se jeden znenadání objevil se štěkotem a vrčením pár metrů za mnou, tak jsem zastavil a tak jsem ho seřval, že se lekl nejen on, ale i já, jaký to mám silný hlas (smích).
Takže za mě všechno v pohodě, ale další čech Martin Novák, ten měl opravdu zajímavou příhodu. Když šel spát někde na divoko pod širákem, nechal si svoje tretry vedle spacáku spolu se svačinou, kterou si nechal k snídani. Ráno když ještě za tmy vstal, svačina tam sice byla, ale tretry nikde. Koukal na to a vůbec nechápal, kde by mohly být. Zapnul čelovku a začal je hledat. Naštěstí na nich měl reflexní prvky a tak asi 70 metrů od spaní někde v šutrech se zablýskla první tretra a pak kousek od ní našel i tu druhou. Ta měla ale dokonce i ukousnutou přezku. Neví, co to bylo za zvíře, ale smradlavé tretry pro něj byly lákavější než svačina hned vedle nich (smích).
Měl jsi vlastně čas, kochat se překrásnou krajinou?
Ano, samozřejmě. Maroko, lidé a jeho krajina mě opravdu okouzlila. Je to úchvatná země a je tak jiná než to, na co jsme zvyklí doma. Kolo je podle mě úplně nejlepší způsob, jak novou krajinu poznat, člověk není tak pomalý, jako když jde nebo běží, takže toho víc vidí, ale není ani tak rychlý a od všeho odtržený, jako když třeba jede autem.
Vnímáte všechno, úžasnou krajinu, vůně, prach, písek mezi zuby, vítr ve vlasech, jste v kontaktu s místními, poznáváte jejich zvyky, kulturu, ochutnáváte jejich jídlo, je to velmi intenzivní. To je také jeden z hlavních důvodů, proč toto podstupuji. Kromě toho, že poznávám nová místa, lidi, poznávám tím i sebe a své limity a to je hodně obohacující.
Rád také fotím a opravdu jsem se snažil krotit a neztrácet tím mnoho drahocenného času, ale i tak jsem nafotil skoro 400 fotek, to myslím mluví za vše.
Jak vysoko ses vlastně pohyboval?
Průměrná nadmořská výška závodu byla kolem 1300 m.n.m. Nejvyšší kopec resp. sedlo, bylo hned první den ve výšce 2550 m.n.m. Z Marakéše, který je ve výšce cca 450 m.n.m to bylo opravdu výživné, protože jak už jsem říkal, zlobily mě neustále křeče do stehen.
Další dny už to bez problému, křeče úplně zmizely a nejvyšší stoupáky byly těsně na hranici 2tis m.n.m
Kolik jsi celkové spálil a jaké jsou celkové údaje z tvého cyklopočítače?
1 & 2. den nonstop: 412km, +7900m, 36:40, 16 577 kcal, viz STRAVA
4h spánek
3.den: 276km, +4200m, 21:17, 4 714 kcal, viz STRAVA
3,5h spánek
4.den: 188km, +2500m, 17:59, 2 063 kcal, viz STRAVA
3h spánek
5.den: 303km, +5400m, 25:20, 3 752 kcal, viz STRAVA
Celkem tedy 1179 km, +20 500m za 4d/20h/20min. 10,5 hodin spánku. 27100 kcal při průměrném tepu 112 bpm.
Jak daleko jsi byl od bedny, případně od vysněného TOP10?
Top 10 bylo opravdu na dosah a ještě na CP3 200km před cílem, jsem věřil, že se to povede. Dal jsem do toho vše, ale únava už byla velká a ostatní byli postě lepší. Nakonec mi Top 10 uteklo o 3,5 hodiny. Já jsem ale se svým výsledkem maximálně spokojený, svůj osobní cíl Top20 z 193 jezdců jsem si splnil.
Bedna byla už opravdu mimo moje možnosti. Stále si přijdu spíše jako běžec a když už jako cyklista, tak silniční. MTB je pro mě stále nová disciplína. Třetí američan Jay Petervary, opravdová star tohoto sportu, mi nadělil 16 hodin. Vítěz závodu francouz Sofiane Sehili dokonce 22 hodin. Jen pro zajímavost, za celou dobu spal Sofiane jen 2 hodiny a 15 minut, zatím co já 10,5h. Na světě jsou i větší šílenci, to je dobré vědět (smích).
Co se týče výběru kola, byl si s celopérem spokojený? Hodně lidí řešilo, proč jedeš na fullu a ne na gravelu.
Takže by si na kole či výbavě nic neměnil, ani kdybys to jel znovu?
Jaká byla tedy váha kola v plné polní?
