Domů Ostatní Zajímavosti Mantinely pohybu (2) – Čtyři brzdy pohybu

Mantinely pohybu (2) – Čtyři brzdy pohybu

0
Stejná tekutina se chová úplně jinak podle velikosti a rychlosti těla

V prvním dílu jsme si řekli, proč v přírodě skoro nejsou kola a jaká média vůbec přicházejí v úvahu. Teď přichází teorie. Bez ní by zbytek seriálu byl katalog zvířat. S ní uvidíte, proč had na skle vypadá bezmocně, proč moucha „plave“ vzduchem jinak než orel a proč je plavání ryby při stejné hmotnosti levnější než běh savce.

Toolkit stojí na čtyřech brzdách a u každé uvádíme řády čísel. Zbytek seriálu na ně odkazuje a celý výklad neopakuje.

1. Opora a tření

Abyste se pohnuli dopředu, musíte mít o co se opřít – nebo čemu předat hybnost. Na pevné zemi to často znamená tření.

Statické tření drží kontakt, dokud se nezačne klouzat. Když vykročíte, chodidlo na zlomek vteřiny „drží“ a zbytek těla se posune přes něj. Kluzné tření brzdí, až když už se povrchy smýkají. Hadí laterální undulace žije z toho, že se tělo smýká dopředu a zároveň se bočně opírá o nerovnosti terénu. Na dokonale hladkém skle chybí boční opora – vlna těla jede naprázdno, protože chybí body, do kterých by šlo zatlačit.

Proto existují drápy, kopyta, břišní šupiny, chlupy na končetinách vodoměrky i vzorek pneumatiky. Všechny ty povrchy určují, kde má být tření vysoké při odrazu a kde nízké při dopředném skluzu.

V sypkém písku a v bahně je „podlaha“ zrádná, protože podložka se pod silou sama hýbe. Pak nestačí mít dráp. Potřebujete jiný mód pohybu – sidewinding, širokou stopu nebo úplně jiné médium (tunel). Bez reakce prostředí není lokomoce a typ reakce závisí na tom, jestli povrch drží, klouže nebo se sype.

2. Reynoldsovo číslo: kdy platí setrvačnost a kdy viskozita

Ve vodě a ve vzduchu rozhoduje poměr dvou rodin sil. Reynoldsovo číslo (Re) je bezrozměrný poměr setrvačných sil k viskózním:

Re = ρ v L / μ

kde ρ je hustota tekutiny, v typická rychlost, L typický rozměr těla a μ dynamická viskozita. Pro vodu je pohodlnější často psát Re = v L / ν, kde ν (kinematická viskozita) je řádově 10^-6 m^2/s.

Čísla, která stojí za zapamatování (řády, ne laboratorní přesnost na tři místa):

Organizmus (orientačně) Re ve vodě
Bakterie (E. coli) 10^-5 až 10^-4
Spermie 10^-2
Malá rybka 10^2 až 10^3
Plavající člověk 10^6
Modrá velryba 10^8

Při vysokém Re (ryba, člověk, velryba) dominuje setrvačnost. Když přestanete plavat, ještě chvíli jedete. Umíte „kopnout do vody“ a nechat hybnost dělat práci.

Při nízkém Re (bakterie) dominuje viskozita. Setrvačnost skoro není. Když bičík přestane točit, zastavíte se prakticky okamžitě – dojezd je zlomek rozměru buňky. Svět vypadá, jako byste plavali v medu. A v medu nefunguje veslování, jak ho znáte z bazénu, protože reciproční pohyb tam netáhne dopředu. To je jádro slavné přednášky E. M. Purcella Life at Low Reynolds Number (1977). Tady stačí mapa. Stejná voda se chová podle jiných zákonů, jakmile se změní velikost a rychlost.

Ve vzduchu platí stejná logika, jen s jinou hustotou a viskozitou. Malý hmyz žije při Re, kde vzduch „drhne“ víc, než by čekal člověk z pocitu při jízdě na kole. Velký pták žije blíž setrvačnostnímu režimu a umí plachtit. Let mouchy a orla se proto řídí jiným poměrem setrvačnosti a tření vzduchu, i když oba mávají křídly.

3. Gravitace, vztlak a hustota média

Na souši vás gravitace tahá dolů pořád. Nohy, kosti a svaly musí unést váhu a ještě přidat sílu na zrychlení. Platí zákon čtverce a krychle: když zvětšíte živočicha lineárně dvakrát, průřez kostí roste čtyřikrát, hmotnost osmkrát. Nosnost zaostává za váhou. Proto mají sloni sloupcovité nohy a proto na souši neexistuje teplokrevný obr o velikosti parníku – detailněji v Limitech velikosti organizmů a ve Westově Scale, kterou jsme rozebírali tady.

Ve vodě pomáhá vztlak. Hustota těla mnoha ryb a kytovců je blízko hustotě vody, takže „stát na nohou“ odpadá. Platíte ale jinou daň. Voda je asi 800krát hustší než vzduch u hladiny moře a odpor roste rychle s rychlostí. Proto ve vodě vyhrává proudnicový tvar a proto je drahé plavat po hladině s vlnou na přídi (kachna, člověk stylem „hlava nad vodou“) oproti plavání ponořenému.

Ve vzduchu je hustota nízká. Vztlak křídla musíte vyrábět pohybem – máváním, rychlostí vpřed nebo krádeží energie z větru. Udržet se ve vzduchu samo o sobě stojí energii. Let je proto metabolicky náročný na výkon, i když na vzdálenost může být překvapivě levný, jak ukáže srovnání cost of transport níže.

Přechod života z vody na souš znamenal najednou nést vlastní váhu bez vztlaku a zároveň se neodřít o drsný povrch. Plíce byly jen jedna z nutných změn. Bahňáci, bahenní skokani a raní tetrapodi jsou živé připomínky, že změna média bolí víc než změna jídelníčku.

4. Energie a cost of transport

Rychlost něco stojí, ale ne všechny způsoby pohybu stojí stejně za kilometr.

Biomechanici používají cost of transport (COT), tedy energii na jednotku hmotnosti a vzdálenosti. Klasickou srovnávací studii napsal Knut Schmidt-Nielsen v Science (1972) pod názvem Locomotion: Energy Cost of Swimming, Flying, and Running. Hrubý obrázek, který z ní zůstal ve výuce i popularizaci, je pořád užitečný.

Při srovnání zvířat podobné hmotnosti bývá plavání ryby nejlevnější na kilometr, let ptáka uprostřed a běh savce nejdražší. Z popularizačních shrnutí té práce zůstává orientace, že energie, kterou savec spotřebuje na 1 km běhu, by rybě stačila řádově na mnohem delší plavání (často se cituje až kolem desetinásobku vzdálenosti) a ptákovi na něco mezi tím (řádově dvojnásobek). Berte to jako mapu řádů mezi skupinami, ne jako univerzální konstantu pro každého jedince.

Člověk plave draze, protože je ve vodě špatně adaptovaný. U tuleně nebo delfína sedí COT jako u savců ve vodě blíž běhu stejně těžkého savce na souši než k úsporné rybě. Terrie Williams a další tohle později rozvedli. Povrchové plavání (vlna na přídi) je zase dražší než plavání ponořené. Pořadí plavání, let, běh platí nejlíp jako meziporovnání dobře adaptovaných specialistů, ne jako zákon pro všechny.

COT u běžců typicky klesá s velikostí. Větší zvíře často zaplatí méně energie na kilogram a metr než malé. Myš běží „draho“, kůň levněji na jednotku hmotnosti. To ladí s allometrií metabolizmu, o které píše West v Scale. Větší tělo má jiné tempo života, ne jen víc stejného.

Proto existují chody walk, klus a cval. Liší se zapojením nohou, využitím šlach jako pružin a ztrátami na vertikálním poskakování těžiště. Při určité rychlosti se jeden režim stane levnějším než druhý a zvíře přepne. U člověka to poznáte, když z chůze přejdete do klusu. Najednou se vyplatí letět krátkou fází bez kontaktu se zemí. O nohách a chodech bude řeč zvlášť.

Jak tyhle čtyři brzdy skládat dohromady

Jakmile máte ty čtyři brzdy, čtete pohyb jako vrstvy. Médium řekne první slovo – povrch, voda, vzduch, sypké prostředí, tenký film nebo buňka. Na něm sedí Reynoldsovo číslo a to, jak silně táhne gravitace. Teprve potom dává smysl počítat energii na metr a ptát se, jestli se pohyb vyplatí v kořisti nebo v úniku. Anatomie je poslední filtr. Nohy, vlnění, křídlo nebo hlen projdou jen tehdy, když je médium ještě snese.

Kolo vypadne hned u média a anatomie, protože terén bez silnic a problém nápravy ho skoro vždy diskvalifikují. Hadí undulace selže, když zmizí boční opora. Let selže, když jste příliš těžcí na hustotu vzduchu a na metabolický rozpočet. Bakterie spadne při nízkém Re do úplně jiné hydrodynamiky.

Velikost řídí pohyb víc, než by napovídala pouhá hmotnost. Mění Re, poměr povrchu k objemu, nosnost kostí i COT. Mezi rejskem a velrybou proto nevidíte jen spektrum velikostí, ale spektrum přípustných způsobů, jak se vůbec přesunout. O horních a dolních mezích těl jsme psali v Limitech velikosti organizmů. Tady ty meze čteme jako meze pohybu.

Mantinely pohybu

Mantinely pohybu (1) – Proč v přírodě nejsou kola

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno
Captcha verification failed!
CAPTCHA user score failed. Please contact us!