Lukáš Kočař je syn slavného otce Tomáše Kočaře vychovávaný a vyrůstající ve sportovním prostředí od nejútlejšího dětství a závodníkem týmu Konrad tools team. Začínal jako plavec, na sportovním gymnáziu v Brně se v 15 letech začal naplno věnovat triatlonu.
Na Olympijských hrách mládeže v Singapuru v roce 2010 obsadil šesté místo, po přechodu z juniorské kategorie do dospělé v roce 2014 se neprosadil podle svých představ a očekávání okolí. Od stoprocentní koncentrace na triatlon si dal tříletou pauzu a v letošním roce znovu naskočil do závodů na mezinárodní scéně. Jako velmi silný cyklista tak v bezhákovém středním triatlonu a Xterre, snad konečně našel svůj nevyužitý potenciál. I přes téměř “mrtvou” zahraniční sezónu jsme se ho minulý rok mohli spatřit skoro každý druhý třetí týden na nějakém triatlonu.
A stupně nejvyšší bral skoro všude. Na Žďárskem triatlonu, Pilmanovi, Doksyrace, nebo na arktickém Czechmanovi. A pokud nebyl první, tak byl většinou druhý, jako na MČR v Olympijském triatlonu v Příbrami. Co jediné se mu “nevydařilo” podle jeho představ byla snad Xterra v Prachaticích, nebo Triathlon Fest v Račicích, kde se nedostal na pódiová umístění. Je Xterra v Prachaticích opravdu zakletá, nebo to byl tento rok v podstatě nejlepší ročník, co kdy Lukáš zajel? To a mnohem více, se dozvíte v našem velkém rozhovoru…
Určitě si dejte nějaký z mnoha rozhovorů, co jsme s Lukášem dělali, nebo ten o jeho týmu Konrad Tools, za který závodí.
Jak probíhal tvůj poslední tréninkový půlrok? Natrénoval jsi vše, co ti Luboš Bílek naplánoval?
Letošní zimní příprava se rozhodně nevyvíjela tak růžově, jak bych si představoval, od konce listopadu mě asi na 6 týdnů vyřadil z běžeckého tréninku natržený lýtkový sval. Na tréninkovém kempu na Kanárských ostrovech koncem února jsem se již dostával do super pohody, bohužel nás zde přibrzdil Covid a optimální příprava znovu vzala za své. Závody jsou navíc znovu přesouvány nebo rušeny, a to optimální přípravě s plánovaním specifického tréninkového plánu také nepřispívá. Nastěstí jsem se ale v posledních týdnech znovu začal cítit dobře a v Prachaticích jsem byl schopný bojovat s nejlepšími borci světové Xterry.
Stihl jsi i nějaké starty. O co šlo a jak sis vedl?
Ano, začátkem května jsem finišoval 8. na Challenge Riccione, super kvalitně obsazené půlce, kde jsem skončil prakticky „jen“ 2 minuty pod stupni vítězů. Z mého pohledu v té době velmi kvalitní výkon. No a konečně jsem před dvěma týdny absolvoval takový Xterra rozjezd, znovu v Itálii u Lago di Garda se konal první letošní evropský závod Xterra – Short track – Toscolano Maderno. Ovládl jsem zde kvalifikaci, ale ve finále jsem bohužel udělal chybu a na jedné z překážek mi spadl řetěz, nakonec jsem ubojoval alespoň pódiové třetí místo.
Pár měsíců zpět jste se svým trenérem oznámili, že se konečně chystáte na
dlouhý TT. Covid Vám do toho zcela jistě ale “hodil vidle”. Co přesně
jste museli měnit a jak?
V optimálním případě bych se nyní připravoval na můj první celý Ironman ve Švýcarsku, který byl původně v plánu druhý červencový víkend. Nyní je tento závod (Ironman Thun) přesunut na září a už mi příliš nezapadá do závodního plánu. Nyní ale velmi vážně uvažujeme o jednom ze dvou Ironmanů v polovině srpna, IM Frankfurt případně IM Kodaň.
Xterra v Prachaticích je asi tvoje srdcová záležitost. Jak moc ses těšil na dvojitý start?
Byl to již můj pátý, respektivě šestý start na Xterra Czech v Prachaticích a je pravda, že každý další rok je mi tento závod, respektive celý víkend v Prachaticích příjemnější a prožívám ho se vším všudy! Jen bych bych opatrný s pojmem těšit se na dvojitý start, primárně 40 minutový Short track den po hlavním závodě je pro vyčerpané tělo opravdovou lahůdkou (smích).
Byl nějaký specifický trénink s ohledem na MTB, místo silničního kola?
Prakticky celoročně střídám v cyklistickém tréninku „časovku“, MTB, nyní i klasické silniční kolo, takže ano na Xterru je rozhodně nezbytné na horském kole jezdit, na druhou stranu to pro mě nebyla nikterak zvláštní, specifická příprava.
Věděl jsi, kdo všechno je na startovní listině… Předpokládáme správně, že připřečtení čehokoliv, co má na konci (serié), se ti začalo dělat špatně? (smích)
Oba Francouzi v současné době patří mezi absolutní světovou špičku v terénním triatlonu a já jsem naopak rád, že se s nimi mohu v závodě popasovat. V úvodních dvou disciplínách navíc cítím, že jsem silnější, takže samotný závod má vždy o to zajímavější dynamiku a průběh. Původně mě Michal Piloušek navnadil ještě na další velká jména, která se do Prachatic chystají, bohužel ani Bradley Weiss, Michael Weiss, Andi Böcherer nebo Tony Smoragiewicz nakonec nepřijeli.
Co sis pomyslel, když jsi viděl předpověď super teplého víkendu a navíc dvojitý start?
Samozřejmě jsem předpověď počasí pozorně sledoval, velké teplo rozhodně nevyhledávám, na druhou stranu bylo tentokrát spojené s extrémním suchem, což mi při cyklistice naopak vyhovuje. Těžko proto najít optimální kombinaci chladnějšího počasí a MTB tratě, která by nebyla rozbahněná…
Do Prachatic vždycky jezdíš o pár dní dříve. I tento rok pořadatel Michal Piloušek nezklamal a připravil si pro Vás mnohá překvapení?
Letos jsem do Prachatic přijel až ve čtvrtek a prakticky jsem si v pátek projel jen první 1/3 dlouhé tratě hlavního závodu, plus vůbec poprvé celou novou trasu Short tracku, což byla naprostá pecka!
Start elity a dva 750 m okruhy. Jaká byla voda v Křišťánovickém rybníku a jak sis vedl?
Takovou vodu v Křišťanovickém rybníce nepamatuji, teplota místy klidně kolem 27 C, takže závod bez neoprenu. V prvním okruhu jsem se usadil na třetí pozici, bohužel závodník přede mnou nechal mírně odplavat vedoucího francouze Chaného, ve druhém okruhu jsem proto celou dobu plaval osamocen na druhém místě a nakonec do prvního depa přiběhl se ztrátou asi 20 sekund.
A pak tě čekalo cca 32 km a 1100 převýšení. Jak se závod vyvíjel po plavání?
V úvodu cyklistiky jsme se na čele spojili do tříčlenné skupinky, spolu se mnou jeli Francouzi Chané a pozdější vítěz Serrieres. Dvakrát jsem zkoušel nastoupit a odjet, bohužel se mi to povedlo až v dlouhém stoupání na 25. km, což bylo relativně pozdě a do depa jsem si přivezl náskok jen něco málo přes půlminutu na Serrierese. To bylo rozhodující, protože věřím, že kdybych hned z prvního depa Francouzům ujel, závod by byl z hlediska boje o vítězství podstatně dramatičtější.
A pak už tě čekalo “pouze” 10 km v trailu na nové trati. V čem byla tento rok jiná a jak si vedl?
Trať běhu vedla nově i po čerstvě otevřeném single trailu (asi 1,3 km), takže byla více běhavá, i tak ale zůstala pekelně kopcovitá a v takovém počasí, jaké v sobotu panovalo, bohatě stačila na hrábnutí si na dno sil!
Ani tento rok to bohužel na vysněnou zlatou korunku nevyšlo. Co s tím?
Jednak musím zapracovat na běhu, je těžké jít do závodu s tím, že musím přijet po kole s náskokem nejméně 2 minuty, abych byl schopný bojovat o vítězství. A samozřejmě je potřeba i trocha štěstí, navíc, zatím jsem ho zde spíše odevzdával, věřím ale, že se mi ještě jednou vrátí i se všemi úroky!
V podstatě jsi “neměl” čas odpočinout a následoval možná ještě těžší závod v novém podání – Short track – super rychlé plavání, ještě rychlejší a těžší kolo a komu vystačí síly až do konce a neumře, bude stát na stupni vítězů. Je to tak?
Přesně jak píšeš (smích). Při takto rychlém a intenzivním závodě se už tak bolavé svaly z hlavního závodu musí popasovat s nedostatkem kyslíku a podstatným nárustem koncentrace laktátu, což není vůbec příjemná záležitost.
Prý se ti ani “moc nechtělo” vstávat a už jen při představě dalšího startu se ti dělalo zle (smích)
To jsou sprosté fámy (smích). Opravdu, skutečnost byla jiná, ze sobotního závodu jsem měl bohužel z běžeckých bot rozedřené prsty na nohou a kvůli těmto puchýřům jsem se příliš nevyspal… Na druhou stranu jsem byl stále velmi nabuzený a nepřešel jsem do unaveného parasympatického stavu, který často po závodech nastupuje. U mě zpravidla až druhý či třetí den po závodě.
Nebo to bylo kvůli dalšímu použitému záklínadlu s názvém “serié”? (velký smích)
Znám kvality obou Francouzů a také vím, že Forissier je podstatně rychlejší, a tudíž i pro mě byl v Short tracku hlavním favoritem.
Velmi dobré plavání na stupních vítězů – jak moc bolelo pár stovek po 1:15? (hodně moc au!)
Taktika byla jasná, sprint na první bóji po 75 m a poté se pohodlně zařadit na druhé místo za Chaného, což se přesně povedlo! Je pravda, že z tohoto úprku na první bójku jsem měl zakyselené nohy až do konce plavání, jasný následek sobotního závodu (smích).
A pak to bylo už “jen pár kol” okolo rybníka. Bolelo to ještě více?
Byly to přesně 4 okruhy a v každém nás čekaly 3 krátká stoupání přibližně 30-50 s úplně naplno, mezi tím si zkusit odpočinout v technických pasážích, kde ale nesmíte udělat chybu, jinak letíte velmi nepříjemně k zemi. Ano i tento úsek short tracku „štípnul“.
Nakonec se dostal v posledním kole na první pozici celkový vítěz – jak moc ti to vzalo vítr z plachet. Čekal jsi to?
Popravdě jsem to úplně nečekal, respektive jsem byl překvapený, když jsem Forissiera na konci třetího okruhu uviděl přilepeného na mém zadním kole. V posledním okruhu mi ale ukázal, jak se mu povedlo dotáhnout se po plavání na samotné čelo, především v technické části okruhu mi odjel přibližně o 7 sekund, což byl přesně ten klíčový rozdíl!
A pak už to byla stíhací jízda s cílem “utéct” (nejen francouzům)
Běh byl opravdu za trest a své nohy jsem musel hodně přemlouvat, aby byly ochotné spolupracovat, navíc s dotahujícím Serrieresem, zkrátka nic příjemného.
Blafoval jsi, když tě málem francouz 300 m před cílem dal? Tedy naprosto dokonalá taktická vyzrálost v tvém podání?
Blafování to nebylo (smích). Na druhou stranu do druhého okruhu jsem vbíhal s náskokem 18 s a věděl jsem, že během prvního okruhu stáhl „jen“ 14 s. V druhém (posledním) kole jsem proto ještě naplno vyběhl nejtěžší kopec na trati po louce a od té chvíle jsem se snažil běžet uvolněně a něco si schovat na závěrečné zrychlení, dejme tomu posledních 300 m po asfaltu. Popravdě ale musím uznat, že kdyby mě Serrieres doběhl dříve a na asfaltovou část přibíhal jako první s drobným náskokem, asi bych nebyl schopný ho znovu předběhnout.
Jak moc velké bylo v cíli celkové vyčerpání po tom neskutečném dvoudenním úsilí?
Nakonec to v cíli short tracku nebylo tak hrozné, hlavně jsem byl plně zaplaven adrenalinem a povzbuzování na posledních 200 metrech bylo neskutečné! Konec konců, únava po půlhodinovém závodě je vždy výrazně menší než po závodě, který trvá přes dvě hodiny a jdete na dno energetických zásob, tady je ten rozdíl nejmarkantnější!
I přes vytoužené zlato to byla podle tvých slov nejlepší Xterra, co jsi kdy jel…
I zpětně to tak hodnotím! Prakticky bych neudělal nic jinak a na lepší než druhé a druhé místo jsem tento víkend neměl…
Kdy a kde tě uvidíme znova startovat?
Již tuto neděli se chystám na Mistrovství Evropy ETU ve středním triatlonu v rakouském Walchsee, což je současně i závod série Challenge Family. Následně zařadím týdenní volnější režim a poté spustíme s Lubošem přípravu na můj první blok 1/2 IM a dva týdny na to celý Ironman.
