Joží Macková vystudovala outdoorový obor Adventure Performance and Coaching na univerzitě ve Skotsku. Již v útlém věku se věnovala lyžování, závodní cyklistice/skateboardingu a horolezectví. Vášeň pro hory a dobrodružství jí vydržela až do dospělosti a posledních pár let si oblíbila především skialpinismus a běhy v horách. V těchto dvou disciplínách se každoročně zúčastňuje národních i mezinárodních soutěží za podpory Dynafit CZ a SK.
Sledujte Joží Mackovou určitě i na jejím Instagramu!
Těch věcí co děláš je opravdu hodně a v podstatě ve všech jsi extrémně dobrá. Geny, tvrdá práce, nebo kombinace obojího?
GENY, TVRDÁ PRÁCE I VÝCHOVA – to vše se na mně podepsalo (velký smích).
Já jsem vyrůstala v rodině horolezců. Za komunistů tolik sportů jako je dnes na výběr nebylo a lezení na skalách pro moje rodiče představovalo takový malý ostrov svobody. Tenhle životní styl určitě ovlivnil i mě. Jako malá jsem trávila většinu času v bandě dětí (především kluků) ve skaláku nebo na různých přechodech hor (smích). Ve zkratce moje dětství by se dalo popsat jako “jedno velké outdoorové dobrodružství” – zážitky, co by vystačily na víc než jednu knihu a rozhodně se podílely na utváření toho, kdo vlastně jsem dnes jako člověk.
Co se týká fyziologie, řekla bych, že somatotypem jsem spíš po taťkovi. Ten byl výborný horolezec svého času i závoďák na kole, běžkách i v běhu – vlastně furt je skvělým sportovcem. Takže mi do vínku určitě byly dané jisté predispozice pro vytrvalostní disciplíny.
V neposlední řadě za úspěchy rozhodně stojí i “tvrdá práce”. “Tvrdá práce” dávám záměrně do uvozovek proto, že pro mě sport vždycky byl, je a bude především zábava. A zábava je pohoda – žádná práce. (smích). Ano občas to možná chce trochu vůli a odhodlání se vůbec vykopat z gauče. Ale když už člověk vyrazí ven tak určitě převládne nadšení.
Já se musím přiznat, že jsem nikdy nedřela podle nějakého specifického tréninkového plánu, kde bych si řekla že určitý den běhám přesně dané úseky, další kopce, pak tempo atd. Jednoduše skoro každý den vyrážím ven a tam podle chuti a možností svého těla dělám, co zrovna chci. Myslím si, že na mém úspěchu se podílí vůle a houževnatost, kumulativně roky, které jsem sportem strávila a především láska k dané aktivitě a chuť objevovat nová místa i sama sebe a své limity.
Chvíli jsi studovala a žila ve Skotsku. Co všechno se tam dá provozovat a na jaké úrovni?
Ano, je to tak. Čtyři roky jsem žila ve Skotsku ve Fort William (FW). Jedná se o malebné městečko pod úpatím hor na západním pobřeží, které se pyšní přezdívkou “hlavní město outdoorových sportů Velké Británie”. Jak už tedy název napovídá, dají se zde provozovat všelijaké outdoorové aktivity.
Hodně mých spolužáků se věnovalo vodním sportům jako jsou kajaky, sea kajaky, paddle boardy, potápění nebo surf. Já teda nejsem moc vodní živočich, takže jsem to vyzkoušela spíš jen tak okrajově. Turisté z celé UK se sem sjíždí na turistiku, především pak na zdolání nejvyšší hory Ben Nevisu.
Scottish Highlands také poskytují útočiště jak pro začínající horolezce ve formách scramblingu až po ty největší borce světového tradičního více délkového lezení jako je třeba Dave MacLeod (pozn. elitní sportovní lezec, který přelezl E11 – bydlící kousek of FW). Je tady i velmi silná komunita horských běžců, v čele s Finlay Wildem.
Můj kamarád a velmi skromný doktor, co mimo svoji pracovní dobu dokázal vyhrát “kde co” ve Velké Británii, (Ben Nevis Race, Glen Coe Skyline) i se skvěle umístit ve ve světové konkurenci (Tromsø Skyrace, Golden Trail series). Finlay je také držitelem mnoha FKTs (Cuillin Ridge traverse, Welsh 3000s, Ramsay Round, atd.). Hodně z takto kvalitních běžců/běžkyň se pak v zimě účastní národní série skimo závodů.
V neposlední řadě je FW známe také mezi horskými cyklisty, speciálně pak downhillovými jezdci. Každoročně se zde koná FW Downhill World cup. Vlastně už i malé dětičky tady sjedou i to na co si dospělý ani netroufne.
Takže si myslím, že si tu najde svoje opravdu každý. Vlastně na tomhle místě je velmi unikátní, že si můžete vyzkoušet jakoukoliv outdoorovou aktivitu a zároveň se setkat i s těmi nejlepšími na světě v tom daném sportu a to člověka opravdu motivuje. Místní komunitu v čele s těmi nejlepšími vystihuje nejvíc anglické slovíčko “humble” (skromná, pokorná).
Dostala ses tam i k nějakým závodům?
No jasně, pár jsem jich zvládla za ty 4 roky (smích). Vyzkoušela jsem si Ring of Steall Skyrace, který protíná nádhernou skylinu Mamores a je součástí Golden Trail Wolrd series. Pak jsem několikrát běžela Glencoe Half Marathon, který kopíruje konec dálkové turistické trasy West Highland Way. Zvládla jsem taky Marathon Ben Nevis, což vlastně není maraton ale 64 km dlouhá trať naprosto divokou přírodou mimo jakoukoliv civilizaci s brody přes regulérní řeky a minimálním zajištěním.
Vyzkoušela jsem si i pravé Britské XC závody, i ochutnala opravdový fell-running – šortky, tílko, žádná echt výbava a pár praporků a běžíš na vrchol hory mimo cesty a zase dolů. V zimě jsem šla několikrát celý Skotský pohár ve skialpinismu včetně mistrovství VB.
Původně jsi ale z Krkonoš a tam ses také vrátila. Takže se ptáme. Skotsko, nebo Česká republika?
Půl na půl. Mám trošku rozpolcené srdce v tomhletom. Úplně ideálně bych chtěla být jeden týden ve Skotsku a jeden v ČR. Máme překrásnou českou kotlinku, kde je všechno – rybníky, lesy, skály, hory, sady, louky – leda moře nám tu chybí. Trochu mě u nás mrzí závistivost a to, že si navzájem moc nepřejeme úspěch. To je škoda a práce pro moji a další generaci tohle napravit.
Skotsko mě hrozně uchvacuje divokou přírodou a rozlehlostí hor. Místní jsou přátelští a veselí lidé, kteří žijí s velkou pokorou skromně v souladu s přírodou. Na nic si nehrají a to se třeba nádherně zrcadlí v běžecké scéně. V opravdovém fell-running mají všichni jenom trenky a tílko a běží se přes kopce – často bažinou a mimo cestu.
Evropan by se na start dostavil v nejnovějším modelu oblečení, s batůžkem s lahvičkami a všemi možnými podpůrnými gely a tabletkami. Líbí se mi ta jednoduchost. Člověk tam dokáže opravdu vnímat ten přítomný okamžik. Ale samozřejmě to není pro každého.
Jak dlouho už vlastně děláš skimo a kdy jsi zjistila, že v tom jsi opravdu dobrá?
Ke skialpinismu jsem se dostala asi ve svých 15 letech, kdy jsem si vyprosila půjčení skialpového setu během zimní rodinné dovolené v Beskydech. A hned v zápětí jsem doma prohlásila, že mě nebaví čekat ve frontě na vleky a že si chci pořídit vlastní skialpy.
Tak jsem okamžitě prodala svoje sjezdové lyže, což byl můj jediný majetek v té době (velký smích). No penízky mi samozřejmě stačily jenom čistě na samotnou lyži a tak mi pak dopomohl zbytek rodiny – babičky, dědové, rodiče – a mohla jsem si dokoupit zbytek výbavy (vázání, boty, hůlky a pásy). Za to jsem jim do dnes moc vděčná, že mě takhle podpořili. Vlastně moje první lyže (teď už je má mamka) byly Seven summits od Dynafit – tenkrát jsem ještě vůbec netušila, že se jednou stanu jejich ambasadorem.
Já jsem se už od mala pohybovala mezi sportovci a hlavně tedy kluky. Takže jsme s Vrchlabskou partou vyráželi pravidelně na skialp výpravy po Krkonoších. A pak jsem se vlastně s Ondrou Fejfarem a Radarem Grohem podívala na první skialp závody – samozřejmě jen jako divák a fanoušek. Vlastně jsem v té době vůbec nechápala, jak můžou tak rychle běhat na těch lyžích do kopce. Sama se svýma touringovými lyžemi jsem vždycky pěkně funěla a musela hodně odpočívat při výstupech nahoru.
Kolem dvaceti let mi celkem náhodou při rutinní prohlídce objevili špatnou nemoc krve, která zřejmě probíhala skrytě několik let. Tak jsem musela do nemocnice a pak jsem se asi rok léčila z toho nejhoršího doma. Vlastně jsem kvůli tomu musela přerušit i vejšku a je to něco, co si musím pořád hlídat. Ale zpátky ke sportu, po delší rekonvalescenci mi začalo zase normálně fungovat tělo a celkově jsem pocítila energii.
A tak jsem se zúčastnila prvního krátkého závodu na Černou Horu v roce 2014 v rámci Noci Tuleních Pásů, který jsem i nečekaně vyhrála. Od té doby jsem pak zkoušela další a další závody až jsem se dostala k českému poháru a pak i zajímavějším závodům v zahraničí. Upřímně ani nevím, kdy byl moment uvědomění, že bych byla nějaká dobrá. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela. U mě ta hlavní motivace je, že mě pohyb na lyžích prostě moc baví – ať už jsem první, uprostřed nebo poslední.
Mám radost z každého dokončeného závodu, kde nechám vše, na co ten daný den zrovna mám. Ve výsledku jsou ty závody jenom zábava a pro mě i možnost se vidět s kamarády a společně si užít den venku.
Takže abych zodpověděla tvou primární otázku skialpinismu se věnuji už nějakých cca 13 let.
Pojď nám představit svoje nejlepší úspěchy!
Za svůj největší úspěch považuji asi to, že jsem u sportu tak dlouho vydržela (smích). Je to hrozně těžké to takhle posuzovat, protože ze subjektivního hlediska by ty nejlepší úspěchy nebyly třeba ty, kde to cinklo, ale ty kde jsem překonala sama sebe, nějakou šílenou krizi a závod dokončila. Nebo jsem šla do závodu s malým tréninkem a stresem ze školy a práce. Nebo člověk třeba kde jsem dosáhla flow a hrozně si ten závod užila, i když jsem třeba zrovna nevyhrála.
Ale ty bys asi rád slyšel nějaká čísla (smích). Já jsem třeba vždycky uznávala sportovce, kteří dokázali podávat výkony několik let za sebou a ne jenom vyletět nahoru na jednu sezónu. Když tedy vezmeme čistě skialpy a horský běh za posledních 5 let, tak si třeba vážím 4 prvních míst (v letech 2021, 2019, 2017, 2015) na ČP ve skialpinismu v závodě O dřevěného Krakonoše, který je podle mě nejhezčím závodem v ČR.
V roce 2016 jsem vyhrála mistrovství Velké Británie ve skialpinismu a stala se vítězem celé série skimo závodů. V roce 2017 jsem vyhrála skoro všechny závody českého poháru a získala celkové vítězství a 3.místo ve Středoevropském poháru. V roce 2018 potom 2.místo celkově v sérii v ČR a také 2. místo zároveň v Britské sérii. 2019 bramboru v mistrovství Slovenska, ale hrozně jsem si to užila a byla jsem nejlepší češkou. V 2019 3. místo Noc Tuleních Pásů v mixech a v roce 2020 1. místo v ženách. 1.místo na ČP Ski race Králičí (2020). V Rakousku jsem třeba dala 2.místo na Kitzsteinhorn Schneekonig (2016) a Hochsteintourenlaufu (2020).
V létě v běhu třeba 5. místo z roku 2016 z Cortina Skyrace (21km) (součást Lavaredo Ultra Trail) byl to můj první větší zahraniční sky-runningový závod a byla jsem na sebe opravdu pyšná, že jsem asi z 200 žen doběhla 5.
V letech 2015 a 2016 Glencoe Half maraton 3. místo celkově dva roky po sobě, 2018 3. místo na Risnjiak Trail (30km) v Chorvatsku, 1. místo Marathon Ben Nevis (64km) (2018), Lochalsch Dirty Thirty (47km) 1.místo (2019) , GGUT 50K 8.místo (2019) a milion dalších závodů.
Stejně ale věřím, že člověk je sám sobě největší soupeřem. Takže ty medaile nejsou vůbec podstatné.
Nejen skimo, ale i běh a lezení. Co ti jde, nebo baví více?
Teď to lezení už tolik ne (není na to čas), ale ráda bych se k tomu vrátila až skončím s tímhle honěním (čti závoděním). Mám sen si s taťkou vylézt na Eiger Mittellegi Ridge, tak musím trošku potrénovat. Přes léto spíš tedy kombinuji běh a horské kolo. Baví mě toho vskutku hodně a potřebovala bych na všechno tak nejméně tři životy. Ráda bych si vyzkoušela někdy v budoucnu triatlon. Tam je pro mě velkou výzvou plavecká sekce. Nevím, jestli bych se neutopila hned takhle na začátku závodu (velký smích).
Co říkáš na to, co se (nejen) v poslední děje v Krkonoších s ohledem na počet lidí, ale i to, kolik jich tam bohužel zařvalo a v čem chodí někteří oblečení?
Tak musíme si uvědomit, že se nacházíme v srdci Evropy, kde je vysoká hustota zalidnění, a že Krkonoše jsou – co do rozlohy – maličké hory. Ochrana přírody je do jisté míry důležitá, ale upřímně některé kroky moc nechápu. Na příklad to, že se v NP prohání lidé mimo cesty na smradlavých skútrech a turisti si vyvážej zadky v hlučných rolbách a autech až na vrcholky hor. A pak se spíš řeší turista, který šlápne mimo cestu. Já bych na šlo upřímně z druhé strany.
Mně se líbí, že lidé tráví čas v přírodě spíš než v betonových městech nebo u počítače. Myslím si, že hory a příroda léčí mysl a může nás hodně naučit o nás samých a třeba díky malým dobrodružstvím v horách můžeme malinko vystoupit i ze své komfortní zóny.
Bohužel, hodně lidí je už hodně odtržených od reality, svých schopností a soudnosti. Viz. mladý pár v teplákách a teniskách na výpravě na Sněžku v zimě, který podchlazený zachraňovala HS. Tak to je úlet, to se nedá ani nijak jinak komentovat, a hrubé porušení všech pravidel v horách a komplet selhání zdravého rozumu.
Ten počet těch lidí byl tento rok opravdu extrémní. Hlavně tedy ten nový počet skialpinistů, nebo máme říkat skitourerů?
Ano, letos opravdu můžeme vidět velký boom skialpinismu zřejmě díky poměrně masivní komercializaci v posledních letech a také z důvodu vládních restrikcí a uzavření lyžařských areálů. Spoustu lidí si pořídilo tuto zimu svoje první skialpy, aby si mohli alespoň trochu užít lyžování. Přece jenom na pásech je to nahoru trochu rychlejší než pěšky a pocit z jízdy dolů na lyži s hranami o kousek lepší než na běžce (smích). Upřímně, já bych to názvosloví moc nehrotila.
Jednou jsi “skialpinista” a jdeš něco náročnějším technickým terénem a druhý den jsi třeba “ski-tourer” jsi na procházce po cestě nebo sjezdovce. Každý podle toho, jak se cítí. Beztak na nějakém “labellu” vůbec nezáleží. Důležité je spíš, jak se chováš na těch lyžích. Já si poslední dobou říkám, že by s těmi lyžemi mohli prodávat i trochu pokory k horám a slušnosti k druhým lyžařům.
Tím nechci házet všechny do jednoho pytle, ale všímám si třeba, že poslední dobou vždycky začínám s pozdravem výhradně já a často se mi nedostane ani žádné odpovědi. Další téma samo o sobě je ježdění freeridů, kdy mnoho nováčků vůbec nemá potuchy, do čeho se vlastně pouští nebo značně přeceňuje svoje schopnosti. Doporučila bych každému, kdo se skialpy začíná nebo si je plánuje v budoucnu koupit, se zúčastnit také lavinového kurzu a počítat s investicí do lavinové výbavy.
Již nějaký pátek jsi ambassadorka sněžné kočky. Máš ráda kočky a hory? (velký smích)
Kdybych byla chlap, tak Ti na to asi odpovím, že jo. Hahaha. Mám ráda všechny zvířátka – kočky, psy, sněžné leopardy cokoliv chlupatého (smích). Hory miluju nadevše – půlka mého srdce patří právě jim. Znamenají pro mě domov – místo klidu a míru, kde nabírám energii a inspiraci.
A samozřejmě na svoje malá dobrodružství vyrážím jedině s kočkou (Dynafit). Pro mě je velmi důležité spolupracovat se značkou, která se mi líbí, střihově mi sedí a mohu se na její produkty v horách spolehnout. A to Dynafit splňuje na 100%.
Co máš od nich úplně nejraději, že bys na to nedala dopustit?
S Dynafitem spolupracuji už nějakých 6-7 let. Já jsem je vlastně poznala jako primárně skialpovou značku a postupně potom rozšiřovali produkty na horský běh. V loňském roce dokonce přišli i s kolekcí na horské kolo. Takhle z pohledu pozorovatele i uživatele a “testéra” musím uznat, že za ty roky udělali ohromný kus práce a pokrok ve vývoji produktů a speciálně pak v oblasti horského běhu.
Myslím si, že Dynafit běžecké trailové boty dnes hravě konkurují i výhradně běžeckým značkám. Jednou z mých úplně nejoblíbenějších bot je loňská novinka Ultra 100 (dejte si naší velkou recenzi), která nejenže velmi dobře vypadá a dá se nosit jako fešná teniska do města, ale ještě se v ní dá pohodlně uběhnout jakákoliv vzdálenost až po ultra maraton.
Dynafit ji propaguje jako běžečku na dlouhé tratě, ale já osobně si ji beru skoro na všechno. Pro mě je to flexibilní univerzálka a díky velkému tlumení skvěle funguje i na kratší tréninky třeba na tvrdším povrchu nebo šetří kolena při jarním nabíhání objemů.
Její jedinou nevýhodou bych viděla v tom, že díky velkému tlumení/vysoké podrážce člověk nemá úplně nejlepší cit s podložkou a třeba ve velmi technickém terénu se může cítit mírně neohrabaně až nestabilně. Letos na podzim má ale vyjít nová Ultra 50, která by tento problém mohla vyřešit a stát se mojí trailovou botou číslo jedna.
Inu, je toho opravdu hodně, co mám od “kočky” ráda. Těžce se dá vybrat jenom jedna věc. Snad bych ještě vypíchla asi nejvíc nošený a používaný kousek oblečení v mém šatníku na aerobní aktivity během chladnějších dnů. Je jím už léty osvědčený model bundy (popř. vesty) Mezzelama s Polartec® Alpha® technologií. Je lehoučká, extrémně prodyšná, přesto větru a vodě-odolná a poskytuje skvělou izolaci v chladném počasí.
Jsi mezi prvními lidmi, co mají v ruce nové DNA boty. Jaké jsou první pocity?
Tak já jsem si tuhle botu zatím měla šanci jenom opravdu krátce osahat. Od prvního pohledu mě zaujala svým elegantním vzhledem. Jedná se o velmi lehkou, závodní botu s minimalistickým svrchním designem. Myslím, že bude ideální volbou pro rychlé, technické traily s náročnými seběhy. Bota Alpine DNA je vlastně závodní verze běžecké boty Alpine, kterou už testuji přes půl roku a jsem s ní velice spokojená.
Díky vyváženému tlumení tato bota poskytuje skvělou dynamičnost a responzivnost při běhu a vzorek na podrážce skvěle drží třeba i na sněhu. To jsem si teď v zimě vyzkoušela. Myslím si, že to bude raketa na sky-runningové soutěže.
Neskutečně krásně fotíš, nebo spíš ten, co tě fotí. Kdo to je a čím to fotí prosím?
To je milé, děkuji moc za pochvalu. Jelikož trávím 90% času na horách a v přírodě sama, tak si většinu fotek, co můžete vidět na mém IG profilu, fotím sama na samospoušť na iPhone 11 (smích).
Což bude zřejmě pro mnohé překvapením. Někdy by si mohl říct, že to musí být otrava a že se s tím hrozně zdržuji. Ale není tomu tak. Mám už opravdu oko na to, kde mohu svůj telefon položit po případě vybalancovat. Pařez, kámen, mezi větve – a trvá to minutku.
Nemám žádné speciální vybavení jako třeba stativ, jenom “obyčejný” telefon. Je ovšem pravdou, že už jsem pár iPhonů zlikvidovala tímto stylem focení :D. Ale za tu radost mi to rozhodně stojí.
Jaké máš plány na aktuální sezónu? Půjdeš nějaké běžecké závody, pokud to bude možné?
Na tuhle otázku bych si přála vědět odpověď. Kdyby byl normální stav, tak bych hned vyrukovala s mnoha nápady na n nadcházející sezónu. Bohužel díky událostem posledního roku, se plánování závodů přibližuje věštění z křišťálové koule. Já jsem tedy více srdcem zimní člověk a letos se kromě třech skialp závodů bez hromadného startu v ČR nic nekonalo.
A to jsem mimo klasického českého poháru chtěla jít Bokami a jet na Kebb Classics do Švédska. Není však všem dnům konec a nezbývá než doufat, že se na tyto závody podívám v příštích letech.
Co se týká léta, tak se mi pár plánů přenášelo z loňského roku. Některé jako například Isle of Jura Race a Skye Trail Ultra už byly pohřbeny i na 2021. A další jako E51 (Eiger Panaroma Trail) a Tatranská Šelma zůstávají stále s otazníkem. Loni jsem si koupila nové celoodpružené kolo, tak bych si přála zajet i nějaký pěkný horský mtb maratón. Letos tedy s žádným uceleným plánem nepřicházím a nechávám to náhodě a rozhodnutím na poslední chvíli. To naopak přináší další level dobrodružství, než když je to všechno pěkně dopředu nalajnované.
Pojď nám dát nějaké tipy v Krkonoš na trailové běhy, nebo skimo!
Já pocházím z východní části Krkonoš a ráda prozkoumávám cestičky mimo turisticky profláknutá místa. Takže pokud někdo jako já je také spíš introvert a nebaví ho přeplněné traily, tak vřele mohu doporučit oblast Lvího dolu (Messnerovu strouhu, chodník biskupa Doubravy či pěšinky kolem Niklova vrchu a ŠÍmových chalup).
Jako bonus tam můžete často potkat i jeleny. Také občas nechávám auto v Temném dole (je tam parking zadarmo) a vyrážím směr Dlouhý hřeben nebo na druhou stranu na Světlou horu. Kdo by chtěl třeba vyběhnout na Černou horu, ať už v létě nebo v zimě na lyžích, tak můžu doporučit Těsný (Klausový) důl přes Malé Pardubický boudy. Pro ty co touží na chvilku uniknout do úplně jiného světa je ideální volbou hřebenovka z Královce do Bečkova přes Vraní hory.
Tam potkáte tak maximálně dřevorubce nebo vlka. A celkově musím říct, že CHKO Broumovsko je překrásná oblast – od tajných trailů v Adršpašsko Teplických skalách mezi obřími pískovcovými věžemi až po hřebenovku přes Ruprechtický špičák zapomenutým krajem Javořích hor. Kdo by snad chtěl nasát atmosféru tohoto kraje závodní cestou a poznat opravdové běžce, tak si určitě zaběhněte terénní běh Broumovskými stěnami na 25 km.
