Zdeněk Hruška a Martin Jor mají zlato z Pyrenees Stage Run

0

Zdeňka Hrušku není potřeba představovat. Několikrát jsme s ním již dělali rozhovor. Na jeho kontě je celá řada úspěchů – namátkou první místo na Pražské stovce 2018, 1. místo na Jesenické 100, 1. místo Beskydské sedmičce a 2. místo na 5 Beskydských vrcholech. Tentokrát se ale zajel podívat ven na etapový závod Pyrenees Stage Run, který má úctyhodné parametry 240 km / 15000 m+. Jak se jim spolu s Matinem Jorem vedlo a co všechno na trase zažili? To všechno a mnohem více v našem dnešním velkém rozhovoru.

Zdeňku, jak se ti tento rok povedla sezóna? Mohl bys ji nějak v rychlosti zhodnotit?

To je záludná otázka. Postupem let jsem trochu změnil přístup a postoj k závodění jako takovému. Byly doby, kdy jsem se snažil za rok odběhat co nejvíce závodů a měl nějaký skoro každý víkend. Teď se spíš soustředím na větší závody, kterých si dám za rok jen pár, ale o to více se na ně chci připravit a užít si je.

Také je spojit s cestováním a dalšími zážitky. Takhle i to dává smysl, takhle mi to vyhovuje a zároveň mě i nejvíce motivuje. Letos to byla začátkem roku TransGranCanaria, kde jsem zdravotně nebyl úplně v pořádku a také nás všechny překvapilo těžké deštivé, blátivé a extrémně chladné počasí. Dokončil jsem asi na 31. místě, s čímž jsem úplně spokojen nebyl, ale o to více jsem si vážil dokončení závodu.

Dále to byl Lysohorský Ultratrail, který se mi relativně povedl, když jsem v silné konkurenci doběhl na 8. místě. S přítelkyní Verčou jsme si poté ještě střihli Hostýnskou Osmu, což byl její první ultramaraton, takže jsem byl hlavně její oporou (nebo snažil jsem se být). A zvládla to! Já chtěl jít hlavně kvůli Ondrovi, pro nějž to byl srdeční závod a s jehož organizací každý rok pomáhal.

Photo: Guillem Casanova, Paula Padilla

No a nakonec ty Pyreneje, které byly hlavním cílem sezóny. A výsledkově nakonec dopadly nejlépe jak mohly. Takže, jak vidíš, mám spoustu parádních výmluv, proč něco nešlo podle plánu! Letošek byl pro mě i ve znamení “překlenutí se” do další životní i běžecké etapy, po divokém loňském roce, kdy jsem po tragédii na UTMB trochu nevěděl, co s běháním a motivací bude dál. Jo, ale chtěl jsi zhodnocení v rychlosti. Takže… Povedená sezóna, užil jsem si ji!

Obětoval jsi UTMB a nechal ses zlákat Martinem Jorem na etapový závod. Stálo ti to za to? (smích)

Ano! Párkrát jsem už v minulosti přemýšlel, že bych něco podobného zkusil. U nás například Moravský Ultramaraton (MUM). Ale nikdy jsem se k tomu nedokopal. Proto mi vlastně nakonec Martinova nabídka přišla vhod. Zkusit něco nového a zároveň mít možnost celý zážitek sdílet s někým dalším. Ono celé to Pyrenejské dobrodružství bylo nakonec hlavně o lidech, více než jen o závodění a výsledcích.

Je to skutečně tak, že jsi nic takového v minulosti nešel?

Přesně tak, jak jsem zmínil dříve. A jsem moc rád, že už tuhle zkušenost mám.

Proč zrovna Martin? Čím se může pochlubit on?

Na těchto závodech se zažije opravdu hodně krizových situacích a je tak potřeba mít partnera opravdu dobře vybraného… Martin je skvělým běžcem i kámošem. U nás jej moc lidí asi stále nezná, protože hodně závodil v zahraničí (kde se může pochlubit spoustou pěkných výsledků) a také se soustředil na kratší vzdálenosti. Od těch se postupně posouvá k ultramaratonům a začíná sbírat pěkné výsledky, když třeba letos vyhrál Zapomenuté hory.

Photo: Guillem Casanova, Paula Padilla

Martinovi věřím a shodou okolností a změn v osobním životě, jsem s ním měl letos možnost opravdu často trénovat. Takže do Pyrenejí jsme odlétali s tím, že víme, co od toho druhého očekávat. Samozřejmě pod vlivem zátěže, únavy a dalších stresorů jsme oba v týdnu fungovali v určitém nouzovém režimu. Párkrát jsme si museli některé věci vyříkat. Ale za celý týden jsme žádnou větší krizi ve společném fungování řešit nemuseli. Fungovali jsme jako tým a předávali si funkci “tahouna” podle toho, kdo byl zrovna ve větší pohodě. Jsem rád, že mým parťákem byl zrovna on.

Věděli jste do čeho jdete? Studovali jste nějak podrobně mapy a soupeře?

Nějaké zkušenosti oba máme, dokázali jsme si tedy alespoň přibližně představit, o čem etapy budou. Hodně jsme koukali na profily a převýšení tratí. Bavili jsme se s holkami z našeho Runsport týmu (Petra Burešová a Marcela Mikulecká), které závod vyhráli loni, a sbírali rady od bratrů Zbyňka a Romana Chládka, kteří závod v minulosti také dokončili. Je ale pravdou, že ani já ani Martin, jsme nikdy dříve v Pyrenejích nebyli.

Photo: Guillem Casanova, Paula Padilla

A teď už můžu říct, že hory jsou úplně jiné, než ostatní pohoří, která jsme do té doby navštívili. Trénink jsme se snažili přizpůsobit tomu, co jsme od etapového závodu v Pyrenejích očekávali. Pár víkendů jsme přes léto strávili přípravou ve větších horách v Rakousku. Soustředili jsme se na stravu a regeneraci. Soupeře jsme až tolik nestudovali a žádná slavná jména na startovce nebyla, takže jsme až do úplného začátku netušili, jestli jedeme bojovat o vítězství, nebo třeba o první pětku (větší konkurenci jsme spíš neočekávali).

Prý jste hned si toho hned v první etapě šlápli až jste dostali strach, že jste to možná trochu i “přehnali” (velký smích)

Je to přesně tak. První etapa našeho prvního etapového závodu a my běžíme na čele a říkáme si, že je strašně parádní, že tuhle etapu asi vyhrajeme. Zároveň ale převládá nejistota, jestli je to dobře. Zda za námi není nějaký zkušený tým, který se nám ve druhé půlce týdne vysměje a ukáže nám záda.

Co si pod tím máme představit? O jakých číslech se bavíme a co za tempo jste nasadili? Kolik dostal druhý tým?

Photo: Guillem Casanova, Paula Padilla

Etapa byla dlouhá asi 38km s převýšením nějakých 1700m. Doběhli jsme asi za 4 a půl hodiny. Jaké tempo jsme nasadili? Pocitově docela pohodové, přibližně takové, jaké jsme si dali za cíl. Párkrát mě Martin trochu krotil, to je pravda, když jsem se lehce nechal unést krásnými výhledy a přívaly energie. Rozhodně jsme nešli na krev, ale taky jsme nevěděli, jak se budeme cítit druhý den, natož po více podobných etapách. Ty nejtěžší nás ještě měly čekat. Druhý tým dostal kolem 45 minut, což nás znejistilo ještě víc (smích).

Váš náskok ale neustále narůstal. Čím dále jste postupovali, tím více se měnila krajina a s tím se měnila i nějak strategie?

Krajina se měnila od etapy k etapě, každý den byl jiný. Také v celém týdnu byly asi dvě méně technické etapy, které sloužily jako “přechodové” mezi krásnějšími a těžšími pasážemi. Obzvláště nám uchvátila Andora, která nám nabídla neuvěřitelně krásné momenty.

Photo: Guillem Casanova, Paula Padilla

Je pravdou, že náskok narůstal, ale kluci za námi byli silní, žádnou etapu nám nechtěli dát zadarmo a bojovali do úplného konce. Specifikem etapového závodu, jak jsme si v průběhu týdne uvědomili, je i to, že můžeme mít náskok jaký chceme, ale stále musíme dokončit všechny etapy. Stačila nemoc, zranění, jeden špatný krok, či cokoliv neočekávaného a mohli jsme celý náskok ztratit mrknutím oka.

Photo: Guillem Casanova, Paula Padilla

Co se strategie týče, ta se vyvíjela zejména podle toho, jak jsme se cítili. Od páté etapy, kdy jsem začal lehce pokašlávat, pociťovat úbytek energie, vyletěla mi klidová tepovka a můj výkon šel rapidně dolů, bylo hlavním cílem přežít a dokončit se ctí.

Bohužel jste měli nějaké střevní potíže. Tušíte z čeho to bylo a jak jste mohli s něčím takovým pokračovat? Vždyť v jen okamžik v podstatě nejste schopni přijímat “žádnou energii”…

Naštěstí, a na to kladu velký důraz, nás v průběhu jednotlivých etap střevní problémy přímo netrápily. Možná to bylo i tím, že etapy nebyly až tak dlouhé, jedli jsme v podstatě jen gely Edgar (takže jsme šetřili trávení, žádná vláknina,…) a nevím díky čemu ještě. Zkrátka jíst jsme mohli a to nám zachránilo celý závod. Horší to bylo před a po závodě, kdy jsme bojovali s každým jídlem. Bylo to nepříjemné a vlastně to i celý zážitek dost ovlivnilo. Martin se z toho oklepal asi v půlce týdne a poslední etapy odtáhnul hlavně on.

Photo: Guillem Casanova, Paula Padilla

Osobně si myslím, že jsem si někde po cestě na závod nabral pasažéra v podobě nějaké virózky, která ovlivnila nejen moje zažívání, ale jak jsem již zmínil, ke konci týdne se přidaly další nepříjemné symptomy a já poslední etapy končil v úplném vyčerpání, na zemi ležící a těžce oddechující. V cíli se mi párkrát do očí draly slzy. Nejen kvůli času, který jsme kvůli mně ztratili, ale také kvůli mentálnímu vypětí a bolesti, které to všechno doprovázely.

Nejhorší a nejtěžší etapa byla pátá. Můžeš nám o ní prozradit trochu více?

V páté etapě jsme nastoupali na dvou kopcích 2700 výškových metrů během 42 km. To možná samo o sobě jako důvod stačí. Taky ale na mě poprvé dolehlo všechno to, co jsem výše popsal a první stoupání do velkého kopce pod vrcholem Coma Pedrosa jsem se opravdu protrápil. Etapa byla náročná také technicky a možná i kvůli tomu, že byla pátá a únava všech, nezávisle na časech a rychlosti, už byla značná.

Vyhráli jste každou etapu do které jste nastoupili a šestá a sedmá tak musel být neskutečný očistec. Jak se závodí s teplotou v kombinaci s vysokou nadmořskou výškou?

Photo: Guillem Casanova, Paula Padilla

Jestli jsem závodil s teplotou si nejsem jistý, kdo ví. Jen jsem se ráno před poslední etapou cítil dost divně. Pochopil to i Martin, kterého jsem “poprosil”, aby si po ránu nezpíval. Byl jsem unavený, rozmrzelý, srdce mi závodilo a vlastně jsem měl docela respekt z toho, jak bude etapa vypadat. Nechtěl jsem to Martinovi pokazit. Nadmořská výška s námi asi trochu mávala, ale těžko říct jak moc nakonec naše výsledky ovlivnila. Maximálně jsme vystoupali někam ku 2700 metrům, takže ten dopad na organismus asi až tak velký nebyl.

Jako očistec to každopádně chvílemi působilo. Na druhou stranu, šestá etapa byla nádherná a všechny ty překrásné výhledy, jezera, divocí koně a další pyrenejské atrakce nás parádně rozptylovaly, takže jsme si etapu také královsky užili. Každý krok a každý pohled stál za všechnu tu dřinu a bolest.

U sedmé to bylo trochu jiné, protože jsme tak nějak čekali, že poslední etapa už je jen taková formalitka, kterou jen prolítneme. Opak byl pravdou. Vyklubala se z ní jedna z nejtěžších etap, hlavně po technické stránce. Také jsme se párkrát s Martinem dost zamotali, když jsme hledali značení na velkých balvanech, po kterých jsme párkrát přelézali, a ve volnějším terénu, kde nebylo po nějakém horském chodníčku ani vidu.

Jaké byly pocity v cíli a kolik jste dali druhému a třetímu týmu na bedně?

Týmům za námi jsme nakonec dali pár hodin. Není asi důležité kolik přesně. Konkurence opravdu až tak velká nebyla a většinu času jsme ze všech nejvíce bojovali hlavně sami se sebou. Celý závod končí přibližně 10 kilometrů dlouhým seběhem do městečka Salardú, kde se nachází cíl. Tam jsme to z posledních sil naprali, protože jsme věděli, že nás druhý tým vcelku dotahoval, a že jim podobný typ rychlého terénu bude vyhovovat.

A my chtěli vyhrát i tu poslední etapu, to je jasné. Každý metr mě neskutečně bolel. Martin mě povzbuzoval, že už je to kousek, že to máme v kapse. Ale dokud jsme neproběhli cílem, stále jsem čekal, že nás ještě někdo předběhne. Otáčel jsem se, bál jsem se. O nic vlastně nešlo, jen o ego. Ale sakra když už jsme těch medailí měli šest, přeci si nenecháme tu poslední vyfouknout.

Až v městečku ze mě všechno začalo pomalu padat a proběhnutí cílem znamenalo obrovskou úlevu. Byl konec. Zvládli jsme to. Ležel jsem na zemi a měl oči zalité slzami. Říkal jsem si, kolik energie, úsilí, peněz (ano i těch), času a bolesti jsme do toho investovali. Zda to stálo za to. Jestli by nebylo lepší sedět doma, v pohodlí, cestovat raději někam k moři s “all inclusive”.

Photo: Guillem Casanova, Paula Padilla

A hned jsem věděl, že by to rozhodně lepší nebylo. Že jsou to přesně tyhle zážitky, které mě v životě někam posunou. Po chvíli jsme se oba s Martinem zvedli ze země a začali přijímat gratulace ostatních. Pak už to byla hlavně párty! Myslím, že zasloužená.

Co se ti nejvíce na závodě líbilo?

Rozhodně organizace s důrazem na celkovou atmosféru a kolektiv. Závod se sice nese v komornějším duchu, o to víc jsem ale měl pocit, že jsme na správném místě, že tam patříme, že si rozumíme. Organizátoři, dobrovolníci, závodníci, všichni za ten týden přispěli k tomu, že jsme celý závodní týden byli skoro jako velká rodina.

Nezáleželo na tom, jaké měl kdo ambice. Na konci dne jsme se sešli u večeře a měli si o čem vyprávět. Všichni jsme si prošli tím samým a zároveň jsme to každý viděli trochu jinak. To bylo asi to nejlepší na celém týdnu, ta komunita a pocit sounáležitosti.
Jinak vše bylo dotažené do nejmenšího detailu od logistiky, přes ubytování a jídlo, po samotné etapy. A ty hory! Ty byly překrásné!

Řekl sis někde na závodě že máš strach? Ať už kvůli nadmořské výšce, nebo terénu, ve kterém jste se pohybovali?

Vyloženě strach jsem neměl, ale respekt z toho, jak v daném stavu zvládnu 40 kilometrů v horách, například. Ale asi nemá smysl to opakovat.Také je potřeba říct, že cítím obrovský  respekt k horám samotným. Snažím se hory nikdy nepodcenit a vždy tam jít maximálně připraven. Nikdy si nedovolím nevzít si něco z povinné výbavy, abych ušetřil pár gramů. Protože člověk nikdy neví, co si pro něj hory přichystaly.

Vše pro mě umocnila Ondrova nehoda. Jak se to trailové běhání rozrůstá a v horách trávíme spoustu času, můžeme získat pocit, že se nám tam nemůže nic stát. Že to je hřiště, kde si můžeme pobíhat pro radost a dělat, co se nám zlíbí. Ale tak to úplně není. Ani organizovaný závod a maximální bezpečnost nikdy nejsou zárukou toho, že se z hor vrátíme v pořádku. Obzvlášť, pokud si budeme myslet, že se nám nic stát nemůže. Tohle mi v Pyrenejích párkrát hlavou problesklo, když jsme zdolávali těžší technické části v horském terénu.

Komu bys závod doporučil a jak moc na něj musí být člověk připravený? Nebavíme se o bedně, ale pouhé účasti…

Asi všem, kdo mají rádi hory a běhání. Nejlépe oboje najednou. Složení tohohle závodu bylo velmi pestré, ať kulturně, tak i věkově. Nezáleží na tom, jestli to člověk pojme jako závod, nebo jako párovou terapii. Myslím, že i z pohledu organizátorů jde více o celkový zážitek, než jen o závodění.

Částečně i proto se zřejmě běhá v týmech a nejde o klasický etapák pro jednotlivce. Ve dvou, či ve třech máte úžasnou možnost všechny ty krásné momenty a výhledy na trati sdílet. Zároveň je tak zajištěna větší bezpečnost závodníků.

Kdyby organizátoři chtěli závod nabitý elitami, tenhle týmový element by podle mě nejspíš chyběl. Proto říkám, pokud máte s horskými závody nějakou zkušenost, nebojte se zúčastnit. Jsem si jist, že to bude zážitek, který ve vás bude žít ještě dlouho.

Jak rychle jste se dali dohromady?

Myslím, že hodně rychle, Řekl bych, že to bylo i díky tomu, že jsme se snažili během celého týdne pravidelně jíst a dobře regenerovat. I během jednotlivých etap jsme se snažili o pravidelný přísun energie, aby tělo nemuselo sahat hluboko do zásob. Já měl po Pyrenejích dva týdny úplné volno, takže jsem se “dokurýroval”, zregeneroval, pořádně si odpočal.

Je pravda, že po mentální stránce jsem po týdnu v Pyrenejích neměl moc náladu vrhnout se na nějaký další závod. Už jsem zmínil na začátku, více mi vyhovuje mít pár větších závodů a pořádně se připravit, než závodit moc často. Momentálně už jsem ale nažhavený na příští rok!

Ačkoliv bys patrně celý závod dal na jeden zátah, tak jsi říkal, že sil mnoho nebylo. Bylo to tím, že jste každou etapu šli tak rychle, jak jste jí šli?

Ano, myslím, že určitě. Jestli bych dal celou trasu na jeden zátah, to nedokážu potvrdit ani vyvrátit (smích). Možná mi napoví příští rok, kdy se s Radkem Chrobákem chystáme na E250 v rámci Eiger Ultra. Každopádně etapový formát vás nutí jít každý den tak nějak na hraně – ani ne rychle, abyste mohli další den závodit znovu, ale ani ne moc pomalu, pokud chcete mít co nejlepší výsledek, nebo třeba i vyhrát.

Zároveň tam hraje roli i to, co člověk dělá mezi jednotlivými etapami. Když se jedná o klasický formát závodu, tělo je v neustálém zápřahu, ale zkrátka jdete a nemusíte řešit nic moc navíc, kromě samotného závodu.

Na druhou stranu, jakmile máte mezi etapami volno, můžete toho hodně získat, zároveň taky hodně pokazit. Co budete ve volném čase dělat? Co budete jíst? Co budete pít? Jak moc spát? Protahovat se? Procházet se? Je to zkrátka další disciplína, se kterou jsme ani já ani Martin neměli do tohoto závodu žádnou zkušenost.

Velkou roli v našem konečném výsledku hrálo i to, že jsme ani jeden z nás nebyli úplně zdraví. Mít stejné problémy v jednodenním podniku, možná bychom jednoduše nedokončili. Takhle jsme pokračovat mohli díky tomu, že etapy byly relativně krátké a mohli jsme se alespoň trochu postavit zpátky na nohy ve volné čase.

Bohužel nám, nebo tedy hlavně mně, v průběhu týdne ubývaly síly a zhoršovaly se symptomy, takže kdo ví, jestli bych byl schopen zvládnout další etapu v případě, že by byl závod delší.

Photo: Guillem Casanova, Paula Padilla

Ale asi nemá cenu nad tím polemizovat. Naše pyrenejské dobrodružství dopadlo tak jak dopadlo. Byl to silný zážitek a jsem opravdu rád, že jsem do toho šel. Teď se pomaličku vrátím ke klasičtějšímu typu horských ultramaratonů. Doufám, že ještě nějaké pěkné výsledky v nohách mám. Ale to ukáže až čas!

Co máš v plánu další rok? Uvidíme tě tenhle rok ještě někde? Třeba na P100?

Nevím, jestli mě uvidíte letos na závodech. Olaf mě na P100 zval a trochu o tom přemýšlím, ale spíš to zatím vidím tak, že jsem pro letošek se závoděním skončil. Ačkoliv taková “olafovina” jako P100 mě láká vždycky, to nebudu popírat (smích).

Rád bych v příštím roce zaběhl dobře 100 miles of Istria, kam se po čtyřech letech vracím, takže tam teď směřuje moje příprava. Závod je dlouhý, ale relativně běhatelný. Jsem zvědav, jak se s tratí poperu. Od prvního, relativně úspěšného pokusu už uběhl nějaký ten pátek.

Dříve jsem už zmínil 250 kilometrů dlouhou trať v rámci Eiger Ultra, kam se chceme registrovat společně s Radkem Chrobákem. Bude z toho pravděpodobně největší dosavadní běžecká výzva a vrchol příští sezóny. Takový je alespoň plán. Třeba to nakonec bude úplně jinak, než si tady maluju, jak už to tak v životě bývá (smích).

Mezi těmito dvěma závody bych se také rád ukázal na LHUTu, ale vzhledem k blízkosti k oběma velkým a brutálním cílům poběžím Lysohorský Ultratrail spíš tréninkově a ještě k tomu možná jen na kratší trati. Uvidíme, jaká bude nakonec realita. V případě, že vše klapne podle plánu, budou všechny ostatní závody brány víceméně jen jako trénink. Pro zachování fyzického a hlavně mentálního zdraví (smích).

Co vlastně ty a zima? Chodíš běžky, skialpy, nebo sjezdovky jako trénink?

Trochu mimo téma jsem si teď uvědomil, že mi často dáváš jednoduchou otázku, na kterou lze odpovědět ano nebo ne, a já na vše odpovídám hrozně dlouze a košatě. Snažím se všechno vysvětlit a okecat. Snad to někoho bude bavit číst (velký smích).
Takže krátce – Ano, chodím na skialpy.

A teď dlouze, pokud to někoho zajímá. Chodím na skialpy, ale až vlastně od začátku tohoto roku, kdy jsem je měl poprvé na nohou a pořídil jsem si následně svoje. Zimní sporty pro mě byly dlouho tabu, a to hlavně kvůli mému několikrát operovanému kolenu. Kdysi, ještě na střední, jsem se věnoval hlavně sjezdovému lyžování, ale po operacích kolene jsem se zkrátka na sjezdovku bál. Vlastně i na běžky.

Měl jsem k tomu respekt, tak jsem raději od té doby prostě celou zimu běhal. A pro můj běžecký rozvoj to mohlo být i dobře, kdo ví. Skialpy jsem vyzkoušel hlavně díky přítelkyni Verči, která zimní sporty miluje a ráda šlape na splitboardu (a ještě raději pak sjíždí dolů). Zjistil jsem, že mě to na lyžích zase hrozně baví, hlavně to šlapání, a že sjezd si taky dokážu užít, že jsem ještě všechno nezapomněl. Jsem sice opatrnější, ale i tak je to zábava.

Letos chci určitě v zimě skialpy zapojit do přípravy více. Běhání úplně vynechat neplánuji, protože stomílovka na Istrii je už v dubnu, a to by se mi potom zase těžce zvykalo na všechny ty otřesy a další specifika běhání, ale rád bych využil každé vhodné příležitosti se na kopec s lyžemi podívat.

Snad proto budou i vhodné podmínky, když už ty pásy mám. S běžkami bych se do budoucna také chtěl více skamarádit, takže uvidíme jaké budou možnosti. Budu to brát, jak to přijde. A když žádný sníh nebude a budu muset celou zimu běhat, srdce mi to nijak rvát nebude. Moje štěstí na tom určitě nezáleží.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno
Captcha verification failed!
CAPTCHA user score failed. Please contact us!