V Česku není mnoho běžců, jejichž příběh by byl natolik zajímavý, aby o něm mohla vyjít celá kniha, a nízký je i počet novinářů, kteří by takové vyprávění svedli zaznamenat. Jednou za čas má však i Česko právo na zázrak. Vytrvalec Daniel Orálek a spisovatel Luboš Brabec spojili síly v nové publikaci Můj dlouhý běh…
Hlavně nebýt poslední
„Bylo by krásné napsat, že jsem každý den běhal do školy s aktovkou na zádech a odpoledne zase zpátky, od září do června, jak to dělají Keňané, a tím získal úžasnou aerobní vytrvalost, z níž čerpám dodneška. Ale nebyla by to pravda. Jezdil jsem ten kousek autobusem, jenom výjimečně chodil domů pěšky (…)“ tak začíná zpověď nepravděpodobného vytrvalce Daniela Orálka (1970) z Hrušovan u Brna.
Jako chlapec toužil Orálek hrát volejbal, nicméně ani vytáhlá postava mu nezajistila lepší, než místo náhradníka. K běhu poprvé přičuchl v páté třídě, když se ve školním závodě na 1500 metrů umístil na předposledním místě. „Neúspěch mě kupodivu neotrávil, ale naopak motivoval k tomu, abych se přihlásil do školního atletického kroužku,“ vzpomíná Orálek a čtenář by očekával, že to je pouze skromný úvod eposu o cestě outsidera až na vrchol. Kniha Můj dlouhý běh ovšem nabízí i jiné zážitky.
Sequentovec
Asi není třeba zdůrazňovat, jak osudové může být pro učenlivého žáka setkání s inspirujícím učitelem. Orálka takové štěstí potkalo, nebo chcete-li, šel mu svými výkony naproti už v patnácti letech. Jmenovalo se Jiří Sequent. „Před ostatními měl vždycky náskok v tom, že sám vyhledával nové talenty. Sledoval výsledky malých závodů, a když našel někoho se slušným časem a prázdnou kolonkou oddílové příslušnosti, oslovil ho. Takhle to bylo i se mnou,“ dovídáme se z knihy, kterou Orálek s vděčností věnoval i svéráznému brněnskému trenérovi. Ve vyprávění přijde řeč také na Josefa Odložila, Lubomíra Tesáčka a další běžecké osobnosti.
Ačkoliv nás Orálek, až do strany 34, sugestivně vodí za nos tvrzeními, že nebyl „přírodňák“ a „vskutku žádný talent“, faktem je, že už v juniorské kategorii nasbíral řadu mistrovských titulů, překonal čs. rekord na 10 000m a na MEJ ve Varaždinu 1989 se umístil na 11. místě (opět v čs. jun. rekordu – 30:13,03). „V roce 1989 to neznamenalo skoro nic. Jenom drobný příslib. Chlapi tady běhali na evropské úrovni a o půldruhé minuty rychleji, pětku dávali běžně pod čtrnáct minut,“ ohlíží se Orálek suše za výkony z minulého století.
Proti dějinám
Kniha Můj dlouhý běh rozhodně nechce dojímat, nemoralizuje, nepřináší jakékoliv běžecké rady ani systémové analýzy, proto hravě zvládá i těžší látky, tak jako v kapitole „Od VŘSR k Palachovi“.
Ale začněme popořádku. Byli to právě běžci, kteří jako první hned na sklonku roku 1989 začali sklízet plody nově nabyté svobody. Svobody závodění a valutového zisku na Západě. „Domácí závodníci z nás museli být nadšení podobně, jako jsme my dnes nadšení z Afričanů, kteří přijíždějí na kdejakou menší akci shrábnout pár tisícovek na prize money (…) Však to občas na německých a rakouských závodech vypadalo jako na mezinárodním mistrovství Československa.“
Paradoxně největší zážitek porevolučních dní ale nečekal v kapitalistické cizině, nýbrž při Běhu 17. Listopadu v roce 1990 v Praze. První ročník závodu, vedeného po atraktivní trase studentského průvodu z roku 1989, byl rozbuškou k dalším demonstracím.
Dále vypovídá posluchač Vysokého učení technického v Brně D. Orálek: „Nejhorší to bylo pod Vyšehradem (…) protestující nám nadávali do komunistů, odplivovali si, stavěli do cesty popelnice a několik závodníků i pořadatelů napadli. (…)Proklestil jsem se přes lidi (…) a jako první doběhl až na Albertov.“ Nejsložitější otázka novinářů v cíli pak nezněla: „Jak se vám běželo?“ ale „Nepovažujete svoji účast za zneuctění památky sametové revoluce?“
Naopak, při dalším z nových běžeckých závodů – Memoriálu Jana Palacha – hnaly Orálka vedle potlesku lídrů Občanského fóra za stříbrnou medailí i špalíry nadšených Pražanů.
Hlavolam jménem ultra
Dobrovolným rozhodnutím skončit ve čtyřiadvaceti letech s atletikou, najít si partnerku a živit se programováním uzavírá Orálek první polovinu vyprávění.
V druhé části knihy si pak konečně pošmáknou také fanoušci inzerovaných dlouhých běhů (tzv. ultra). „Jenom těžko jsem si zvykal na pocit, že lidi, co vypadají, že neumějí pořádně běhat, kymácejí se při každém kroku a vůbec mají hrozný styl (…) zvládnou dvanáctihodinovku i delší závody, a já, bývalý vrcholový sportovec jim nestačím.“ Zatímco ve vzpomínaném školním závodě skončil předposlední, svoje první ultra musel Orálek, vysílen příliš pomalým tempem (sic), vzdát.
I pro tu potupu se zařekl, že „hlavolam jménem ultramaraton rozluští za každou cenu“. Jak to dopadlo, už asi víte. Orálek se naučil běhat pomalu a stal se mezinárodně dekorovaným ultramaratoncem. Svými výkony na Spartathlonu nebo Badwater Ultramarathonu (detaily v knize) navíc přilákal k dlouhodobému pohybování se v aerobním pásmu možná až desítky lidí. A vyvaroval se přitom hvězdným manýrům, když například „odmítá z přípravy jídla dělat další tréninkovou jednotku,“ ani neobouvá minimalistické tarahumarské sandály.
Jedna kniha, dva autoři
Ne, Můj dlouhý běh opravdu není Born to run, ani Jez a běhej. Ze spojení Orálkových nesentimentálních vzpomínek a Brabcova svěžího stylu a citu pro ironii, vzniklo dílko, které zřejmě nemá v žánru české sportovní biografie obdoby. Totiž, psát o člověku, který běhá každý den 40 kilometrů, a nedělat z něj proto hrdinu (nebo blázna) není zrovna jednoduché.
Tady se to ale vydařilo. Fanoušci ultra budou nadšeni a pamětníci, jež Orálka znají z atletiky, jistě ocení, že to pořád nezabalil.
Orálek, Daniel – Brabec, Luboš: Můj dlouhý běh, 2014, 220 stran, 299 Kč.
Knihu lze objednat na www.mujdlouhybeh.cz
Obsah
