Marie Zelená je běžkyní, která se specializuje na ultra traily a ultra sky maratony, ideálně nad 80 km s vyšším převýšením, ale nepohrdne ani horskými maratóny, sky race nebo běhy do vrchu. Kromě běhu si také zamilovala horolezectví a v zimě především závodní skialpinismus, který ji umožňuje zkombinovat lyžování a pohyb ve volném horském terénu.
“Ultra traily běhám od roku 2015. Vyplynulo to tak přirozeně z celodenních horských výprav a také z toho, abych měla větší fyzickou kondici na náročnější vysokohorské treky a horolezectví. Díky fenoménu B7 a beskydskému domácímu zázemí jsem se začala specializovat na horské traily a ultra traily. Na ultra závodech mě nejvíc fascinuje, že pokaždé překvapí něčím novým. Stejně tak mě lákají nové výzvy i větší extrémy, a tak jsem se pomalu začala přesouvat do Alp a dalších evropských hor. Jednou to bude možná ještě dál a moje osobní výzvy nezůstanou jen jako čáry na mapě spojující exponované hřebeny hor, ale stanou se skutečností…”
- Vítězka B7 v letech 2017 a 2016,
- Pražská stovka 2016 (151 km) 2. místo
- Jesenická stovka 2018 1. místo
- M ČR v Ultra Sky Marathonu 2017 2. místo
- M ČR ve skialpinismu 2018 3. místo
- Lavaredo Ultra Trail 2018 finisher
Určitě si dejte taky tento článek, který napsala.
Už jste slyšeli o západoevropském Kavkazu? Lákají vás ty méně nazdobené, ale o to vřelejší a upřímnější alpské vesničky? Zamiřte do jižní části francouzských Alp.
Letošní cestovatelské sny a plány trpí jeden za druhým nenadálou pandemickou situací. Cesty na východ nejsou považovány pro klidnou situaci za ty vhodnější, a tak dokud to ještě jde, protože další vlna virových ataků dává předzvěst novým problémům, vyrážíme ještě na poslední chvíli prozkoumat francouzské Alpy.
Ódy na přenádherný národní park jihozápadních Alp, National Parc Des Écrins jsme mohli pročítat v každém průvodci. Nastal čas jet to tam prozkoumat. Pro příští cestovní ročníky si výrazně poznačuji, že do Francouzských hor není radno cestovat bez silničního kola. Hořce jsem litovala. Ale k tomu se ještě dostanu.
Naše mezinárodní družstvo, zastupující ultra trailové běžce a nadšence z Česka, Kavkazu a Slovenska vyráží na běžecký road trip. Držte si klobouky. Jak záhy zjišťuji, vytvořit rychlo poznávací běžecký zájezd uprostřed tak malebných a přátelských hor pouze na 8 dní se ukázal jako opravdový oříšek. Naše cíle následujících 8 dní zahrnují běžecké/nalehko výlety prokládané pravými alpskými ledovcovými výstupy nejen na nejjižnější čtyřtisícovku Barre des Écrins.
Po celodenním putování s jednou spací zastávkou uprostřed vinic jihozápadního Německa konečně míjíme Ženevské jezero, Grenoble a kousek za Albertville (dřívějším olympijským městečkem) už nás svrbí na sedačkách zadky a natahujeme krky po zamračených vrcholcích, kde bychom konečně protáhli nohy. Žolík nakonec padne na nenápadný hřebínek nad 2.500 m.n.m. les Trois Vallées těsně sousedící s Massif de la Vanoise.
Stoupání silničními seprentinami si ukrátíme výjezdem z vesničky Montaimont našim obytným vozem až na nevelké odpočívadlo v nadmořské výšce nějakých 1.500 m. Není zde žádné turistické centrum ani shluk lanovek, jen pasoucí se stáda dobytka a nenápadné cestičky vedoucí na okolisté vrcholky.
Ačkoliv je pod mrakem, na hřebínku mávnutím kouzelného proutku zíráme na úžasné masivy Vanoise. Srdce by táhlo stezkou dál, ale den se pomalu chýlí ke konci a výběh uzavíráme výbornou večeří na skromném odpočívadle, kde nakonec přečkáme i noc. Nikomu to tady nevadí.
Druhý den pokračujeme v cestě na jih a i když nám počasí lehce vystavuje prostředníček a proslulé horské sedlo Col du Galibier nás přivítá hustou mlhou, po jeho překonání, již na hranici národního parku Écrins, vybíháme za další trasou. Nejsme ani na 10.km a kropí nás intenzivní liják. Já s Aničkou se rozhodneme pro sestup zpět do údolí, Robert pokračuje dál vstříc třítisícovém vrcholu Le Grand Galibier.
Tak zatímco my s Aničkou trpělivě sušíme běžecké věci v autě a melnacholicky pozorujeme honící se mraky a závěsy dešťů, pod dvou hodinách doráží i vodník Česílko-Robert, se skalpem vrcholu. Prej tam sněžilo.Tímto oficiálně kroužíme kolem Écrins a hledáme další útočiště pro nocleh plus doplněním zásob nákupem v Lidlu.
Zaujme nás malebné a poutavou historií opředené městečko Briançon. Důležitá spojnice přes sedlo Montgenévre mezi Římem a Francií už od dob starověku. Momentálně oplývající množstvím militárních staveb a různých druhů opevnění budovaných od 17. století. Několik staveb je zapsaných i na seznam UNESCO. Pokud nějakého horala zajímá právě vojenská historie, není lepší nápad, než zde spojit výlety do hor a s kulturou. Prostě takový malebnější Josefov uprostřed hor.
Následující den, kdy je nebe jako vymalované, jedeme sedlo Montgenévre přímo prozkoumat a vstoupit krátce i za hranice do Itálie. Odtud se vydáváme na místní nejvyšší vrchol Mont Chaberton 3.131 m. i s feratovým vybavením (kdyby náhodou, v nějakém průvodci jsme nalezli feratu přímo na vrcholek). Zatímco z francouzské strany se po oficiální cestě vydávají davy turistů (ano, davy, trefili jsme zrovna hromadné dovolenky v zemi) z té naší italské dnes a zřejmě za celé léto vycházíme zpustlou ale značenou stezkou úplně sami.
Výstup by nám neměl zabrat moc času a sil, je třeba si nechat rezervu na zítřejší ledovec, takže nakonec uzavřenou feratu na vrcholek necháváme být uzavřenou a spořádaně se s 12 km na kontě a +1000 up vracíme dolů k autu. Náladu nám zlepšili alespoň hřejivé sluníčko i malebné výhledy na italské vrcholky a masivy.
