Gerron Stewart je bratr naší špičkové vytrvalkyně Moiry Stewartové (určitě si dejte náš nedávný rozhovor) a stojí i za úžasným úspěchem jejího nedávného maratonského debutu, kde nedala olympijský limit o pouhých 9 sekund. Kdo je další vycházející vytrvalecká hvězda a co od něj ještě můžeme čekat? To vše a ještě o trochu více, v našem velkém rozhovoru (nejen) o pomoci jeho sestře k limitu ve Švýcarsku.
Sestra prý jako malá hrála na hudební nástroje a taky tančila. Taky jsi začal trochu jinak, než s atletikou?
Ano, rodiče nám atletiku představili o něco později. Já se věnoval několika kroužkům, především tenisu. Nikdy to však nenabralo takové grády jako ségry tancování a skončil jsem asi v sedmé třídě. Tehdy jsem přešel na atletiku. Takže tuším, že v mladším žactvu.
Všichni u tebe doma běhali – “neštvalo” tě to tak trochu? (velký smích)
Upřímně asi trochu ano. Když jsem vyrůstal, tak jsem myslel, že budu dobrý běžec jako zbytek mojí rodiny. To se ale nestalo a já měl myšlenky na jiné sporty. Moc jsem si ale neuměl představit jak to říct doma, protože běh je u nás na nejvyšší příčce priorit (smích)
Kdy ti došlo, že se tomu asi “bohužel” ani ty nevyhneš? (smích)
Když mamka založila atletický kroužek pro děti v Chuchli, kde bydlíme. Už jsem tehdy měl sice pár přespoláčků za sebou, ale teď jsem teprve začal trénovat.
Jak se vlastně stalo, že jste oba dva skončili ve Spartaku Praha 4?
Tam ani neproběhlo zvažování jiného klubu. Rodiče jsou na Spartaku, tak jsme tam s Moirou po roce v Atletice Chuchle přesídlili také.
Tvoji doménou určitě není maraton, ale je to 800, 1500, 5000 m, nebo maximálně 10 km. Jak tě vůbec napadlo, běžet se svojí sestrou maratón a navíc ji ještě dělat vodiče? Není to trošku velký “risk”(tedy závazek)?
Nenapadlo. Přišla s tím Moira, že jí to navrhl Vašek (trenér). Ta myšlenka byla sice lákavá, ale já se dost bál, protože tempo většinou udržet neumím ani v tréninku. Dost mi vždy skáče i po deseti vteřinách na kilometr. Navíc bylo v mém plánu běžet 20-30 km, což je přeci jen výrazně méně, než 42.
Takže Václav Janoušek…
Přesně tak. Moira běžela v původním termínu maratonu v Belpu 20 km po cyklostezce jako test. A aby to neběžela sama, vyslal mě trenér s ní. Běželo se mi to dost dobře, tak jsem si to natáhl na půlmaratón. Zaběhl jsem to v průměrném tempu 3:26 min/km, z čehož Vašek usoudil, že by tedy pro mě neměl být problém zvládnout s Moirou alespoň 25 km v tempu 3:30/km.
Podle čeho jste zvolili právě tento závod? Ne, že by teda bylo letos moc na výběr…
Volba se mě netýkala, takže přesně nevím. Mám dojem, že byl atraktivní fakt, že byl ten závod vypsán k plnění olympijských limitů.
Tvoje sestra řekla, že to nechala celé na tobě. To jsi tak dobrý pacer?
To taky nebylo zcela plánované. Nevěděli jsme, jak budou moje nevyběhané nohy reagovat na držení tempa takovou dobu, takže byla ve hře i možnost střídání, pokud na mě přijde krize. Ta ale začala přicházet až ke konci maratónu, takže do té doby se Moira nemusela o tempo starat.
“Nikdo” asi nečekal, že bys vydržel tempo až do konce. Měl jsi skončit někdy na 25 km. Překvapil jsi tedy hlavně sám sebe?
Trenér mi říkal, že pokud doběhnu do 32. kilometru, ať už doběhnu až do konce. To jsem měl v hlavě jako možnost, ale nečekal jsem určitě, že to doběhnu v tempu. Trenér se akorát po doběhu smál, že jsem to zvládl z mílařského tréninku a malou kilometráží.
Prý to byl vlastně jenom takový “trénink”. No také bychom si moc rádi dali takový trénink s časem 2:30 na maratón (velký smích)
Ze začátku to jako trénink docela působilo. Prvních 10 km jsem se musel vyloženě brzdit, abych neběžel moc rychle, takže takový rozklus (smích). A dalších 20 byl takový tempový běh v příjemném úsilí. Po 30 km už se začalo projevovat, že nemám tyhle kilometry naběhané. Zároveň to trochu připomínalo ten náš test na cyklostezce, protože jsme běželi sami s větrem.
S čím vším, jsi Moiře na trati pomáhal? Jak Vaše spolupráce na trati probíhala?
Jen s držením tempa, hlášením mezičasů a občas prorážením větru. Trochu jsme komunikovali. Moira se mě ptala, jak se mi běží. Zřejmě chtěla vědět, jak dlouho to s ní ještě vydržím. Já se jí ptal taky a ke konci se snažil ještě navíc i povzbuzovat.
Jak často ses koukal na hodinky?
Až moc často. Možná to vedlo i k podvědomým náhlým změnám tempa, ale toho jsem se snažil vyvarovat.
Už jsi někdy někoho vůbec vedl?
Jednou jedinkrát jsme se s tréninkovým parťákem Dominikem Paslerem dohodli, že rozběhneme první kolo osmistovky za 53 sekund a uvidíme, jaký se z toho poběží čas. Dominik je na půlku výrazně lepší, takže jsem tu roli vodiče vzal na sebe já a počítal jsem s tím, že případně pak odpadnu, protože to na mě bylo moc rychlé. Nakonec jsem doběhl v zoufalém čase a Dominik jen těsně za svým osobákem. To je asi jediný závod, kde jsem se tímto způsobem staral o tempo (smích).
O kolik náročnější je dělat vodiče oproti tomu běžet maraton na výkon?
Možná to je naopak. Občas mám problémy s vlastním morálem a tady mě běžet dobře nutilo držení tempa pro někoho jiného. Hůř se pak vzdává, nebo podléhá bolesti.
Jak ses ve finiši cítil? Byl jsi rád, že jsi převedl výkon, jaký jsi převedl?
Cítil jsem především bolest nohou jako ještě po žádném závodě. Ale únava byla podobná jiným závodům. Těsně po doběhu jsem měl ale smíšené pocity. Věděl jsem, že Moira nemá limit a že já jsem ten, co jí k tomu měl pomoct. Zároveň jsem přemýšlel, kde jsem mohl udělat něco jinak, ale s taháním nemám zkušenosti, takže jsem na nic nepřišel. Trenér i sestra mi později ale řekli, že nebýt mě, tak ten Moiry čas je o desítky vteřin horší a že jsem žádnou chybu nikde neudělal, takže pocit viny rychle zmizel.
Co ti na to/Vám řekli rodiče a Váš trenér? Jsou na Vás pyšní?
Mamka nám po návratu řekla, že už nás nikdy na žádný běh nepustí, protože už dva dny v kuse jenom odpovídá na gratulace (smích). Ale rodiče jsou vždycky velmi pyšní na každý náš sebemenší úspěch. Doteď mi táta předpovídal, že skončím na dráze jako pětkař, mamka zase mílař, já chtěl být vždycky půlkař, ale to už jsem se dávno smířil s tím, že nebudu. Všem nám tedy tento běh asi změnil názor, a to i trenérovi, kterého můj výkon velmi potěšil, ale i pobavil.
Co na Váš výkon říkáš ty a jak se v cíli cítila tvá sestra?
Moiru jsem v cíli našel ležící na zemi, neschopnou pořádně komunikovat. Opravdu se vyždímala. Já jsem na Moiru také neskutečně pyšný. Vím, že má na mnohem lepší čas, až poběží nějaký maratón, kde se bude opravdu závodit. Mě nikdy tahle trať nelákala a říkal jsem si, že pokud to někdy snad zkusím běžet, tak to chci dát pod 4 minuty na kilometr, takže se svým výkonem jsem spokojený také (smích).
Zkusí běžet o limit znovu?
Vypadá to, že ano. Pořád má naději, že se do Tokia dostane. Musí k tomu ale zaběhnout ještě alespoň jeden kvalitní závod.
Jak se vyvíjela tvá dosavadní běžecká kariéra? Kterými disciplínami sis prošel?
Moje cílová disciplína pro mě vždycky byla tajemstvím. Zkoušel jsem všechny tratě od čtvrtky po pětku včetně steeplu a sem tam přespolák nebo silnici. Nikde jsem se ale úplně pohodlně neusadil.
Co se týká tvoji kariéry na dráze – jakých úspěchů si nejvíce ceníš?
Na dráze jich moc právě nemám. Vždycky mě potěší, když pro oddíl urvu nějaké body na lize, nebo když si zaběhnu osobák. Medaili jsem byl nejblíže v dorostu v hale, kde jsem na osmistovce skončil čtvrtý. Spíše dodnes považuji za největší úspěch první místo v dorostu na Velké Kunratické, nebo také bronz v juniorech na Běchovicích.
Musel jsi na ten maraton nějak zásadně změnit tréninkový plán? Nebo jste prostě “jenom” přidali na objemu?
Ani jedno. Že budu Moiře tahat, se rozhodlo jen s dvoutýdenním předstihem, takže nebyl čas cokoliv měnit. Akorát jsem si dvakrát při fartlecích zkoušel držet tempo kolem 3:30 min/km, což mi vůbec nešlo. Lítalo to furt do mínusových hodnot, což mě znervózňovalo.
Jak vypadá tvůj typický týdenní tréninkový blok?
Vždy máme od všeho něco. Trénuji jednofázově, takže se toho do tréninků musí vejít hodně. Dvakrát týdně jsme na dráze, kde děláme jak krátké a dlouhé úseky, tak i dynamická a silová cvičení. Úterky patří ANPéčkům, takže dlouhé úseky nebo fartlek. Dvakrát týdně mám regenerační běh vzdálenostně mezi 6 a 15 km. Soboty jsou věnovány kopcům a neděle klasicky dlouhým běhům.
Kolikrát jsi vlastně za život běžel naplno déle, než třeba půlmaraton? Maratón to byl tvůj úplně první, ne?
Přesně tak. Naplno jsem šel maximálně ten zmiňovaný test s Moirou, který byl dvakrát kratší. Maratónem v Belpu jsem si navíc vytvořil i své osobní maximum v nejdelší uběhnuté vzdálenosti téměř o 14 kilometrů.
Jaké máš vlastně krátkodobé a dlouhodobě plány? Potom, co jsi teď předvedl, budeš muset trochu bilancovat, ne?
Můj dlouholetý plán je stlačit patnáctistovku pod 4 minuty a pětku pod 15, což jsou hlavní cíle i na tento rok. Myslím, že Belp nijak neovlivní tuto konkrétní sezónu, ale spíše ty, co teprve přijdou. Byl to takový impuls do budoucna, abych věděl, kam se posouvat.
Máme to brát tak, že necháš dráhu a budeš se teď věnovat delším distancím?
Mimodráhové závody pro mě byly dosud spíše ozvláštněním sezóny. Poslední dobou se mi ale právě tyto závody běhají dobře. Vloni jsem si dal dvě silniční desítky a jednu krosovou a dost mě to bavilo. Dráhu sice zatím nenechám, ale zřejmě budu vyhlížet více závodů i mimo ni.
Jak moc se v budoucnu chceš běhu věnovat?
Každý rok si říkám, že je to moje poslední sezóna, kdy trénuji takhle intenzivně (7x týdně). Ale nikdy mi to nedá a pokračuji dál v naději, že se budu ještě zlepšovat. Pokud mám tedy předpoklady pro maratón, tak bych beztak měl být na vrcholu až kolem třicítky. Takže na tréninku zatím polevovat nebudu.
Máš nějaké plány na maratonu?
V nejbližší době určitě ne. Mám na to dost času. Že dám v Belpu celý maratón, jsem také neplánoval. Možná si občas dám nějaký půlmaratón, ale ani to nebude můj hlavní cíl.
Čemu se věnuješ mimo běh?
Mojí hlavní náplní je hudební tvorba. Píšu a skládám písničky, točím k nim videa a vymýšlím příběhy. V současnosti dokončuji jeden konkrétní příběh o celkem šesti skladbách.
