Aleš Sedlák patří k našim výborným českým ultra-trailovým běžcům, jeho hlavním velkým úspěchem z loňského roku 2019 je vítězství v nejslavnějším chorvatském trailovém závodě ,,100 miles of Istria“ (168 km a 6 539 m+). Tento závod patří do seriálu Ultra-Trail World Tour, jehož podmínky jsou nekompromisní- Aleš Sedlák ovládl trasu dlouhou 110km v čase 11:53:48 a stal se tak vítězem!
Pamatuješ si, jaké byly tvé běžecké začátky, a kdy jsi začal vnímat své první úspěchy?
Vždy jsem dělal nějaký sport, díky tomu jsem měl k běhání blízko a běhat mě bavilo. Byly doby, kdy jsem si myslel, že lidé co uběhnou 30 km v kuse, jsou blázni. Kdy jsem začal vnímat první úspěchy, ani nevím. Ta největší radost při ultra je v cíli snad pokaždé a je jedno jestli jsem vyhrál nebo ne.
Čím náročnější závod, tím hezčí pocit v cíli. Tím nechci říct, že nechci vyhrávat, na to jsem moc soutěživý. Ale vím, že krásné zážitky se prožívají při ultra nezávisle na tom, na jakém místě se doběhne. A vlastně čím déle to člověk jde, tím je to pak silnější a je víc prostoru pro sbírání zážitků.
Kdo tě přivedl k běhání? A proč zrovna ultra-trailové tratě?
V době, kdy jsem běhání dával jen trochu a běhal jsem maximálně 20 km vzdálenosti, mě přemluvil kamarád Honza na Horskou výzvu do Jeseníků na 60 km. Tam se mi to zalíbilo a postupně jsem začal víc trénovat, abych byl na další podobný pokus připravenější.
Začal jsem poznávat zkušenější lidi, kteří se ultra věnují, obdivoval jsem je, co všechno vydrží, sledoval jsem jejich tréninky a pak už jsem v tom lítal taky. Určitě raději běhám trailové závody, ale dokážu se nadchnout i pro silniční závod.
Jak vzpomínáš na loňskou výhru 2019 v závodě ,,100 mils of Istria“?
Do Chorvatska jsem odjížděl s tím, že mě nikdo nezná a můžu jenom překvapit. Tak jsem překvapil. V hlavě jsem měl, že pokud to půjde, rozběhnu to tak, abych se držel čela. Na větších kopcích bylo hodně nového sněhu, všude jinde bláto a voda. Prvních 5 km jsme běželi na čele s Martinem Halaszem, pak jsem šel před něj a snažil se pláchnout.
Dál už jsem nikoho za celý závod neviděl a na 80. km mi říkali, že mám náskok skoro hodinu. Závod se mi po všech stránkách líbil a letos bych se tam chtěl vrátit. V Chorvatsku panuje přátelská atmosféra, výborná organizace, krásná trasa s dobrým značením a cílem kousek od moře.
Prozradíš nám své pocity během tak náročného a dlouhého závodu? Měl jsi v průběhu nějaké větší krize?
Pocity mám obvykle v každém závodě podobné. Těsně před startem euforie a natěšení, první třetinu závodu si obvykle říkám, jak je to super a baví mě to, když jsem ještě plný energie. S postupem úbytku sil se mi začíná honit hlavou, proč to dělám, když to tak bolí a, že na další takovou šílenost už nepůjdu. V posledním kilometru závodu mě ale už všechna bolest samovolně odezní, protože cíl je za rohem.
Jakmile doběhnu, začínám plánovat s nadšením další závod a chci tohle zažít znovu. V tom je to kouzlo, jak emoce lítají nahoru – dolů. I v Chorvatsku to bylo podobné, tam mě hodně hnalo dopředu to, že jsem byl průběžně první. Když jsem věděl, že mám velký náskok na ostatní, tak by mě mrzelo, kdybych to nedotáhl až do cíle.
Jak vzpomínáš na Beskydskou sedmičku, kde ses umístil na krásném 4. místě v čase 12:28:26?
Tam se to od začátku rozeběhlo strašně rychle, což mi nejdřív sedělo, ale po pár hodinách jsem začal pomaličku vadnout. Celkově ale mám rád přepálené začátky, proto jsem se v prvním kopci klukům utrhnul a běžel sám. Nejdřív mě předběhl Mára Causidis, pak jsem dlouhou dobu běžel s druhým Majem Priadkou.
A zhruba 20 km před cílem na mě z dálky volal Peťa Žakovský, ať na něj počkám, počkal jsem, prohodili jsme pár slov a on mi utekl (smích). Se čtvrtým místem jsem byl spokojený, když zohledním to, jak mi to ve druhé půlce neběželo. Doufám, že budu mít možnost letos startovat znovu na B7. Cítím, že bych ze sebe mohl vymáčknout trochu víc.
Jaké jsou tvé sportovní cíle a ambice na letošní sezónu 2020?
Letošní rok bude trochu jiný, než jsem původně plánoval. Závody z původního plánu (100 miles of Istria, Transvulcania, Krakonošova 100 nebo Tromsø Skyrace) jsou kvůli epidemii buď úplně pro letošek zrušeny, nebo přesunuty a většinou je zvolen nový termín závodů na září a říjen.
Když teď nebyly závody, měl jsem prostor pro svoje výzvy, jako například přeběhnout celé Krušné hory z Kraslic do Krásného lesa (165 km) nebo uběhnout 7 maratonů v 7 dnech. Tak to mám taky rád (smích).
