
- Za hranicí spánku (1) – Proč existuje spánek?
- Za hranicí spánku (2) – Čím se měří hloubka vypnutí
- Za hranicí spánku (3) – Spánek: Kdy a proč vznikl? Nikdo neví
- Za hranicí spánku (4) – Unihemisferický spánek: Jak skloubit spánek a dýchání v moři?
- Za hranicí spánku (5) – Denní torpor: proč kolibřík na noc vychladne a slon ne
- Za hranicí spánku (6) – Pravá hibernace: pod nulou a zpátky
- Za hranicí spánku (7) – Medvědí zimování: útlum bez zimní teploty
- Za hranicí spánku (8) – Estivace, brumace, diapauza: různé spouštěče podobného útlumu
- Za hranicí spánku (9) – Kryptobióza: umí život úplně vypnout?
- Za hranicí spánku (10) – Narkóza a prášky na spaní
Došli jsme od nočního spánku k syslovi pod nulou a k tardigradovi bez vody. Teď se vracíme k člověku a k lékům, které ho vypnou. Celková anestezie i prášky na spaní vypadají zvenku jako spánek. Program noci ale nespouštějí zevnitř, protože zasahují do synapsí a sítí mozku zvenčí.
Anestezie není spánek
Celková anestezie vyřadí vědomí, vnímání bolesti a často i reflexy. EEG pak nepřipomíná střídání NREM a REM z dílu 3 a fáze se nestřídají jako v noci. Tělesná teplota i metabolizmus mohou klesnout, ale k hibernaci mají daleko, protože pacienta při operaci zahřívají a často za něj dýchá ventilátor. Probuzení závisí na vysazení léku a na tom, jak rychle ho tělo odbourá. Spánek naopak končí podle vlastního programu těla.
Společné mají vypnutí prožitku a sníženou reakci na okolí. Liší se řízení. Spánek je endogenní program s homeostázou dluhu, který tělo spouští samo. Anestezie je vnější zásah do synapsí a sítí. Po operaci proto nejste vyspalí jako po osmi hodinách NREM a REM a často se cítíte spíš rozbití.
V běžné řeči se narkózou říká i útlum po opiátech nebo po větší dávce alkoholu. To je jiný případ. Obě látky utlumují dýchací centrum a při předávkování hrozí zástava dechu. S architekturou spánku to nemá nic společného.
Co prášky na spaní dělají s nocí
Mezi přirozeným spánkem a sálovou anestezií leží každodennější zásah. Jsou to hypnotika a sedativa, tedy zolpidem a jeho příbuzní, benzodiazepiny, starší barbituráty a někdy i antihistaminika na spaní. Cílem je usnout. Architektura noci ale často vypadá jinak než přirozený cyklus z dílu 3.
Benzodiazepiny a podobné látky působící na receptory GABA obvykle zkracují dobu do usnutí a mohou prodloužit celkový čas strávený ve spánku. Zároveň často snižují zastoupení hlubokého NREM s pomalými vlnami nebo REM a rozbíjejí jemnou strukturu noci. Ráno pak můžete mít za sebou osm hodin spánku a pořád se cítit rozbití, protože chybějí části noci, které podle dosavadních představ slouží obnově a konsolidaci paměti. Ani zolpidem není kopií přirozeného programu. Poměr fází i probouzení vypadají jinak a u části lidí se objeví abnormální chování ve spánku, například chůze.
Na ose z dílů 1 a 2 prášek zvyšuje pravděpodobnost znehybnění i práh pro podněty. Nemusí ale spustit stejný regulační balíček jako dluh spánku po bdění. Homeostáza spánku a cirkadiánní časování zůstávají často rozladěné, protože je lék obchází. Dlouhodobé spoléhání na hypnotika proto nenahradí vlastní řízení spánku. Lék do těch sítí vstupuje pokaždé znovu zvenčí.
Alkohol jako uspávač je ještě horší kompromis. Usnete snáz, ale druhá půlka noci bývá horší a REM je potlačený. Po vyprchání alkoholu přijde kompenzační nárůst REM. Alkohol tedy patří spíš k útlumu bdělosti než ke spánku.
Že člověk po léku usnul, ještě neříká nic o fázích jeho noci. Stejně jako u medvěda z dílu 7 nestačí říct, že zvíře spí, dokud neznáte teplotu a spotřebu. U člověka nestačí říct, že spí, dokud neznáte fáze noci a to, jak se ráno cítí.





























