Lukáš Kozlík a IAU WORLD 100K Championships 2024 – finální čast den D

Lukáš Kozlík začínal se středními tratěmi na dráze, ale nyní preferuje ultramaratonské výzvy. Loni v běhu na 100 kilometrů získal na republikovém šampionátu v Plzni bronz, letos už Lukáš Kozlík vybojoval zlatou medaili. Jaká byla jeho cesta na MS na 100 km? Přečtěte si jeho krásné povídání na tři díly.

A nezapomeňte ho sledovat na jeho STRAVA nebo INSTAGRAM. A určitě si dejte i první díl!

Ty vole, musíš si včas zařídit odvoz na letiště. Ty vole, na start závodu z hotelu chodíš 2km pěšky, ale to je boční vchod, kterej otvíraj až v 5:30h a ty tam potřebuješ být už v 5:00h. A hlavním vchodem to je najednou 4km. Potřebuju odvoz na start. Jdu na recepci, pomáhají mi domluvit odvoz na letiště za krásných 1000 rupií a zkouší i někoho, kdo by byl v 4:30 ráno k dispozici na odvoz na start. Nikoho nesehnali, ale měli náhradní řešení. Noční směnu tam mají dva kluci, podle mě tak čtrnáctiletí. Jeden vždy spí na matraci na zemi před hlavním vchodem venku. Říkají, ráno ho vzbuď, dej mu 200 rupií a on tě na motorce odveze. Miluju je.

K dokonalosti už chybí pouze to, že by mi ráno někdo udělal Chai Masala. Vstávám připravenej. Balím do tašky závodní boty, gely a pět litrů Maurtenu rozděleného do 250ml lahviček. Pro kluka na motorce mám krom peněz i dáreček ve formě snídaňovýho balíčku z věcí co my zbyly nafasované z čech, nějaké flapjacky a ovocné kapsičky, smoothie.
Shýbám se nad ním a mírně mu potřesu ramenem. Představa, že mě probudí nade mnou se tyčící postava bělocha v šeru, mě docela děsí. On je okamžitě ready a nabízí mi, jestli chci řídit. S díky odmítám, rád bych se na ten závod dostal živý. Oba máme pantofle a nemáme helmy. Takže dokonale zapadám.

Příjezd na start mám tedy ve velkém stylu. Škoda, že to nikdo kromě stráží neviděl. Cílová rovinka září ve světle reflektorů, kterými je celá osazena. Procházím ji celou až ke stanům, které jsou přiřazené jednotlivým zemím. My máme devátý z třicetičtyř. Autobus s našimi ještě nedorazil. Připravuji si věci na stůl a usměrňuji sousedící Dány, aby se tak neroztahovali, chlapečci si dali stoly tak, že je obcházeli přes naše území. Dorazili ostatní z naší ekipy. Různě se rozcvičujeme a odbíháme na záchod, pak nás informují, že se start o 15 minut zpozdí, nestihly přijet zásoby na hlavní občerstvovací stanici. Až během závodu zjistíme, že se nic moc nezměnilo.

Z avizovaného obžerství Refreshment Indicative Menu: • Local Indian healthy, freshly made hot dishes • Freshly Cut Fruits • Sandwich – Bread, Butter, Cucumber, Tomato • Coffee/Tea • Buttermilk • Lemon Juice • Biscuits • Mineral Water • Enerjiva (Energy drink) • Colas
Bylo reálně k dispozici jen voda a ionťák.

Před samotným startem se zdravím s poláky a v koridoru prohodím trochu i s nějakými brity a němci. Stojím u pravého kraje v nějaké čtvrté řadě a stále si opakuji, že se nenechám strhnout atmosférou a vyběhnu minimálně na první úvodní obrátkové kolečko a první celé kolo lehce. Sotva se rozednívá. Je příjemně. Ve vzduchu je napětí. Odstartovali jsme. Od teď se na nějakou dobu nohy nezastaví, žaludek se nezastaví, přemýšlení se nezastaví a touha dokončit také ne.

Rozhodl jsem se vůbec nekontrolovat tempo na hodinkách, celý jsem se odevzdal vnitřním pocitům. Jsem tady a teď. Běžím lehce s minimem úsilí, ani do stoupání se nesnažím přitlačit. Přede mnou je tolik lidí, i žen. Jsem si naprosto jistý, že minimálně do poloviny závodu není nic, z toho co je v danou chvíli realita, podstatné.

První dvě hodiny se běželo fakt parádně a mohl bych mnohem rychleji, kdybych chtěl. Jsem si zároveň jistý, že to je přesně to, co by zapříčinilo, že bych se do cíle nepodíval. Už jsem znal ten pocit, co s tělem udělá po hodině vysoká vlhkost a co pak udělá ta celkem prudká změna teploty mezi devátou a desátou ráno.

Díval jsem se na všechny ty běžce, co mi nadělili již po patnácti kilometrech pět a více minut. Byli tam i tři poláci a mnoho indů. Byl jsem prostě zvědavý, co se bude dít, až budeme v páté hodině závodu a dál. Poprvé, když jsem se podíval na tabuli ukazující pořadí, jsem se viděl na 44. místě, ale nepamatuji si, na kolikátém to bylo kilometru. Tipuju, že někde kolem pětatřicátého. Až do čtyřicátého kilometru jsem každé kolo běžel mírně rychleji, čistě z toho jak se nohy rozeběhly.

Okruh měl necelých pět kilometrů, na cestě byly relativně často zpomalovače, které zde mají formou přímo vytvořeného vyboulení z asfaltu, mnohem větší než naše gumové retardéry, které jsou navíc černo-žluté, takže výrazné a viditelné. Viděl jsem poláka, jak běžel stinným místem, podíval se před retardérem na hodinky a zakopl a škaredě se potloukl.

V polovině trasy bylo mírné dlouhé stoupání, které od druhé poloviny závodu dávalo zabrat hlavně hlavě, aby člověk nepřešel do chůze a v posledních třech okruzích to pro mě byl již vyloženě terorizující úsek trasy. Zároveň se zde stal incident, kdy jednoho závodníka srazil z kopce jedoucí moped, který organizátoři nezachytili, viděl jsem až přijíždějící sanitku a naložení závodníka, vysvětlení mám až z doslechu v cíli.

Po stoupání následovala občerstvovačka s vodou a trochu prudší seběh. Před koncem okruhu byla velmi ostrá, úzká zatáčka, kde bylo nutné až skoro do kroku zpomalit. Navíc z všeho potu jsem měl až úplně mokro v botách a asi tři zatáčky byly takové, že mě při vyšší rychlosti posouvaly stélku v botě do strany. Byl jsem tedy opatrný a tyto zatáčky pečlivě vycupitával.

Maratonem jsem probíhal v čase 2:50h a ještě jeden okruh se cítil velmi lehce. Ani jsem ještě neměl potřebu se začít ochlazovat. Vlastně po celý závod jsem vnímal teplo mnohem méně než jindy. Každých 12minut jsem měl možnost si polít ramena a uši, které mi přišly nejpřehřívanější. Na padesátý kilometr jsem doběhl za 3:24 a byl jsem si jistý, že druhá půlka nebude rychlejší, ale na čas pod 7h jsem to zatím ještě viděl. Vzal jsem si čepici a za krk šátek s ledem. Každý okruh jsem měl v ruce k vypití 250ml Maurten 160 a k tomu Maurten Gel, asi jen jednou nebo dvakrát jsem vynechal a místo toho vypil jen silně magneziální vodu. Ke konci závodu jsem si dával mandarinky a banány.

Na trase jsem viděl Američana čůrat za běhu do strany, dávil jsem se, ale nepozvracel, pak jsem viděl brita zvracet za běhu, takový ten souvislý proud od pusy k zemi, dávil jsem se, ale nepozvracel. Po osmdesátem kilometru jsem se donutil ještě stále pozřít další gel. Dávil jsem se, ale nepozvracel.

Krize přišla okolo pětašedesátého kilometru, bylo mi těžko z gelu a cítil jsem, že mi na sluníčku už dost roste tepovka. Rozhodl jsem se zpomalit. Už jsem byl prokousaný pořadím v TOP 30 a měl informaci o tom, jak velké množství lidí to již mezi 50. – 65.km zabalilo.
Rozhodně jsem kvůli tempu nechtěl jít do rizika. Neuměl jsem si představit, co s tělem nadále bude počasí dělat.

Nutil jsem se být stále v relativní pohodě, mít se pod kontrolou. Na trase byly dvě místa, kde se dalo kontrolovat, zda člověku někdo utíká nebo se k někomu přibližuje. Strašně mě nakoplo, když jsem si myslel, jak hodně zpomaluji a přitom jsem se přibližoval k soupeřům nebo stále předbíhal.

Mě předběhl jednou zpět pouze litevec, který se v jednu chvíli zase nadechl. Velký boost pro mě bylo předběhnutí každého Američana, nebo lidí, o kterých ze Stravy vím, že jsou profesionální běžci. A pak jsem dal i Dariusze Nozynskeho a zároveň si uvědomil, že odstoupili takoví borci jako světový rekordman v běhu na 50 mil Lawrence z USA nebo francouzský favorit Guillaume RUEL. Vím, že nejsem lepší běžec než oni, ale zároveň jsem hrdý na to, že upozadím své ego a dokážu důležitý závod běžet tak, abych v první řadě dokončil.

Na honbu za rychlostí a rekordy jsou podle mě jiné závody než MS. Ke konci se mi už nedaří nepřemýšlet o tom, kolik zbývá do cíle. Zároveň se vidím již v TOP 25 a dělá mi to ohromnou radost. Na trase je nějak prázdno, odstoupilo již přes 40 lidí. Chybí pomocné motivátory, kdy se člověk zapíchl do nějakých zad nebo prohodil pár vět s někým vedle sebe. Aspoň ty pozdravy a podporování se s běžci co jsou naproti, nebo s lidmi co fandili podél trasy, zůstaly.

Dva okruhy do cíle. Stan CZECH REPUBLIC už bouří a žene mě vstříc zase tomu strašnýmu kopci. Dávám si krátké cíle. Doběhni pod kopec, vyběhni ho celý bez přechodu do chůze, dostaň se na slunnou rovinku, přežij tuhle rovinku, dostaň se k tý prudký zatáčce před stany. No vidíš, a teď ještě jednou!

Do posledního kola vbíhám na 22. místě. Nemůžu začít finišovat dřív, než se vyškrábu na ten kopec. Na začátku stoupání dobíhám a předbíhám nejlepšího z indů. Tvl, ještě o jedno místo lepší pozice. Drtím to, co nohy a srdce dovolí.

Jsem u stanu, plácnu si s Radkou Churáňovou a běžím vstříc cílové rovince. Na časomíře vidím 7:07:36 a říkám si, že jsem spokojenej, o to dostat se pod 7:08 mi nejde. Nefinišuji už na krev. Jsem podle mě nečekaně nejlepší čech, a i to celkové umístění je nad očekávání, vzhledem ke kvalitě časů ze startovní listiny.Křičím do kamery přenášející živý přenos Májo! Lilinko!, to netuším, že zrovna nejde zvuk.