Náš dnešní host je pravidelným účastníkem široké škály trailových i silničních závodů doma a v zahraničí. Našli byste jen málokoho s více zkušenostmi. Přitom ale umí 10 km pod 31 minut a půlmaraton za 1:10. Sportu se ale věnuje i profesně, protože v ČR zastupuje značky Salomon a Suunto. Seznamte se s Jirkou Petrem!
Jirko, začínal jsi v juniorských kategoriích v atletickém klubu ve Zlíně na 1500 m. Jak na své začátky vzpomínáš?
Rád a s nostalgií, už je to opravdu pár let… Já jsem ale ve Zlíně začínal s atletikou již jako malý žák v přípravce, později jsem se přes sportovní atletickou třídu dostal až do skupiny mílařů a vytrvalců pod vedením trenéra Nebojsy. Tehdy se tam sešlo několik výborných běžců a trénink ve skupině přinášel jak zábavu, tak i motivaci. Příliš výrazných individuálních úspěchů jsem tehdy neposbíral, spíš než na dráze se mi dařilo v podzimních krosech.
Poté jsi ale přestal a tvůj bratr Ondra nám o tobě dokonce prozradil, že tvoje životospráva byla před běžeckou kariérou hodně daleko od ideálu sportovce. Co je na tom pravdy?
Ruku v ruce se studiem na vysoké škole přišlo trochu jiné období mého života a sport v něm nehrál úplně hlavní roli, to je pravda. Nechci však říkat, že bohužel… Asi bych zpětně pár věcí změnil, ale zase nemohu říci, že bych se nudil. Bylo to takové trochu bohémské období, které trvalo víc než deset let, až do mých asi třiceti let a mnohem víc času jsem tehdy trávil s partou v hospodě, než na stadionu. Měl jsem tehdy taky pěkných pár kilo navíc a fyzická kondice určitě taky nebyl kdovíjaká.
Co tě pak v tomto věku přimělo se běhu tak intenzivně věnovat?
Po studiu na VŠ jsem nastoupil do zaměstnání, kde jsem měl štěstí na šéfa, který byl skutečným sportovním nadšencem, běžcem, cyklistou… On mě po pár letech ve firmě letech navrtal do nějakých týmových běžeckých štafet v rámci tehdejšího PIM a tam jsem se s běháním vlastně zase po mnoha letech potkal. Zpočátku to byly opravdu spíš takové nárazové “firemní” akce, bez potřebného tréninku a bez větší běžecké přípravy, ale asi jsem ještě všechno nezapomněl a nějak mě to nakoplo a později během dalších let to přerostlo ve velké hobby.
Začal jsem pravidelně běhat a závodit na tehdejším brněnském Triexpert Cupu, kde jsem se pravidelně potkával, soupeřil a poměřoval se s mnoha dalšími běžci, našel jsem si tam spoustu kamarádů a taky běžeckých vzorů, kterým jsem se chtěl aspoň trochu přiblížit. To byla super běžecká škola.Tehdy jsem tam a samozřejmě i na mnoha jiných závodech mohl běhat třeba s Danem Orálkem a mnoha dalšími skvělými běžci, ke kterým jsem tehdy vzhlížel. Trvalo to ale další roky a stálo to dost potu, než jsem se protlačil na čela výsledkových listin.
Své maximum na 10 km jsi stlačil pod 31 minut a před 4 lety jsi vyhrál půlmaraton při košickém maratonu. Jsou to tvé největší úspěchy nebo si něčeho ve své kariéře ceníš ještě víc?
To je složité, záleží na úhlu pohledu a taky nechci úplně srovnávat své úspěchy na silnici s výsledky v kopcích a v horských závodech. Zkraje mé “druhé” běžecké kariéry jsem se soustředil převážně na silniční závody, na desítku a půlmaraton a tomu odpovídal taky trénink. Taky jsem byl tehdy ještě relativně mladý a běhat rychle tak bylo trochu snazší. I regenerace tehdy probíhala samozřejmě rychleji.
Ze silničních závodů si cením nejvíc asi vítězství a druhého místa mezi českými běžci na Runczech Karlovarském půlmaratonu a taky dvou vítězství na Košickém půlmaratonu. Pak jsou tady závody v horách, kde mám tuším pět medailí ze skyrunningových MČR, dvakrát TOP5 na italské Sellaronda Ultratrail a nebo vítězství a druhé místo na rakouském Schneeberg Trail či druhé místo na Mayrhofen Ultraks. Ale těch výsledků, kterých si dost cením je víc. Taky navíc věřím, že ten největší úspěch teprve příjde!
Zní to jako bys měl něco konkrétního v plánu…
Celý tento rok jsem tak trochu myslel na MS v ultratrailu, které se mělo (respektive bylo již jednou přeloženo) konat v listopadu v Thajsku. Snažil jsem se svou nominaci podpořit dobrými výsledky na závodech v Alpách a to se mi povedlo. Mezitím však byl termín znovu přeložen na následující rok.
Nicméně bych konečně rád medaili ze Sellaronda Ultratrail a pak uspět na Transgrancaria a na Mozart 100. Chystám se opět do Mayrhofenu na Ultraks a na Schneeberg. Pak budu usilovat o co nejlepší výsledek v Golden Trail National Series a vše by mělo vyvrcholit na konci srpna v Chamonix, kde bych chtěl udělat dobrý výsledek na CCC. To zní jako plán, ne? Pokud to tedy má tělesná schránka ještě snese (smích).
Absolvoval jsi ale jinak již stovky závodů. Co tě motivuje účastnit se každý rok desítek dalších?
Těch důvodů je hned několik. K dobru a úsměvu dávám ten, že vzhledem ke svému věku musím prostě upřednostňovat kvantitu před kvalitou, protože nevím, jak dlouho ještě vydržím běhat (smích). Sice bych nejspíš při nižším počtu závodů a kvalitnější regeneraci a systematickému tréningu směrem k vrcholu sezóny mohl mít výsledky i lepší, ale já jsem “závoďák” a moc mě to baví. Raději obětuji lepší výsledek a odběhám toho víc.
Ale to hlavní je, že běh a o to víc běh v horách mě prostě baví. Je to o vášni, skvělé komunitě lidí, přírodě… Pro mě je závod vždy něco speciálního, kde můžu prodat tu tréninkovou dřinu a kde se můžu sám trochu předvést, užít si trochu adrenalinu a zasloužit si o pivko v cíli víc. Baví mě neustále soupeřit s běžci o generaci či více mladšími a stále jim stačit a nejlépe je porážet.
Miluju atmosféru závodů se vším co k tomu patří, včetně té krásné předzávodní nervozity, která se i po letech a stovkách absolvovaných závodů nevytrácí, což je skvělé. Kdo se zúčastnil některého skutečně velkého závodu jako je třeba UTMB, tak ví, o čem mluvím a že je to zážitek, který se ti prostě natrvalo vryje pod kůži a ty ho pak chceš znovu a znovu.
Závodíš každý víkend? Skoro bysme řekli, že ano…
Někdy i dvakrát za víkend (smích). Ne ne, to je dnes již trochu nadsázka a žert. Ale byly skutečně doby, kdy jsem zvládal i dva závody za víkend. To byly ale spíš kratší silniční závody a taky já jsem byl mladší a stihl zregenerovat. Ale je pravda, že i tento rok jsem měl šňůru snad šesti náročných horských maratonů v sedmi týdnech. To už je asi trochu za hranou a jsem rád, že jsem to zvládl bez zranění a navíc i celkem úspěšně, co se týče výsledků.
Mimo jiné ses zúčastnil i neskutečného množství alpských závodů. Které bys doporučil?
Už jsem zmínil UTMB. Jakýkoliv závod v rámci tohoto trailrunningového festivalu je neskutečný zážitek. Je to samozřejmě komerční záležitost, ale ta atmosféra je tam opravdu neskutečná. Tam se dají zažít velké věci! Ze závodů, které jsem sám absolvoval pak mohu jmenovat třeba DolomythsRun a to jak skyrace tak ultra – kulisy Dolomit jsou neskutečné! Krásný závod je Mayrhofen Ultraks, nabízí nádherné výhledy na okolní hory.
A nebo mě napadá Ring of Steall ve Skotsku, kde jsou úžasné, ale hrozně těžké kopce. A abych nezapomněl – LimonExtreme na Lago di Garda, to je něco opravdu nádherného a moje srdeční záležitost. A pak jsou tady závody, kterých bych se teprve rád zúčastnil, ty opravdu legendární jako je Zegama a Sierre-Zinal.
A nejen že tam fyzicky jsi, ale ještě máš možnost dát řeč s těmi nejlepšími atlety na planetě. Jakého máš nejraději a proč?
To skoro zní, jako by to byli všichni moji kámoši, ale tak to bohužel není. Nicméně, občas je příležitost kromě soupeření na trati si něco říct i před a nebo po závodě. Měl jsem příležitost “pokecat si” třeba s Tony Krupičkou a nebo s Kilianem Jornetem, občas potkám Pascala Egliho a nebo Marca de Gasperiho. S tím jsem se seznámil na Perunovi tuším před třemi lety a pak jsme se potkali ještě několikrát v Itálii, to je sympaťák.
A jestli se ptáte na mého oblíbeného běžce? Z těch, co pořád ještě pobíhají po kopcích by to asi byl Francois D’haene, francouzský běžec Salomon týmu. Co ten dokáže, to je neuvěřitelné, skvělý ultrák. A navíc je mi i fyziologicky podobný, vysoký a netají se láskou k vínu… Záměrně jsem ale nejmenoval ihned Kiliana, ten je totiž z jiného vesmíru a nepočítá se.
Trail running se hodně, hodně, ale hodně změnil. Posilovna, drahá, kompenzace. Tedy už to není jenom o “punkovém běhání někdy v Coloradu”. Půjde to ještě někam dále?
Všechno se nějak přirozeně vyvíjí a trailrunning či skyrunning není žádnou výjimkou. Jen je možná ten proces o něco pomalejší, než u jiných sportů. Trailrunning nikdy nebyl středobodem zájmu veřejnosti či médií. Ono je to dáno tou samotnou podstatou toho sportu a tím, kde se odehrává. Vidět běžce na startu, pak si dát pár hodin pauzu a pak je zase přivítat v cíli asi pochopitelně není nic, co by bylo nějak extra zajímavé z marketingového hlediska.
Trailrunning proto zůstával dlouho uzavřený spíš pro svou komunitu. Ale s příchodem nových technologií už se i to mění. Můžeme sledovat živé přenosy, a to v celkem solidní kvalitě a atraktivním provedení. To otevírá dveře sponzorům a do tohoto sportu jde více peněz a dostává se tak i k většímu množství lidí. A to je fajn. Na druhou stranu, to že se dnes běhá i v horách o docela zajímavé prize money má i negativní dopady, včetně vyššího množství dopingových případů. A punk už to opravdu v tom světovém měřítku není, vrcholný trailrunning představuje i z obchodního hlediska zajímavý trh a byznys a hobby běžci neváhají utratit dost peněz za nejnovější a často velmi drahé vybavení různých specializovaných značek.
Když už jsi zmínil Francoise d’Haena… Nedávno jsme dávali ven video od Vás ze Salomon s ním a Courtney Dauwalter. Oběma se povedlo vyhrát několik týdnů po sobě jedny z nejtěžších závodů na světě – Hard Rock a UTMB. Co si o tomto jejich výkonu myslíš?
Oba dva jsou již dnes žijícími legendami tohoto sportu. Asi mají oba od Boha naděleno, ale hodně si toho musí určitě vytrpět i v tréninku. Jsem moc rád, že má trailrunning takové osobnosti, které mohou přilákat do hor nové běžce a jsou obrovskou inspirací pro ty současné, včetně mě. V dnešní době a té konkurenci, která je ve světě, představuje jejich výkon něco mimořádného a jen to podtrhuje to, co jsem o nich řekl.
Spojuje je mnoho věcí. Běháním se oba “jen baví” a přesto jsou nejlepší na světě. Myslíš že je v tom nějaká korelace?
Osobně si nemyslím, že by se “jen” bavili. Musí podle mě makat víc, než ostatní, aby byly tam, kde jsou. Ale je krásné, že se dokážou takto mile prezentovat – že je jejich běhání v podstatě jen sranda, občas se proběhnou po kopcích, vždy s úsměvem…
Courtney Dauwalter dokonce ani nemá trenéra…
To já taky ne (smích). Někdy je to cesta. Ne každý umí fungovat pod trenérským vedením. Courtney je již tak zkušená běžkyně, že nejspíš dokonale zná své tělo a hlavu a své limity a jsem si jistý, že má své mentory a dokáže naslouchat radám jiných. Z toho si vezme to, co potřebuje a výsledkem je koktejl ultraběžecké dokonalosti.
