Pražská stovka je dálkový pochod, pro některé terénní ultramaratonský běh. Každoročně se trasa mění, délka i náročnost. Přestože se závod odehrává u Prahy a nevede přes vysoké hory, tak patří k nejextrémnějším akcím v Čechách. Rok od roku se Pražská stovka stává populárnější a to především zásluhou hlavního organizátora Olafa Čiháka. Tento rok si Olaf pro závodníky připravil 135 km a cca 4500+. Vyzpovídali jsme proto vítěze hlavní trasy Petra Héneka.
Můžeš se Petře našim čtenářům sám představit?
Zdravím čtenáře. Jsem 32letý amatérský běžec pocházející ze Šumperka a už několik let žijící s manželkou Alenou a našimi třemi dětmi Tomem (6), Robinem (4) a Verunkou (4) v
jihomoravské vesnici Kovalovice necelých 20 km na východ od Brna. Od dětství jsem si vyzkoušel různé týmové sporty jako fotbal nebo baseball, ale nikdy jsem v nich nijak nevynikal a přišlo mi, že jsem v týmu jaksi navíc.
Sport mě ale vždy bavil a zůstal jsem tak věrný horskému kolu. Účastnil jsem se i juniorských MTB závodů v okolí Šumperka. Po přesídlení do Brna za školou jsem však závodění na kole nechal a měl ho jen pro radost a relax.
Jak ses k běhání/dálkovým pochodům dostal…
Běh mi asi do mých 25 let vůbec nic neříkal. V roce 2012, kdy jsem pracoval na rekonstrukci našeho domu v Kovalovicích, jsem si odrovnal záda tak, že jsem za pár měsíců skončil na operačním stole s výhřezem bederní ploténky. Naštěstí jsem byl v dobrých rukou a záda mám od té doby jako nová. Při rekonvalescenci jsem chodil na procházky a pak i trochu popobíhal. Kolega z práce mě pak hecnul na jeden z desetikilometrových závodů Brněnského běžeckého poháru a hned mě to chytlo.
Zároveň mi zůstal blízký vztah k mým rodným horám Jeseníkům, kam se vždy vracím a trénuji nejradši. Dozvěděl jsem se, že se tam na mně dobře známých místech koná závod Horská výzva na 64 km. Už jen slovo “výzva” mě v té době nenechalo chladným. Podařilo se mi do toho zlanařit tchána a tak jsem se účastnil svého prvního ultra závodu.
„Kdysi jsem jako průměrný hobby běžec také začínal. Věnováním času správnému tréninku a posouváním vlastních limitů se mi podařilo dosáhnout úspěchů.“
Nejenom, že jsi výborný ultra běžec, ale umíš i maratón za 2:45, půlmaraton pod 1:14, nebo desítku pod 34 minut. To jsou opravdu neskutečná čísla! Jak ses k tomu „vyběhal“?
Mám to štěstí, že od nás z Kovalovic do práce do Brna to mám kolem 20 km. Kdekdo by na tu vzdálenost dojíždění nadával, ale pro mě to je příležitost spojit příjemné s užitečným. Celý můj trénink je vlastně dvoufázový a založen na této dopravě do a z práce, kdy některý den si přidám pár km běhu přes kopce jižní Drahanské vrchoviny, jiný den uberu přiblížením se autem na okraj Brna a nebo sednu na silniční kolo a svištím kolem Rohlenky. To mě pak baví sledovat ty otrávené řidiče stojící v ranních kolonách, když kolem nich proletím.
Čím víc jsem se o běhání a správném tréninku dozvídal, ať už od ostatních běžců nebo z internetu, tím víc jsem do něj zařazoval různé intervaly a třeba i běžeckou abecedu. Hned jsem na sobě pozoroval, že mě to posouvá ve výkonnosti dál, až jsem se dostal na tebou zmíněné časy. Tyto distance od 5 km do půlmaratonu (silnice i krosy) pro mě bývaly hlavní běžeckou náplní.
Nejen tohle, ale jsi i vítěz Jesenické 100 nebo Krakonošovy 100. Co dalšího máš ještě na kontě Petře?
Jesenická 100 v roce 2015 byla moje první zdolaná stovka a od té doby zůstává mojí srdcovkou. V tom roce jsem doběhl na 3. místě totálně vyřízený a s myšlenkou, že už nikdy více. V člověku to nahlodání překonávat se však zůstane a hned další rok o něco zkušenější jsem do ní šel znovu.
Vyhrál jsem v traťovém rekordu 11:02. Rok 2016 byl dosud pro mě celkově běžecky asi nejúspěšnější, kdy jsem vyhrál ještě na zmíněné Krakonošově 100, Vinařském maratonu, byl druhý na Brněnském masakru a vyhrál nebo se umístil na kratších závodech. Týden před J100 2017 jsem si v závodě na 10 km na Pálavě přivodil únavovou zlomeninu metatarzu levé nohy a od té doby se s přestávkami lízal z různých běžeckých zranění jako zánětu holení šlachy, okostic obou nohou či bolestí achilovky.
Pražská stovka pro tebe byla tak trochu zakletá trať. Můžeš nám k tomu říct trochu více?
Přesně tak. Pár dní před mým prvním pokusem zdolat ji v roce 2016 jsem chytil rýmu a nebyl úplně ve své kůži. Přesto jsem se rozhodl, že to zkusím a uvidí se. Vydržel jsem běžet se Zdeňkem Hruškou na špici do 116. km, kde mě dohnalo totální vyčerpání a zimnice. V dalším pokusu minulý rok jsem minul hned první kontrolu, naběhl si tak navíc 4 km s tím, že se zkusím postupně prokousat davem a doběhnout špici. Přece na to bylo ještě dost času.
To by se mi ale na 30. km nesměla zastavit zablokované záda, kdy nešlo najednou udělat ani krok vpřed. Po tomto dalším DNF jsem P100 vážně považoval za zakletou a nehodlal se do dalšího pokusu pustit. Avšak od jara tohoto roku se mi veškerá zranění vyhýbala, nepodcenil jsem přípravu a úspěšně zaběhl několik závodů. Proto jsem si řekl, že do třetice to už musím přece zlomit. Kdy jindy, když ne teď.
Koho ze startovního pole jsi znal?
Na startu jsem se potkal s plno známými a tušil jsem, že borci jako Majo Priadka, Matěj Oravec, Aleš Sedlák nebo Tom Štverák mi udělají závod závodem. Kdokoliv další nás nicméně mohl překvapit a objevit se na čele.
„Věděl jsem, že do závodu jdu maximálně připravený a nikdy se snad necítil lépe.“
Od začátku se začalo pekelně závodit, ale ty sis šel zatím svoje. To se fakt běželo třeba 30-40 km pod 5 min/km (velký smích)!
Mám rád, že takto dlouhé ultra závody většinou začínají zvolna a je tak prostor se po startu nejprve zahřát a popovídat s ostatními. Pojal jsem to tak i tentokrát, avšak zmínění borci to rozběhli fakt rychle a ztratili se mi mezitím z dohledu. Hlavu jsem si z toho nedělal, protože nás čekala pěkná porce kilometrů.
Jakmile jsem se dostatečně zahrál, nahodil jsem motory naplno a špici brzo dohnal. První část do 40 km mi přišla, že byla víceméně z kopce s minimem ostrých kopců. Proto jsme se lehce dostali pod toto tempo.
No jak jsi sám říkal, prvních 40 km bylo stejně z kopce (smích)
Ano, na poměry P100 to byla nezvykle až na pár výjimek nakloněná rovina, kde se dalo běžet s lehkostí. Alespoň byla celá trasa pěkně různorodá a nebylo to jen o lítání nahoru a dolů po všech okolních kopcích.
Kdy jsi čelo dohnal a jaká byla tvoje taktika dál?
Poměrně brzy, což bylo asi na 10. km. To rychlé tempo mi vyhovovalo a pokračoval jsem jednoduše s tím, že komu bude chutnat nejdéle, ten bude pravděpodobně vítěz. Postupně kluci odpadali, až jsem zůstal s Majem vepředu sám. To už přišly na řadu strmější stoupání na stráně kolem Berounky a v jenom z nich se mi podařilo cuknout i jemu. Osamocen jsem si dál běžel své tempo s plánem udržet ho co nejdéle takové, aby mezi námi vznikla dostatečná mezera.
U svatého Jána pod Skalou jsi prý věděl, že máš cca 15 min náskok a že musíš nahoru vyběhnout a seběhnout, aby tě kluci neviděli. To jsi musel nahoru letět, ne? (smích)
Tento úsek jsem považoval za rozhodující. Kontrola se nacházela až nahoře na skále u kříže a ten kilometr nahoru byl dost prudký. Potkat mě tam borci při seběhu zpět do údolí, kde trasa pokračovala, hned by jim to vlilo krev do žil na stíhačku. Naštěstí jsem ten úsek prolítl včas, než se tam objevili, a namotivovaný jsem běžel dál.
To už jsi měl ale v nohách kolik? Tak 90 km a 3000+?
To by asi odpovídalo. Pořád jsem se však cítil dobře. Nepodcenil jsem doplňování energie na občerstvovačkách a navíc se už rozednělo, což vždy povzbudí. Byl hezký téměř jarní den.
Pak už sis teda běžel svoje a věděl, že tě kluci asi nedoženou?
Ano, doufal jsem, že když nepolevím, tak mi náskok vydrží. I když ten byl poměrně malý, co jsem slýchával, když jsem probíhal kontrolami, takže nic nebylo jisté.
Prý se ti na trase stala taková velmi humorná příhoda se psem… Tahal jsi s sebou teda v batohu ještě jako zátěž věnec buřtů, abys to měl trochu těžší? (velký smích).
No v tu chvíli pro mě humorná rozhodně nebyla. Stalo se to kolem 80. km, kde jsem vybíhal z vesnice do lesní stráně míjejíc nějakou bábu ve vaťáku, která na mě volá, ať tam neběžím, že tam má psa. A v tu chvíli na mě letí ze stráně vlčák s jasným úmyslem. V panice jsem popadl babku zezadu za vaťák a použil ji jako živý štít. Zatímco neschopná ho chytit na mě hulákala, že co si to dovoluju a ať ji pustím, pes se ji vztekle snažil oběhnout a kousnout mě do zadku.
Takto jsme se tam točili asi minutu, než pes lehce poodběhl, babku jsem proti němu strčil a sprintoval nahoru do stráně. Ještě se za mnou rozběhl, ale hurónským křikem se mi ho podařilo vylekat a mohl jsem pláchnout. Nějakou dobu jsem to ještě rozdýchával. Chybělo vážně málo a závod pro mě mohl skončit úplně jinak. Příště asi do batohu přibalím nějaký ten erární buřt pro podobné případy (smích).
Prý byla taky na trati paragánská vložka. Jak moc tě bolela a o co šlo?
Jednalo se o překonání asi metr a půl vysokého zábradlí, které na závodníky čekalo na konci mostu přes Vltavu pod Radotínským mostem. Celého úseku jsem si užíval jako nevšedního zážitku běžet 2 km pod takto obrovskou stavbou, ale na jeho konci čekala zmíněná překážka. Doběhl jsem k zábradlí, chvilku s ním různě lomcoval a zjišťoval, zda nejde někde otevřít, ale nezbylo mi nakonec nic jiného, než si sprostě zanadávat a zatnutými zuby ho přelézt. Myslím, že stejným procesem při jeho zdolávání prošel úplně každý. Mě naštěstí přitom křeč nechytla a mohl jsem běžet dál. Takovéto vsuvky dělají závod opravdu nezapomenutelným.
Jaký byl závěrečný Olafův finiš v Modřanské rokli? Byl jsi připraven?
Modřanská rokle byla v porovnání se zbytkem celkem v pohodě. Věděl jsem, že do cíle už moc nezbývá a náskok mám dostatečný, proto jsem si závěr vážně užíval. Pobavil mě i sám Olaf, kterého jsem potkal značícího zbylé 3 km trasy do cíle. Naštěstí jsem měl trasu nahranou v hodinkách, takže jsem se v bludišti pražských sídlišť neztratil. S tím, že na ultra závodech potkávám pořadatele teprve chystající kontroly nebo značící trasu, se setkávám poměrně často a věřím, že mnoho organizátorů mě za to nemá moc v oblibě (smích).
Dokážeš si vzpomenout (říct podle logu z hodinek), co všechno jsi na trati spálil a taky snědl?
To přesně asi nedokážu říct, ale na nějakou pořádnou hostinu by to asi vyšlo. Celý závod jsem se spoléhal na energii dodanou z gelů a zároveň si užíval různých dobrot, co občerstvovačky nabízely. Mám to štěstí, že můj žaludek snese vše. Nikdy se mi nestalo, že bych to, co do něj dostanu, někde o kus dál vyhodil ven.
Kolik „Olafokilometrů“ jsi nakonec uběhl?
Na to, jaká pověst Olafovy závody předchází, byla letošní P100 poměrně přesná. Myslím, že to bylo dokonce o necelý kilometr kratší, než udávaly propozice.
Měl jsi nějaký skromný cíl, jakou rychlostí chceš závod jít, nebo jaký čas by sis případně představoval?
Priorita pro mě byla po předchozích neúspěšných pokusech závod dokončit a jakékoliv dobré umístění bych bral jako bonus. Říkal jsem si, že doběhnout druhý den ještě za světla by bylo skvělé. No a nakonec se mi to podařilo i s rezervou.
135 km s 4500+ a čas 14 h. To je tempo 6:09 min/km. My to prostě nechápeme Petře! Navíc jsi měl moving time jen o hodinu menší…
Věděl jsem, že do závodu jdu maximálně připravený a nikdy se snad necítil lépe. Předcházela tomu na podzim poměrně tvrdá tréninková příprava, zdraví sloužilo a přímo v závodě se mi nestalo nic zásadního, co by mi ho tak jako v minulosti pokazilo. Když se tohle vše skloubí dohromady, mohou se dít divy.
Kolik krizí jsi měl (pokud jsi vůbec nějaké měl) a jak ses přes ně dostal?
Asi bych neřekl, že mě potkala nějaká výraznější krize. Samozřejmě v prudkých stoupáních v druhé půlce trasy vždy štíplo, ale nahoře jsem se zase bez problémů rozběhl. Hodně mi pomáhalo, když jsem si mohl na chvíli na občerstvovačkách sednout a nohám trochu ulevit, zatímco jsem se ládoval dobrotami.
Může se průměrný hobby běžec dostat na úroveň jako ty? Co všechno je k tomu potřeba?
Kdysi jsem jako průměrný hobby běžec také začínal. Věnováním času správnému tréninku a posouváním vlastních limitů se mi podařilo dosáhnout úspěchů. Určitě je k tomu ještě potřeba mít nějaký ten sportovní základ. Věřím, že kdybych se od dětství sportu tolik nevěnoval, horko těžko bych se na tuto úroveň nyní dostal. Důležitou roli hraje také zdraví. V minulých letech se mi často stalo, že jsem mnoho úsilí věnoval přípravě na závod, ale během toho si něco odrovnal a nějakou dobu se dával zase dohromady. To jde výkonost dolů alespoň u mě celkem rychle.
Ještě stále Olaf značí trasu lépe než GPSka (smích)
Značení trasy bylo na jedničku. Olaf si s tím musel dat vážně práci. Avšak oproti minulým ročníkům jsem měl celou trasu spolu se všemi kontrolami nahranou v hodinkách, takže kdykoliv jsem se vzdálil z trasy nebo se blížila kontrola, hodinky na mě zakřičely a já se tak nemohl ztratit nebo minout kontrolu.
Olaf je po tomto ročníku neskutečně moc otrávený a unavený. Můžeš mu teď říct, proč by nám jeho závod chyběl a jak moc?
Vážím si ho za to, kolik energie a svého času do toho vkládá. Věřím, že v dnešní době není vůbec nic jednoduchého obstarat veškerá povolení pro místa, kudy trasu vést, a při tom zajistit veškeré ostatní detaily, aby závod proběhl bez problému. Z ohlasů na letošní ročník čtu, že převládá nadšení jak nad zvolenou trasou tak i organizací. Snad zase Olaf nalezne v pořádání P100 zalíbení a další ročníky se uskuteční, protože podobných akcí, kdy si za tak málo odnesete tolik zážitků, se u nás moc nekoná.
„Hodně mě láká zažít atmosféru UTMB. Chci si Alpy nejdříve oťukat na nějakém menším ultra závodě a až pak se třeba někdy okolo Mont Blancu proběhnout.“
Komu bys P100 doporučil a proč?
Tím, že P100 není jen o jedné dlouhé trase ale i kratších variantách, může se jí zúčastnit prakticky kdokoliv. Zároveň časový limit je hodně tolerantní, takže se dá celá trasa pojmout jako turistický pochod. Každý si může na P100 přijít na své.
Běžel jsi to “opravdu celé”, nebo jsi střídal běh na rovině s rychlou chůzí v “jakémkoliv kopci”?
Vše co bylo běhatelné, jsem běžel. Jakmile se však trasa zvedla do prudkého stoupání, které nelze ani cupitat, zpomalil jsem do chůze a pomáhal si rukama přes kolena.
Jak dlouhá by musela být trať, aby sis řekl “tak tohle je už na mě opravdu daleko a do toho “nejdu”. Kde jsou tvoje hranice?
Ona snad asi žádná konečná hranice ani neexistuje. Když jsem s během začínal, přišlo mi neuvěřitelné, jak někdo může vydržet běžet v kuse několik hodin desítky kilometrů. Neustálým posouváním svých limitů jsem se však na tyto distance postupně také dostal a nepřijde mi, že by to nemohlo jít ještě dál. Každopádně ultra závody pohybující se okolo 100 km mi sedí ze všech nejvíc.
Má závodník tvojí úrovně vůbec čas sledovat, co se děje okolo?
Určitě ano. Díky P100 jsem poznal plno nových hezkých míst, kam bych se jindy jen tak nepodíval. Je to jedna z věcí, která mě u těchto závodů baví a kvůli kterým se jich účastním.
Potkal jsi někde na trase nějaké lidi, kteří si při pohledu na tebe (a další závodníky) “klepali na čelo”?
Opravdu potkal, ale dělali to trochu z jiného důvodu. V Nižboru, kde byla kontrola a zároveň start trasy B, jsem přibíhal před 7 ráno, kdy zrovna přijel vlak z Prahy a startující na této trase se z něj přesouvali na místo startu. Docela jsem tam letěl a mezi tím davem se prodíral. V cíli jsem se pak bavil s kamarádem, co trasu B běžel, že si prý všichni říkali, co je to za blázna, že hned od vlaku se rozcvičuje nebo co. Nějak jim nedošlo, že bych místo toho mohl mít tou dobou už 70 km v nohách (smích).
Na jakém dalším závodě tě můžeme vidět?
Teď si dám minimálně do Vánoc od běhání pauzu a potom se pustím do pomalého nabíhání zimních kilometrů proložené běžkováním. V březnu si poprvé vyzkouším v Plzni na MČR, jaké to je, běžet stovku po rovině na kilometr a půl dlouhém okruhu. Dále bych se chtěl v květnu vrátit na Jesenickou 100, pokud se uskuteční. Zároveň jsem ještě nikdy nepoznal, jaké to je běžet ultra v Alpských masivech, tak vyhlížím nějakou příležitost i tam.
Prý jsi přestal jíst maso. Co tě k tomu vedlo a jak dlouho už jsi vegetarián, nebo rovnou vegan?
To je pravda. Budou to dva měsíce, co jsem přestal jíst maso a omezil jiné živočišné produkty. Ze všech stran jsem slyšel, jak pozitivní to vzhledem ke zdraví, výkonu a celkovému pocitu může být, pokud se dodrží určitá pravidla. Mám to štěstí, že jsem obecně k jídlu velmi tolerantní. Prostě sežeru vše (smích) a zároveň mi po těch dvou měsících maso nijak nechybí.
Ke kompletnímu veganství mám stále daleko, i když se tomu snažím alespoň přiblížit. Zároveň nemíním být puntičkář a řekl jsem si, že mého milovaného kapra si na štědrovečerní večeři prostě neodpustím. Je ještě brzo něco hodnotit, ale zatím se cítím skvěle. Kdybych na sobě poznal, že mi to nesvědčí, tak se nebráním vrátit k masu zpět. Úspěšná tvrdá příprava a vítězství na P100 by mohly naznačovat, že to byla dobrá volba.
Kdo ti na trase a nejen na této fandil? Sponzory nějaké máš?
Veškeré povzbuzení od známých a od rodiny mě hnaly vpřed. Letos jsem se čerstvě stal spolu s mojí ženou Alenou součástí nově vzniklého KLIMATEX Running Team, kde do budoucna určitě máme nemalé cíle. Můžete nás sledovat na Facebooku nebo Instagramu. Značka KLIMATEX nás podporuje kvalitním oblečením a teď se domlouváme na podpoře od značky Fit-day, která se zabývá výrobou produktů zdravého životního stylu z rostlinných surovin.
Jaké jsou tvé vize do budoucnosti? Nějaký vyhlášený závod, nebo podnik, který bys chtěl uskutečnit?
Hodně mě láká zažít atmosféru UTMB. Chci si Alpy nejdříve oťukat na nějakém menším ultra závodě a až pak se třeba někdy okolo Mont Blancu proběhnout. Zároveň nemůžu vyloučit, že se v budoucnu vydám třeba na Spartatlon, pokud zjistím, že dokážu zvládnout podobně dlouhý závod.
Jaký jiný závod – obecně – bys doporučil jako „must see“ … kromě P100?
V Jeseníkách běhám nejraději, takže tamní stovku bych určitě doporučil každému. Pohybujete se vysoko v českých horách a zároveň se tam nachází plno běhatelných úseků tím, jak trasa vede po hřebenech. Ale vlastně každý závod, kterého jsem se účastnil, byl něčím specifický a stálo za to si ho zaběhnout.
