Richard Askwith: Někdy je dobré být cizinec

Dnešním článkem začíná exkluzivní série rozhovorů, kterými uvedeme červencové vydání knihy Dnes trochu umřeme o Emilu Zátopkovi. Podíváme se na ni a na samotného Zátopka postupně z různých pohledů. Chceme také poodhalit, jak běžecká kniha vlastně vzniká a kdo všechno na ní pracuje. V prvním rozhovoru jsme se ptali samotného autora.

Anglický novinář Richard Askwith má na kontě už dvě oceňované knihy o běhání v přírodě a britských běžeckých tradicích: Stopy v oblacích (Feet in the clouds, anglicky 2004, česky vyšlo loni) a Running Free (2014). Loni k nim přidal další titul, který je speciálně pro Čechy velmi zajímavý: životopis Emila Zátopka. Knize s názvem Today We Die a Little (Dnes trochu umřeme) se ve Velké Británii dostalo vřelého přijetí a zanedlouho vyjde i v českém překladu. Psát o našem nejslavnějším běžci není ze zjevných i méně zjevných důvodů nic snadného; mimo jiné nás tedy zajímalo, jak se autor vypořádal s různými nástrahami, jak se mu kniha psala a jaký získal vztah k České republice.

Za poslední dva roky se o Emilu Zátopkovi v Česku i v zahraničí objevil pozoruhodný počet děl. Vidíte pro to nějaké konkrétní vysvětlení?

Myslím, že mnoha lidem došlo, že existující životopisy – ten od Františka Kožíka z 50. let a další, který vydal Bob Phillips v USA v roce 2002 – jednoduše neříkají všechno, a že vzhledem k věku žijících pamětníků není času nazbyt. Takže se možnost napsat životopis nabízela a bylo jasné, že je třeba to udělat brzy, a to si uvědomilo několik lidí naráz.

Už jste napsal dvě knihy o běhání, Stopy v oblacích a Running Free. Jak byste je srovnal, a v čem bylo jiné psát životopis?

S Running Free to bylo hodně jiné: to je osobní kniha založená na mých běžeckých zážitcích, kde se zabývám stále širší propastí mezi komerčním pojetím běhání, které se obsesivně zaměřuje na výkon, a naopak běháním coby formou duchovního osvěžení, kde jde hlavně o prožitek – a v mém případě běháním coby cestou, jak znovu navázat kontakt s přírodou.

Tahle témata se objevila i v knize Stopy v oblacích. Ta je o běhu do vrchu (kterému lidé v severní Anglii říkají fell-running a pojímají ho trochu jinak, než je zvykem jinde). Hodně tedy jde o vztah běžce k okolní přírodě. Ale píše se v ní mnohem víc o sportovním výkonu, konkrétně co je třeba k tomu, aby se člověk dostal na absolutní hranici vytrvalosti a vyčerpání. Něco z toho se zakládá na mých běžeckých příhodách, ale podle mě nejlepší pasáže čerpají ze života vrchařských velikánů, přehlížených hrdinů této disciplíny: jsou to lidé patřící k vůbec nejlepším sportovcům, jaké kdy Británie měla, ale zůstávají víceméně neznámí, protože uplatňují svůj talent v komerčně neperspektivním prostředí hor.

Z toho jsem získal určité zkušenosti s žánrem biografie, přičemž jsem se snažil popisovat výkony běžců tak, abych zároveň evokoval jejich charakter a místo, které běhání zaujímá v jejich životním příběhu. A minimálně to mě nejspíš trochu připravilo na knihu o Emilu Zátopkovi.

Jenže v jeho případě tu byl samozřejmě velký rozdíl – byl Čech, byl už po smrti a na vrcholu slávy byl celosvětovou celebritou, jejíž úspěchy se staly předmětem legend, a velká část událostí v jeho životě se odehrála v matoucím kontextu utajení, blafování a propagandy. To všechno se dost vymykalo čemukoliv, o čem jsem psal dřív.

Co bylo impulsem k tomu, že jste začal psát o Zátopkovi?

Vždycky byl jedním z mých hrdinů. Stejně jako řada běžců ze Západu ho vnímám jako takového patrona běžců. Často jsem uvažoval, jestli nenapsat jeho životopis, ale vždycky jsem se bál, že to bude příliš obtížné. Pak mě oslovilo nakladatelství a já jsem si konečně řekl, že to zkusím.

Jestli se nemýlím, napsal jste knihu dost rychle, vzhledem k jejímu rozsahu a objemu rešerší. Jak může člověk zpracovat taková kvanta materiálů, často si protiřečících a často v cizím jazyce, a nenechat se jimi úplně zmást a zavalit? Je taková práce něco, co jako novinář děláte běžně?

Je pravda, že hrubý materiál byl matoucí, protiřečil si a občas z toho všeho šla hlava kolem. Myslím, že v tomhle ohledu mi docela pomohlo, že jsem musel stihnout přísně daný termín. Kdybych měl nekonečně času, možná bych do těch nejasností beznadějně zabřednul. To, že jsem novinář, se asi hodilo: jsem zvyklý, že občas je potřeba pracovat rychle. Ale nemyslím si, že bych kdy musel zpracovávat takové moře faktů, povídaček, polopravd a vyložených dezinformací.

Které lokality bývalého Československa jste navštívil, když jste na knize pracoval? Měl jste od začátku nějaký plán, a udělalo na vás některé z těch míst zvláštní dojem?

Mnohokrát jsem byl v Praze a mnohokrát v Emilově rodné Kopřivnici. Také jsem se vydal do různých dalších koutů Moravy – do Opavy, Ostravy, Zlína, Hranic, Rožnova pod Radhoštěm – a do severozápadních Čech: do Mariánských Lázní, Karlových Varů, Jáchymova a mnoha dalších městeček a vesnic. Plán jsem neměl, kromě toho, že jsem se chtěl setkat s Danou Zátopkovou (ta žije v Praze, ale poprvé jsem se s ní setkal ve Zlíně) a vidět dějiště důležitých událostí v Emilově životě. Ale cestování po Česku mě opravdu bavilo a nakonec jsem se vracel mnohem častěji, než jsem měl původně v úmyslu. Nevzpomínám si, že bych kdy navštívil místo, které by mě nějakým způsobem neobohatilo. Ale nejvíc jako doma jsem si připadal na Moravě – na laskavosti, humoru a svérázném tradicionalismu Moravanů je něco, co mi připomíná moje oblíbené kraje v Británii (třeba Cumbrii, kde se odehrává velká část knihy Stopy v oblacích). Taky se mi moc líbilo ve Staré Boleslavi a v lesích, kde Emil odběhal spoustu tréninků.

Je asi jasné, že když jste čerpal z českých zdrojů a hovořil s lidmi, kteří Zátopka znali, musel jste překonávat určitou jazykovou (a možná kulturní) bariéru. Měl jste pocit, že to, že jste cizinec, mohlo být v nějakém ohledu naopak výhodou?

Co se týče jazyka a kultury, rozhodně jsem se musel hodně naučit, ale myslím, že ano: někdy je dobré, když autor pochází z jiného prostředí, a tohle byl ten případ. Ne že by snad cizinec viděl víc – jsem si jistý, že český autor, který důvěrně znal Emila i jeho svět, by chápal jeho život do mnohem větší hloubky než já. Jenže takový spisovatel by se možná potýkal s obrovským rozsahem tématu a těžko by se rozhodoval, co z faktů, legend a historického kontextu použít a co vynechat. Psát o vlastním světě bývá strašně těžké, zvlášť když je to zároveň svět vašich čtenářů. Je neskutečně moc věcí, které můžete říct, a každé tvrzení musíte zhodnotit a pak zase přehodnotit. (Asi jako když se britští autoři snaží psát knihy o Shakespearovi.) Když se na téma díváte zvenku – a, co je stejně důležité, píšete o něm pro čtenáře, kteří jsou také odjinud – snáz rozeznáte hranice a tím i tvary.

Je mi hloupé, že českým čtenářům předkládám knihu, která opakovaně popisuje souvislosti českých a slovenských dějin velmi zjednodušeně. Ty popisy byly určené pro britské čtenáře, z nichž málokdo o takových věcech cokoli ví. Ale to, že jsem se pokusil vyprávět Zátopkův příběh těmto čtenářům, a jsem sám cizinec (a ještě jsem pracoval rychle), mi umožnilo vnímat linie celistvého, působivého, soudržného vyprávění. Doufám, že z pohledu českých čtenářů by tohle mohlo vynahradit skutečnost, že autor očividně ví o jejich národě méně než oni sami (a přesto si troufá vyslovovat paušalizace o jejich dějinách).

Asi bych měl dodat, že v případě Zátopka je výhodné být cizinec ještě z dalších důvodů. Kvůli komunismu byly některé podrobnosti jeho příběhu vlastně lépe známy na Západě než na Východě, hlavně v letech nepřízně mezi roky 1968 a 1989. Například to, že daroval jednu ze svých zlatých olympijských medailí Ronu Clarkovi, se na Západě vědělo mnohem dřív, než se o tom dozvěděla většina Čechů. Podobný případ jsou podrobnosti o jeho přátelství s lidmi jako Gordon Pirie nebo Alain Mimoun, nebo některé věci, které řekl nebo udělal v Británii, nebo co se s ním stalo v šedesátém osmém a následujících letech. A jedním ze záměrů knihy, který doufám čeští čtenáři ocení, je dát dohromady různé pohledy na Zátopkův život – perspektivu Čechů, Britů, Australanů, Francouzů, Finů a tak dále – a pomocí nich vytvořit poměrně komplexní obraz jeho osudu.

Některé aspekty Zátopkova života lze vnímat jako kontroverzní. Bylo těžké je v knize zpracovat?

Když jsem se zabýval otázkami komunismu, spolupráce s StB a podobně, řídil jsem se zásadou, kterou vyslovila jedna česká archivářka, když jsem s rešeršemi začínal: „My jsme v té době nežili, takže je nemůžeme soudit.“ Při líčení Zátopkova vztahu s komunistickým režimem jsem se snažil být spravedlivý, upřímný a mít pochopení – a co nejotevřeněji čtenářům předestřít, co vím a co ne. Ale dost jsem šetřil přísnými morálními soudy.

Doufám, že jsem se s těmito tématy vypořádal spravedlivě, ale je mi jasné, že někteří lidé nebudou souhlasit. Než vyšla anglická verze mojí knihy, požádal jsem řadu Čechů, aby mi pomohli a rukopis si přečetli. Jeden z nich o něm se mnou diskutoval po Skypu pár dní před tím, než šla kniha do tisku. Zrovna mi říkal, že jsem byl na Emila moc přísný, když se za ním objevila jeho žena, také Češka, a začala mi vykládat, že jsem k němu naopak byl příliš shovívavý. Hrozně dlouho se o tom hádali; bylo to docela vtipné, ale taky docela poučné. Nakonec se vracíme k tomu, že za totality musely miliony Čechoslováků dělat rozhodnutí, která byla až neskutečně těžká, a různí lidé reagovali různě.

Předpokládám, že v tuhle chvíli asi máte představu, jak byla vaše kniha přijata. Zajímá britské (a americké) čtenáře atlet z obskurní středoevropské země, který zaběhl svoje nejlepší závody před víc než půlstoletím?

Ještě je docela brzo, ale myslím, že se dá oprávněně říct, že o Zátopkův život je velký zájem, hlavně mezi příznivci běhu. Vzpomeňme, že ještě v roce 2013 ho časopis Runner’s World jmenoval největším běžcem všech dob, napříč disciplínami. Takže se domnívám, že srovnání, které uvádím v knize, totiž že byl osobnost podobná Muhammadu Alimu, má opodstatnění. V USA neměla kniha takový ohlas, v jaký bych doufal, nebo alespoň zatím ne. Ale ti, kdo ji četli, vypadali dost nadšeně. A v Británii si zatím vede velice dobře. Také mě překvapil počet dopisů, které jsem obdržel od starších čtenářů z Británie i USA – píší věci jako „Viděl jsem Zátopka běžet v Londýně na olympiádě v roce 1948… Nikdy na to nezapomenu… Byl můj hrdina…“ nebo v některých případech: „Se Zátopkem jsem se setkal a v životě na to nezapomenu…“ Nejsem si jistý, jestli si Češi vždycky uvědomují, jak byl ve světě uctívaný.

Zaznamenal jste nějaké rozdíly v tom, jak na Emila vzpomínají lidé v různých zemích?

Myslím, že na Západě ho vnímáme – nebo jsme vnímali – v pozitivnějším světle. Češi bývají z toho či onoho důvodu kritičtější: buď mají pocit, že zradil komunismus, nebo si myslí, že byl s komunistickým režimem příliš zadobře a zklamal disidenty. My na Západě se necítíme oprávněni takhle kritizovat, takže s ním soucítíme a s radostí vzpomínáme na úžasně laskavého, charismatického a pozitivního člověka.

Jak důležité byly podle vašeho názoru okolnosti, v nichž Zátopek vyrůstal a trénoval? Byl by stejně úspěšný i na Západě?

To se nedá říct s jistotou, ale mám pocit, že strůjcem svého úspěchu byl z největší části Zátopek sám. Režim se jen chytil propagandistického potenciálu jeho úspěchů poté, co si vydobyl slávu. Pak na něj naložili další tlaky, které možná pomohly a možná ne. Ale nemyslím si, že by kdy dosáhl své vrcholné slávy, kdyby sám necítil palčivou touhu co nejvíc se zlepšovat. A tuším, že ta touha byla natolik silná, že by uspěl také na Západě, i když by okolnosti a tlaky byly úplně jiné.

Věříte, že ve sportu je nebo by mohla být další osobnost jako Zátopek, a fungoval by vůbec zátopkovský přístup k tréninku a závodění v dnešní vrcholové atletice?

Myslím, že to hezky vystihl sám Emil: „Dneska není atlet atletem. Je středem týmu – doktorů, trenérů, vědců, a tak podobně. Já jsem běhal jako vzteklý pes, ale bylo to úplně jednoduché. Vycházelo to ze mě.“ Je spousta běžců, kteří umí běhat rychleji než Zátopek, ale žádný, který by uměl běhat jako on. Byl postava z éry, kterou jeden recenzent mé knihy nazval „atletickým věkem nevinnosti“.

Je v britské atletice nějaká postava, která by u vás měla podobný status jako u nás Zátopek?

Naprosto ne. A nejen to, pochybuji, že by někdy mohla být. Jak už jsem řekl, myslím, že jediná sportovní osobnost, která je s ním vzdáleně srovnatelná, je Muhammad Ali. V obou případech byly sportovní výkony ohromující, a přitom byly v obou případech důležitější charakter a charisma sportovce.

Když jste studoval materiály pro knihu, taky jste se naučil základy češtiny, a ta má pověst jednoho ze záludnějších evropských jazyků. Jak to šlo?

Bylo to velmi těžké, ale také mě to překvapivě bavilo – natolik, že se snažím učit dál, i když je kniha už hotová a vydaná. Řekl bych, že než se naučím plynně mluvit, bude mi tak devadesát, ale pomalu se zlepšuji. Čeština mi připadá jako velmi pěkná a příjemná řeč. Ale možná je to tím, že ji ještě úplně neumím.

Zjistil jste při práci na knize něco zajímavého o české kultuře nebo mentalitě (jestli něco takového vůbec existuje)?

Nejsem si jistý. Ale řekl bych, že Češi a Britové možná mají ledacos společného. Zvnějšku můžeme působit jako neteční a nerudní remcalové, ovšem to je jen fasáda, za kterou se skrývá srdečnost, humor a velkorysost. Chvíli trvá, než nás člověk pozná, ale obyčejně to stojí za to. Ale jedno si myslím: že jsou Češi pohostinnější než my Britové – a za to jsem velmi vděčný.

Sám jste taky běžec. Vyzkoušel jste někdy nějakou zátopkovskou metodu, třeba běhání ve vaně?

Chvíli jsem zkoušel trénovat s manželkou na zádech. Naštěstí ji to nebavilo.

Díky za rozhovor a doufáme, že vás na Moravě a v Čechách zase brzo uvidíme.

Bylo mi potěšením. Těším se, že se brzy do Česka vrátím.

 Nahrávání ...