Petr Fiala se k cyklistice dostal už v dětství, a to díky své sestře Dane, která úspěšně závodila na silnici i na dráze. „Táta se ségrou objížděl závody a mě brali s sebou. A abych jenom nepřihlížel, tak jsem začal jezdit ty dětské kategorie,“ popisuje své začátky Petr, který pak postupne šplhal do vyšších a vyšších kategorii, a nakonec zakotvil v profesionálním silničním pelotonu.
Začátky závodní kariéry si Petr odjezdil pod vedením svého otce v klubu Profi Sport Cheb. Než se ale rozlétl do světa, musel se vypořádat s těžkou zdravotní zkouškou: „Projevila se u mě epilepsie, což mě na čas zastavilo. Hodně jsem přibral, bral jsem léky a nebylo to vůbec dobré. Nakonec mi z toho ale pomohl práve sport. Naučil mě disciplíně a zdravým návykům, za což jsem vděčný dodneška,“ popisuje Petr své těžké kadetské období a dodává: „Vnimám to tak, že když člověk sportu něco dá, ten sport mu to v dobrém vrátí. A u mě se to tehdy potvrdilo.“ Kolo ho bavilo čím dál víc a těšil se na každé soustředění nebo i jen prodloužený víkend v sedle. „Měli jsme tam tehdy skvělou partu a to dělá hrozně moc,“ vzpomíná Petr. Ještě v kadetech pak přestoupil do Olomouce do týmu Mapel Cyklo Kaňkovský, ve kterém strávil dva roky.
Z Chebu to mel sice do Olomouce přes celou republiku, ale i tak časté dojíždění díky podpoře svého otce dobře zvládal: „V Olomouci jsem poprvé poznal nějakou profesionálnější podporu a servis. Největší podporou byl ale vždycky táta, který mi začátky v cyklistice financoval, podporoval mě a všude mě vozil. To všechno mě stálo spoustu času, energie a peněz a já jsem mu za to samozřejmě dodneška vděčný,“ říká Petr. Na posledni rok v juniorech přestoupil Petr do týmu SKC Tufo Prostějov, kde se mu velmi dařilo a dostal se tak i na podniky světového poháru. Po přechodu do kategorie U23 přestoupil do pražské Sparty, ve které strávil s roční přestávkou ve Favoritu Brno šest sezón. Bohužel ho rozvoji zbrzdila stenóza v levé noze (nedokrvující se noha). Toto zranění ho limitovalo dvě sezóny a až následná operace se zdálo, to vyřešila. Opak byl pravdou.
Pak následoval rok v ATT Investments, kde se mu bohužel problém s nedokrvující se levou nohou vrátil a povedlo se mu tento problém odstranit až v závěru sezony. Bohužel v ATT Petra nepodrželi a tak přišel přechod mezi amatéry do Xeelo Cycling Team. Nyní se Petr snaži skloubit cyklistiku s praci a zatim se mu to daří. V práci nemusí trávit vždy celé dny, a tak zbývá i dost čas una trénink. Víkendy pak patří tradičně závodum.
- *1995, Cheb silniční cyklista, bývalí reprezentant, člen týmu Integray L27 cycling team
- účastník mistrovství světa ve Florencii 2013
- 2. místo v juniorském závodě Regionem Orlicka 2013
- nejlepší vrchař závodu Okolo jižních Čech 2014
- vítěz bodovací soutěže Okolo Malopolska 2018
- 7. místo v závode Okolo Estonska 2021
- 1. místo v Mamut Tour 2023
- 1. místo v Krakonošově Cyklomaratonu 2023
- 1. místo v Superpoháru Roadcycling Roadcup 2023
- 7. místo v mistrovství CR v silniční cyklistice 2023 (Elite)
Jeden z nejlepších českých amatérských cyklistů. Jak to zní?
No, popravdě mám z toho spíše smíšené pocity. Raději bych slyšel, že jsem jeden z nejlepších českých profesionálních cyklistů. Ale beru to, jak to je. Když se na to podívám objektivně, tak tento rok (můj první čistě amatérský) mi z osobního hlediska dal nejvíc. Naučil jsem se dívat na věci úplně jinýma očima. Že se svět netočí jen okolo cyklistiky.
Jaký je vlastně zásadní rozdíl mezi tebou a týmy, které se tím skutečně naplno živí? Kromě toho, že “nic jiného nedělají”
Před rokem, kdy jsem byl poloprofesionál, jsem si myslel, že rozdílů nebude tolik, ale opak je pravdou. Dříve jsem měl všechny výdaje spojené s cyklistikou hrazené týmem. Ačkoliv mám nyní v týmu (Integray L27) na amatérskou scénu nadstandardní podmínky, musím do toho investovat nemalé prostředky z vlastní kapsy, abych se vůbec mohl postavit na startovní čáru. Když pominu finanční stránku, zabezpečení na závodech je úplně někde jinde. Například na posledním Českém poháru, nebýt mé přítelkyně, ani bych nemohl startovat, protože by mi neměl kdo podat vodu. Jsou to věci, které berete jako samozřejmost v profesionálním týmu, a až zpětně si uvědomíte, že to vůbec samozřejmost není.
Jak těžké je pro tebe udržet se na tak vysoké výkonnosti, jakou teď aktuálně máš? Musí to být neskutečné množství stovek a tisíců hodin a odříkání spousty věcí…
Tím, že letos kromě jízdy na kole musím i pracovat, je to pro mě náročnější skloubit. Je to hodně o kompromisech. Každá přítelkyně cyklisty by vám mohla napsat nejednu knihu na toto téma (smích). Občas bych potřeboval, aby měl den více než 24 hodin. Někdy moje dny vypadají tak, že ráno v 7-8 vyrazím na kolo, objedu trénink, dám si rychlou sprchu a jedu do práce, ze které se vracím kolem 9-10 večer. Naštěstí mě v práci podporují, takže mi vycházejí vstříc. Někteří mají problém udržet tréninkovou morálku, ale já mám spíše problém brzdit se v jízdě na kole, protože mě to z podstaty baví.
Řekl sis vlastně někdy a “dost”, budu si prostě jen tak jezdit “pro radost”. Dokázal bys to vlastně?
Po letošní sezóně to k tomu bylo opravdu blízko. Měl jsem životní sezónu a věřil jsem, že se mi povede vrátit do nějakého kontinentálního týmu. Když přijeli kluci z kontinentálního týmu na menší závody a jelo se fér, dokázal jsem je porazit a ukázat, že se jim dokážu nejen vyrovnat, ale i je překonat. Například na Mamut Tour jsem zvítězil a porazil pět jezdců z Elkovu, nebo na mistrovství republiky jsem dokázal dojet na sedmém místě. Bohužel, i přes tyto výsledky se mi návrat do kontinentálního týmu nepovedl.
Byl jsem velmi frustrovaný. Klukům v týmu jsem prakticky oznámil, že po této sezóně končím. Ale po několika dnech jsem si to rozmyslel, navíc faktor mé přítelkyně – že když nejezdím na kole, tak jsem doma k nevydržení (smích) – a podpora přátel mě přiměly přehodnotit toto rozhodnutí. Moje myšlení se hodně změnilo. Tuto sezónu se chci cyklistikou více bavit, než ji brát jako doposud, kdy jsem na sebe kládal enormní tlak kvůli výsledkům.
Cyklistika se od doby, co jsi začínal, velmi změnila. Co bys vypíchl jako zásadní momenty, nebo “game changery” posledních dekád?
Určitě bych vyzdvihl éru elektroniky a s ní příchod sportovních platforem. Pokud bych měl něco konkrétního vypíchnout, pak jsou to wattmetry, aplikace Strava a chytré trenažéry. Když jsem na Stravě viděl, jak ostatní trénují, nedalo mi to a začal jsem se s nimi i virtuálně poměřovat. Dříve jsem na trenažéru zvládl maximálně dvě hodiny a cítil se psychicky vyčerpaný, jako bych byl pět hodin venku. Nyní na chytrém trenažéru mi přijdou tři až čtyři hodiny celkem v pohodě. Ale samozřejmě, je to věc názoru. Znám spoustu lidí, kteří si myslí, že jsem blázen (smích).
Dokázal bys vyhrát (třeba Le Etape Czech Republic) na starém Favoritu bez treter a kufrů? (velký smích)
Na střední škole jsem jezdil na skládačce a i těch osm kilometrů tam a zpět mi dávalo zabrat. Pamatuji si situaci, kdy jsem se vracel a předjela mě holka na biku v takovém stylu, že jsem málem dostal rýmu. Mám to spíš tak, že když už jedu na takovém historickém stroji, tak si užívám tu jízdu a představuji si, jak vlastně na takovém stroji dříve závodili.
Dá se v ČR cyklistikou vlastně uživit, pokud bys byl profi a jezdil za nějaký ze zvučných českých týmů?
V ČR jsou v podstatě jen dva profesionální celky. Když jsem si jedním z nich prošel, dost jsem se dozvěděl o tom, jak fungují. V těchto týmech bývá tak 3-4 jezdců, kteří berou slušný plat na české poměry. Pak je zbytek týmu a jezdci kategorie U23. Ti zbylí většinou žijí z výplaty na výplatu a nemohou si díky cyklistice výrazněji zabezpečit budoucnost nebo ušetřit větší částku. Jezdci U23 buď jezdí zadarmo (takzvaně za dres) a podporují je rodiče, nebo mají nějaké drobné peníze, které kombinují s prací nebo studiem.
Jsi ambasadorem knihy, kterou jsme nedávno vydali (Srdcem na kole Českem). Jaké jsou tvé jiné oblíbené trasy kromě těch, které jsou v knize?
Jsem rodák z Chebu a ambasadorem tras v Karlovarském kraji. Ale nyní žiji v Praze, takže v okolí Prahy mám rád trasy na Křivoklátsku a na jih od Prahy v okolí Slap. Máme příbuzné v Šumperku, které několikrát do roka navštěvuji, takže i Jeseníky mám velmi rád. Více o knize zde.
Máš pocit (jako já), že cyklistika se stává velmi populárním sportem? Dělá ti to radost?
Cyklistika se stala novým golfem. Spolupracuji s kluky z Bikegallery kde staví kola na míru, a když slyším, co lidé jsou schopni na kolo utratit, jen zírám. Ale samozřejmě peníze nejsou všechno. Na cyklistice se mi líbí, že je ke všem stejně spravedlivá – pokud nepoužíváte cheaty a nejezdíte na e-biku. Když vjedete do kopce, je jedno, kolik máte na účtě nebo kolik máte followerů, tam jsou si všichni rovni.
Co bys poradil naším čtenářům, když by se chtěli nejvíce posunout, měl bys nějakou “ultimátní” radu?
V první řadě by se měli lidé bavit. Když má člověk přirozenou radost z jízdy a ze zdravého životního stylu, posuny jsou mnohem větší a rychlejší. Ale také bych zmínil jeden trenérský poznatek: Najít si trenéra neznamená automatické zlepšení. Několik mých svěřenců si myslelo, že když se stanu jejich trenérem na TrainingPeaks, automaticky se zlepší. Ale ani nejlepší trenér neudělá trénink za vás. Ultimátní rada vlastně neexistuje, jinak by všichni byli příliš dobří (smích).
Spousta lidí se pohybuje většinu svých tréninkových jednotek na škále 1-5 v zóně 3 a jedničku a pětku skoro nezná. Souhlasíš s tím?
Záleží na kontextu. Při běhu souhlasím, že lidé často vynechávají zónu 1. Běh je často využíván pro svůj efektivní poměr času a výkonu, takže se běhá spíše intenzivně v zóně 3-4. V cyklistice to takto nefunguje. V době elektrokol se lidé často pohybují v zóně 1, protože očekávají, že za ně práci odvede motor. Když se jim vybije baterie, musí použít zónu 5, protože nemají dostatečnou fyzickou kondici a kola jsou těžká. Ale obecně se pohled na trénink v různých zónách mění.
Před několika lety to bylo buď zóna 1 nebo zóna 5. Nyní, když jsem poslouchal podcast s trenérem Tadeje Pogačara, mluvil o tom, že Tadej tráví hodně času v zóně 2. Zóna 5 je kapitola sama o sobě, protože v této zóně to bolí nejvíce, takže mimo závody ji lidé často vynechávají. Když se na to podívám objektivně, tak při zdravém životním stylu trávíme hodně času v zóně 1. I procházka se psem nebo chůze na autobus je čas strávený v zóně 1. Stačí jít denně cestou do práce 10 minut na metro a zpět, plus cesta z metra, a máme klidně několik hodin v zóně 1.
Máme pocit, že všechny naše budíky a platformy sledují miliony statistik, ale málo lidí je pak analyzuje hlouběji. Co bys doporučil jako hlavní metriky, na které se máme zaměřit?
V dnešní době je tolik platforem a statistik, že i já sám dost často tápu. Hlavní metrikou by měl být pocit, žádný budík ani platforma vám nemůžou nahradit váš vlastní pocit po dobře odjetém tréninku či závodě. To, že vyjedete kopec v pondělí na 400 wattů a ve středu také, neznamená, že jste ho vyjeli stejně. Pocitově to může být úplně jinak.
V pondělí si možná řeknete, že to byla pohodička, že si to dáte ještě pětkrát, a ve středu to zvládnete jen jednou a sotva dojedete domů. Ale kdybych měl zmínit, co považuji za důležité v mém tréninkovém plánu, tak to budou watty. Dalším skvělým pomocníkem je HRV (pozn. red. srdeční variabilita). Tato metrika mi pomáhá lépe porozumět stavu mého těla a umožňuje mi přizpůsobit trénink tak, aby byl co nejefektivnější a zároveň bezpečný.
