Dvojnásobný mistr světa Honza Tománek patří už mnoho let mezi světovou špičku v paratriatlonu. Před několika dny absolvoval svoji zatím nejtěžší výzvu – Ironman World Championship v americkém Utahu které probíhalo v extrémních podmínkách. Toto mistrovství světa bylo přeložené z roku 2021 a navíc se místo Hawaiie mimořádně konalo v St. George. Přečtěte si inspirativní rozhovor z tohoto neobyčejného závodu!
S Honzou jsme si povídali už několikkrát. Určitě si dejte i naše starší rozhovory! Také ho můžete sledovat na osobním webu, facebooku či instagramu.
Po doběhu jsi v rozhovoru pro ČT Sport řekl, že tvá účast na Ironman World Championship (3,8 km plavání, 180,2 km handbike, 42,195 km běžecká formule) na jihozápadě Utahu byla tím nejnáročnějším a nejextrémnějším, cos během svého dlouholetého závodění zažil. Platí to i teď s odstupem několika dnů?
Jednoznačně ano. Zpětná rekapitulace mě v tom jedině utvrzuje. Bylo to opravdu náročné.
Čím to bylo tak extrémní?
Těch hodnotitelných aspektů bylo hned několik. Prvním významným faktorem byl samotný termín závodu, připravit se na celého ironmana na začátek května není jednoduché pro středoevropana jednoduché a v podstatě celou zimu jsem se musel připravovat v teple. Pak to byl profil cyklistiky i běhu, který v součtu činil okolo 3000 metrů.
Ale zpět k samotnému závodu. Jelo se v Mohavské poušti, což již ze samotné názvu není příliš hostinné místo. Byl to velmi horký závod s ostrým sluncem, na které z Evropy opravdu nejsme připraveni. Udělal jsem dvě zásadní chyby, které ovlivnily vše. První bylo, že jsem do cyklistiky vstoupil moc zhurta. Ale nejzásadnější bylo, že jsem podcenil hydrataci a v úvodní fázi málo pil, což mě ukrutně vytrestalo. Od 60. kilometru jsem měl křeče, což ti při představě dalších 120 km na klidu moc nepřidá. Okolo 80. km se začaly objevovat dokonce halucinace v podobě barevných stínů a přeludů podél trati. V závěrečném stoupání ve Snow Canyonu už teplota přesahovala čtyřicítku a slunce bylo tak silné, že mi rozpálilo neoprenové boty na nohách, které nosím jako ochranu chodidel, a popálilo mi všechny prsty na nohách, což když jsem po cyklistice uviděl, tak mi bylo na omdlení. Kopcovitý maratón na závěr byl skutečným testem morálu.
K tomu se ještě dostaneme. Už jsi dvojnásobným mistrem světa na poloviční distanci. Jaký je pro paratriatlonistu na vozíku mezi 70.3 a plným IM rozdíl?
Zásadní rozdíl je v samotné délce a časové náročnosti. U poloviční se v závislosti na podmínkách pohybuji v rozmezí 4:30 – 5:30 hodin. V Utahu bylo vše extrémně náročné a na trati jsem strávil téměř trojnásobek času, navíc většinu s akutní dehydratací. Samotná příprava na akci je více o objemu a méně o intenzitě, ale to nejde úplně generalizovat, protože příprava na rovinatý, nebo kopcovitý závod přináší různé odlišnosti. Ale klíčové je připravit tělo na kontinuální zátěž.
V Utahu jste bojovali o titul mistra světa s Rakušanem Thomasem Fruhwirtem a Irem Markem Milarem, který nakonec kvůli extrémním podmínkám neodstartoval. Na startu se představila jediná žena, Australanka Lauren Parker. Už jste se na závodech setkali někdy předtím?
Ano. S Thomasem se známe několik let z cyklistiky a dlouhého triatlonu. S Markem jsme se potkali na několika závodech světového poháru v paratriatlonu.
Právě s pozdějším vítězem Fruhwirtem máte jinou kategorii z pohledu handicapu – jaký v tom je rozdíl a proč jste na tomto MS závodili ve stejné kategorii?
Rozdíl je funkční handicap, protože máme poraněnou míchu v jiném segmentu. Zjednodušeně řečeno, já mám prakticky nefunkční trupové svaly a dolní končetiny, Thomas má plně funkční trup a částečně také dolní končetiny, což logicky vytvoří nerovné podmínky pro souboj. Bohužel v paratriatlonu, a to jak dlouhém, tak paralympijském, je nedostatečný klasifikační systém, a pro kategorii sportovců na vozíku, je jen jedna sloučená kategorie. Možný výsledek v první řadě předurčuje handicap a teprve poté výkonnost.
Nicméně dokončil jsi a stal jsi se vicemistrem světa. Za celou redakci moc gratulujeme! Pojďme ale postupně. Plavání 3,8 km plavání jsi zvládl za 1:19:02. Tam šlo vše podle plánu?
V podstatě ano. Thomas i Lauren jsou z podstaty handicapů lepší plavci a nemělo smysl se stresovat rychlým startem. V dlouhém triatlonu se závod ve vodě nikdy nerozhoduje a každý sportovec osciluje v nějakém časovém rámci. Já se zpravidla pohybuji mezi 1:10 – 1:20 hodinami v závislosti na podmínkách a v mém případě také na neoprenu, který použiji. V St. George byla se svými 15,1 stupni relativně chladná voda, kvůli čemuž jsem musel plavat v dlouhém neoprenu, ve kterém se mi plave trochu hůř. Dokonce jsem si vzal i neoprenovou čepici, abych předešel točení hlavy z chladné vody, ale nakonec mi spíše překážela. Každopádně se svým výkonem jsem spokojený. V přípravě mi chyběly naplavané kilometry v otevřené vodě a v podstatě pouze bazénová příprava pro mě není optimální.“
Na handbiku jsi potom jel 180,2 km s převýšením 2400 m. Ze začátku se ti jelo dobře, ale pak v několika stoupáních nastaly problémy. O co přesně šlo a bylo to kvůli postupně rostoucí teplotě, únavou…?
Do cyklistiky jsem vstoupil moc zhurta a odpálil se na těžkých převodech. Má jízda později ztrácela dynamiku a byla spíše silová než kadenční, což pro relativně malou svalovou skupinu, kterou horní končetiny představují, není z pohledu kontinuálního výkonu výhodné. Od 60. kilometru jsem měl křeče, což vám při představě dalších 120 km na klidu moc nepřidá. Okolo 80. km se začaly objevovat dokonce halucinace. A posledním hřebíčkem byl již zmíněná závěrečný výjezd Snow Canyonem v extrémním vedru a silném slunci, ze kterého jsem si přivedl spáleniny prstů na nohách.
A jak jsi říkal, měl jsi postupně několik zdravotních obtíží, které mohou být při dlouhém závodě fatální. Křeče, popálená místa od slunce…
Z pohledu výkonu byla zásadní akutní dehydratace, která způsobila stupňující se křeče. Musel jsem výrazně zvolnit a na občerstvovacích stanicích, na kterých normálně vůbec nezastavuji, se chladit vodou a ledem, a snažit se rehydratovat. Dostal jsem se z nejhoršího, ale výkon zpětně nezískáte. Můj wattový výkon se v druhé části cyklistiky snížil o propastných 35 %. Spálené prsty na nohách byly sice nepříjemné, protože zprvu bylo těžko odhadnutelné, jaký rozsah tento problém může přinést během několika dní, protože spinální handicap přináší i sníženou trofiku tkání a z malé oděrky se může později stát velký problém.
Jak už jsi zmínil, během cyklistiky jsi zažil halucinace. Jak konkrétně se projevovaly?
Šílený stav, který jsem zažil ve své kariéře poprvé. Nejprve nenápadná bolest hlavy a nevolnost, ke kterým se postupně přidaly rozmazané vidění a barevné čmouhy v zorném poli. Následně barevné přeludy podél trati v podobě nesrozumitelně promlouvajících, hučících, šustících duchů.
Už jsi někdy něco podobného zažil, třeba mimo sport?
Lehký náznak změny stavu vědomí jsem několikrát pocítil během dechových cvičeních vyvolaných hyperventilací, ale to je bezpečná situace v zázemí domova. Nyní při jízdě to představovalo opravdu nebezpečnou situaci, protože pozornost byla hluboce pod nutným minimem.
Předpokládáme, že jste jeli typickou měsíční krajinou. Měl jsi čas se občas rozhlédnout kolem sebe?
Trať byl členitá, a to jak profilově, tak vegetačně. První půlka byla typickou měsíční krajinou, pouští, kde je vše strašně daleko a v tom obrovském prostoru okolo sebe se prostě ztrácíte a máte pocit, že se nepohybujete. Druhá část při táhlém stoupání na Gunlock byla o poznání zelenější. Většinu této časti se jelo podél malé řeky a okolí bylo zelené, ale vegetace nebyla příliš vzrostlá, takže o stínu jsem si mohl nechat jenom zdát.
Po cyklistice ti v tomto stavu zbývalo absolvovat maraton, což je obrovsky náročné samo o sobě. Jaké to bylo psychicky? Byl jsi celou dobu odhodlán jet naplno a dát do toho všechno nebo jsi i zažil různé pocity rezignace?
Když jsem po cyklistice uviděl spálené prsty a nalité puchýře, bylo mi na omdlení a chtěl jsem vzdát. Naplno je v tuto chvíli relativní pojem, protože mentálně jsem byl již za limitem, který zpravidla jízda naplno přináší. Spíše bych řekl, že jsem byl odhodlán bojovat do konce svých sil a představa celého maratonu mi přišla nereálná. Trať rozdělená do dvou okruhů měla stejný rytmus, 5 km do kopce a 5 km z kopce. Ten úvodní výjezd byl psychicky obrovsky náročný a mohu říci, že ještě na 10. km jsem nevěřil, že mohu dokončit. Postupně jsem se zvládl docela efektivně chladit permanentním cucáním ledu a začal postupně zrychlovat, nicméně do mého standardního výkonu to bylo spíše ploužení. Rezignaci jsem zažíval během cyklistiky, dokonce jsem byl odhodlaný ukončit kariéru a všechny spolupráce! (smích)
Závěrečný maraton byl tvým nejdelším závodním maratonem vůbec. Hádáme, že to muselo hodně bolet…
V mých vzpomínkách měl minimálně 70 km, čemuž by odpovídal i ten čas! Bolelo to neskutečně, ale asi nejhorší byly odtržené nehty na palcích rukou. Na běžecké formuli používám speciální tvrdé rukavice, respektive na 3D tiskárně vytištěné ortézy. A právě v nich palce téměř neustále naráží na tvrdý materiál, což je v těžším profilu cítil, ale nikdy to zpravidla nepředstavuje limitující faktor, ale nyní to bylo za hranou únosnosti!
Jakou první věc jsi udělal po dokončení?
Zastavil a sklonil hlavu na řídítka. Přítelkyně mě objala a já jsem byl rád, že jsem to dotáhl do úspěšného konce. Následoval rozhovor pro ČT sport a hned poté vyšetření ve zdravotnickém stanu, teprve poté jsem si převzal finisherskou medaili.
Co za poučení si z tohoto protrpěného závodu odvážíš?
Nepodcenit hydrataci! Nepodcenit hydrataci! Nepodcenit hydrataci! To bylo pro celý závod klíčové. Raději riskovat mírnou ztrátu nutností zastavit a dojít si na malou, než riskovat totální selhání a kolaps, kterým to nyní málem skončilo. Dále musím řešit jiné obutí, protože na podzimním 70.3 Ironman World Championship St. George, Utah, budou podmínky patrně ještě tvrdší.
Chtěl bys vlastně zažít ještě nějaký těžší závod než tento a posunout ty hranice ještě dál?
Jednoznačně. Moje sportovní a životní filosofie je o neustálém posouvaní sebe sama ve všech rovinách. Nerad zůstávám na místě a vždy hledám další výzvy, koneckonců moje kariéra to zcela reflektuje. Začalo to prvním závodem v handcyclingu v roce 2004 na 40 km a nyní jsem „ujel“ velkou cestu a pokukuji i o výzvách přesahující distanci celého ironmana. Ale protože se jedná již o finančně enormně náročné cíle, musím nejprve vyřešit financování.
Co obvykle děláš v depech?
Jedná se o rutinní záležitost. V prvním depu nejprve sundám plavecké ortézy a neopren. Natáhnu suchý dres a botičky. Nasadím přilbu a brýle. Dám si kofeinový gel a zapiju. Přesednu na handbike, dojdu si na malou a vyrazím do boje.
V druhém depu je to jednodušší, to si jen dojdu na malou, přelezu na vozík a z něj do běžecké formule. Zpravidla se již neobčerstvuji, protože jsem dostatečně najedený a hydratovaný z cyklistiky. Utah byl výjimkou!
Kdo tvořil tvůj podpůrný tým?
Do USA se mnou přiletěla přítelkyně, která mi dělá support právě během přechodových zón. Bez jejího supportu by to nebylo možné absolvovat. Navíc její přítomnost mi pak dává jistotu, že kdyby se vyskytla nějaká extrémní situace a třeba jsem skončil s úrazem v nemocnici, nejsem na všechno sám a s pomocí se dříve či později pomocí dostanu domů.
Jak řešíš logistiku? Musíš s sebou do letadla brát docela hodně věcí. Kolik si platíš nadměrných zavazadel?
Logistika je faktor, který mě asi nejvíce stresuje. Pokud jedu autem, je to celkem bez problémů, ale letecké přesuny jsou složité. Začnu u sebe. S ohledem na zdraví si připlácím extra seat, tedy sedadlo navíc, který mi umožní se během dlouhé cesty se alespoň částečně polohovat a ulevit sedacím partiím. Co se týká vybavení, tak na handbike i běžeckou formuli jsou dva samostatné přepravní obaly. Sedmivrstvé lepenkové bedny s textilním potahem, v rozměru zhruba 130 x 60 x 60 cm. Poté 2 – 3 standardní zavazadla a vozík. Záleží na letecké společnosti, jak je shovívavá vůči handicapovanýcm sportovcům a jejich vybavení. Někdy se podaří vykomunikovat výjimku za bezplatnou přepravu nadrozměrných zavazadel, ale také se mi stalo, že handbike a formule letěly za cenu vyšší, než 2 osoby.
Přijel jsi do Ameriky s více než týdenním předstihem a pár dnů jsi zůstal i potom. Měl jsi čas se mimo přípravy a závodění věnovat něčemu jinému? Jak se ti líbil Utah a na co zajímavého jsi tam narazil?
Dřívější příjezd byl zvolen kvůli přípravě a aklimatizaci. Pozdější odjezd kvůli regeneraci a cestování. Už během samotné přípravy člověk v podstatě cestuje, poznává a rozšiřuje si obzory. Okolí poznáte tréninkem a najížděním tratí. Místní zvyklosti vnímáte při nákupech, stravování, běžných činnostech. Utah a speciálně okolí St. George mě nadchlo, je to místo, kdy bych si dokázal představit vlastní život. Přestože se jedná o poušť, okolí je také dost zelené, a zvláště pak národní park Zion. Také lidé jsou v Utahu velmi přátelští a je zde i nulová kriminalita. Po závodě jsme navštívili povinné destinace v okolí Údolí smrti, Grand Canyon, Las Vegas.
Ještě by nás zajímalo, jak probíhá jednání s organizátory. Například na tvém letošním 1/2IM ve španělském Salou jsi startoval jako jediný hendikepovaný účastník. Předpokládáme, že máš nějaké specifické požadavky – například to, aby běžecká formule zvládla terén. Co všechno potřebuješ zařídit nad rámec běžné přihlášky?
První věc, kterou prověřuji je přístupnost tratí. Za ty roky jsem zvyklý detailně studovat trati a dopředu umím odhadnout, jestli trať bude vhodná nebo ne. Na plavání a na cyklistiku nejsou defacto žádné speciální nároky. Pouze několikrát jsem se setkal s tím, že ani se supportem nebylo možné se dostat do vody, protože se lezlo v přístavu po několikametrovém žebříku, ale to je ojedinělé. Pouze běžecká formule má svá specifika a není vhodný nezpevněný terén, schody atp. Dříve jsem si nedokázal představit ani šotolinu, nebo písčité cesty, ale limity se posouvají. Na méně kvalitním povrchu bohužel více trpí sportovní materiál a za poslední dva roky to odnesla sada diskových kol, což je poměrně drahá záležitost, ale taková je realita. Dále prověřuji možnost oficiální supportu, tedy 2 asistentů, kteří mi pomohou do vody a z vody, poté je již vše v režii mého osobního supportu. Výhodou je akreditace a parkování pro doprovodný vůz.
Víme, že při svém závodění spolupracuješ s řadou partnerů a sponzorů, nedávno jsi například rozšířil spolupráci s Livesportem. Jak obvykle probíhá jednání o takové spolupráci?
Jednání nejsou žádná věda, v podstatě jde o skloubení nabídky s poptávkou, kdy jako sportovec nabízím k pronájmu reklamní prostor na mém vybavení (dres, textil, doprovodný vůz). V závislosti na výši plnění je pak smlouvou definovaný rozsah prezentace. Co je ale klíčové, je budování kontaktů a otevírání dveří. Naštěstí mám ve sportu již něco za sebou, a vzhledem k mým dalším činnostem mohu být zajímavý a sponzoři mě také oslovují sami, ale není to pravidlem. Livesport byl již v minulé sezóně mým hlavním partnerem, ale po pádu mého loňského generálního partnera se mi podařilo v Livesportu rozšířit spolupráci. Díky tomu upgradu mohu letošní rok absolvoval v plném rozsahu, za což pochopitelně patří velké poděkování. Mým letošním cílem je před podzimním mistrovstvím světa rozšířit portfolio hlavních partnerů o nové dva a stabilizovat svou finanční situaci.
Věnuješ se také coachingu a děláš různé motivační přednášky. Kdo je tvoji cílovou skupinou a v čem můžeš těmto lidem pomoct?
Má lektorská činnost je poměrně pestrá. Jako externí lektor přednáším pro několik vysokých škol o problematice vrcholového sportu handicapovaných a souvisejících tématech. Mimo to dělám besedy na základních a středních školách, ale v současné době mě nejvíce baví realizace motivačních workshopů, kde je spektrum publika různorodé, ale zpravidla jde o soukromý sektor a firemní akce. Mým cílem je lidi inspirovat a motivovat k aktivitě, protože v životě jsou to právě pády a neúspěchy, které nás posouvají dál. Ale ovšem jen tehdy, když nerezignujeme a zůstaneme aktivní a tvůrčí.
Přestože jaro u nás letos teprve začalo, absolvoval jsi již jsi mimo MS v Utahu dvě soustředění na Mallorce a 1/2IM ve Španělsku. Už jsi zmínil podzimní 1/2IM opět v Utahu. Na jakých dalších výzvách tě tuto sezónu uvidíme?
Po návratu z USA se pomalu vracím do tréninkového rytmu a v červnu mám v plánu absolvovat nejprve 70.3 Ironman Warsaw a pote Ironman Frankfurt, kde budu ambasadorem integrace handicapovaných sportovců. O prázdninách mě čeká Ironman Kalmar, v září mistrovství Evropy v long distance ITU ve španělském Bilbau a v říjnu mistrovství světa 70.3 Ironman World Championship St. George, Utah, kde chci usilovat o třetí titul mistra světa.“
