Aleš Zavoral (1): 4350 km na kole z Itálie až na nejsevernější místo Evropy

Aleš Zavoral je tak trochu přírodní úkaz. Dokáže běžet dvacet, třicet, nebo i více hodin v kuse, pak si vezme kolo a jede se vykoupat k Severnímu moři a když “už neví co”, tak se přihlásí na cyklistický závod, který měří 4350km a startuje z italského Arca a jede 11 dnů v kuse až na nejsevernější místo v Evropě, jako bonus na druhém místě. A (nejen) kvůli tomu poslednímu jsme s ním už konečně museli udělat rozhovor…

Určitě si nezapomeňte dát hned druhý díl, který už je venku.

Pamatuji si, že jsi někde říkal že jsi byl tlustý a už tě to nebavilo a začal jsi sám se sebou něco dělat. To sis určitě vymyslel, viď?

Ne ne, to je nějaký omyl, tlustý jsem nikdy nebyl. Naopak dlouho jsem měl spíše mindrák z toho, jak jsem byl strašně hubený po mamce. Vyřešil jsem to snad až ve 27 letech, kdy jsem žil rok v Irsku a celou dobu tam chodil do fitka. Tlačil jdem do sebe ohromný množství proteinů, 6x týdně bejčil v posilce a nakonec jsem měl 92kg a zvedal přes 100kg na bench. Kámoši mi říkali mi “pan Kašička”, byl jsem celkem nadupaný. To ale bylo, teď mám 78kg resp. měl jsem před NorthCape4000.

Má Aleš Zavoral rád hodně bolest a utrpení? (smích)

Asi ano, nacházet se v nekomfortní zóně je pro mě možná někdy jednodušší než v té komfortní. Řešíte už pouze opravdu elementární věci jako jídlo, voda, spánek, další krok či šlápnutí do pedálu vpřed. Vše ostatní a že toho v komfortní zóně je, je v tu chvíli úplně vedlejší. Mám už na tom nějakou závislost, pokud si dlouho nešáhnu na dno, přijde mi, že nežiji naplno. Život je moc krátký na to, si ho pořádně neužít.

Už máš zarezervované lázně? (smích)

To bych jako měl, jo? (smích). Lázně ne, ale minimálně 1x měsíčně chodím na rehabilitaci a masáže, tak už se na to těším. Jdu ve čtvrtek tzn. týden a den po dojezdu do cíle. Do teď jsem hlavně spal a jedl neuvěřitelné množství jídla. Doma se mě už bojí, že je sním (smích).

Jak to máte se sportovní minulostí ve vaší rodině?

Co se týče sportu na nějaké aktivní závodní úrovni tak asi nijak. Nicméně naši byli velmi náruživí trampové. Každý víkend jezdili do přírody na čundry, potlachy a túry, kam nás brali s bráchou už jako mimina od 6 měsíců. Táta byl také námořník a jachtař, velký dobrodruh a rovný člověk, který si sám postavil svojí vlastní zámořskou jachtu, na které jsme se plavili přes celé pobřeží bývalého východního Německa až do Polska. Vždycky jsem chtěl být jako on. Bohužel zemřel, když mi bylo necelých 7 let. Přesto byl a je pro mě životní vzor. Nemůžu zapomenout ani na dědu, který byl stíhací pilot, podplukovník a když ještě žil, říkal: “Běháš tak dobře po mě, my při vojenském drilu pilotů dávali přes 50 km denně.”

Jsi nejen výborný cyklista, ale především ultra běžec. Jak to u tebe všechno s ultra (a běháním) vůbec začalo?

Sportu jsem se věnoval sice od mala, ale pak jsem měl dlouhou pauzu. Na základce v Litoměřicích jsem dělal lehkou atletiku a závodně vesloval. Na střední ve Varnsdorfu nebyla voda a tedy ani veslování. Přihlásil jsem se tak na běhání, ale hlavní důvod byl spíš to, že to byla zaručená cesta, jak se dostat ven, když jsem měl na intru zaražené vycházky. To bylo docela často. V té době už jsem ale hodně koketoval s muzikou a hrál na bicí v death-metalové kapele.

Po jednom běžeckém závodě na 800m, který jsem totálně zvoral (bylo to moc krátké… smích) jsem byl hodně naštvaný a pak na celý sport jako takový na několik let úplně zanevřel. Dál jsem se věnoval už jen muzice a bicím. Ono za dvoukopákem si při death-metalovém rytmu taky pěkně zaběháte a hlavně holky na muzikanty vždycky dost letěly.
Období bez sportu trvalo vyjma mé bodybuilding epizody v Irsku od mých 18 až do 30 let.
To už jsem nedělal ani muziku. Po vejšce a Irsku jsem si našel skvělou, ale celkem stresující práci a po pár letech jsem se začal léčit s vysokým krevním tlakem.

Zpět ke sportu mě dostal paradoxně oční lékař. Chtěl jsem nosit místo dioptrických brýlí kontaktní čočky a doktor při anamnéze nechápal, proč mám vysoký tlak, když jsem štíhlý a vysoký. “Stres v práci” řekl jsem mu. Ptal se, jak to řeším a já že baštím prášky, že nic jiného mi můj doktor neporadil. Doporučil mi sportovat, dělat nějaký vytrvalostní sport a zbavit se tak prášků na tlak dokud jsem ještě mladý. Poslechl jsem ho a po čase se prášků na tlak opravdu zbavil.

Začal jsem běhat nejdřív 2 pak 5, po chvíli 10km. Po třičtvrtě roce už jsem běžel svůj první půlmaraton a dva měsíce na to svůj první maraton. Kamarádi dělali triatlon a jeden mě přemluvil, ať to zkusím taky. Zkusil jsem si svůj první sprint triatlon a dopadl velmi dobře. Ze skoro 200 lidí jsem skončil 12. Ještě tu sezónu jsem zkusil prvního půl IronMana, následovalo několik dalších (PB 5:06) a v roce 2011 jsem dal svůj první celý IronMan za 10:44. To už jsem ale věděl, že triatlon není sport pro mě. Přišlo mi to stále stejné, sterilní, honění se za překonáním vlastního PB. Chybělo mi v tom i něco jiného, nějaké dobrodružství, změny a taky to bylo na mě stále krátké. Se svojí beraní povahou jsem cítil, že mi víc vyhovují ještě delší věci. Nejsem prostě moc rychlý, ale díky dobré a umanuté hlavě dlouho, oprava, hodně dlouho vydržím.

Někde jsem pak narazil na článek o Krakonošově stovce, který psal člověk, který to šel/běžel přes 24h a zažil při tom strašně moc věcí a příhod. Hned jsem věděl, že tady je Alešovo a přihlásil se svůj první ultra trail. Tak to “stručně” celé začalo. (smích)

Za svojí sportovní kariéru jsi již dosáhl na nespočet úspěchů. Pojď nám říct ty hlavní…

Stovka Jarním Šluknovskem: 1. místo (2015, 2017)
Rakovnická 60 (běh): 1. místo (2015), 2. místo (2016)
Rakovnická 100 (běh): 1. místo (2018)
Stovka z Dubče do Dubče: 1. místo (2016, 2017)
Stovka Podkrkonoším: 1. místo (2015), 2. místo (2017)
Týnišťské šlápoty (140km): 1. místo (2015)
Pražská stovka: 4. místo (2015)
Loučení (170 km): 1. místo (2015), 3. místo (2016)
EKUT (300 km): 1. místo (2015), 3. místo (2014, 2016)
Kysucká stovka: 2. místo (2016)
UTMB (170km, +9 600m): 36:54, v té době 5. nejrychlejší čas českého účastníka (2013)
100 Miles of Istria (170km, +6 900m): 29:06, 29. Místo (2014)
TransAtlantic Way Bike Race (2 500 km): 4. místo, za 7,5 dne (2017)

Ultra tě už “přestal bavit”, nebo prostě nový impuls k běhání?

Ne to určitě ne, ultra trail mě stále moc baví a naplňuje, ale proč nezkusit i něco jiného. Fyzička i hlava na to je. Ve finále je jedno jestli šlapeš nebo bežíš, plaveš či běžkuješ. Pokud je to dlouhé a představuje to pro mě výzvu, rád si to minimálně vyzkouším a třeba se v tom najdu, jako teď v dálkové cyklistice.

Jak dlouho už na kole jezdíš a vždycky tě bavilo jezdit tak dlouho a daleko… Nebo?

Na kole jsem jezdil hlavně v sezóně 2009-2011, kdy jsem se věnoval triatlonu. Pak po přechodu na ultra trail už skoro vůbec.

Kolik kilometrů ročně tak najedeš?

I přes to mé triatlonové období jsem měl ještě do předloni tzn. do roku 2016 největší roční nájezd na kole cca 2500 km. Loni už to bylo 9600 km a letos mám už teď skoro 11tis km a počítám, že jak se dám do kupy, tak ještě pár tisíc km najedu i když se chci teď soustředit zase hlavně na běhání. Do konce roku chci ještě odběhat pár stovek v rámci poháru ČSUT.
Nicméně za objemy se nijak cíleně nehoním. Sice už triatlony nedělám, ale stále trénuji jako na triatlon, tzn. jezdím na kole, běhám a chodím plavat. V zimě pak ještě běžky a sjezdovky. Takže dělám toho víc najednou, přijde mi to zdravější a zábavnější, ale v jednotlivých disciplínách nedosahuji nějakých závratných objemů. Např. nikdy jsem nenaběhal víc jak 2800 km za rok, což je na běžce poměrně málo.

Něco naprosto “šíleného” jsi udělal už dva roky zpět, když ses prostě chtěl “vykoupat” u Severního moře a sedl jsi na kolo a jel…

Ano, a to mě přivedlo k dálkové cyklistice. Trénoval jsem na Lavaredo Ultra Trail a hlavně Andora Ultra Trial, kde jsem chtěl napravit své zatím jediné DNF. Hodně jsem trénoval výběhy a seběhy na Milešovce, ale při jednom seběhu jsem chybně došlápl a zlomil si kotník. Takže šlo vše do háje.

Chodil jsem s fixní ortézou skoro 2 měsíce o berlích a když mě toho zbavili, hned jsem se ptal doktora, kdy můžu začít běhat. Vůbec mi to ještě tak měsíc dva nedoporučoval, ale na druhou stranu mi doporučil jízdu na kole. Že si tím kotník dobře rozhýbu bez rizika podvrknutí. Tak jsem začal jezdit na kole a docela dost. Jak jsem na něm skoro 6 let nejezdil, tak mě to hrozně chytlo. A pak, asi 3 měsíce a něco po té zlomenině, jsem si musel v práci vybrat dovču, tak mě napadlo jet se na kole vykoupat k moři.

Na přípravy jsem neměl moc času. Rozhodl jsem se a za dva dny jsem vyrazil. Neměl jsem ani brašny na kolo tak jsem si je ušil ze starého lodního vaku. Na přípravu trasy taky nebylo moc času, tak jsem to vzal prostě podél Labe až k moři. Až po cestě jsem zjistil, že vlastně nejedu k Baltu, jak jsem se mylně domníval, ale k Severnímu moři.

Za jak dlouho jsi to tehdy ujel, kolik kilometrů (i těch výškových) to bylo, jaká byla průměrná rychlost a kolik hodin jsi naspal?

Celkem to bylo z domova z Roudnice na Labem do německého Cuxhavenu 990 km a ujel jsem to za 2 dny 23 hodin a 36 minut včetně spaní, zastávek na jídlo, čekání na přívozy atd. Převýšení bylo minimální nějakých 1500 m, protože to vedlo stále podél Labe. To byl i důvod proč jsem se vydal k moři na sever a ne na jih. Kdybych jel na jih musel bych přes Alpy a na to jsem neměl na kole převody. Jel jsem to na karbonovém silničním kole Author CA6600(r. 2009), které jsem používal dříve na triatlon. To znamená těžké převody na víceméně rovný terén.

Celkem jsem spal 10 hodin. První noc 5h, druhou noc taky a třetí jsem jel nonstop, protože mi byla zima a tak jsem se alespoň zahřál. Navíc jsem to takto stihnul pod ty tři dny, což mi přišlo jako dobrá osobní výzva.

Minulý rok jsi absolvoval již něco podobného a to Transatlantic Way Bike Race 2017. Jedna etapa, 2500 km, bez suportu, za 7,5 dne, kde jsi skončil čtvrtý…

Ano, na běžeckém závodě 4×4 Milešovka jsem na podzim 2016 poprvé potkal Michala Hampla (druhý český účastník NorthCape4000 2018), který jel tento závod rok předtím. Slovo dalo slovo a od běhání jsme se dostali k dálkové cyklistice. Já mu pověděl o mém výletu k Severnímu moři a on mi začal povídat o úžasném silničním závodě v Irsku. Vzhledem k tomu, že jsem v Irsku rok žil a vždycky jsem se tam chtěl vrátit, v podstatě okamžitě jsem věděl, že chci tento závod jet také. Ještě snad ten den večer jsem se na tento závod na sezónu 2017 přihlásil.

Stejná otázka. Můžeš nám prozradit tvoje logy z tohoto závodu?

TAW (Transatlantic Way Bike Race) byl můj první závod v ultra cyklistice, tak jsem to bral spíše jako takové seznámení s touto disciplínou bez jakýchkoliv ambicí na výsledek. Jako vždycky, když zkouším něco nového, řekl jsem si, že když dojedu v první polovině startovního pole budu spokojený. Jenže já byl na prvním CP po 240km v Top 10 na 9. místě. Tak jsem se přepnul do svého závodního beran módu a začal závodit.

Jsem hrozně soutěživý, zvlášť když se mi poštěstí být v závodě na špici. Je to další skvělá motivace. Nakonec se mi podařilo na chvilku dostat i na 3. místo, ale pak přišly nějaké problémy, jako zapomenutá peněženka a doklady na benzině skoro 100km za mnou, prodřený plášť, prasklé lanko od přehazovačky atd. Nakonec i přes tyto technické zakopnutí, se mi podařilo dostat do cíle na 5. místě. Po diskvalifikaci druhého v pořadí jsem se pak dostal v oficiálních výsledcích na konečné 4. místo.

Těch 2 500 km a +20 205 metrů převýšení jsem ujel za 7 dní 11 hodin a 32 minut. Ze 7 dní nepršelo vlastně jen poslední den, vítr foukal stále a pouze proti. I přesto jsem v průměru denně ujel 340 km, spal cca 3,5 hodiny a strašně mě to bavilo. Bylo to tak dobrodružné a zároveň díky divokému Irskému západnímu pobřeží tak krásné.

Náš druhý druhý díl, už je venku!