Jsem jenom (ne)obyčejná holka toužící po dobrodružství a posouvání svých hraníc. Můj život je jako větvící se strom, nemám žádný přesně daný cíl, jen touhu růst. Už dlouhé létá mám jasno, který závod chci pokořit, když ukončím oblíbené čtyřiadvacítky. Vždy jsem se na TEN závod dívala z pohodlí obýváku, nebo ze sedla trenažeru. Odehrávají se v něm silné příběhy, emoce a spousta lidí si v něm sáhne až na své dno. Je to legenda, je to Winterman. To jsem já.
Winterman je neobyčejný triatlon a zároveň ten pravý pro mě. Chci to šílenství prožít na vlastní kůži. Přípravu jsem nijak nehrotila (jsem pracujíci mamka dvou dětí :)). Zimu jsem strávila na běžkách a venku na kole, když to bylo možné. Běhat jsem taky musela začít. Proto jsem si pořídila běžecký postroj na pejska a vyběhli jsme společně do přírody. Jeho zastávky na čůrání mi strašně vyhovovaly a když pak zabral letěla jsem jako drak ve větru. Víc km na kole jsem najela až v létě, když jsme s přítelem jeli na kolech z Čech k Zell am See, Edelweisspitze a zpět. První běžeckou třicítku jsem pokořila až na dovolené u moře.
Už týden před startem jsem lehce nervózní. Mám strach z tmy ve vodě. Nikdy jsem ve tmě v řece neplavala a už vůbec ne v zimě. Jsem zmrzlina. Nečekaně mi přišlo pozvání na zkušební plavání v Labi. Přijímam, protože věchno co umím z bazénu mi je venku málo platné. Nejistota ze mě spadla až když jsem těsně obeplavala první bóji. Od kluků pak dostávám instrukce jak a kdy už začít obeplavovat bóje. Poté si to už jenom užívám, jak velryba v moři. Děkuji kluci.
V pátek je prezentace na Malevilu, v sobotu zabalíme vše potřebné a oznámím dcerušce že dnes čte pohádky ona mně. Snažím se usnout, ale nejde to; ani pohádky nezabraly. No co, aspoň se v klidu najím. Sním těstoviny, vzbudím support a vyrážíme za dobrodružstvím. Po patnácti km dostávám zásadní otázku „máš brýle?“ Nevím, ještě dospávám, snažím se vzpomenout si, jestli jsem je hodila k neoprenu. Ne! Vracíme se. Jedeme rychlostí F1 domů a pak zase F1 do Děčína. Depo stihnu patnáct min. před uzavřením. Potkávám v něm svého anděla strážného. Popřejeme si hodně štěstí a jedeme na start plavání. Jediné, co mě zneklidňuje v místě startu je fronta na záchody a pokřikování „sereme rychle“ jestli to vůbec stihnu rychle. Rozloučím se s dcerkou, přítelem a jdu se nechat postříkat vodou z řeky pro menší šok z chladné vody. Pak otevřeli molo a já se snažím dostat víc dopředu. Nemám strach, jsem v klidu. Věřím svému tělu i mysli natolik že jsem si jistá že to zvládnu.
Čekám na odpočítávaní. Chybí mi tam hudba co dělá husinu. Výstřel z děla a 5, 4, …, 1 a v 5:30 skáču do řeky. Voda není tak chladná jak jsem si myslela, ale tělo i tak dělá herečku. Hraje že má šok a proto se napiju. Začínám lehce panikařit. Napiju se podruhé, a to pořádně a mám pocit, že už nechci plavat. A když se napiju potřetí, tak mám opravdu chuť pískat o pomoc. Ale proto jsem sem nepřišla. Takové závody se nevzdávají. Zklidňuji se. Obeplavu balík plavců, míjím první bóji a pomalu začínám cítit jistotu a radost. Jenom se tak plácám v proudu a sleduji zelená světýlka před sebou. Děkuji každé bóji, kterou minu. I té neosvětlené s kterou jsme si dali málem hubičku. Konečně vidím první most. Hurá jsem „v cíli“ – plavání jako najrychlejší žena za 1:05.
Snažím se vyjít na břeh ale hrozně mi to klouže. Cestou se snažím strhnout neopren a běžím rovnou na toitoiku. Co jsem v řece vypila, je taky potřeba ze sebe dostat. Obléknu se do cyklistického a vyrážím na kolo. Zakufruji hned za kruháčem, naštěstí se další ulicí napojím na trať a jedu směr Hřensko. Legrační je to už od rána a jsem v napětí, co mě ještě čeká. Doplňuji nezbytnou energii, snažím se jíst, moc mi to ale nejde. Začíná mě zlobit žaludek asi z té vody.
Ani nevím jak a jsem na Mezní Louce, pak na Růžovce. Utíká mi to strašně rychle. Kolem trati jsou fantastičtí lidi. Nejde prostě nejet. Šajnim jako blázen když na mě křičí, povzbuzují za to jim děkuji úsměvem. Jedu s rezervou, nechci to zbytečně rvát. Čeká mě ještě běh. Bříško protestuje čím dál víc a proto skloním hlavu i tělo u kostelíku za Lobendavou a modlím se ať vyjde všechno zlé a dobré zůstane. Je mi lépe, ale jíst mi pořád nejde. Proto doplňuji sršní nektar v tekuté formě.
Kamil mi ujel jak raketa, zato dojedu Dana. Nejede nám to podle představ, snad jenom z kopce. Biková trasa je moc hezká – taková houpačková ale ten největší hup nahoru mě ještě jen čekal – Chřibská.
Mám ráda kopce ale tenhle mi vůbec nechutná. Mám strašnou chuť křičet, dupat, vztekat se ale nemám už sil. Jenom tupě hledím pod kola, ani hlavu se mi nechce zvedat a začínám mít pocit, že mi převody nestačí. Naštěstí mě čeká moje fotografka, co mě zapomněla fotit pro povzbuzování a starání se o mě (připravuje jídlo, pití…).
Snažím se nedat na sobě znát, že jsem unavená a radši se zase usmívám. Už je to jenom kousek – dvacet a padla. Mám těžké nohy a zatím si vůbec neumím představit, že budu muset ještě běžet. Do cíle T2-ky se celkem netrefím. Kličkuji pomezi vlajky, ale nakonec to zvládnu a za potlesku vjíždím do depa. Vítají mě jako první ženu. Je to paráda.
Nohy mám jako z olova, snažím se na to nemyslet a pokouším se běžet. Uvnitř se cítím silná. Povzbudivé slova a chvála od dobrovolníků mi dává potřebnou silu. Peláším nahoru do kopečka a nevšimnu si odbočky. Běžím dál, dál a ještě dál. Pak je to už divné a vracím se radši zpátky. Jak si tak běžím, slyším řítící se auto. Zatroubí na mě, že jsem mimo trasu. Vážně, fakt jsem si to nevšimla. S povolením vyšší moci mě svezou na trasu a povzbudivě mi říkají, že je to už jenom z kopce. Haha. Opět potkávám Dana, protahuje se na louce a informuje mě, že jsem třetí. Vůbec mi to v té chvíli nevadí. Už jenom doběhnout na Ještěd by byla pro mě výhra. Vše ostatní by byl jenom bonus. Nikdy jsem tolik kilometrů najednou neodběhla.
Za poslední měsíc jsem tomu tréninku moc nedala a v hlavě mám že první kilometry se i tak nezávodí. Tělo je fantastický stroj a dokáže úžasné a velké věci. Jako například že jsem před Jablonným doběhla Aničku. To jako vážně? Vždyť jsem bloudila. Pak jsem se stihla jěště obejmout s dcerkou a dostát hubičku na cestu. U školy jsem doběhla další ženu. Nechtělo se mi jít před ní, ale za studánkou musím, protože se občerstvovala. Úsměv se občas hodí, aby zamaskoval bolest. Tím se řídím celý běh. Jak na Lemberk, kde radši jdu, tak i další kopečky které mám po trase. Probouzím v sobě Foresta a běžím, běžím a běžím. Kdo zpomalí nejmíň vyhrává. A tak pomalu předbíhám (to jako fakt?) závodníky. Držím si tempo, které mi vyhovuje a snažím se mít u toho vždy jednu nohu vpřed. Od „Mandarinky“ (support jiného závodníka) jsem dostala meloun, mňam. Děkuji. Za Křižanami mávám na Ještěd a vzkazuji mu že za chvíli jsem nahoře, ať se ani nehne. V tom už slyším Pepu, je to nejhlučnější fanoušek závodu. Pod Roztáním dostanu ještě poslední hubičku od dcerky a pak na mě křičí „mami ty do zvládneš, jsi strašně šikovná“. Mám slzy na krajíčku. Nahoru už spěchám pomalu. Nenechávám však bolest, aby mě ovládla, proto vypnu hlavu a rvu se s kopcem dál. Dobíhám k serpentinám, na střídačku jdu a běžím až pod lana lanovky. Tam mi proběhne hlavou: Když nemůžeš létat běž, když nemůžeš běhat, choď, když nemůžeš chodit lez. Tak lezu a leknu se fotografa v kamenech, nemám sil mu cokoliv říct. Zato on jo: “no konečně něco hezkého, po upocených atletech… upocená atletka“.
Lezu dál jak stonožka. Ten zadek je tak neuvěřitelně těžké dostat nahoru na ty skály. Slyším však už zvonce, křik, žene mě to vpřed a už vím že jsem to dokázala. Najednou mám ještě spoustu sil, tak proč už je konec? Sbíháme na Ještědku vražedným tempem. Beru Zoui za ruku, taky si zaslouží proběhnout cílem. Za potlesku a křiku společně probíháme vítězným obloukem. Chce se mi křičet i skákat štěstím. Dostávám medaili od Adélky, je to krásný holčičí andílek. Promiň, musela si na mě dlouho čekat. Po(z)lepším se. Nemůžu uvěřit že jsem vyhrála. Cítím nepopsatelné štěstí. Pro ty silné emoce necítím ani únavu, ani to že mě bolí kotník, tříslo, ani že mám na palci pod nehtem obrovský puchýř. Stálo to za to.
Jsem Wintermanka no 1.
Už teď vím že je Winterman moje srdeční záležitost. Stal se mým prvním ironmanem a dokázala jsem na něm zaběhnout svůj první maraton (teda o kousek více díky bloudění). Je pro mě víc než jenom pouhý triatlon. Napsali jsme společný příběh.
