Poslední víkend v květnu se v části rumunských Karpat po dvou letech odkladů opět konal legendární závod Transylvania Ultra. Nechybělo na ní ani početné české a slovenské zastoupení ultra běžců a já se taky vydala prozkoumat konečně závodně trošku divočejší kout evropských hor. Po tom, co jsem ještě stihla odjet MINI Adventure Race do Polska, jsem se konečně dostala i k tomu, napsat report o této krásné akci, kde jsme poměrně úspěšně reprezentovali český ultra trail.
Bucegi Mountains – takové rumunské Krkonoše. Nejvyšší vrchol Omu 2.507 se majestátně vyhoupne hned, jakmile po „dálnici“ urazíme další porci kilometrů vzdalujících se východně od nepřehlédnutelného pohoří Fagaraš. I když lyžařská střediska Bucegi ještě zdaleka nepřipomínají ani Špindlerův Mlýn ani Pec pod Sněžkou, na rumunská měřítka je pohoří hodnoceno jako jedno z těch komerčnějších. Jako vstupní bránu do pohoří můžeme považovat město Brasov, které nás dále vede do centra dění, malého turistického městečka Bran, kde je situováno celé zázemí závodu. Městečko poskytuje spousty turistických atrakcí, včetně středověkého hradu, které údajně obýval ve své době známý hrabě Dracula. Ovšem jsou to jenom domněnky a taky dobrý marketingový tahák.
Na Transylvanii 100 jsme byli poprvé v roce 2019. Byl to vlastně na dlouho poslední a zároveň tehdy celkově šestý ročník, který se konal před nástupem covid pandemie. Pak se akce na 2 sezóny odmlčela a letos do třetice to konečně zase vyšlo. V květnu roku 2019 v evropských horách nasněžilo ještě tolik sněhu, že spousta běžeckých akcí, musela být z vyšších nadmořských výšek odkloněna do nižších poloh a mnohdy se to podepsalo i na délce trati. Na tehdejší Transylvanii to nebylo jinak.
Stovková trať byla okrouhlá na nějakých 78 km, sloučena s 80tkou a ten zbytek kratších už se jen přizpůsobil. Na nejvyšší vrchol Omu se tehdy nikdo nedostal. Letos se tedy těšíme na plnohodnotnou porci, byť naše sestava rozvrhla síly nakonec do tří distancí z celkových 5, které tento závodní svátek nabízí. Chlapi si tedy dali kilo, já vyměkla ze stovky „jen“ na 80 a náš benjamínek Nori šla svou první 50tku.
Za klidného pátečního odpoledne přijíždíme do malebného městečka Bran v podhůří Bucegi se svou ikonickou hradní dominantou. Od roku 2019 zde přibylo několik apartmánových domů, víc půjčoven čtyřkolek a pár dětských parků a atrakcí. Turismus zde prostě žije. Vyzvedneme registrace a přesouváme se do místního kempu, nikterak přeplněného. V přepočtu za 7€/os/noc si vybíráme flek pro naši dodávku a stan a započneme v přípravách na brzké ranní vstávání a samotný závod. Start 100km a 80km trasy je v 5 hodin ráno. Nejsem vyznavač ranního vstávání, a tudíž ani ranních startů, je mi jasné, že první část závodu si zase odtrpím, než se trochu proberu a najím.
Do vesty přibalím jen samé sladké dobroty a zbytek budu spoléhat na nabídku na občerstvovačkách. Vláďa i Robert už „Transku“ šli a nabídku si velmi pochvalovali. Zároveň mě také mile překvapilo, že většina dobrovolníků je schopna komunikovat v angličtině a jsou velmi milí a nápomocní. Hromadně procházíme povinnou výbavu, nesnažíme se nic podceňovat, počasí nevypadá příliš optimisticky, po poledni nás čekají bouřky a déšť, a to někde uprostřed hřebenu nechceš. Beru raději navíc pevnou bundu s membránou a takovou tu trenérskou píšťalku, kterou nás vybavili při registraci. K čemu ji budeme využívat raději nezjišťuji. Až do cíle jsem si zakázala slovo „medvěd“.
Budík 3:45. Pobíhám po kempu, soukám se neochotně do závodního a ze všeho nejhorší je odhadnout, jaká bude za hodinu teplota a jak se přiobléct a vystartovat. V 5 ráno účastníci obou ultra tratí 80 a 100 km vybíháme z podhradí, někdo ještě s čelovkou, někdo už bez. Hned ze startu nás čeká nejvyšší stoupání, kdy na nějakých 18 km zdoláme převýšení cca +1800 výškových. Prvních 8 km proběhnutí vesničkou je sranda, pak nám tuhne úsměv na rtech a plácáme se do prudkého kopce, kde bys pěšinu pohledal. Prostě čára vzhůru. Po dosažení sedýlka je uzounká klouzačka do údolíčka, kde je na 13.km první občerstvovací stanice.
Sešup dolů mi připomněl Tatranskou šelmu Ultra a kdo si vybaví poslední klesání dolů do Ždiaru, tak nějak..po zadku, tak přesně takhle tady. Při překusování pomerančů si uvědomuji, že to asi dneska nebude úplně sranda. Málo spánku, zlobící žaludek a hřejivé slunce už v 7 ráno ve mně vzbuzují rozporuplné emoce a já si pod slunečními brýlemi při pohybu údolíčkem trochu zaslzím. Musím to brát jako trénink. Nic víc, nic míň. Za týden jedeme s klukama 4-denní Adventure Race v Polsku, nechci se přetáhnout, ale zároveň být celý den v horách potřebuji a chci.
Míříme směr nejvyšší bod dne, vrchol Omu 2,507 m.n.m. Za trasu, která se přede mnou otevře, by se nemuseli stydět ani organizátoři skimo závodu Bokami Západných Tatier. Při pohledu do zasněženého žlabu hledám po batůžku lyže, cepín a mačky. Tam fakt lezeme, jo? Někteří nasazují nesmeky, mně musí postačit hůlky. Nesmeky v povinné výbavě díkybohu nebyly. V podstatě ani moc nepomůžou, protože se místy sníh pěkně sype.
Náladu mi to překvapivě spravilo, až na čouhající zrezavělé lano u vrcholu, jehož ostrý drát se mi zabodne do ukazováčku. Krve jak z prasete. Notné dva kilometry máčím umazanou ruku v každé hromádce sněhu, kterou cestou míjím. Ještě chvilku vydržet, pak to přestane a bude zase dobře. Procházíme dalším sedlem a na mě doléhá nějaká únava, hlad, možná nadmořská výška. Kdo ví. Vytáhnu tyčinku a kecnu do trávy. To je ale dnešní potíž, si. Na občerstvovačce v místním lyžařském středisku, kde jsou lanovky a pastviny s dobytkem se hodlám napravit, dávám si tomatovou polévku, chipsy, olivy, což mi pomůže do dalšího kopce, kde se konečně oddělujeme od stovkařů a dál si pokračuji svou malou soukromou pouť. Závodníků na 80K bylo přeci jen asi o polovinu méně. Stovkaře čeká ještě sestup a opětovný výstup na Omu. Zatímco my se buncáme dlouhým vlnitým hřebenem po kamenité stezce a trsech suché trávy. Spánek mě ovládá mocně, tak tak si nesedám do trávy a nedávám šlofíka, vleču se dál. Na další občerstvovačce mi nabídnou kafe a já ho přijímám všemi deseti.
Slunce se konečně schovalo pod mračna a na hřebenu za mnou už se mohutně a plíživě rozestupují po skalách. Stovkaři asi pěkně při druhém protnutí Omu zmoknou. Raději se hnu dál. Déšť mě chytá ještě před klesáním k jezeru, tedy přesně poloviny mé tratě. Tak nějak se nemůžu rozhodnout, zda si dát nepromokavou bundičku, nebo jen tričko, chvilku foukne a je mi zima, chvilku běžím a je mi teplo. Probíhá to asi tak, že než dorazím k jezeru, proces svlékání a oblékání předvedu celkem třikrát. Fůůů. Než dorazím zábavným terénem v nějakém pralese k jezeru, sluníčko opět nepěkně hřeje. Trošku mě mrzí, že jsem nevyužila dropbag a neposlala jsem si sem kofolu a birel. Snažím se žízeň zahnat alespoň colou, kávou a zajíst pizzou s tomatovou polévkou. Dnes mám tedy apetit. Ke všem těm dobrotám nám tu bohužel chybí nějaký kousek pečiva, salám či sýr, ale jinak nabídka nemá chybu a každý z dobrovolníků se snaží pomoct.
Další kilometry už mi splývají tak nějak do deštivého počasí, které se přihnalo, zatímco jsem se škrábala do dalšího ztrácejícího se kopce. Od ted už jsem šla více méně úplně sama se svou hlavou. Díky ochlazení se mi udělalo lépe od žaludku a musím říct, že od 50.km se mi šlo opravdu dobře, byť byl zdejší technický terén podmáčený deštěm a skály kluzké. Na okolních hřebenech bouřily hromy a zřejmě ještě do hluboké noci bouřily. Vím, že později pořadatelé i závod přerušili pro ultráky, kteří stále ještě na trase zápasili. Já dorazila do cíle po nějakých 15 hodinách ještě za denního světla, byť tlumeného velkou oblačností a bouřkovými mraky.
Proťala jsem cílovou pásku jako první žena na 80.km trati se vší pompou, byť jsem si tohle umístění po podaném výkonu moc zasloužit nemohla. Rezervy tam byly. Značení do posledního kilometru bylo bezchybné a precizní. Kde se setkávaly, nebo oddělovaly trasy byla vždy cedulka, nebo dobrovolníci. Organizace, informovanost, nálož nádherných fotek a přátelské okolí. Taková je Transylvania 100, kterou si zaručeně užijete za každého počasí a na každé délce trati.
