Jak vypadá tréninková příprava dvojnásobného Mistra Světa v 70.3 Ironmanu? Přečtěte si rozhovor s Honzou Tománkem, jedním z našich nejúspěšnějších handicapovaných sportovců.
Honza je obdivuhodný sportovní multitalent a také neskutečný dříč, který miluje posouvání vlastních limitů. Jako první Čech reprezentoval na sledgi Českou republiku na Světovém poháru v běžeckém lyžování handicapovaných. Je také prvním Čechem, který dokázal na sledgi dokončit ČEZ Jizerskou 50 a Vasaloppet 90, nejdelší a nejnáročnější běžkařský závod na světě. Loni přivezl stříbro z mistrovství světa 70.3 Ironman World Championship Nice ve Francii.
Letos si Honza na začátku června vylepšil svůj osobní rekord na 70.3 LABE ARÉNA na poloviční distanci (1,9 km plavání – 90 km cyklistika – 21,1 km běh) s časem 4:25:29 a dokázal posunout i neoficiální český rekord v kategorii handcycle.
Jak jsi spokojený s výsledkem ze svého posledního závodu (Interval 1/2 Ironman triatlon) v Račicích?
„Po posunutí osobního maxima a stanovení nového českého rekordu ze začátku června pro mě bylo náročné dokázat se znovu motivovat na defacto stejný závod v Račicích, zvlášť když předpověď počasí znovu nebyla ideální. Pochopitelně jsem znovu chtěl útočit na rekord, ale silný vítr mi situaci komplikoval a závod byl o mnoho těžší než ten před čtrnácti dny. Během plavání a prvního depa jsem získal několik minut k dobru, takže závod byl dobře rozjetý. Cyklistika vzhledem k silnému větru byla pekelně těžká a ztrácel jsem, přesto byl rekord vzdálen jen několik desítek vteřin. V druhém depu jsem k dobru získal okolo půl minuty a do běhu jsem dal vše. Bylo to hodně intenzivní a hodně to bolelo. V posledních kilometrech jsem vnímal již jen cíl a v ústech cítil krev. Bohužel se můj celkový čas zastavil na hodnotě 4:26:58 hodiny, jen několik desítek vteřin za mým nejlepším výkonem. Rekord sice nepadl, ale v závodě jsem nechal vše a předvedeného výkonu si velmi cením, protože podmínky byly opravdu těžké!“
Vypadá to, že jsi letos ve formě, navzdory tomu, že jsi na začátku roku řešil zdravotní problémy a pak do toho přišlo koronavirové šílenství. Jak to ovlivnilo tvůj tréninkový plán a závody? Zkomplikovaly ti nějaká omezení tréninky?
„Začátek přípravy zkomplikovaly zejména zmíněné zdravotní problémy, kdy jsem řešil chirurgický zákrok, který si vyžádal šestitýdenní rekonvalescenci bez zatížení. S ohledem na rekonvalescenci jsem musel zrušit přípravný kemp na Mallorce. Následně již vlivem koronaviru jsem nemohl absolvovat další plánovanou přípravu v Chorvatsku, začaly se rušit závody a první část sezóny byla nastalou situací výrazně ovlivněná. Z tréninkového pohledu bylo skvělé, že duben byl velmi stabilní a tréninkové manko jsem velmi rychle dohnal v domácích podmínkách a najíždění objemových kilometrů v Brdech a Povltaví jsem si užíval. Samozřejmě uzavřené bazény komplikovaly plaveckou přípravu, ale od začátku května jsem začal pravidelně plavat v řece a z tréninkového pohledu jsem určitě nestrádal.“
Kdy jsi vlastně začal s triatlony?
„Svoji triatlonovou premiéru jsem absolvoval v roce 2013 v rámci 70.3 Ironmana na Lanzarote. Už delší dobu jsem o triatlonu přemýšlel, ale chyběl ten základní impuls. Na jarním soustředění jsme se trošku hecli s kamarádem a první triatlonová výzva byla před námi. V této době jsem se profiloval především jako paracyklista, a proto jsem svůj první závod plánoval až na konci sezóny. Lanzarote jsem znal velmi dobře z cyklistické přípravy. 70.3 Ironman Lanzarote byl skutečně křest ohněm, protože tehdejší trať se dala považovat za jednu z nejnáročnějších na světě. Závod jsem dokončil a od té chvíle jsem již věděl, že se triatlonu chci věnovat.“
Můžeš nám popsat, jak teď vypadá tvůj typický tréninkový týden? Kolik hodin týdně trénuješ?
„Abych byl upřímný, tak zrovna tento týden jsem tréninku moc nedal, protože jsem vyjížděl únavu po nedělní půlce. Ale abych přiblížil svůj standardní týdenní rytmus, tak jde vždy o kombinaci dvoufázových a jednofázových tréninků. Pro příklad uvedu např. rytmus pondělí plavání, úterý kolo/běh, středa kolo, čtvrtek kolo/běh, pátek plavání, sobota dlouhý běh, neděle dlouhé kolo. Dvoufázový trénink je nyní o intervalech a rychlosti, kdy zpravidla délka kola je okolo 120 – 150 minut a odpolední běh se pohybuje okolo 60 – 90 minut. Dlouhé kolo je okolo 300 minut a dlouhý běh 120 – 180 minut. Se zaplňujícím se kalendářem se tento rytmus pochopitelně mění v závislosti závodním programu, ale ve čtrnáctidenním mezocyklu je tréninkový prostor jak pro rychlost, tak obecnou vytrvalost. Vzhledem k tomu, že nejde rozvíjet všechny disciplíny současně, zaměřuji se z kvalitativního pohledu především na cyklistiku a běh. Plavání je vzhledem ke své délce a možnému zlepšení z pohledu dlouhého triatlonu nevýznamné, protože výrazný výkonnostní posun je i s ohledem na můj handicap omezený. Proto v mém tréninkovém rytmu představuje především regenerační prostředek s obvyklou délkou tréninkové jednotky 60 minut tedy okolo 3000 metrů. Týdně se pohybuji okolo 16 – 18 hodin.“
Kde vidíš největší prostor pro zlepšení?
„Jednoznačně je to cyklistika a běh. V obou případech se mi daří udržovat stabilní růst výkonnosti, ale hlavně v běhu (resp. v jízdě na běžecké formuli) mám ještě výrazné rezervy, což je dáno i tím, že je to pro mě nejnovější disciplína. Jízda na běžecké formuli je poměrně specifická a technicky daleko náročnější než cyklistika. V současné době optimalizuji své technické vybavení a techniku jízdy na formuli konzultuji se švýcarským trenérem.“
Řešíš nějak víc výživu, ať už v běžném životě nebo při závodech?
„Samozřejmě, výživa je nedílnou součástí života i sportu. Především se snažím poslouchat své tělo a vyslyšet jeho nároky. Nebojím se experimentovat, ale nejsem zastáncem jakýchkoli extrémů. K výživě je potřeba přistupovat individuálně s ohledem na každého jedince, protože není možné vytvořit ideální skladbu jídelníčku pro všechny.“
Jak vypadá tvoje předzávodní snídaně?
„Záleží na typu závodu, ale hlavně na tom, jestli je léto nebo zima. V letních měsících je nedílnou součástí mé snídaně velká porce čerstvé zeleniny. Před závodem většinou míchaná vajíčka, omeleta nebo sluníčka (volská oka), se šunkou a sýrem. Avokádo. Velmi omezeně pak konzumuji jakékoli pečivo, protože větší porce mi nedělají dobře a hůře ho trávím. V zimních měsících je nižší podíl čerstvé zeleniny, často si dělám pečenou zeleninu na plechu s olivovým olejem v kombinaci s vejci či sýry.“
Jaký byl tvůj nejtěžší závod?
„Jednoznačně Vasaloppet! Tento závod trval téměř 12 hodin, měl obrovskou emoční dynamiku a vzhledem ke klimatickým podmínkám i jednostrannému zatížení byl tím největším extrémem, jaký jsem doposud absolvoval. Vasaloppet nebyla jen sportovní challenge, kde se vše odehrálo v den závodu, tato akce pro mě byl neskutečně náročná i taktickou a logistickou přípravou, protože spinální handicap představuje daleko více omezení, než je na první pohled zřejmé. Když to zjednoduším, musíte plánovat i to, kde se můžete na trati „vyčůrat“. Protože aby to bylo možné, musíte vylézt ze sledge na vozík, což nejde kdykoli a kdekoli. Dále musíte ohlídat příjem tekutin, abyste tělo udrželi v chodu, ale současně nepřeplnili močový měchýř, aby nedošlo k poškození ledvin. Vasaloppet byla prostě jízda! Do Švédska se chci rozhodně vrátit.“
Vasaloppet je extrémní závod v běhu na lyžích klasickou technikou. Běží se na památku útěku švédského šlechtice, budoucího krále Gustava Vasy před dánským králem Kristiánem II. Dánským v roce 1520. Závod se koná vždy první neděli v březnu v provincii Dalarna, jeho délka je 90 km a účastní se ho 15 800 lyžařů. Poprvé se běžel v roce 1922.
Regenerace je při vrcholovém sportu klíčová….jak regeneruješ po náročných trénincích a závodech?
„Jako rozhodující vnímám jednoznačně správné dávkování zátěže. Samozřejmě pro výkonnostní růst je nezbytné dostatečně regenerovat a není dobré regeneraci podceňovat. Ale v případě handicapovaného sportovce může mít špatné dávkování zátěže v kombinaci s nedostatečnou regenerací fatální následky. Sportovcům bez handicapu při podcenění regenerace zásadní riziko zpravidla nehrozí, maximálně dojede k přetrénování a poklesu výkonnosti. U handicapovaného sportovce je to jiné. Musíme si uvědomit, že fungující část těla zpravidla nahrazuje funkci nefunkčním částem, u vozíčkářů ruce nahrazují nohy a jsou tedy zatíženy nejen sportovní činností, ale i běžnými činnostmi. Špatné dávkování zátěže a nedostatečná regenerace mohou vést k dlouhodobému přetížení a poklesu mobility spojené se sníženou kvalitou života. Pochopitelně jako ambiciózní sportovec se snažím odtrénovat vždy možné maximum, ale za svou poměrně dlouhou sportovní kariéru jsem naučil se svým tělem pracovat, nutnost regenerace se snažím nepodceňovat a učím se vnímat již prvotní signály mého těla, kdy je potřeba odpočívat. Preferuji přirozenou regeneraci v podobě kvalitní stravy a spánku. Dále je to aktivní regenerace v podobě procházek v přírodě nebo využití podpůrných procedur jako jsou baňkování a akupunktura.“
Spolupracuješ s trenérem, nebo se trénuješ sám?
„V minulosti jsem spolupracoval s několika trenéry, z nichž každý mě v určité etapě mého sportovního života posunul vpřed. V současné době ale s nikým trvale nespolupracuji, což má několik důvodů. Pro každého sportovce je klíčové především pochopení sebe sama, vnímání svého těla a pochopení tréninkových principů. Vzhledem ke svému tělovýchovnému vzdělání a bohaté sportovní kariéře si myslím, že všechny podstatné podmínky splňuji a tréninkové plány si připravuji sám. Přesto částečně spolupracuji s několika externisty, kteří mi pomáhají v rámci jednotlivých disciplín a se kterými trénink konzultuji. Dále když cítím, že mi chybí nadhled, mám se na koho se obrátit, a s kým konzultovat, což si myslím, že je důležité. Ale jak jsem zmínil dříve, za klíčové považuji dávkování tréninkové zátěže s čímž mi je málokdo schopen pomoci, protože problematice vrchového sportu handicapovaných v České republice mnoho trenérů nerozumí.“
Co je pro tebe nejmíň oblíbená část tréninku nebo naopak ta, na kterou se nejvíc těšíš?
„Tak to je těžká otázka, protože obvykle mě baví celý tréninkový proces. Ale jako velmi nepříjemné vnímám nutnost asistence další osoby při trénincích v otevřené vodě, kdy se potýkám se špatným přístupem do přírodní vody v podstatě kdekoli, což sám nejsem schopen zvládnout. V tréninku obecně preferuji samotu a tohle mě opravdu trošku odrazuje. A co mě baví nejvíc? Asi je to ten pocit, kdy se pohybuji na osobním maximu, to je takový zvláštní pocit volnosti a naplnění, kdy nezáleží na ničem a vlastně na všem.“
Kde nejraději trénuješ v Čechách?
„Jednoznačně v místě mého bydliště, kterým je Dobříš a okolí. Tréninky v Brdech či Povltaví mám velmi rád. Vzhledem ke koronavirovým opatřením jsem musel zařadit i pravidelné plavání v řece již od začátku května a musím přiznat, že bazén mi opravdu nechybí a raději trénuji v otevřené vodě. V zimních měsících pak nedám dopustit na Jizerské hory, zvlášť v okolí osady Jizerka.“
Vyjíždíš za tréninkovou přípravou i do zahraničí? Kam?
„Ano. Každoročně vyrážím na jarní přípravný kemp na Mallorcu, někdy ještě v kombinaci s Kanárskými ostrovy nebo Chorvatskem. V rámci přípravy v bílé stopě je mou oblíbenou destinací italské Livigno, kde je asi na jednom z mála míst záruka dobrých sněhových podmínek již od prosince.“
Cestování na závody do zahraničí musí být logisticky poměrně náročné. Co bývá nejproblematičtější a kdo ti dělá doprovodný tým?
„Pokud se cestuje autem, je to docela jednoduchá záležitost. Tedy za předpokladu, že máte dostatečně velké auto, kam se všechno vejde. Je potřeba si uvědomit, že když cestuji na triatlon, vezu sebou handbike, běžeckou formuli, svůj standardní vozík, dále pak náhradní díly a sady kol. V případě letecké dopravy to už začíná být zajímavé. Handbike a běžecká formule mají samostatné přepravní boxy, ale v obou případech musím sportovní vybavení rozkládat a balení je zdlouhavé a složité. Obrácená procedura mě čeká po příletu do destinace, ale jsem profík a složení sportovního vybavení zvládám zhruba za hodinu a půl. Pohyb po letišti s bagáží také není zcela komfortní a bezproblémový, ale jako klíčovém vnímám možnost zapůjčení velkého vozu, kam se vše vejde, a to bývá v některých destinacích opravdu problém. Zpravidla cestuji s přítelkyní nebo maminkou, která mi dělala support od mých sportovních začátků.“
Po nezaviněné autonehodě ses musel už v 15 letech vypořádat s ochrnutím nohou. To je věk, který je pro většinu lidí náročný sám o sobě, a tobě se najednou život totálně změnil. Přesto ses dokázal brzy vrátit ke sportu. Co ti tenkrát nejvíc pomohlo a přemýšlel jsi už tenkrát o triatlonu? S jakým sportem jsi začínal?
„Myslím si, že asi žádný věk není ideální. Je pravda, že jsem měl diametrálně jiné starosti než většina mých vrstevníků. Místo toho abych ochutnával pivo a osahával se s holkama, jsem se v rehabiliťáku snažil minimalizovat následky úrazu a předháněl se s důchodci o výtah, ale zase je to zkušenost, která vás v životě posune dál. Sport před úrazem pro mě byl velmi důležitý a teď mi pochopitelně chyběl, takže netrvalo dlouho a začal jsem zkoušet, co šlo. Relativně krátce po úrazu jsem začal plavat, což jsem záhy vyměnil za cyklistiku, které jsem se několik dalších let věnoval naplno. Největší oporou pro mě byla rodina, která mi pomohla pořídit první handbike a následně mi sport pomohl vrátit se zpět do života.“
Předpokládám, že musíš hodně řešit i vybavení na závody. Co bylo pro tebe největším „oříškem“, cos musel řešit?
„Pořád něco! Nedávno jsem řešil objednávku běžecké formule z americké produkce přes švýcarského dodavatele, což bylo poměrně náročné s ohledem na uzavřené hranice. Když se mi po několika měsících podařilo dostat formuli do ČR, zjistil jsem, že švýcarská strana udělala chybu v objednávce a byla mi doručena nepoužitelná formule v ceně malého auta. Řešení celé situace se již táhne několik dalších měsíců a zatím bez výsledku. Nové rukavice na běžeckou formuli visí již sedmý týden na letišti v Chicagu a podobné trable řeším v podstatě neustále.“
Koučuješ, trénuješ a působíš jako motivační řečník a lektor motivačních workshopů – kde a na jaké téma nejčastěji přednášíš?
„Vše začalo lektorskými přednáškami na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde jsem začínal jako externí lektor přednášet o problematice vrcholového sportu handicapovaných. V současné době přednáším o téže problematice a souvisejících tématech na několika dalších vysokých školách. Dále se účastním různých besed pro základní a střední školy s informativně-motivačním obsahem. Samostatnou kapitolou jsou pak motivační workshopy, kde se snažím svým životním příběhem inspirovat posluchače.“
Zažil jsi někdy pocit vyhoření? Že tě už to, co děláš, nebaví a nenaplňuje? Pokud ano, jak se to dá překonat? Co se ti honí hlavou při závodu, když už fakt nemůžeš, nebo se nedaří…co je takovou tou největší hnací silou během krizových momentů?
„Ano, zažil. Během své paracyklistické kariéry jsem dospěl do bodu, kdy se závod rovnal medaili, a když to nevyšlo, byl jsem frustrovaný. Z mé sportovní činnosti se vytratila radost, ztratil jsem vášeň a motivaci. Nevěděl jsem, jestli musím, nebo chci, a to byl začátek konce. Koloběh nekonečných závodů, tréninků a jednání se sponzory mě semlel. Začali se u mě řetězit zdravotní problémy a já jsem začínal vnímat, že je něco špatně. Vše, co jsem dělal mi přestalo dávat smysl. Potřeboval jsem změnu a další výzvu! Dlouhý triatlon a vytrvalostní běžecké lyžování znovu dalo mému životu směr a sportovní činnosti smysl. Už dávno sport nevnímám jako prostředek na medaile a úspěchy, ale především jako prostředek k poznání a posunutí sebe sama v extrémních situacích. Jako obrovský benefit vnímám právě možnost motivovat a inspirovat své okolí, a to myslím, že dává mé sportovní činnosti vyšší smysl. Právě nalezení smysluplnosti v našem konání je hlavním předpokladem toho, abychom nevyhořeli.“
Jaké závody tě čekají v nejbližší době? Co bude letos tvým nejdůležitějším závodem této sezóny?
„V současné době je velmi těžké něco plánovat, protože již mnoho závodů bylo zrušeno. Podle původního plánu jsem měl být nyní na 70.3 Ironmanu v Lubocku v americkém Texasu, kde jsem měl bojovat o nominaci na mistrovství světa v dlouhém triatlonu, ale nebylo možné odletět. V dlouhém triatlonu potřebuji jít dál, takže tím hlavním cílem letošního roku je premiéra na celé ironmanské distanci, ale je otázkou, kdy a kde to bude, protože se neustále přizpůsobuji redukovanému a měnícímu se závodnímu kalendáři. Není to jednoduché, ale neztrácím motivaci!“
Prozradíš nám, jaký máš největší sen, kde bys třeba rád závodil? Co nominace na olympiádu?
„Nyní je to jednoznačně celý Ironman! O olympiádu již neusiluji. Dvě sezóny jsem závodil v paralympijském triatlonu na úrovni světového poháru a několikrát se umístil na medailových příčkách, ale vzhledem k omezeným nominačním kritériím a nedostatečné zdravotní klasifikaci mi to přestalo dávat smysl. Nedostával jsem se na startovní listiny a závodil jsem s méně handicapovanými sportovci v nerovných podmínkách. Dlouhý triatlon je o něčem trošku jiném, je o vášni, dřině a posouvání sebe sama! Pro mě je to srdeční záležitost, která mě ve všech ohledech naplňuje a svou sportovní budoucnost vidím právě v dlouhém triatlonu.“
