Jan Vetchý běhá stejně jako jeho super rychlá přítelkyně Adéla Stránská za Atletický klub Iscarex Česká Třebová a oba je trénuje Aleš Stránský, Adély táta. Honza sice běhá pouze pár let, ale časy, na které se dokázal dostat takřka “z nuly”, jsou opravdu úctyhodné. Nejrychlejší desítku má pod 33 minut, na půlmaratonu se dokáže dostat k času 1:12 a na jeho prvním maratonu (který mu bohužel nevyšel podle představ), se dostal na 2:40. Baví ho vzdálenosti do maratonských vzdáleností, a to především v horách, přestože mu to lépe běhá na silnici. A i když to není jeho přímá řeč, tak by jistě souhlasil, že “jediný skutečný běh” je ten, který se běží rychle a daleko. Seznamte se!
Víme, že jsi z velmi sportovní rodiny a příkladem syna, kterému rodiče sport v dětství bohužel tak trochu “znechutili”…
Začínáš teda pěkně z ostra, na tom jsme se nedomluvili (smích). Na to, že je tohle můj první (a doufám i poslední rozhovor do “médií”, tak mě vůbec nešetříš.
Nevím, jestli jsem nějakým “příkladem”, ale slovo znechutili asi není na místě. Spíš to bude daleko prozaičtější. Brácha se ségrou v té době běhali velmi dobře a rádi, tak to naši očekávali i ode mě. Co si tak z dětství vybavuji, závodit jsem ale opravdu nechtěl (závodění totiž dost bolí (smích), přesto jsem párkrát, i s brekem v očích, na start postavený byl. Ze strany našich to bylo v dobré víře, že se ten vzdor časem zlomí a já si cestu k běhání postupně najdu. Což že vlastně nakonec stalo.
Dopadlo to vlastně asi nejlépe, jak jen mohlo, protože teď si běhání a závodění užívám daleko víc a intenzivněji. A taky nejsem tolik “oběhaný”, že jo. A protože vím, že jen malá hrstka lidí vydrží běhat, nebo obecně sportovat, celý život, tak jsem vlastně nakonec rád, že jsem běhání objevil až později.
Kdy sis ke sportu našel cestu sám? A byl to až běh, nebo jsi vždycky něco dělal?
Vždycky jsem něco dělal, ale nikdy jsem tomu nedával vše. Jinak cesta ke sportu začala právě v tom dětství, i když ne zcela šťastně. O běhání jsem ale od té doby věděl a asi právě díky mamce a ségře s bráchou se k němu opakovaně vracel. Rozhodně je snazší dělat sport, ke kterému máte nějaký vztah (i když ne třeba ideální), než sport, který vám vůbec nic neříká.
Jinak jsem také chodil mnoho let do skautu, kde o pohyb nebyla nouze. Nešlo sice o sport, ale čím víc se teď o běh a trénink jako takový zajímám, tak vím, že to byly právě pohybové hry, víkendové výlety do přírody, několikadenní puťáky s batohem na zádech a letní tábory, které mi dali ten důležitý základ pro to později běhat, řekněme, nadprůměrně. Takže skaut je také dílek do skládačky, protože bez toho základu, jen tak z gauče, jsou začátky daleko obtížnější.
Taky jsme s kamarády dost chodili po horách a lezli po skalách, což po nějaké době vyústilo v to, že jsme začali vyhledávat větší a vyšší kopce, nebo navštěvovat oblasti, kde moc běžných turistů nepotkáš. To přerostlo v lásku k horám, což byl později ten hlavní impuls k tomu začít pořádně běhat.
Ještě někdy v roce 2015 jsi měl desítku někde k 39 minutám a půlmaraton za 1:38. To je prostě neskutečný posun! Jak se ti, prosím, tohle povedlo?
Hele, to kdybych věděl…(smích). Ne, asi v tom není žádná věda. Běhat jsem začal někdy v létě 2015, trénovat, což pro mě osobně znamená mít nějaký plán, cíle a věnovat se tomu alespoň 7x týdně, jsem začal v lednu 2016. Už v té době jsem byl schopný zaběhnout desítku za 38 minut, což bylo po nějakých cca pěti měsících volného běhání. To byl určitě dobrý základ pro další posun.
Od ledna 2016 už to bylo jen o tom vydržet každodenní dřinu, mít rozumně nastavený tréninkový plán, ten do puntíku plnit a každému tréninku dát maximum. Evidentně to zafungovalo, protože nejlepší čas na půlmaraton jsem zaběhl v říjnu 2017 na svém třetím půlmaratonském závodě (1:12), osobák na desítku (32:42) pak přesně o rok později.
Co u tebe udělalo podle tebe největší posun ve výkonnosti?
Bezesporu moje povaha, každodenní dřina a dobře nastavený tréninkový plán od Aleše, který mi jej například v přípravném období před osobákem na půlmaraton nastavil tak, že mi perfektně sedl a dokonale mě připravil na daný závod a výkon.
Kam bys tyto časy ještě rád posunul?
Nad tím neustále přemýšlím, respektive se snažím přijít na to, zda vůbec na lepší časy mám, nebo jsem už na svém maximu. Přeci jen mi není osmnáct (ač se tak cítím) (smích) a jak všichni víme, není to jen o naběhaných kilometrech a zvládnutém tempu. Velkou roli hraje i hlava a řada dalších faktorů, které mě, jak občas zjišťuji, v některých závodech limitují a nedovolí mi prodat to, na co mám skutečně natrénováno. Klidně tedy může být možné, že s tím, co běhání aktuálně dávám, se na lepší časy nedostanu.
Na druhou stranu tomu zatím nic nenasvědčuje, výkonnost se mi stále zlepšuje a fyziologicky bych na víc také měl mít (což jsem zjistil po sportovním vyšetření v CSM). Doufám tedy, že je to jen otázka času a dalšího tvrdého tréninku.
Abych ale odpověděl konkrétně, tak aktuální cíle nejsou nějak divoké (nebo možná jsou, nevím (smích) doufám plus mínus reálné: desítka pod 32 minut, půlmaraton pod 1:11 a maraton přiblížit co nejvíce 2:30. Pro příští rok je však cílem alespoň si “sáhnout” na hranici 2:35.
Jak vypadá tvůj týdenní/měsíční objem a z čeho se většinou skládá?
Tak to se různí podle toho, o jaké období v roce jde a na co s Adélkou trénujeme. Pokud se podívám na letošní rok a data z Garmin Connect, tak jsem zatím naběhal lehce přes 5000 km, což dělá v průměru 100 km týdně. Ale byl jsem také nějakou dobu zraněný, už proběhla i mezisezónní pauza, takže spíš se kilometráž blíží 110 km týdně.
No a skladba je pestrá. Jaro věnujeme rychlosti, takže běhám kratší či delší úseky na dráze, tempové běhy na silnici, fartleky apod. Na jaře jezdíme s Adélkou pravidelně na soustředění do tepla, takže v tu dobu se kilometráž rapidně zvýší. V průběhu května přidávám běhy v terénu, krátké dynamické výběhy a dlouhé běhy v horách, při kterých si zvykám na odlišné podmínky a terén.
V horách potom běhám přes celé léto. Na konci srpna se vracím zpět k rychlosti, takže opět hraje prim dráha a silnice, opakuji v podstatě model z jara. No a celá zima je ve znamení nabíhání kilometrů a rozvoji vytrvalosti, v tuhle dobu se u mě kilometráž navýší k 150, 160 km, běhám však v nižší intenzitě, ale za to dlouho a daleko.
Do tréninku zařazuji ještě silničku, ale jen regeneračně. Letos jsem najezdil pouze 1100 km a jsou v tom i nějaké kilometry na trenažéru ze zimy.
Baví tě především horské běhy. Jaké závody jsi už absolvoval a jak jsi na nich dopadl?
Hory mě baví nejvíc. Ale ještě víc než samotné závodění mě baví v horách jen tak být a volně běhat. Ideálně ve společnosti Adélky a tam, kde nevedou žádné lanovky a podobná přibližovadla.
Závodů za sebou ještě tolik nemám. Neběhám zatím tak dlouho, jako třeba trenér nebo právě Adéla, a hlavně jsem rád, když se na závod opravdu těším. Takže si své starty dost šetřím a závody si pečlivě vybírám.
Z těch známějších závodů jsem absolvoval například Dolomites Skyrace, kde jsem se umístil kolem 90. místa (byl to můj úplně první horský závod), letos pak třeba Rosengarten Schlern Sky Marathon, kde jsem i přes drobné nesnáze v závěrečném seběhu doběhl devátý, nebo Hochkönigman, což je zase moje srdcovka, na které se mi poslední roky velmi daří a už 2x za sebou jsem si doběhl pro druhé místo.
Kam bys nám doporučil jet si zazávodit?
Hmm, rozhodně do UK, nebo Skotska na místní fell races. Sice jsem tam nikdy nezávodil, ale musí to být naprostá pecka. A proto tam taky chci. A to co nejdřív (smích). Skotsko jsem téměř celé procestoval stopem, a když zavzpomínám na Highlands, závodit v takhle nádherné přírodě musí být opravdový zážitek.
Určitě doporučuji Hochkönigman Trail Running Festival. V jednom víkendu toho nabízí tolik, že si vybere každý. Trasy jsou rychlé, technicky náročné jen v několika pasážích a vedou přes místa, která opravdu chceš vidět. Hory kolem Saalfeldenu s nejvyšším vrcholem Hochkönig jsou také ideálním místem pro běžeckou dovču a např. z Brna jsi tam za necelých šest hodin. S Adel běháme pravidelně Speed Trail, protože je to pro nás v tuto chvíli asi nejrozumnější vzdálenost – 24 km, 1500m+. V budoucnu se ale určitě vydám i na tamní maratonskou trať, protože ta vede opravdu kouzelnými místy.
Ještě se také vrátím do Dolomit na Rosengarten Schlern Sky Marathon, kde mám velký restík z letoška, a pak také na Sierre-Zinal, který jsem právě kvůli karambolu na Rosengartenu nemohl běžet. Tyhle závody mě oslovili hlavně atmosférou. Rosengarten je rodinný “pouťák” v přírodním parku Rosengarten Schlern, který najdete také na seznamu UNESCO, takže už jen kvůli přírodě a komorní atmosféře se cesta vyplatí. No a Sierre-Zinal je, nepletu-li se, nejstarší horský závod na světě, který díky naprosto neskutečné konkurenci, jenž se na startu schází, pohlcující atmosféře a rychlé atraktivní trati, patří po právu k legendám mezi horskými běhy.
Ze silnice bych pak doporučil jednu libůstku. Pokud budete mít někdy cestu do Las Vegas a vyjde vám na duben, mrkněte, kdy se běží Revel Mt Charleston Half Marathon (Marathon). To je totiž prima závod, který u nás těžko zažijete. Startuje se totiž ve výšce cca 1400 m, kde byla vždy neuvěřitelná zima (kolem nuly) a končí se po 21 km na okraji Las Vegas ve výšce kolem 750 m a teplotě někde u dvaceti stupňů. Trasa závodu vede po úžasném asfaltu z mírného kopce (Amíci vědí, jak na “osobáky”) v jednom z údolí pohoří Spring Mountains, nedaleko nejvyššího vrcholu Mount Charleston, postupně tak probíháte horami a pouští s velmi netradičními výhledy na Vegas.
Závod jsem běžel už 2x a pokaždé mě velmi bavil. Zároveň se mi podařilo s časem kolem 1:10 urvat dvě třetí místa, takže je na co vzpomínat.
Z našich domácích závodů bych jednoznačně doporučil Trailovou Závist, což je, podle mě, nejhezčí závod v ČR. Jak z pohledu trasy, tak i z hlediska organizace a atmosféry, která je přátelská, až bych řekl “rodinná”. Zuzka a Honza Bartasovi prostě umí…(smích).
Běháš ale samozřejmě i na rovině…
Běhám i na rovině a asi mi to jde (bohužel) lépe, než v horách, soudě podle výsledků. Jak neběhám dlouho, tak mám v horách občas problém uhlídat rozumné tempo (zjednodušeně nepřepálit začátek), nebo si správně rozložit síly. Na rovině to umím o trochu lépe a tak tomu odpovídají i výsledky.
Co tě tedy baví víc? Rovina, nebo hory?
Určitě mě baví víc hory. Ale běhám rád i rychle, takže je to tak 60 na 40 ve prospěch hor. Možná se to srovná až si zaběhnu Berlínský maraton, na který se chystám v příštím roce.Trať je velmi rychlá, takže, podaří-li se mi posunout osobák, skóre hory vs. rovina se asi srovná (smích).
Jakých dosavadních úspěchů si zatím nejvíce ceníš?
Úspěchů, respektive nějakých zásadních, moc nemám. Nejvíce si proto vážím všech svých osobáků ze silnice. Těsně za nimi jsou druhá místa z Hochkönigmana, nebo TOP desítka na Rosengartenu, kde jsem posledních šest kilometrů dobíhal rozbitý, dodřený a se zlomenou klíční kostí. Na to se jen tak nezapomíná. Zároveň jsem si tím ověřil, že neběhám jen proto, že je to aktuálně cool, ale protože mě to fakt baví. A dokud jsou nohy v pořádku, závod se prostě nevzdává.
Co máš v plánu na sezónu 2020? Chceš si spravit čas na maraton?
Přesně tak, cílem je vylepšit si osobáky a to ideálně nejen na maraton. Jinak jsou moje plány na příští rok z pohledu počtu startů skromné. Rád bych běžel MČR v půlmaratonu v Pardubicích, následně MČR v maratonu v rámci Volkswagen Maraton Praha, v létě pak Sierre-Zinal a na podzim Berlínský maraton. Právě na něm bych chtěl vylepšit osobák, protože na podzim mi to běhá tak nějak lépe.
Jaké má výhody mít za partnerku tak dobrou běžkyni, jakou je Adéla?
Čekal bych, že se budeš ptát, jaké to má nevýhody… (velký smích). Nevýhody nejsou žádné, výhod je mnoho. Největší z nich je ta, že mně Adélka většinou v pohodě stačí. Když běháme v horách, nebo delší běhy u nás v okolí, nemusíme na sebe díky tomu čekat, omezovat se v tempu, nebo vymýšlet alternativní trasy a zkratky. Adel to prostě dá. A když náhodou potřebuje načerpat energii, zastavíme někde na dortíček (smích).
Taky je skvělý, že spolu můžeme denně trénovat. Sice se každý připravujeme lehce jinak a na jiné závody, tréninkový základ máme ale podobný. Takže čas, který jiné páry, kde například sportuje jen jeden, tráví odděleně, my strávíme společně. No a další nespornou výhodou je skutečnost, že se navzájem posouváme kupředu – Adélka toho se mnou naběhá víc a rychleji, než třeba dříve, já se zase můžu učit od profíka, jak to “dělat” správně.
Máš ambice být také v reprezentačním týmu v bězích do vrchu jako Adéla Stránská? Tvoje časy už se těm tabulkovým docela přibližují…
Ha ha…teď jsi mě fakt pobavil. Kde jsi na tohle přišel? Jaké tabulkové časy? (smích). Ne, nikdy jsem takové ambice neměl. Na to nemám výkonnost a ani už věk. Kluci, jako je Honza Janů, Vítek Pavlišta, Marek Chrascina, nebo třeba Jáchym Kovář, kteří nás teď skvěle reprezentují, jsou výkonnostně úplně někde jinde. Oni běhají (hrají) extraligu a já okresní přebor.
Ultramaratony tě nelákají?
Aktuálně ne, ale věřím, že se to časem změní. Ultramaratony mají své kouzlou, ale zatím chci pořád hlavně běhat rychle, takže maximálně maratonskou vzdálenost. V horách to samé.
Co pro tebe znamená běh?
Sport. Co jiného? (smích). Jasně, když už tomu dáváš tolik, jako třeba já, nebo Adel, změní se dost věcí v běžném životě. Ale nic hlubšího bych v tom nehledal. Kdybych teď nemohl běhat, jezdil bych víc na silničce, nebo lezl po skalách.
Co děláš za doplňkové sporty k běhu?
Jezdíme na silničce, občas zajdeme na boulder. Na střední a pak i vysoké jsem lezl dost, tak mě to stále baví. Jen na to mám čas pouze v zimě a Adéla přetrpí jen tak maximálně pět návštěv za rok (smích).
Co dělá Honza Vetchý, když zrovna neběhá?
Tuhle otázku nesnáším (velký smích). Dělám to samé, jako kdokoliv jiný. Jen jdu po práci místo do kina na dvě hodiny běhat. O víkendech pak nejezdím po hradech a zámcích, ale závodím, nebo běháme po horách. No a dovolenou u moře si taky dáme, jako kdokoliv jiný, jen destinaci si nevybereme podle vzdálenosti pláže od hotelu, ale kvality místního stadionu a běžeckých tras.
Kdo je pro tebe současná největší sportovní hvězda a proč?
Jen jednu nedám. Z běžců jsou to tři borci – Kilian Jornet, Jacob Ingebrigtsen a Eliud Kipchoge, mezi cyklisty Mathieu van der Poel a Julian Alaphilippe. Obecně pak tenista Roger Federer, to je mega star. Proč jsou to zrovna tihle snad dodávat nemusím…(smích).
Máš nějaký vzor?
Nemám, fakt. Ale líbí se mi, jak k běhu a pohybu v horách přistupuje Kilian Jornet, nebo jak běhá maratony Japonec Yuki Kawauchi.
Co si myslíš o současném běžeckém světě? Nechává tě chladným počet zlomených rekordů, které vidíme?
Tak na to se raději zeptej v Running2, ti mají názor a radu na vše… (velký smích). Asi si o běžeckém světě nemyslím nic. Teda nějak nevím, co bych si vlastně myslet měl. Napovíš?
A co se týká překonávání rekordů, tak to mě baví. Když víš, že se v závodě běží na rekord, má to hned jiný náboj. Rekordy se mají překonávat a věřím, že v blízké budoucnosti uvidíme nových rekordů daleko více. Pokud budou “čisté”, tak jen houšť…
Jaký je tvůj názor na projekt Breaking 2?
Neuvěřitelný sportovní výkon a milník. Kipchoge ve Vídni ukázal, že maratonskou distanci je v silách člověka uběhnout pod dvě hodiny a věřím, že to brzy zopakuje i v regulérním závodě – tedy za podmínek, jako mají všichni ostatní a bez technologického dopingu. Akce se mi fakt líbila, včetně týmové podpory Kipchogeho. Připadalo mi, že opravdu všichni běží za Eliuda a dělají maximum pro to, aby to dal. Bylo to takové “přátelské” (ač vím, že dostali slušně zaplaceno…). Jako když si pozveš místní pacery na Bob Graham Round… Tohle mě překvapilo.
Jaké běžecké značce věříš a s jakou obuví běháš? Už sis také přal k Ježísku “sedmimílové boty” od Nike? (velký smích)
Ha ha, sedmimílovky jsem si tedy nepřál, protože si stále nedokážu představit, že bych v takhle robustních závodkách mohl běžet rychle. Ale dojde na ně, neboj, hned asi v příštím roce. Abych ti udělal radost, tak je vyzkouším. A když s nima zaběhnu osobák, máš u mě nějakou dobrou skotskou whisky, kterou si spolu pak otevřeme (smích).
V terénu běhám výhradně v botách Salomon, řada S/Lab nemá mezi “závodkami” do hor konkurenci, na ně nedám vůbec dopustit. Na silnici pak beru nejčastěji Nike Pegasus. Jejich poslední verze (myslím, že verze 36) je top, protože zvládnou jak objem, tak i rychlejší tempáč, přitom jsou pohodlné, jako bačkůrky. Silniční závody zatím běhám v Adidas Boston, Takumi, nebo Sub 2.
