Leda by bylo sílením těla myšleno tloustnutí. V tom případě mé tělo opět zesílilo o více než dva kilogramy. Celý měsíc jsem šetřil svůj sedací sval (rozuměj, neběhal jsem) a to se na váze celkem projevilo. Nějak neumím nežrat.
Vlastně nikoliv celý měsíc. Jednou jsem běhat byl. Neodpustil jsem si účast na čtvrtém závodu Chebské běžecké zimy. Přeci jen jsem v kategorii příchozích držel druhé místo a pouhé dokončení 2,2 km dlouhé závodu mi zaručovalo obhájení tohoto umístění.
Bylo to opět zoufalé. Sice ne tolik, jako v lednu dva dny po zranění na třetím závodě tohoto seriálu, kdy jsem dokončil za 15:52 a soutěžil s občas popoběhnuvšími chodci, ale o moc rychlejší to moje pajdání, kdy jsem nohu stále (nejen) podvědomě šetřil, nebylo. Tentokrát už jsem si za 12:36 alespoň mohl připadat, že běžím. Ale druhé místo celkově jsem udržel a navíc jsme do Chebu přijeli ještě pro jedno první celkové, když i vydatně kašlajíc ho uhájil v nejmladší kategorii náš čerstvý školák. (Výsledky 4.závodu a celkové.)
Nicméně potom jsem strčil běžecké boty hluboko do botníku a jen si semo tamo pár kilometrů popošel (nikoliv v kopcích, tam to bolelo), tu a tam jsem se pokusil zavěsit na lezeckou stěnu, abych to brzy pro bolest sedacího svalu taky vzdal. Navíc mě před koncem měsíce dostala viróza, které jsem se celých čtrnáct dnů úspěšně bránil. Tu na mě totiž plivaly nezvané návštěvníky děti, tu je mým směrem prskala manželka. Celé dva týdny jsem takhle bojoval proti v naší rodině vířícím virům, až na mě nakonec nemoc dopadla s drtivou silou kladiva. Už to ti hajzlíci mikroskopičtí měli nacvičené, koneckonců mohli si to třikrát vyzkoušet nanečisto.
Když už viróza téměř odezněla, začalo mě příšerně bolet ucho. S podezřením na zánět středouší jsem běžel na ORL prakticky s jistotou, že propíchnutí bubínku učiní bolesti přítrž. Jenže chyba lávky. Žádné píchání bubínku, žádný zánět středního ucha, prý se mi JENOM nevyrovnává tlak mezi středouším a venkovním prostředím. Nic to, že už týden na levé ucho neslyším téměř nic jiného než šumění, že mě v něm neustále pobolívá a pocit zalehlého ucha se mění na nepříjemný tlak v uchu i v hlavě a zase zpět k zalehlému uchu. Doma jsem neustále dotazován, jestli „ta televize musí takhle řvát?“ (ale můžu za to, když opravdu na jedno ucho slyším jenom hučení a huhlání) a v noci nemůžu pořádně spát (resp. usnout), jak mě to šumění, přecházející někdy až do pískání, ruší. Kapky do nosu a nahřívání inkriminovaného ucha by to prý měly vyřešit. Může to ale trvat ještě tři týdny nebo klidně i déle. Tak to se nejspíš pominu.
Vím o sobě, že jsem bolestínek (a vůbec se divím, že to kňourání tady ještě někdo čte), nicméně s tímhle se mi do tréninku ani trochu nechce. Na začátku března bylo v plánu se zkusit proběhnout, abych zjistil, jak na tom po zdravotní stránce jsem. Ale aby mě k tomu všemu dorazil ještě návrat bolesti sediny, nechci riskovat. Zvlášť, když cítím, že ten sedací sval ještě pořád žádná hitparáda není.
Inu psal jsem to už v předchozím příspěvku: Smiřuji se – i když těžce – s tím, že letos jaro neproběhám….
