5 beskydských vrcholů 2014 / 4. místo

31. května Tomáš opět zasedl před půlnocí k počítači a snažil se nás zaregistrovat na 5BV. Povedlo se mu to bleskurychle a už od této chvíle jsme si dělali srandu, že obhájit startovní číslo 4 nebude úplně jednoduchý…

Poslední týden před závodem spřádáme závodní plán na víkend. Cíl je jasný, nevytahovat podruhé čelovky, vyhnout se loňským halucinacím z druhé noci  a být v cíli na večeři. To znamená uběhnout cca 120km za nějakých 20 hodin. Snem je první desítka celkového pořadí. 

Dlouhá cesta do Vendryně tentokrát uběhla bez komplikací. Ještě téměř prázdná hala nás přivítala a my si vybrali místo pro spacáky, šli se zaregistrovat, na guláš a trochu prohlídnout okolí haly, abychom případně hned po startu nemuseli bloudit. Chvilku probíráme, kde asi bude nástupní vrchol, a tipujeme, že se poběží někam na východ na Polsko, aby nás hned na začátku nevedli přes nevypočitatelné závory a hlavní silnici. Zabalit, převlíknout a na chvilku zalehnout. No fakt jen na chvilku, bordel v hale a nervy nedají spát. No nic, jdeme se proklusat a protáhnout. Tomáš jde k pódiu čekat na obálku a já hledám místo, kde uvidím na plátno se jménem nástupního vrcholu a přitom budu blízko východu z haly.

pohodička před startem | foto: 5bv.cz

Start ve 22hod. Tomáš už má dávno obálku, ale animace na plátně ještě plně neodkryla název. Už je vidět půlka a je jasné, že je to Beskydské sedlo. Rychle se rozhodujeme, že do Nýdku jdeme přes centrum Vendryně a údolím pod Prašivou, bez jasně značené cesty – risk hned na začátku, ale cesta by měla být nejkratší a s minimálním převýšením. Vyrážíme z haly a dost překvapení zjišťujeme, že běžíme se Zemaníkem a Petrečkem (pozdější vítězové). Na konci Vendryně objevujeme místní cestu do Nýdku, do kterého ještě dorážíme ve čtveřici. Kolem nás jinak nikdo. Dál už ale víme, že se jich neudržíme a pomalu nám mizí. A jsme sami. Supíme do sedla, kde chvíli hledáme na mapě Trojmezí jako 1. kontrolní bod. Rozhodujeme se pro postup po hřebeni a dále přes Bukovec. Pod Velkým Stožkem nás dobíhá Navrátil a Paloncý. Koukám jak Paloncý mačká mapu a najednou si uvědomuju, že já ji nemám. Sakra! Otočím se a naštěstí leží asi 10 m za mnou… Asi 1-2 km běžíme za nimi, oni běží dál po hřebeni, asi po žluté do Polska, kdežto my chceme po červené do Bukovce. Přes Bukovec probíháme osamoceni a rychle stoupáme na Komorovský Gruň. Tam nás překvapí mlha a viditelnost asi na 5 m a vybavují se nám živé vzpomínky na loňský ročník. Na trojmezí dobíháme přes Polsko, kde v Trzycatku potkáváme v protisměru první dvě dvojice. Naštěstí kontrola na altán pověsila blikačku, takže jsme ani nemuseli moc hledat. Kontrola nás překvapí a nabudí oznámením 3. místa.

2. kontrolní bod je Kozubová. Postup není úplně jasný, ale volíme kombinaci silnice z Hrčavy a poté po zelené a červené (kvůli studánkám) do Mostů u Jablunkova. Pak po cyklotrase podél železnice a opět po silnici do Dolní Lomné a pak už jen kousek po modré na vrchol. K první studánce, která je trochu mimo trasu, se nám zabíhat nechtělo, druhou se stojatou vodou využil jen Tomáš, já raději ne. Naštěstí za Mosty jsme objevili jednu luxusní studánku, kde jsme oba naplnili vaky. V nohách máme už 45 km a je 3:45 ráno. Zatím běžíme na pohodu. Stoupání z Dolné Lomné je pěkně dlouhé, ale je okořeněno nádhernou horskou loukou pod Malou Kykulkou, která je nasvícená měsícem s hvězdami. Kvůli tomuhle se běhá po horách. Na konci trochu zmatkujeme, protože si to „zkracujeme“ přes louku přímo na vrchol Kozubové, ale kontrola je asi o 500 m jinde u rozhledny a kaple. Jsme opět na 3. místě s hodinovou ztrátou na 2. místo. Další postup na 3. kontrolní bod, kterým je Těšínočka se zdá být nakonec jasný, cestou přes Malý Polom, kde je kontrola od CHKO a nesmí se běžet přímo po hřebeni, ale musí se pod ním. 

Není na co čekat, vyrážíme a pomalu koukáme, jak svítá. Stále běžíme a už dlouho jsme neviděli žádnou značku. Najednou jsme na křižovatce a totálně nevíme kde jsme. Nakonec zjišťujeme, že jsme u Slavíče zapomněli odbočit podél vleku a běželi stále po asfaltce. Po chvíli rozhodujeme, že seběhneme až do Úspolky, skoro k v.n. Morávka, a pak po cyklotrase nahoru na Visalaje/Jižanky. Pak zas dolů po modré podél Řečice a pak už jen nahoru po žluté a po sjezdovce na Těšínočku. Od Úspolky běžím se svěšenou hlavou a moc toho nevnímám, na nic nemyslím, koukám na míhající se špičky bot a snažím se aspoň držet nějaké tempo, prostě nic moc. Z Ježanky dolů už to pěkně bolí, naštěstí objevujeme další studánku s tradičními hrníčky a tak toho plně využíváme. Asi v půlce stoupání po žluté k vlekům potkáváme proti nám opět Zemaníka s Petrečkem. Jsou druzí. Tohle opět nakopne. Vrchol je nedaleko a neměli bychom o moc klesnout v pořadí. Po sjezdovce to jde překvapivě snadno a jiné dvojice nikde nevidíme. Dojdeme na vrchol, ze kterého je parádní pohled na Lysou. Jsme na 4. místě a na 3. ztrácíme 15 minut. Čekali jsme to po seběhnutí z cesty horší. Počítali jsme totiž, že jsme naběhli tak o 6km navíc a ztratili okolo hodiny (nakonec jen necelé 3km). 4. kontrolní bod je Kykulka, na kterou se rozhodujeme jít přímo přes Lysou, sice do kopce, ale nejkratší cesta s možností doplnit síly na jejím vrcholu.

Sbíháme nadšení v nám již dobře známé ranní ultramaratonské euforii. Že budeme po 85 km na 4. místě jsme nečekali. Ještě při seběhu z Těšínočky potkáváme 5. dvojici. Když probíháme místem kde jsme potkali 2. dvojici, zjišťujeme ztrátu cca hodinu a čtvrt, takže moc času jsme na ně mezi 2. a 3. KB neztratili. Nastupujeme do stoupání na Lysou. Je to asi 800 m nahoru, ale jde to celkem snadno. V půlce navrhuju, ať jdeme část po asfaltu, kde lze držet tempo, a nemusíme se soustředit na každej kámen před sebou. Před posledním stoupáním se kolem nás prožene mix, trochu nevěřícně koukáme, ale pak se uklidníme. Nikde na rukách nemají 5bv pásky, uff. Na vrcholu se chvilku zdržíme ve frontě na birell. Mě moc nechutná. Zdravíme partičku místních běžců a vyrážíme dolů na Kykulku. Než začneme klesat, zase nadávám. V hospodě jsem nechal hůlky. Tak rychlý proběhnutí a už frčíme dolů. Za chvilku nás zase zmate další skupinka běžců, kteří maj i dresy. Ale vzhledem k tomu, že jsou tři tak se uklidníme. Akorát nás trochu nepochopitelně nepozdraví při předbíhání. No nic… Za chvilku jsme u mohyly Ivančeny a začínáme stoupat. Asi někdy tehdy se Tomáš zakouká do mapy a splete si Kykulku s Kyčerou (kterých je mimochodem v Beskydech nepočítaně), která je kousek dál po hřebeni. A tak asi 35 m pod vrcholem Kykulky navrhuje, že ji obejdeme po vrstevnici, abychom nemuseli až nahoru. Mě už trochu dochází a tak vítám každý ulehčení a víc nad tím nepřemýšlím. Sbíháme přes Muroňku do sedla a plazíme se na Kyčeru. Sakra, jak dlouhý to ještě bude, říkám si. Najednou koukám, že Tomáš zmateně popochází sem a tam. Sakra, ta kontrola tam není! Jsme na blbým vrcholu. Trochu ve mě zatrne. Zpátky na Kykulku je to skoro 100 výškových metru. V mým aktuálním stavu fakt nic moc! Při zpětném plazení potkáváme jednu dvojici, jsou 3. A těsně pod vrcholem Kykulky opět Paloncýho a Navrátila, kteří už míří na 5. kontrolní bod. Na kontrole jsme tedy na 5. místě. Poslední kontrolní bod se dal očekávat – Javorový. Padám do trávy a nabírám poslední sílu. Už jenom jeden kopec! 

Běžíme dolů, už potřetí stejné 2km mezi Kykulkou a Kyčerou. Tomáš hledá poměrně přímou cestu do Pražma. Jen nás trochu zdrží obrovská lesní školka. Při jejím obcházení si levou nohou kopnu kámen do pravýho kotníku, ale naštěstí mě rozbolí až v neděli večer doma 🙂 V Pražmu kupujeme Magnesii a doplňujeme opět prázdné vaky. Cesta po silnici do Morávky je nekonečná. V Morávce prohodíme pár slov s holkou na kole, která tvrdí, že asi 20 min za námi je mix a prej už taky jen jde. Konečně se objevuje žlutá a před námi poslední kopec. Mě je už líp, a aby Tomáš alespoň částečně odčinil navigační chybu, váže si mě poprvé na gumicuk. Docela to pomáhá. Držíme pěkný tempo a za chvilku jsme pod Velkým Lipovým. Pod Ropicí, v momentě kdy se cesta trochu narovnává, začínáme vždy 30s běžet a 30s jít. Za námi nikdo. To pátý místo už snad udržíme! Těsně pod posledním krátkým stoupáním na Javorový se za námi zase objevuje běžec, ale naštěstí už běží sám, mimo závod. A teď to přijde. Kontrola nám oznámí 4. místo. Paráda. Ani se nezastavujeme a vyrážíme do cíle! Poslední seběh z Malého Javorového po serpentinách plných kamení bolí, ale jde to. Dole už nás čeká jen asi 2 km tupě naprosto rovnou lesní cestou a 2 km okolím Vendryně. Občas se otočíme, ale nikdo za námi není. Necelý 2 km před cílem mě bohužel vypadne baterka u hodinek. Poslední půlhodinu jsem tam měl nastavenou nepřetržitou navigaci do cíle, takže GPS běžela neustále a vysosala baterku… Tak si trochu zanadávám, ale cíl už je blízko a tak jsou myšlenky jinde. Hlavní silnici ve Vendryni zdárně překonáváme a teď už jen, aby nespadly závory. Hala už je na dosah. Běžíme a užíváme si to! V cíli nám potvrzují 4. místo a my padáme na zem. V ten moment tělo nějak vypíná a já najednou nedojdu skoro ani ke spacáku… 🙂 Chvíli po našem doběhu padá na Beskydy tma.

Všechny předzávodní sny i cíle jsme si splnili, nebo výrazně překonali. Nakonec jsme tedy byli na 4. místě, uběhli/ušli 133 km s 4900 m převýšení za 20:16 hod.

Tomáši díky moc, tohle by mě před rokem nenapadlo!