Zdeněk Hruška – vítěz Pražské stovky 2018

Zdeněk Hruška je velmi rychlý horský stovkař z Ostravska a věnuje se především 100 kilometrovým horským a trailovým závodům. Na jeho kontě už je celá řada úspěchů – ten poslední z nedávna je první místo na Pražské stovce 2018. Mezi jeho další úspěchy nepochybně patří – 1. místo na Jesenické 100, nebo 2. místo na 5 Beskydských vrcholech, nebo druhé místo na Scenic trail.

Když budeme hrát dlouho fotbal, budeme běhat tak dobře jako ty? (smích)

To asi záleží, jaký typ fotbalisty byste byli. Já byl vždycky dříč, čímž jsem nahrazoval nedostatek talentu s míčem. Nebo možná to nebylo jen o talentu, ale hlavně o sebedůvěře, která mi od malička chyběla. Takže jsem byl více nebezpečný bez míče než s míčem (smích). Musel jsem proto makat, abych měl na kluky, kteří byli talenty od přírody. A ono mě to vlastně vždycky docela bavilo. Navíc vracející se zranění mě přinutily na sobě pracovat ještě více. Řeknu to jinak, pokud bych v mládí nehrál fotbal, nikdy bych se zřejmě ani k běhání nedostal.

To poraněné koleno, které tě vlastně přivedlo k běhání ale teď musíš docela dost namáhat… to nám tedy prosím pěkně vysvětli!

Je to jiný způsob námahy. Pro utržené kolenní vazy jsou nejhorší neočekávané pohyby, dopady a nárazy, tomu se v kontaktním sportu nevyhnete. Při běhání tohle většinou není problém. Tedy až na šílené technické seběhy, kde to koleno zkrátka v hlavě mám a docela mě to brzdí. Už se mi párkrát stalo, že jsem špatně šlápl a cítil takovou tu nejistotu, kterou všichni s podobným zraněním určitě dobře znají. Jinak je to ale zatím v pohodě. Určitě pomáhá posilování a různé stabilizační cviky. Věřím, že to bude časem lepší a lepší, pokud na tom nepřestanu pracovat.

Tréninkem na Brněnský masakr pro tebe začala nová kapitola života. Nelituješ, že jsi pověsil kopačky na hřebík?

Někdy mě to trochu zamrzí. Hlavně, když bylo mé rozhodnutí čerstvé, dost často jsem o návratu přemýšlel. Chybělo mi zázemí, tréninky, spoluhráči, kamarádi. Najednou jsem byl na všechno sám. Trénoval jsem sám, závodil jsem sám. Neměl jsem žádné běžecké kamarády a dost často jsem si říkal, že dám ještě fotbalu šanci.

Teď je situace trochu jiná. Běžeckých kamarádů už pár mám, s přáteli z fotbalu se čas od času vídám a navíc jsem si zamiloval nádhernou atmosféru, jaká většinou běžecké závody (hlavně ultramaratony) provází. Fotbal mám pořád rád, ale musím říct, že s odstupem času vidím i spoustu negativ, která naše fotbalové prostředí provází. Teď bych už neměnil.

Většina “kopaček” ale moc běhat neumí, viď? (smích)

Jirka Čípa taky hrával fotbal a docela mu to běhá (smích). Asi bych neházel všechny fotbalisty do jednoho pytle. Podle mě spousta kluků, kteří fotbal hrají, jsou zároveň skvělými atlety, kteří by vynikali i v jiných disciplínách. Spíš to bude o tom, k čemu je vedou trenéři, prostředí a co chtějí oni sami.

Tak nějak mi přijde, že spoustu fotbalistů baví čutání do míče a nechápou důležitost fyzické přípravy, čímž svůj talent často zahodí. Já to měl naopak. Fyzicky jsem na tom byl hodně dobře a dokázal jsem tím do určité míry překonat spoustu jiných nedostatků. S větším talentem a sebedůvěrou bych to možná i někam dotáhl, kdo ví.

Od té doby jsi tedy začal nějak specificky trénovat? Jak začala tvoje příprava vypadat?

Ze začátku to bylo spíš jen takové nahodilé běhání. Četl jsem knihy a články o tom, jak trénovat, snažil jsem se inspirovat různými tréninkovými plány na internetu a podobně. Když jsem trénoval na svůj první Brněnský masakr, měl jsem brigádu ve městě asi 13km daleko, tak jsem běhal do práce a z práce. Druhý den jsem třeba jel na kole a pak to zase běžel. Do toho jsem zkoušel nějaké rychlé intervaly, třeba jsem 1km běžel jak nejrychleji jsem byl schopný a takhle to několikrát zopakoval. Moje tréninkové metody se vyvíjely s tím, jak jsem se postupně dostával k sofistikovanějším metodám, knihám a dalším zdrojům.

Máš v současné době trenéra? Z čeho se skládá tvůj trénink?

Trenéra nemám, ačkoliv jsem dostal pár dobrých rad od mého slavného kolegy z RunSport Teamu, legendy českého běhání do vrchu, Roberta Krupičky. Ale jinak zatím trénuji hlavně podle mého vlastního plánu. Hodně jsem se inspiroval v metodologii amerického trenéra Jasona Koopa, ale obecně kombinuji více zdrojů dohromady, stále si něco čtu a zkouším někam své znalosti posouvat. Snažím se vzít si nějaké klíčové body a přizpůsobit je mým schopnostem a podmínkám.

Zatím to docela jde a jsem rád, že jsem sám sobě pánem. Na druhou stranu mám rozhodně problém s odpočinkem. Přiznávám se, že se někdy bojím, že trénuji málo, nebo naopak, že to přeháním a měl bych ubrat. Už jsem měl i příhodu, kdy jsem se zřejmě přetrénoval a nebyl jsem schopný normálně běhat pro radost. Učím se sice poslouchat své tělo, regenerovat jak se dá, ale v tomhle bych viděl největší přínos trenéra, aby mi řekl, kdy ubrat a kdy do toho šlápnout.

Pořád ještě naběháš 90-160km týdně? Kolik máš na tomto objemu převýšení?

Ano, to asi sedí. Záleží jakou mám zrovna fázi přípravy. Bývá to tak, že čím je větší intenzita tréninku, tím menší je objem a naopak. Převýšení se snažím nabírat většinou co největší. Často to číslo odpovídá tomu, kde mám příležitost trénovat. V Beskydech se výškové metry nabírají snáze než v Brně. Myslím, že průměrně to je kolem 4000 výškových metrů týdně. Někdy je to méně, někdy více.

Jak se dá tohle skloubit s normální prací? Maruška (přítelkyně) tedy ještě pořád “musí trpět”? (smích)

Skloubit se to dá asi bez problémů, ačkoliv to je určitě o prioritách. Vstávám třeba v pět ráno a stihnu pak odběhat dvě hodiny ještě než jdu do práce. Myslím, že z toho hlediska to omezující pro Marušku a pro zbytek mého života není. Kdybych neběhal, asi bych déle spal, ale zase bych asi častěji ponocoval, takže si nemyslím, že bych tím sebe nebo Marušku o nějaký čas okrádal. Dlouhé běhy o víkendech a závody jsou asi trochu jiné případy, ale zatím jsem se vždycky dokázal přizpůsobit i dalším plánům. Dělám co mě baví, neberu to jako ztrátu času.

Poslední dohledatelné časy na hladké trati máš z roku 2014 & 2015 (M za 3:03 a PM za 1:30). Kolik myslíš, že bys to běžel teď, včetně hladké desítky? Máš představu?

Maratón nebyl úplně hladký, možná bych to tehdy na silnici zvládl i rychleji. Ale rozhodně mám v plánu si podobné závody někdy vyzkoušet. Zajímá mě, jakou bych měl na silnici výkonnost. Žádné rekordy trhat nebudu, ale pro mé vlastní uspokojení bych si tyhle závody rád zaběhl (smích). Letos si chci stejný maratón v Jistebníku zopakovat znovu. Jsem zvědav, jak se to povede. Co se týče desítky, tak mám asi představu z nějakých rychlejších tréninků v parku. Možná to bylo něco kolem 37 minut? Ale kdo ví, závodně to odběhnuté nemám.

“Když tréninku obětuji hodně času a sil, mám pak chuť to v závodě prodat. Ne vždy se to povede. Často přepálím začátek a zbytek závodu si protrpím. Ale všechno to jsou zkušenosti do budoucna a myslím, že i do neběžecké části života” (smích). Kdy naposled jsi shořel (smích)

Naposledy v posledním ročníku LH24. Tam jsem ke konci shořel jako papír, takže zkušenosti asi musím sbírat dál. Myslím, že jsem měl na lepší výsledek, ale asi jsem ani nebyl v tom správném rozpoložení. Nedokázal jsem si odpovědět na otázku, proč tam jsem. A když na tuhle otázku nemáte při ultra odpověď, je to špatně.

Sám jsi to kdysi v rozhovoru řekl, že už jen běhat v kopcích prostě nestačí… Absolutní ultra špička umí desítku za 30-33 a maratón dá klidně za 2:20. V čem tuto změnu spatřuješ? Ty časy které se teď běhají jsou úplně mimo realitu. Třeba aktuální rekord na B7, Krakonošovu stovku, UTMB, nebo i tvůj čas teď na Pražské stovce 2018. Kde se to zastaví?

Já myslím, že to logicky kopíruje rozmach trailového a ultra běhání. Kdysi se tomuto odvětví věnovalo pár podivínů a masochistů. Dnes se z toho stává docela masová záležitost, takže je větší pravděpodobnost, že na trati potkáte opravdu talentovaného atleta. Vyvíjejí se tréninkové metody, trenéři zavádějí nové postupy, sponzoři běžce více motivují a podobně. Spíš doufám, že tento sport zůstane stále trochu bokem od tradičních atletických disciplín.

Líbí se mi taková ta přátelská atmosféra, kdy i největší soupeři jsou na trati zároveň kamarádi. Například docela uznávám tradiční americké závody, jako je třeba Western States nebo Hardrock. Přestože se jedná o závody známé po celém světě a ročně se na ně hlásí tisíce lidí, původní duch těch akcí je zachován. Žádné finanční odměny, které lidi motivují k podvádění a dopingu. Samozřejmě rád vidím, že se ultra běhání někam posouvá, a že zajímá širší okruh lidí. Jen bych chtěl, aby se nezapomnělo na začátky a nestala se z toho jen další ždímačka peněz.

Ještě pořád nejíš maso? Jak doplňuješ (nejen) při závodě energii? Co to s tebou vlastně udělalo? Pociťuješ nějakou změnu?

Budeme se bavit o jídle? Tohle je docela žhavé téma, nevím, jestli se pak nestrhne bouřlivá debata vegetariáni vs vegani vs ostatní co maso jedí (smích). Maso stále téměř nejím a cítím se opravdu parádně. Hlavně jsem spokojený sám se sebou. V kuchyni a jídle mi nic nechybí. Kromě masa jím asi opravdu vše, rád ochutnávám nové věci a experimentuji.

Nebojím se, že bych měl nějaký deficit. Podle mě to, že někdo jí maso, při čemž to ve skutečnosti znamená, že si dopřává drůbeží párky, salámy, klobásy a podobně, není záruka, že má člověk všechny živiny, které potřebuje. Doplňky stravy užívám, ale minimálně. Pravidelně pouze hořčík, trochu železo, vitamin B12 a Omega-3, což jsou ale podle mě látky nezbytné pro každého sportovce. Někde jsem četl, že deficity se hodně projevují i u lidí, kteří maso normálně jedí, takže bych se na ty párky úplně nespoléhal (smích).

Ale teď vážně. Já stravu beru jako palivo a zároveň prevenci proti nemocem a kromě toho, že jím rád (a hodně), se také snažím, aby to, co do sebe dostanu, pro mě mělo nějaký přínos. Ne vždy samozřejmě a rád zhřeším něčím sladkým, nebo smaženým, nebo miluju pizzu. Ale často o tom přemýšlím. Nepočítám kalorie, nijak se tím nestresuju, jen se snažím dělat zdravější volby. Už třeba při nákupu v obchodě, tam to asi vše začíná. Podle mě není problém jíst maso, spíš jeho nadbytek a zároveň formy zpracování.

Ale tohle by byla debata na dlouho, asi už toho raději nechám. V závodech se spoléhám hlavně na gely a tyčinky a podobně. Tam dávám stranou snahu jíst zdravě a jdu hlavně po efektivitě – dostat do sebe co nejvíce kalorií v co nejmenším balení. Tohle je samozřejmě ústupek výkonnosti. Při delších závodech se snažím jíst i normální jídla, která buď mám u sebe v batohu, nebo si vezmu na občerstvovačkách.

Pojďme se teď ale věnovat tvým úspěchům… Kdy sis začal plně uvědomovat, že jsi opravu horský běžec, co má v podstatě na každém závodě možnost dostat se na bednu?

Neřekl bych, že to je úplně takhle (smích). Motivovalo mě, že jsem se postupně zlepšoval. První Brněnský masakr jsem se s obtížemi dostal do cíle, stejně jako na mé první Jesenické stovce. Čím déle a lépe jsem trénoval, tím lepších umístění jsem začal dosahovat. To mě motivovalo k dalšímu tréninku. Chtěl jsem vědět, jak moc dobrý můžu být, kde jsou moje hranice.

Jestli mám na to být pokaždé na bedně, to nevím. Ani to není úplně v mých rukou. Ale můžu se pokaždé pokusit o nejlepší výkon jakého jsem schopen. Musím vědět, že jsem udělal, co bylo v mých silách. Pokud prohraji, ale zároveň vím, že jsem tomu víc dát nemohl, pak je to v pořádku.

Jakých úspěchů si ceníš nejvíce?

Rozhodně druhého místa ze Scenic Trail, to mě samotného překvapilo. Vítězství na Pražské stovce bylo úžasné, ale i druhé místo o rok dříve. Pak také čtrnáct okruhů na Lysé Hoře. Sice jsem byl druhý, ale ten pocit, že nikdo ještě více nezvládl byl nepopsatelný. Vážím si každé příležitosti, kdy mohu v závodě odstartovat a kdy se mi povede dorazit do cíle. Člověk nikdy neví, co se může stát. Zítra toho třeba nebudu schopen.

Poslední z vyhraných závodů byla Pražská stovka 2018, na které jsi byl v minulosti druhý. Věřil sis na jubilejní ročník?

Nevěřil. Byla tam velká konkurence a ani jsem na nic specificky netrénoval, když jsem se soustředil spíš na LH24. O to větší jsem měl z vítězství radost, byl to krásný pocit. Věděl jsem, že nějakou šanci mám, ale předloni jsem si určitě věřil více. Nebýt mašiny Reného Mráze, asi by to i vyšlo.

Startovní pole bylo opravdu plné vlčáků. Jaká byla tvoje strategie?

Chtěl jsem si jít svůj závod a nenechat se strhnout počátečním blázněním. Pořád jsem si opakoval, ať si to hlavně užiji. Jen jsem si to celé pokazil tím, že jsem i na krásně značené trati chvílema lehce bloudil a několikrát musel dohánět ztracený čas, takže jsem těch sil moc neušetřil. Docela mě to psychicky srazilo.

Závod se už od úplného začátku vyvíjel v režii Roberta Frohna a už na 20 km měl opravdu velký náskok…

Robert, Petr Hének a Roman Košťák to vzali ze začátku útokem. Bylo jasné už před závodem, že to budou hlavně tihle vlčáci, kdo bude udávat tempo. Já se tím nestresoval, což bylo nejspíš i tím, že jsem na P100 tentokrát nepřijel za každou cenu vyhrát. Potom, co jsem ztrácel čas mým nekonečným blouděním jsem ale začal být dost nervózní.

Nešlo mi o vítězství, ale štvalo mě, že jsem si neustále, k už tak dlouhé trati, přidával další kilometry navíc. Petr s Romanem se vraceli pro kontrolu, takže vepředu zůstal Robert sám. Myslel jsem, že už ho do cíle neuvidím, ale jsem rád, že jsem se pletl. Každopádně šel skvěle a obdivuju jeho odvahu to takhle hned od startu napálit.

Na 108 km mu “úplně došlo”, nebo jste ho prostě jenom uhnali?

Myslím, že to nejspíš byla kombinace obojího. Možná se spíš uhnal sám. Navíc asi měl i nějaké zdravotní problémy, což ho zřejmě ke konci vyřadilo z boje o první místa. Opravdu mi bylo líto, že jsem ho viděl v takovém stavu, když jsem ho předbíhal, vypadal docela špatně. Ale nepopírám, že jsem ho předbíhal rád. Ale nevzdal se a závod dokončil, tohle beru jako obrovskou známku odhodlání.

Jak se závod vyvíjel dál? Jsi spokojený se svým výkonem?

No úplně spokojený nejsem. Jak jsem již zmínil, párkrát jsem špatně odbočil, přestože šipky a odrazky byly snad všude. Pak jsme s Ondrou Tabarkou minuli kontrolu na jedné vyhlídce a ztratili snad půl hodiny tím, že jsme se vraceli a hledali ji. To samé při hledání chybějící kontroly na vyhlídce Máj. Byl jsem docela unavený a naštvaný, jak se všechno v závodě kazí. Zkrátka hlava mě moc nepodržela.

Potom nás dohnal Roman Košťák a ve mě se to tak nějak přeplo. Vybavily se mi vzpomínky na můj první ročník P100, kdy mě Roman Košťák naháněl skoro celý závod, až mě nakonec společně s René Mrázem udolali a já skončil třetí. Dostal jsem se do stavu, že je mi to všechno jedno. Že chci hlavně dokončit a je jedno na jakém místě. V ten moment ze mě konečně spadlo napětí, uklidnil jsem se a od té doby to byl úplně jiný závod. Začal jsem stahovat Robertův náskok a pěkně si ten hon na něj užíval. Roman Košťák mě sice opět naháněl, ale tentokrát to naštěstí dopadlo lépe pro mě.

Jaká je tvoje rada, jak se na ultra dostat přes krizi, když víš že to je po 50 km ještě dalších 50, nebo dokonce 100 km? Máš nějaký mentální trik?

Těch triků existuje jistě spousta. Já se většinou snažím jít do závodu s nějakou motivací, danými cíli a když přijde krize, všechno si to připomínám, stále dokola. Myslím na vše, co jsem musel udělat pro to, abych se na dostal na start. Zrovna na P100 to bylo pár dnů po narození mé neteře, jak už jsem zmínil. Vždycky, když jsem měl krizi, vzpomněl jsem si na ni, jak by bylo skvělé oslavit její narození vítězstvím. Často také myslím na snoubenku Marušku, která na mě čeká někde v cíli, nebo přímo na trati. Čím rychleji poběžím, tím dříve budu u ní, to je má častá motivace.

Na LH24 jsem šel s tím, že jdu závod vyhrát. V pozdějších fázích, když závod začal bolet, jsem si uvědomil, že ta moje motivace asi až tak silná není. Že mě to nebaví, a že nevím, proč tam jsem. Psychicky jsem to nezvládl, nebyl jsem dobře připravený. Teď už to vím (smích).

Je třeba mít takových triků připravených v zásobě co nejvíce, protože jakmile začne závod bolet, hlava začne selhávat. Je určitě dobré mít po trati blízké lidi, pokud je to možné, kteří vám něco z toho připomenou, když bude nejhůře.

Co poradit začínajícímu ultra běžci, který běžel nejdelší třeba maratón?

Aby se toho nebál. Pokud někdo uběhl maraton, měl by s trochou tréninku uběhnout i 100km. Samozřejmě není uběhnout maraton, jako uběhnout maraton (smích). Ale obecně si myslím, že do 100 kilometrů se dá vystačit s maratonským tréninkem. Pokud je závod nad 60km, je pak taky důležité naučit se jíst a pít při běhu. Zjistit, co pro nás funguje, z čeho budeme brát energii, aniž by nám bylo špatně. V čem poneseme výbavu a vodu. Kolik vody a jak často můžeme vypít.

Zní to složitě, ale dá se to zvládnout poměrně rychle, pokud má člověk fyzicky natrénováno. Zkrátka ultramaratony jsou přístupné všem, což jistě dokazuje rozmanité složení na spoustě našich závodů. Valná většina účastníků ani nezávodí, spíš si jdou užít trať a překonat nějakou novou výzvu. Pokud to máte v hlavě srovnané, pak těch 100km zvládnete. Nad 100km už to začíná být komplikovanější.

Co děláš, když tě něco začne bolet? Jsi schopný si vzít prášek na bolest, jako bohužel spousta lidí teď v ultra?

Ibalginem jsem se dopoval, když jsem byl mladý fotbalista a nevěděl, jaká jsou reálná rizika. Co běhám ultra, nikdy jsem si prášek proti bolesti nevzal (i v normálním životě jen výjimečně). A po pravdě nechápu, jak v dnešní době, kdy se dá dohledat tolik informací o tom, jak mohou takové léky při fyzické aktivitě uškodit, si je někdo může při závodě vzít. Nechci se nikoho dotknout, ale je to podle mě absolutní hloupost.

Ještě bych to pochopil v případě nějakého neočekávaného zranění, kdy se snažíme dokončit závod, nebo se dostat alespoň na nejbližší občerstvovačku. Jistě se najdou případy, kdy bych si je třeba vzal i já. Ale jít do závodu s tím, že je do sebe budu házet pravidelně, jakmile to začne trochu bolet?

Ultramaratony zkrátka bolí. Je to jedna z hlavních charakteristik této disciplíny. Co se naučíme, když všechnu bolest utlumíme růžovými pilulkami? Co nám ten závod dá? Pokud nechci cítit bolest, asi bych si měl zvolit jinou aktivitu. Asi teď zním jako velký chytrák, který se snaží někoho poučovat, ale takhle to vnímám. A to nemluvím o výhodě, kterou nám to dá oproti ostatním, kteří se s bolestí perou bez umělé pomoci, jen vlastní hlavou.

Co máš za plány na tento rok a do budoucna?

Můj dlouhodobý plán je zkrátka běhat, dokud to půjde. Nevím, jak dlouho budu závodit a kolik budu mít do budoucna času, ale rozhodně bych rád zachoval pravidelnost, dokud mi to tělo dovolí. Užívat si radost z pohybu. Ale asi byly myšleny nějaké konkrétní plány. Takže, chci si zaběhnout UTMB. Zatím mi nebylo přáno, příští rok to budu mít asi jisté, takže doufám, že to konečně klapne.

Tento rok mám svatbu. To je můj velký letošní plán. Z běžeckého pohledu to bude v dubnu 100 Miles of Istria, kde bych se rád pokusil o nějaký pěkný výsledek.

Asi poprvé vyzkouším v květnu Peruna, protože letos není Jesenická 100, na které bych asi jinak byl. No a také jsem díky Samu Strakovi dostal možnost běžet koncem srpna l’Echappee Belle. Překopal jsem kvůli tomu můj dřívější program. Ale uvidíme, jak to všechno nakonec bude. Jak se budu cítit a podobně. Určitě těch závodů bude více, ale tyhle jsou asi hlavní, na které se letos zaměřím.

Jak Zdeněk Hruška relaxuje (pokud tedy na to má vůbec čas) (smích).

Relaxuji rád a myslím, že se učím relaxovat čím dál více. Může to být s knihou v ruce, se sluchátky v uších, případně i s nějakým seriálem či filmem. Miluji saunu, tam relaxuji hrozně rád. V poslední době zkouším i mrazící komory, ale nevím, jestli se tam dá mluvit o relaxaci (smích). Chodím pravidelně na masáže, ty si hodně užívám. Posledních pár měsíců se také pravidelně oddávám meditacím, které jsou naprosto úžasná relaxace. A nesmím zapomenout na jógu, které se věnujeme společně s Maruškou. Takže nějaký čas se určitě najde, ačkoliv bych bral klidně pár hodin relaxace denně navíc (smích).

Minimalismus, nebo něco alá Hoky?

Oboje má své využití. Záleží na podmínkách, způsobu využití a hlavně technice běhu. Zkoušel jsem běžet horské ultra v minimalistických botách a není to ono, skončil jsem s naraženou patou. Mít omlácené chodidlo je jedna z nejhorších bolestí, kterou můžete při závodě pravidelně trpět – každý krok pak doprovází bolest a není úniku. Na druhou stranu v nějakém méně agresivním terénu nemám problém běžet klidně boso, nebo v pětiprstech či sandálech. Podle mě nemá smysl přiklánět se k jedné či druhé variantě. Zaměřte se na techniku běhu a boty si vezměte podle terénu a typu závodu, na který se chystáte.

Drop, nebo no drop?

Tady bych asi odpověděl podobně jako u předchozí otázky. Já se snažím trénovat s co nejmenším dropem a vyhovuje mně, když se může noha volně hýbat a pracovat v plném rozsahu pohybu. Když mě ale čeká nějaké dlouhé a náročné ultra, klidně sáhnu po botách s větším dropem a větší ochranou. V terénu je třeba najít kompromis mezi ochranou, dropem a citem pro terén. Myslím, že většině specializovaných výrobců se tohle daří. Pak záleží na preferencích každého z nás.

Cukry, nebo tuky?

Zatím jsem přesvědčen, že k vrcholovým výkonům je pro většinu lidí třeba brát energii hlavně z cukrů. Výjimky se jistě najdou, ale já jsem zatím zastánce “sladkého” zdroje energie.

Silnice, nebo hory?

Hory!!!

Kenenisa Bekele, nebo Kilian Jornet?

Určitě Kilian, je pro mě obrovskou inspirací… Ale snažím se učit od atletů a sportovců z různých disciplín. Elitní sportovci a vítězové mají často mnoho věcí společných. Můžeme se od nich spoustu věcí naučit. Ne vše jde přenést do normálního civilního života, ale v některých jejich návycích se rozhodně můžeme inspirovat. Jsou to přece také jenom lidi. Ale je jasné, že Kilian je jen jeden.

Máš možnost teď komukoliv poděkovat…

Ano, v prvé řadě chci poděkovat mé nastávající Marušce, že se mnou má takovou trpělivost, podporuje mě, pomáhá mi a je pro mě tou největší oporou. Nejen co se běhání týče.
Také děkuji celé mé rodině, že mi nikdy nestáli v cestě za mými sny a vždy mě podpořili, když jsem to nejvíce potřeboval.

Děkuji všem svým běžeckým i neběžeckým kamarádům, protože bez nich by byl život hodně chudý. Zkrátka díky všem, kdo mě doprovázeli na mé sportovní i nesportovní cestě životem. A to nejen v tom pozitivním smyslu, ale i negativním. Protože jen překonáváním překážek se člověk může někam posunout. Díky všem lidem co mě sledují a fandí mi. Jsem opravdu mile překvapen, jaké ohlasy někdy dostávám.

V neposlední řadě také děkuji sponzorům – Runsport.cz, Shake-It, Salomon Running, Suunto, kteří mi všechno to mé snažení neskutečně ulehčují.