Po necelých 9ti hodinách mám za sebou první velký ultramaraton a poprvé hned v cíli přemýšlím o dalším závodění. Přítelkyně mi pomáhá na nohy, na kterých jsou velké puchýře, v obličeji pak mix prachu, potu a slz. Transvulcania ultramaraton měří 74km s převýšením 4500m.
Dlouhé, i delší závody jsem běžel už dříve, po roce 2014 jsem pak dráždil spíš běžné délky tratí a přišla i bolavá pata a zánět plantární fascie, který mi zkrátil poslední dvě sezóny. Když jsem si ale loni na podzim musel zase dát pauzu, noha na tom byla docela dobře. Takže s tréninkem přišla i chuť zase zkusit něco delšího. Objemu bylo letos podstatně více než poslední dva roky, navíc běžky a skialpy ale stejně na poslední chvíli panikařím a nejradši bych běžel i do letadla. 5.5 už jsme na La Palmě a tam je na tom podobně i Honza, takže nás téměř z letadla vytáhnul na dva solidní tréninky po trati závodu. Což se záhy ukázalo jako dosti prozíravé, protože jinak by mě nejvyšší bod trati Roque de Los Muchachos asi pěkně vyškolil. Nakonec jsem ztroskotal pár km za ním, ale o tom později.
Ve zbytku týdne už proběhnul jen jeden lehčí běh a několik výměn ego-posilujících zpráv s Honzou. Zatímco já jsem se schovával ve stínu se džbánem vody, moje Terka a kamarádi projezdili celý ostrov na silničkách. Nikdy jsme v takové destinaci nebyli, já ani několik (spíš víc) let u moře, takže hltáme ostrovní krajinu, co to jen jde. Jedna část ostrova je zarostlá a vlhká, druhou pokrývá jen suchá tráva a keře, další je plná černého písku a sopečných vyvřelin. Prostě úžasná rozmanitost koncentrovaná na malém ostrově, vyplněném banánovými plantážemi, všudypřítomnými ještěrkami a stovkou toulavých koček. Celé to pak podtrhuje západ slunce nad atlantikem a espreso za 70 centů.
Tohle všechno pak dokonale propojuje trasa závodu, když se podíváte na mapu ostrova ani vás nenapadne jiná možnost, kudy by mohla vést, než po celém sopečném křebenu, který je osou ostrova. Ten se od jihu dost slušně zvedá, za polovinou se stáčí k západu na nejvyšší vrchol 2450m.n.m. a následně se po něm sbíhá až na pobřeží. No a tam se bohužel nekončí, pak jsou to ještě necelé 4km do cílového města Los Llanos. V podstatě ze kterékoliv části ostrova vidíte téměř celý hřeben, při závodu pak celou trasu před sebou i za sebou včetně „cílové rovinky“ kterou byste při prvním pohledu nazvali letištěm. Je to totiž asi 1500m dlouhá, naprosto rovná hlavní třída městem.
V sobotu ve 2:00 jsem vyklepal ještěrky z krabice s müsli a ve 3:00 už jedu busem na start, tam v poklidu dojídáme snídani u kávy pod majákem a už nikdo nežertuje. V 6:00 byl start a mě pár minut trvalo než jsem se mohl mezi 1800 běžci rozběhnout. Prvních několik km mi tak připomíná první start na pražském půlmaratonu, s tím že si pod nohy vířící černý prach svítíme čelovkou. Zatímco mazáci Bartas a Křiž startují z první lajny, já musím kličkovat mezi kameny mimo cestu a dohánět ztrátu. Zhruba na 8.km už je mám před sebou a pod sebou téměř kilometr stoupání. Snažím se pověsit do háku, ale žluté triko mě prozrazuje a oba mě tlačí před sebe, asi aby měli koho lovit. Od té chvíle začínám kontrolovat tepy a trochu zpomaluji. Už je mi jasné že tu nejlepší představovanou variantu výsledného času nesplním, takže se snažím pracovat s číslem 8:30, jakožto metou se kterou jsem na Kanáry jel. Stoupáme borovicovým lesem a nad ním začíná show. Nad oceánem, skrz mraky vychází slunce.. cesta se vlní po po černém kamenitém hřebínku a po obou stranách mám pod sebou oceán, les, mraky a oranžové slunce, masakr. Ale závodíme, kolem mě se motá běžec starší o víc než 10 let a docela se táhneme na Deseadu, druhou občerstvovačku a už máme nastoupáno téměř 2km. Pak se konečně začíná trochu klesat a běžet. Ve všech rovnějších úsecích se snažím přidat a už dlouho za sebou nevidím ani jednoho z našich. Na 24.km je první velká občerstvovačka, spousta lidí, muzika, docela sláva. Od El Pilaru ale začíná dost nudný úsek po křivé, široké lesní cestě, kde není prostor na kochání, ani flákání. Na 31.km na mě čeká přítelkyně a výměna lahví s vodou.
Tady ale zas začíná velká paráda, respektive opět vystoupání do cca 2000m a nekonečná jízda po štěrkovém hřebení nahoru, dolu, serpentiny, občas borovice a stín, občas smažící slunce, občas zvracející a sedící závodník. Cestou na Pico de la Nieve (43km) potkávám nejvíc závodníku, kteří vzdali, nebo odpadli z předních skupinek. Taky pro Honzu byl tento úsek poslední z jeho 4. účasti na Transvulcanii. Já jsem zde průběžně na 35. místě, to je idylka. Ve stoupání z občerstvovačky si ale najednou říkám, že ty nohy moc neovládám, zpátky na hřebenovku jsem doskákal pomocí plotu podél cesty. Tam už to zase jde a rovnější kilometry docela běhám, tenhle úsek znám z tréninku, takže se nenechám zmást vyčuhujícími observatořemi na Roque, vzdálených coby vyvřelým kamenem dohodil. Než k nim člověk doběhne, čeká ho ještě několik smyček a krátkých kopečků na otevřeném slunci.
No pravda je, že už jsem se cítil i lépe, než na téhle, nejvýše položené občerstvovačce Roque de Los Muchachos po 51km a asi 4000m stoupání. Snažím se tu vyklepat kamínky z bot, ale zjišťuji, že je v ponožce, tak to už neřeším (další z posloupnosti chyb) a vydávám se na to, co jsem dříve z hlavy vytěsnil. 18km dlouhý seběh z 2450m až na pobřeží oceánu, který se proměnil na necelé dvě hodiny bolesti, nadávek a chuti skočit z útesu pode mnou. Přestože nové gely GU hladily můj žaludek, byl jsem s množstvím příjmu opatrný, po tom co mě žaludek stopnul na Ještědu (viníka už jsem ale našel). Stehna mi to začínají vracet vycucáváním všech zbytků energie snad i z vlasů. 7km před pobřežím už bylo pozdě zastavovat rozjetý vlak dehydratace luxováním občerstvovačky, hlaďák už mi pískal v uších. Zatím, co jsem pil v cíli vertikálního kilometru, taky jako vlak se kolem mne prohnal Luis Alberto Hernando, který na prach drtil traťový rekord maratonské trati. Správně, zbývalo mi seběhnout ještě výškový kilometr v proti směru trati čtvrtečního závodu. Prima bylo, že místí vyrazili na trať s dětmi, stany, vodou, pivem, grilem a kropili nás hadicí, tak jsem se snažil alespoň před nima zachovat důstojnost a nenadávat. V posledních známých serpentinách nad vodou, které jsem prokládal opíráním o plot, jsem si připadal, jak kdybych vbíhal do sauny. Na velké občerstvovačce v Tazacorte (pláž a cíl maratonu) jsem se složil na židli. V letu jsem zaregistroval kamarády, kteří mi podávali hole a chvilku na to už na mě obsluha lila kýbl vody. Druhý, třetí, mediky v rukavicích odvrátila moje Terina, která vlezla za pásku a přesvědčila mě, že vstanu. Jana, která na podzim hlídala můj krevní obraz, teď raději sledovala moře. Proseděl jsem několik minut a s holemi to začínám šněrovat vyschlým korytem potoka od břehu k břehu, neschopný se rozběhnout a srovnat. Po usilovném křiku doprovodu jsem snědl veškeré zbytky a vypil všechno, co mi místní diváci nabídli.
Než jsem se dobelhal na hranu Los Llanos, ztratil jsem od začátku seběhu celkem 15 míst a rozloučil se s časem 8:30. Nakonec asi nastoupila euforie a tu cílovou míli zas běžím, cesta je obsypaná diváky, v kavárnách se hraje a tančí, děti běží vedle mě, placák sem, tam, pecka, totální rauš. V cíli jsem nakonec za 8:48 pěkně naměkko. Roztrhané ponožky letí do koše, poprvé si hned v cíli oblékám finisherské tričko a vlastně mám pocit, že to asi chci znovu! Tenhle rest a zážitek, který mi umožnil Dynafit a Rockpoint, bych měl vylepšit.
