Přes 600 závodníků si užilo minulou sobotu závod dělaný srdcem, s radostí a nasazením….k tomu v úžasné přírodě.
Z loňského ročníku jsem byla totálně nadšená a těšila se na další. Pak jsem dostala nabídku zúčastnit se výzvy a trošku se posunout. Kdo mě zná tak ví, že Hanka, když mákne a zabere, tak má i výsledky. Ale je netrpělivá a jak to nejde hned, tak pak raději run pošle k ledu a vítězí rum na ledu. Ale Hrby mne lákaly a věděla jsem, že na trasu 30 km musím pořádně natrénovat.
Letošní zima byla mírná, naběhala jsem toho poměrně dost a delší lednový výběh s kamarádkama okolo Príglu mi dal naději, že by to mohlo jít. Bohužel přišel, nečekán a nezván, zánět patní kosti a vše bylo jinak….
Tři měsíce nic nedělání a pravidelných dávek Bacardi na ledu se na mě hodně podepsaly a když už noha byla vyléčená a já vyběhla, tak jsem se spíše sunula, než běžela. Nabídku zúčastnit se Hrbů pouze coby dobrovolník jsem s poděkováním odmítla, neb já prostě na startu budu. I když na „pouhých“ deset km.
…. a už tady stojím. Potkávám kamarády – borce na padesátku, Richarda a Anryho. Jsou evidentně dobře připraveni, neb jsou naprosto v klidu. A už startují…padesátka, třicítka, dvacítka….všem kamarádkám zamávám, dobrovolníci už trénují mexické vlny, vše je jak má být a my stojíme na startu.
Do tohoto závodu jsem navezla kamarádku Evičku, která nám vloni tak krásně fandila a snila o tom, že si ho letos také dá. Tak jsem jí poslala po písmenkách trošku své drzosti a už tady stojí se svým přítelem a jdou na to. Chápu, že když tohle bude číst někdo z tratě na 50 či 30, tak mu proběhne hlavou, o čem ta Zrzka píše, deset uběhne i malé dítě. Ale my nejsme malé děti, ale jsem holky, co máme své přednosti a zadnosti, a věřte, že nás občas do těch kopců trošku tíží. Jasný, naše blbost, že je máme. To není výmluva, pouze malé vysvětlení.
Běžíme s Ivou, kamarádkou z Doudleb, zvyklou na kopečky a natrénovanou. Žene mě a snaží se mě přesvědčit, že tohle je vlastně „moje“ tempo. Není, ale jsem zvyklá neodporovat a nechci jí kazit výsledek. Je to přece závod. Občerstvovačka a skvělá Květa, volající zdálky naše jména. Hmm, na výběr je čokoláda, melouny, pivo, na co si vzpomenete. Dávám vodu a frčíme dál.
A je tu otočka. Letošní trasa mi přijde více kopcovitá, ale zase suchá, žádné bláto jako vloni. Běží se mi dobře. Cestou zpět je krpál, musím zastavit. Běžec za mnou mne objal a říká: Pán Bůh s tebou. Jen šeptnu: Zlé a kopce pryč. On už maže dál a mně je hned lépe. Když běží rychlí borci, jdeme stranou a oni nám zatleskají, kolikrát jsme slyšely věty typu: Hezkýýý, holky, vydržte. A to se mi na tomto závodě líbí, že se borec nevytahuje nad slabším a povzbudí. My jim za to tleskáme. Prostě pohoda na trati.
A už slyšíme moderátora, poslední kopeček a teď už je to jen dolůůůůů. Úsměv pro fotografa Lukáše (díky za krásné fotky) a jsme s Ivou v cíli. Objetí, rychle se napít a z běžkyně Hanky je dobrovolník, který gratuluje závodníkům a obírá je o čipy. Musím říci, že i tohle mne moc bavilo, neb na moji větu: Blahopřeji a vezmu ti čip, jo? Odpovídali: Jasně, dělej si se mnou, co chceš.
V cíli byli všichni šťastní…blesklo mi hlavou, že jsem vlastně v běžeckém ráji…všichni jsou tak trošku mimo a neskutečně šťastní. I když pár smutnících tam bylo. Byli to závodníci, kterým zdravotní důvody nedovolily dokončit padesátku, a kteří museli skončit na třicátém kilometru. Měli slzy v očích. Bylo mi jich moc líto a moje konejšivé věty, že jsou borci, co mají v nohách třicet a v krásném čase, bohužel nepomáhaly. Těm všem ze srdce přeji, ať už je to nikdy nepotká.
Moc blahopřeji všem vítězům a klobouk dolů před Alešem Palkem, který se stal už potřetí vítězem na nejdelší trati 50 km.
Tak zase za rok 
…a možná vlastně už dřív, protože Jesenický půlmaraton se nenápadně, ale jistě blíží!!!
Autor fotek: Lukáš Podolák
